Jsem zvyklý, že je každý týden, nebo dokonce i den jiný, nehrozí mi stereotyp. Neumím si představit, že bych někde seděl a dokola dělal totéž.

Jsem zvyklý, že je každý týden, nebo dokonce i den jiný, nehrozí mi stereotyp. Neumím si představit, že bych někde seděl a dokola dělal totéž. Zdroj: Petr Florián

Majdanské události, dle poroty CPP česká fotografie roku 2014
Kryvyj Rih, Ukrajina
Policejní stanice v ruském Jakutsku
Alajský hřbet, Kyrgyzstán
Norilsk, město na Sibiři
6
Fotogalerie

Fotograf Filip Singer: Zažít nudu? Nehrozí!

Jeho fotografie otiskly prestižní světové noviny a časopisy. Získal sedmnáct ocenění v soutěži Czech Press Photo (CPP) včetně Fotografie roku 2014. Letos svou přihlášku neposlal. Vyzkoušel si totiž, jaký je pocit být tím, kdo své kolegy hodnotí.

Jaké bylo nahlédnutí na druhou stranu?

Díky téhle zkušenosti jsem pochopil, jak mechanismus soutěže funguje a jak náročný a zodpovědný úkol porotci plní. Ze strany fotografa se může někdy zdát nepochopitelné, proč zrovna jeho snímky neuspěly, ale když jste součástí hodnoticího procesu a máte možnost kontextu a srovnání, je najednou všechno zřejmější. Nepopírám, že záleží i na složení poroty, zda je v ní někdo, kdo dokáže argumentovat tak, aby ostatní přesvědčil. Dva dny soustavně sedíte pohromadě a debatujete třeba i během večeře.

V roce 2018 jste byl jedním z fotografů, kteří se vymezili vůči rozhodnutí poroty ohledně hlavní ceny...

CPP vnímám jako novinářskou soutěž, která by měla reprezentovat profesionální fotografy. Nejde o to, zda a jaký má kdo úvazek, ale je potřeba minimalizovat riziko manipulace s realitou. A právě s tím jsem měl tehdy spolu s dalšími kolegy trochu problém. Snad i díky vzájemnému hecování mě organizátoři vyzvali, abych se sám přesvědčil, jak soutěž probíhá. V tuto chvíli můžu potvrdit, že jsem ani jednou nezaznamenal ze strany týmu CPP jakýkoli náznak snahy o ovlivnění názoru poroty. Ačkoli s námi při hodnocení celou dobu seděli, nezaznělo od nich jediné slovo.

Bylo rozhodování jednoduché?

V porotě jsem usedl poprvé, takže nemám srovnání s předchozími ročníky. Samozřejmě se nad soutěžními snímky vedly diskuze, ale výběr fotografie roku byl dost jednoznačný, až neskutečně rychle jsme se na ní shodli. Jakmile jsme před sebe poskládali vítěze jednotlivých kategorií, o držiteli hlavní ceny nebylo pochyb.

Máte pocit, že v každém ročníku převáží nějaké klíčové téma, nebo se to děje jen v případě vyhrocených událostí, jako byl covid-19 nebo letos ruská invaze na Ukrajinu?

Asi pokaždé se objeví něco nosného, co se obvykle odrazí i ve výběru celkového vítěze. Samozřejmě nastávají výjimky, například v roce 2003 si hlavní cenu odnesl Ibra Ibrahimovič za nádhernou fotku sedláka ze severních Čech, která se tematicky vymykala. Bylo nasnadě, že se letos v soutěži silně projeví válka na Ukrajině, ale zastoupení měla i důležitá domácí událost – požár v Národním parku České Švýcarsko.

Odráží se při hodnocení snímků aktuální atmosféra, v níž žijeme? Může například snímek z války na Ukrajině uspět stejně razantně i za pět let, až na ní (doufejme) bude mír?

Některé fotografie jsou natolik silné, že by určitě měly šanci výrazně zabodovat i v době, kdy nezobrazují téma, které právě rezonuje. Zrovna válečný konflikt má sám o sobě silný potenciál. A letos se i českým redakcím po dlouhé době podařilo vyslat na zasažená místa větší počet fotografů. Ovšem i kdyby to nebyl konflikt, který intenzivně řeší celý svět, ale například nepokoje mezi Arménií a Ázerbájdžánem, stále může fotograf zachytit okamžik mimořádným způsobem s nadčasovou hodnotou.

Vy jste v rámci CPP vyhrál ocenění Fotografie roku před osmi lety se snímkem z Kyjeva, kde se právě odehrávaly nepokoje. Jako by se její naléhavost znovu vracela...

