Vždycky jsem ráda spala někde jinde, v jiné domácnosti, abych zjistila, jak v ní lidé fungují

Vždycky jsem ráda spala někde jinde, v jiné domácnosti, abych zjistila, jak v ní lidé fungují Zdroj: Honza Čermák

Poprvé jsem se do Laponska dostala v roce 1974. Díky Nielsovi.
Za pět nebo šest dnů jsme ve Švédsku ušli 120 kilometrů
Nejznámější eskymácká malířka Kenojuak Ashevak. V roce 2013 nás bohužel ve věku 85 let opustila.
Cape Dorset. Typický mladý Eskymák se dostal až na titulku mé knihy Lidé z Baffinova ostrova.
5
Fotogalerie

Nelly Rasmussenová: Kuchyňská etnografka

Česká cestovatelka, etnografka a spisovatelka vyrážela i za dob tuhé normalizace do světa. Obvykle sama, se stanem a spacákem, nejčastěji do polárních krajin. O své zážitky se od 70. let minulého století dělila i se čtenáři našeho časopisu. Jaký byl její osobitý příběh?

Proč jste se na poměrně náročné cesty vydávala sama?

Jsem typický Vodnář, pro kterého je zásadní volnost a svoboda. Nestojím o to, aby mi někdo říkal, co mám dělat nebo kam mám jít. Je to samozřejmě náročnější, protože si musíte všechno zařídit úplně sám. Ale já zůstala dobrovolně sama i na výchovu dcery, s jejímž otcem jsem se rozešla dřív, než se narodila. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych si ho měla vzít. A z hlediska cestování mě nikdy nelákala Asie. Je tam na mě moc lidí.

Nechybělo vám na cestách sdílení s parťákem?

Tuhle potřebu nemám, zážitky si uchovávám uvnitř, sdílím je až pak na papíru. A především potřebuju komunikovat s místními lidmi. Jakmile je s vámi někdo další, neřkuli hovořící stejným mateřským jazykem, mluvíte hlavně spolu. Já se ale zajímám o ty, za nimiž jsem se na dané místo vydala. Chci je poznat, chci zjistit, jak žijí, v čem se od nás liší. A když cestujete sám, jejich dveře jsou pro vás otevřenější.

Ani jste se nikdy nebála?

Snad jedině toho, že se někde ztratím. Po otci mám totiž špatný orientační smysl. Když někam jdu a vím, že se budu muset stejnou cestou vrátit, často se otáčím, abych věděla, jak to vypadá z opačného pohledu. Naštěstí mám vizuální paměť. Ale jinak s nadsázkou tvrdím, že jsem napůl chlap. Dcera trpěla tím, že se v podstatě nelíčím. Její spolužačky nebo kamarádky si půjčovaly šminky od svých maminek, ona neměla od koho. Ta ženská polovina si samozřejmě musela někde dávat krapet pozor. Hodně jsem tenkrát jezdila stopem, během jednoho dne jsem stihla přejet Německo ze severu na jih. Řidičům pomáhal rozhovor odvrátit riziko usnutí za volantem. A protože jsem uměla německy, vytáhla jsem z nich spoustu zajímavých poznatků ohledně jejich života, což byla moje hlavní motivace k cestování.

Tuhle motivaci ve vás probudil nějaký konkrétní impulz?

Já to tak měla odmalička, nejspíš geny po babičce. Vždycky jsem ráda spala někde jinde, v jiné domácnosti, abych zjistila, jak v ní lidé fungují. Jestli mají příbory v zásuvkách uspořádány stejně jako my, jestli stejně stelou postele. Docent Vrhel, výborný a velmi svérázný etnograf a lingvista, mě jednou nazval kuchyňskou etnografkou. Nejdřív mě to zarazilo, ale pak jsem si uvědomila, jak přesně se trefil.

Před etnografií jste ale studovala režii a dramaturgii dokumentárních filmů na FAMU. Chtěla jste se naučit dokumentovat rozdíly mezi různými komunitami?