Když jsem tehdy na Ukrajině pobýval, vnímal jsem i spolu s dalšími novináři místní atmosféru jako natolik vyhrocenou, že se daly následné události víceméně očekávat coby její logické vyústění. A je pravda, že ta fotka nejspíš může stejně dobře působit i v dnešní době, kdy se dění v zemi posunulo ještě mnohem dál.

Může fotograf svou prací něco ovlivnit?

Určitě ano, především v oblasti dokumentární nebo válečné fotografie. V Czech Photo Centre právě probíhá výstava mých kolegů z poroty, ukrajinských fotografů Mstyslava Chernova a Evgeniye Maloletky, posledních novinářů, kteří zůstali v obleženém Mariupolu. Postarali se tak o důležité obrazové důkazy o tom, co se na místě dělo, například bombardování porodnice. Podobným příkladem byla válka v Grozném. Je ovšem pravda, že se situace trochu změnila tím, jak se focení a natáčení mobilem stalo naprostou samozřejmostí. Takže i samotné oběti mají možnost přinášet svědectví, přestože je coby fotografičtí amatéři zřejmě nezachytí s takovou působivostí jako profesionálové.

Vítáte takový posun, nebo pro vás může znamenat ohrožení?

Vůbec mi to nevadí. Z mé zkušenosti v agentuře EPA (European Pressphoto Agency) vím, že při nečekaných událostech, jako jsou například teroristické útoky, jsou v první chvíli potřeba jakékoli materiály, ale pak se stejně na místo vysílá profesionální fotograf nebo kameraman, který se postará o esteticky silnou a technicky kvalitní dokumentaci. Nedá se tedy mluvit o konkurenci a podle mě se nikdy nemůžeme dostat do stadia, kdy budou redakce na zdroje od široké veřejnosti spoléhat.

V čem je práce pro agenturu specifická?

Na rozdíl od fungování na volné noze dostáváte v agentuře zadání, která musíte plnit, často jste součástí většího týmu. Při nedávném pohřbu britské královny Alžběty II. odjelo do Londýna snad osm našich fotografů, kteří byli rozmístěni tak, aby si agentura zajistila plné pokrytí. Jeden z nich například zaznamenával příjezd rakve do Buckinghamského paláce, u kterého musel několik hodin čekat s jasně daným cílem. Tím pádem neměl šanci zachytit působivé snímky třeba truchlícího davu někde na ulici.

Liší se to od působení v konkrétním médiu?

Oproti médiím máte v agentuře přece jen určitou svobodu. Při běžné denní rutině vám nikdo nestojí za zády a neříká, co a jak přesně máte nafotit, naopak zapojujete vlastní žurnalistickou intuici a sám se rozhodujete, co a jak vyfotíte. A navíc máte i zodpovědnost vůči mezinárodním klientům, díky nimž si také udržujete motivaci. Když váš snímek otisknou v denících New York Times nebo The Guardian, sice vám to nepřinese finanční ohodnocení, ale dodá obrovskou chuť do další práce.

Vaše snímky už otiskla řada prestižních titulů, máte na kontě i různá ocenění. Dá se ještě někam růst?

Rozhodně si nemyslím, že bych dosáhl vrcholné slávy, ale z hlediska práce v agentuře už těch stupínků výš moc není. Snad bych jen mohl získat víc svobody pracovat na projektech, které mě baví, nebo se specializovat na určitou oblast. V některých agenturách si svoji specifickou pozici vydobyli fotografové, kteří se nemusí věnovat každodenní novinařině, ale zaměřují se jen na vybraná témata. To by mohla být další meta, k níž se dá ovšem dopracovat jen velmi obtížně. Například v obrovské agentuře AP mají takovou výsadu jen čtyři její pracovníci.

Usnadňuje vám práci v agentuře skutečnost, že je váš žánrový záběr široký? Fotíte sport, politiku, dokument...

Stoprocentně, protože v agentuře musíte opravdu ovládat všechno. Jeden den fotíte kancléřku Angelu Merkel, druhý den fotbalový zápas Borussie Dortmund a třetí demonstraci v ulicích. Je nutné si velmi rychle zvyknout na potřebnou flexibilitu a dokázat přecvaknout do jiného módu, jenom tak vás nic nepřekvapí. K tomu vám dobrou průpravu poskytne práce v deníku, kde neustále měníte prostředí.

Vyžadují různé žánry a situace odlišný přístup fotografa?

Určitě ano, ale zároveň mají jedno společné: v každé fotografické disciplíně se musíte orientovat, předem získat potřebné informace. Když jdu fotit fotbalový zápas, je nutné na stadion dorazit několik hodin před jeho začátkem, vybrat si bezpečné a vhodné místo, u každého sportu bych měl znát jeho základní zákonitosti. Například na olympijských hrách vznikla spousta dobrých fotek ze závodů na snowboardu, ale chybělo jim zachycení momentu, který je pro tuhle sportovní disciplínu stěžejní.