Byla jsem blažená, že jsem se tam vůbec dostala. A zajímalo mě kdeco. V prvním nebo druhém ročníku jsem například natočila reportáž o setkání vědce a spisovatele Františka Běhounka s italským vzduchoplavcem a objevitelem Umbertem Nobilem, který tehdy přijel do Prahy vypustit balon. A ve třetím ročníku jsem točila dokument s kasařem. Chtěla jsem zkrátka dělat dokumenty něčím zajímavé a přínosné, žádné konkrétní téma jsem v té době v hlavě neměla.

Proč jste u natáčení nezůstala?

Na začátku roku 1969, to mi bylo dvaadvacet a ještě jsem studovala, emigrovali rodiče do Německa. A po jejich odjezdu samozřejmě začaly potíže.

Rodiče vás tu nechali?

Kdyby se to tu po srpnové okupaci nezvrtlo v normalizaci, nejspíš by se vrátili. Ptali se nás, ale se starším bratrem, který měl práci v televizi, jsme je ujistili, že mají v Německu zůstat. Rodiče věděli, že to tady bez nich zvládneme. Od malička jsem byla dost samostatná. Když chtěl jednou brácha odjet s partou na silvestra na dřevěnou chalupu, táta mě vyslal s ním, abych zajistila, že ta chalupa nelehne popelem. A navíc jsem patriot. Z Malé Strany se mi nikdy nechtělo, žiju tu dodnes. Okupaci jsem prožívala na stáži v norské televizi, kde bych klidně mohla zůstat. Jenomže já se chtěla vrátit na FAMU a taky na naši chalupu v Jizerských horách, kde jsem trávila dětství. Rozená jsem ovšem u Apolináře, kam mámu z Jablonce vyslala babička, protože její rodinná větev prostě byla pražská.

Jak se vám s kádrovým škraloupem dařilo cestovat?

O to se postaral jistý Niels Rasmussen. Jeho rodina pocházela z Dánska, ale protože otec coby důlní inženýr neustále jezdil pracovně do Kiruny, rozhodli se odstěhovat do Švédska. Niels byl světoběžník a kosmopolita. Můj bratr ho jednou přitáhl z Karlštejna a chvíli u nás bydlel. Když naši emigrovali, potřebovala jsem si nějak zajistit, abych za nimi mohla jezdit. A tak nás napadlo domluvit se s Nielsem na fingovaném sňatku. Jeho rodina neustále někomu pomáhala, severské národy prostě mají silné sociální cítění v sobě. Proto teď dost pomáhají uprchlíkům. Takže na jaře 1972 přijel Niels o zkouškovém období do Prahy na prodloužený víkend a v sobotu jsme se vzali.

A díky manželství jste získala švédský pas?

Požádala jsem o něj, ale chtěli po mně, abych se vzdala československého. Zkoušela jsem psát supliky na všechny strany, ale bohužel se to odehrávalo zrovna v období, kdy bylo držení více pasů najednou striktně zapovězeno. Ale díky svatbě stačilo, aby mi Niels vždycky napsal zvací dopis.

Kam vás pozval poprvé?

Do Tanzanie, kam po škole odjel v rámci programu pomoci rozvojovým zemím. S rodiči v emigraci a švédským manželem jsem nemohla sehnat práci, v tomhle období jsem si mimochodem uhnala nemoc, se kterou se potýkám dodnes. Ale výhoda volné nohy spočívala v tom, že mě žádný zaměstnavatel nemohl časově omezovat. Jen jsem si musela vyřídit všechny potřebné formality – výjezdní doložku, víza apod. Měla jsem neskutečné štěstí na pracovnice tehdejšího národního výboru na Praze 1, které měly v držení nezbytná razítka. Byly to úplně normální ženské, se kterými jsem dobře vycházela. A tak jsem i díky nim v roce 1974 poprvé odletěla do Afriky.

Jaký jste z ní měla první dojem? Byla jste připravená na to, co vás tam čeká?

Nebyla, protože jsem nikdy předem nestudovala, do čeho jdu. Zkrátka přijedu a nechám na sebe všechno působit, ať mi spadne brada. Přiletěla jsem do pobřežního Dáresalámu, kde panovala obrovská vlhkost, společně s horkem to byla pořádná facka. Jsem spíš typ do zimy, tudíž jsem nějakou dobu trpěla. Obvykle nemívám žízeň, což mě na českých koupalištích ušetřilo spousty dlouhých front na limonádu, ale tady jsem najednou poprvé v životě poznala skutečnou žízeň. Niels mě varoval, že se mám vyhýbat vodě ze sklenice, místo toho jsem se naučila pít šťávu vymačkanou z ovoce. Ovšem od té doby nemůžu u nás pít kupované džusy.

Jak na vás zapůsobili Tanzanci?

Lidi byli i přes tehdejší konjunkturu Tanzanie chuďoučcí, ale nesmírně přátelští. Samozřejmě se chvíli člověk srovnává s tím, že jsou všichni kolem černí. Trvalo mi asi dva týdny, než jsem byla schopna odhadovat jejich věk. Jako běloška jsem všude svítila, všichni si mě hned všimli a zapamatovali. Já se jich totiž nijak nestranila, jezdila jsem místní dopravou. Až jsem si s bílou pletí připadala jako nemocná. Přitom tady, v Evropě, se spousta lidí naopak dívala svrchu na ně, jako by snad ještě lezli po stromech. A já se chtěla podělit o zkušenost a přesvědčení, že je to naprostý nesmysl.

Mělo studium dokumentaristiky pozitivní vliv na to, jak jste s lidmi komunikovala?

Po své babičce jsem odjakživa ukecaná. Moje máti byla pravý opak, ale dcera už to po mně taky zdědila. Mimochodem její narození v březnu 1979 bylo důvodem ukončení čistě formálního manželství s Nielsem, který v té době už stejně měl kanadskou přítelkyni. Tak zněla naše dohoda, nechtěla jsem mu způsobovat zbytečné problémy. Ale zpátky k navazování kontaktů: to je moje přirozenost, strašně ráda se lidí vyptávám a povídám si s nimi. S kýmkoliv a kdekoliv, i tady, v Praze. Když nevládneme společným jazykem, zapojím ruce a nohy. A nemáte tušení, co všechno se mi přihodilo a jaké kontakty jsem získala díky tomu, že jsem kuřačka! To je opravdu vynikající způsob seznamování. Navíc teď někteří vědci tvrdí, že nikotin má v sobě cosi, co vadí covidu.

Využila jste v Tanzanii praktické zkušenosti z FAMU?

Netočila jsem tam, ale fotila praktikou, kterou jsem si pořídila za své první vydělané peníze. Používala jsem zbytky filmového materiálu ORWO, které mi pak vyvolávali na Barrandově, většinou za láhev vína. To bylo moje první focení na cestách. Ale musela jsem se i nějak uživit, rozhodla jsem se tedy pro psaní. I když jsem paradoxně hned u své první knížky Tykvové děti zjistila, že jsem si za fotky vysloužila v podstatě stejný honorář jako za text, přestože s ním bylo podstatně víc práce.

Psaní vám tedy nešlo od ruky?

Během studia jsme docházeli na seminář k jednomu dramaturgovi, který coby nepřítel režimu strávil nějakou dobu v Bohnicích a pak v domácím léčení. Právě jemu jsem nastínila svůj námět na dokument o kasaři. Když jsem o něm mluvila, připadal mu výborný. Ale jakmile jsem ho sepsala, omlátil mi ho o hlavu s tím, že je to příšerně strnulé. A poradil mi něco, díky čemuž jsem se naučila psát: abych založila papír do psacího stroje a psala jakoby dopis mamince. Úvodní pozdrav jsem pak měla ustřihnout, aby zůstalo jen samotné vyprávění. Očividně to fungovalo, protože od lidí, kteří četli Tykvové děti, jsem často slyšela, že měli při čtení pocit, jako by moje vyprávění poslouchali naživo. Pak už jsem byla schopná psát vyloženě na zakázku – stačilo zadat téma, rozsah a formu. Prostě to byla práce.