Do jaké míry je ten správný okamžik otázkou náhody?

Troufám si tvrdit, že až z osmdesáti procent se na výsledku podílí příprava. Náhoda nebo štěstí určitě také fungují, ale bez náležité přípravy se na ně spoléhat nemůžete. Před focením v německém parlamentu musím načerpat informace o tom, co se tam bude dít, kdo s kým nejspíš bude jednat. Když dorazím nepřipravený, budu mít tendenci fotit všechno, takže nakonec nepřinesu nic podstatného. Právě i v tomhle spočívá odlišnost žurnalistické fotografie třeba od focení v ulicích, při kterém si tak trochu odpočinu.

Takže fotografie kabelky Angely Merkel, která se dostala na titulky několika periodik, by nevznikla, pokud byste se focení kancléřky dlouhodobě nevěnoval?

Přesně tak. Člověk si v takovém případě vyhlídne něco, co by rád zdokumentoval, a pak už jen čeká na vhodný okamžik, na to správné světlo. Konkrétně u téhle fotky zasvítilo jen jednou za týden přesně na místo, kde kancléřka seděla. V tom mi sice pomohlo i štěstí, ale zároveň jsem musel být ve správný čas na správném místě a vědět, kdy a kde taková okolnost vůbec může nastat.

Asi se shodneme, že dobrá fotka by měla vzbuzovat emoce. Žijete v Německu, které emocemi navenek zrovna nehýří. Jak se s tím vyrovnáváte?

Není to snadné, určitě se například nedá očekávat, že by v německém parlamentu došlo k bitce jako v některých jižnějších státech. Musíte se vydat cestou kreativity a hledání detailů v obyčejně vypadajících momentech. Zaměřit se na výtvarnou stránku, hrát si se světlem, pracovat se siluetami. O to víc je potřeba znát místní podmínky, třeba jak jsou ve vládních budovách řešeny chodby, kde se kdo může v daný okamžik objevit, aby to vizuálně dobře fungovalo. Díky tomu ale není moje práce nudná, protože každý den soupeřím s několika agenturami a skvělými fotografy, kteří mě rozdrtí, pokud do své práce nevložím dostatek invence.

Není to tak trochu bláznivý kolotoč?

Poslední dobou je rychlost práce opravdu neúprosná – někdy musíme fotky odesílat přímo z foťáku, a to třeba i při tiskových konferencích vlády. To znamená, že je potřeba volit takovou kompozici, která obstojí bez dalších úprav, aby nehrozilo, že kolega, který se k mé fotce dostane, nepochopí můj záměr. Na rozdíl od spousty kolegů mě baví i editace snímků, a tak si často i po focení, které vyžaduje okamžité výstupy, vyberu několik kousků a doladím je podle svých představ, abych do záběrů dostal i něco ze sebe a svého stylu.

Někdo musí váš snímek vybrat. Hrají roli spíš umělecké kvality, nebo jsou pro editory důležitější přízemnější faktory?

Agentura naše fotky distribuuje klientům, tedy médiím, a pak už můžete sledovat, jak s nimi různé tituly naloží. Běžnější noviny obvykle použijí naprosto standardní snímek s jednoznačným výkladem pro čtenáře, který přesně takový styl preferuje. Naopak prestižní periodika, jako už zmíněné New York Times nebo The Guardian, většinou vyhledávají neotřelé a něčím zajímavé kompozice. A také se dají fotografie zneužít pro ovlivnění veřejného mínění – stačí například zvolit určitou perspektivu při focení demonstrace, dlouhodobě ukazovat daného politika v nelichotivých situacích atd.

Kde vy osobně vidíte hranici mezi úpravami a manipulací?

Jsem zastáncem názoru, že se u digitální fotografie dají ospravedlnit úpravy, které se dříve daly provést v temné komoře. Jakmile se přistoupí k vymazávání nebo klonování, i kdyby se mělo jednat o ptáka na obloze, už to u novinářské fotografie vnímám jako nepřijatelný zásah. V Reuters například propustili dva lidi za to, že přidali kouř na fotku z bombardování Libanonu. Naproti tomu třeba u portrétů v lifestylových magazínech je retuš běžným a akceptovatelným nástrojem. Ale obecně mi vadí i přehnané úpravy, například necitlivá práce se saturací.

Před nástupem do Německa jste se léta věnoval focení v zemích bývalého Sovětského svazu. Vypozoroval jste na tak rozsáhlém území nějaké společné prvky v kultuře a mentalitě?