Nejvíc jste se ve své práci zajímala o severské národy. Jak jste se k nim z Afriky dostala?

Poprvé jsem jela do Laponska v roce 1974 s Nielsem. V Tanzanii dostal dovolenou, letěl domů a napsal mi, jestli bych se s ním nevydala na sever na týdenní pěší výšlap po horách. Začali jsme v Kiruně, napojili se na Kungsleden, tedy Královskou stezku, ale protože po ní prý chodí páprdové, hned jsme z ní odbočili. Za pět nebo šest dnů jsme ušli 120 kilometrů. Tehdy jsem poznala, jak to v severských horách funguje. Můžete se ubytovat v honosnějších dřevěných chatách nebo v jednoduchých dřevěných přístřešcích. Před jejich opuštěním vyberete popel z kamen a připravíte místo pro další mrazem schvácené poutníky. Tahle oblast mě chytila za srdce tak, že když jsem cestou zpátky potkala Švéda s Norem, kteří se vraceli z lovu polárních křepelek, domluvila jsem se s nimi, že se k nim příští rok přidám. To jsem sice udělala, ale v jedné vesničce jsem jim pokynula, ať dál pokračují sami, zatímco já radši zůstanu a dozvím se víc o životě místních.

Kdy jste se do Laponska vydala naposledy?

Když zeť požádal dceru o ruku. To mi spadl balvan ze srdce, protože tím ukončil můj pocit zodpovědnosti. V euforii jsem se rozhodla věnovat si za odměnu za dceřinu výchovu deset dní v Laponsku, i když už jsem se tam původně vracet nechtěla. Vždyť jsem tam byla asi patnáctkrát! Ale do té doby nikdy na jaře, když kvetou lišejníky. Tak jsem vyrazila.

Sledovala jste i práci ostatních cestovatelů?

Přiznám se, že běžné cestopisy nevyhledávám. Sama jsem psala cestopisy etnografické a zajímám se spíš o historické nebo jinak odborné souvislosti. Celé loňské léto jsem prožila v knížkách o Blízkém východě. Četla jsem například kritické knížky o islámu a koránu, které napsal syn egyptského imáma Hamed Abdel-Samad, na něhož byla vydána fatva. Ačkoli mám korán doma, teď už ho číst nepotřebuju, vše podstatné jsem se dozvěděla od něj. Anebo jsem se zajímala o izraelsko-palestinský konflikt.

Když jsme u politiky, jak jste vnímala rok 1989, kdy jsme se otevřeli světu?

To mě nadchlo hlavně kvůli mladým. Konečně mohli na vlastní kůži poznat to, co jsem pochopila hned od první návštěvy Tanzanie – že se máme oproti jiným částem světa jako prasátka v žitě. A tohle musíte pochopit v mládí, protože ve stáří už na to není síla. Já to nejen viděla, ale i sama zažila. Nikdy jsem neměla moc peněz, odbývala jsem se, vždycky jsem na cestách zhubla. Radši jsem chtěla přivézt nějaké artefakty do Náprstkova muzea, než abych nesmyslně utrácela za hotel s evropskou stravou.

Co vám tedy cestování dávalo?

Kromě toho, o čem jsem právě mluvila, také spoustu dalších poznání. Třeba o životě žen v jiných kulturách. Jak já byla nadšená z mnohoženství! Považovala jsem ho za skvělý výdobytek, protože nemáte chlapa v jednom kuse na krku. Naopak v Laponsku jsem například musela dávat pozor, abych nešlápla, kam jsem neměla. Několikrát jsem bez vyzvání někam nakráčela, abych se představila. Jenomže tam musíte trpělivě čekat, až zaujmete někoho, kdo půjde kolem a dá se s vámi sám do řeči.

Změnilo se po změně režimu něco i na vašem cestování?