S kamarádem fotografem Martinem Wágnerem jsme si s nadsázkou říkali, že když přijedete do vsi na Zakarpatské Ukrajině, většinou vypadá podobně jako vesnice na Kamčatce v Tichém oceánu. Přestože je nám Ukrajina přece jen v něčem bližší. Když jsem se vydal po Transsibiřské magistrále, před každou zastávkou jsem čekal, že to tam bude o něco zajímavější nebo exotičtější, ale ono to na mě všude působilo stejně. A nejde jen o to, co vidíte. Přestože se Rusko rozléhá na obrovském prostoru, i smýšlení lidí je tam velmi podobné, ať jedete na sever, jih, východ, či západ. I proto mě pak hodně bavilo jezdit do oblasti Střední Asie, kde se sovětská mentalita míchala s asijskou.

Podařilo se vám v Rusku proniknout do jejich mentality? Opravdu potřebují cara, který vede jejich životy?

Tohle je pro mě docela složité téma. My tu máme k Rusům velmi negativní vztah, ale když jsem se ocitl přímo u nich, vždycky mi ochotně pomohli, vzali k sobě domů, dali by mi první poslední. Je pravda, že se tam na vás prodavačky v obchodech mračí a chlebem po vás skoro hodí, ale když k nim proniknete blíž, objevíte pohostinnost, kterou jsem nezažil ani u nás. V ostatních ohledech je ale jejich mentalita od naší dost odlišná, což má za následek například absenci občanské společnosti. Lidi jsou opravdu zvyklí dělat, co se jim poručí.

Rusko je ale doslova napěchované množstvím národností a etnik. Ani mezi nimi jste nezaznamenal zásadnější odlišnosti?

Většinou ne. Snad jen v severní části Sibiře, kde žijí etnika takřka eskymáckého typu. Ta se vyznačovala ještě podstatně divočejší mentalitou. A alkohol tam hrál ještě větší roli. Mimochodem vodka opravdu není v postsovětských zemích mýtus nebo mylně zažitý stereotyp. V roce 2013 mě vyslali do volebního okrsku v Dněpropetrovské oblasti, kde mě nepustili k focení, dokud jsem do sebe nevpravil čtyři panáky.

Takže si při pracovních cestách užíváte i kolorit samotné země...

To je samozřejmá součást mé práce, ale musím přiznat, že nejvíc to platilo v době, kdy jsem jezdíval právě do postsovětských zemí, kde jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. V současnosti vyjíždím nejčastěji na velké sportovní události, kde pendluji mezi sportovišti a hotelem a na poznávání už tolik času a energie nezbývá. Obecně práce pro agenturu obnáší vyčerpávající výkony šest dní v týdnu. Nápadů mám spoustu, ale potřeboval bych na ně aspoň dva roky volna. Zrovna nedávno se mi poštěstilo putovat s rodinou po menších italských městech, kde jsem našel spoustu zajímavých objektů a situací. Nicméně se snažím nevnímat všechno přes hledáček, jinak by si to se mnou rodina asi moc neužila.

A odkud jste si přivezl nejsilnější cestovatelské zážitky?

Kdybych měl jmenovat jednu zemi, která mě nejvíc oslovila, byl by to Tádžikistán, konkrétně Pamír mezi touhle středoasijskou zemí a Afghánistánem. Tam jsem zažil neuvěřitelnou, melancholickou atmosféru, spojení úchvatných hor a zajímavých lidí. A nemůžu opomenout ani Sibiř. Když ji přelétáte lokálním letadlem a čtyři sta kilometrů pod sebou nevidíte nic než zelenou plochu plnou stromů, připadáte si jako někde v Amazonii. Ale to jsem zažil před dvaceti lety, je tedy otázka, jak bych tuhle divočinu, kde neexistují ani silnice, vnímal dneska.

To tehdy se ve vás zrodil vztah k focení?

Můj otec je výtvarník. Mě sice malování bavilo, ale dostatečný talent jsem k němu nezdědil. Přesto jsem čtyři roky studoval grafickou školu, kde jsem se dostal maximálně k focení portrétů ve studiu, což byla nuda. Když mi bylo asi devatenáct, začaly se tu konat protesty proti globalizaci a podobné akce, díky kterým jsem si uvědomil, že mě láká focení dění na ulici a že se jeho prostřednictvím můžu dostat k zajímavým lidem a příběhům. A tak jsem se rozhodl jít touhle cestou a dát do ní všechno.

Co se vám naopak vrací?

Neustálé poznávání něčeho nového. Skoro bych řekl, že jsem si na tom vypěstoval závislost. Jsem zvyklý, že je každý týden, nebo dokonce i den jiný, nehrozí mi stereotyp. Neumím si představit, že bych někde seděl a dokola dělal totéž. S tím souvisí i možnost neustálého pohybu a svobody. Nebráním se totiž žádné fotografické disciplíně – na chalupě si klidně fotím krajinky, i když jen tak pro sebe.