Toužila jsem poznat Jižní Ameriku – vydat se po stopách předkolumbovské éry, obdivovat incké památky i hory, procházet se pralesem, jezdit na kánoi. Jenomže jsem neuměla španělsky, a navíc už jsem byla zaměstnaná. A tak jsem si našla cestovku, která organizovala měsíční expedici pod stany pro malou skupinu. Vzhledem ke své nátuře jsem se toho nejdřív docela bála, ale nakonec jsem si užívala, jak o mě bylo postaráno, že jsem nemusela nic řešit. Vrátit už se tam ale nechci.

Proč?

Už je to zpitvořené. Když jsem se tam dostala po konci Světlé stezky, Peru se otvíralo a já zažila nadšení místních, kteří se například snažili vlastníma rukama budovat pro návštěvníky koupelny a záchody. Dneska už je všechno jinak.

Svět a cestování se tedy neubírají správným směrem?

Snad jste vycítil, že jsem plná optimismu a pozitivní energie. Ale ohledně vývoje světa jsem naprostý pesimista. Upřímně jsem ráda, že už je mi tolik a že jsem stihla zažít svět, jaký býval dřív. Být v dnešní době mladá a mít vědomí, které ve svém věku mám, nejsem si jistá, zda bych chtěla na tenhle svět přivést děti. Mám dvě vnučky, je jim jedenáct a devět let, a nevím, co je čeká… Nesmírně mě těší, jak jsou mladí lidé šikovní, úspěšní ve výzkumu, že prahnou po poznání. To všechno jim moc přeju. Ale to, že jsou mladí, jim opravdu nezávidím.

Vy jste v únoru oslavila 75 let. Když se ohlédnete, litujete něčeho?

Vždycky jsem říkala: jeď, dokud můžeš. Když jsem se v začátcích do něčeho po hlavě vrhla, občas jsem si pak nadávala, co jsem to na sebe zase upletla. Ale skoro pokaždé jsem se do toho pustila, protože jsem pak nechtěla něčeho litovat. Je jenom pár věcí, u kterých mě mrzí, že jsem je na cestách neudělala. Ale naštěstí mám podstatně víc krásných vzpomínek než lítostivých výčitek.

Zaděláváte si na vzpomínky i dál?

V posledních letech jsem ráda jezdila po Evropě, konečně jsem se dostala třeba na Spišský hrad, který jsem chtěla porovnat s katarskými hrady ve Francii. Často jsem navštěvovala muzea a výstavy, podívala se na Krétu. A mám ještě jedno severské přání. Nikdy jsem nebyla v Bergenu. Norsko a Island, pro které býval Bergen branou do světa, jsou země plné mýtů, pověstí a ság, které mě baví. Stačily by mi dvě noci. Slavný přístav s barevnými domy má člověk za dvě hodiny odbytý, ale já potřebuju strávit celý den v muzeu a nasávat jeho atmosféru.

Nemůžeme vynechat vaši práci pro časopisy. Jak vzpomínáte na spolupráci s tím naším?

Pro měsíčník Lidé a Země jsem začala psát za pana Holečka. Myslím, že první můj článek byl o Kysucích. Pak vedení převzala paní Žáková, se kterou jsem bohužel moc dobře nevycházela. Z nějakého důvodu nechtěla používat moje vlastní fotky. Byla jsem chudá jako kostelní myš a právě na fotkách se tehdy dalo vydělat líp. Lenka Klicperová ke mně naopak chodila vybírat snímky ještě dlouho před tím, než se stala šéfredaktorkou.

Máte mezi svými fotografiemi nějaké oblíbené?

V Mladém světě jsem zavedla formát fotoreportáží s velkými snímky a popisky v podobě krátkých příběhů, který je dnes běžný. A jednu z nich otevírala dvoustránková fotka z tanzanského vlaku. Přibíhají k němu bosé děti, které prodávají cestujícím nejrůznější zboží. Víří prach, do toho je horko, modrá obloha… Prach je klíčový i u záběru z Laponska, na kter ém chlapi v podmanivém světle házejí lasa na utíkající soby. A v Mexiku jsem poprvé v životě viděla plantáže s kalami i divoké kaly. Když jsem tehdy zmáčkla spoušť, byla mlha, v pozadí se tyčil kopec, v popředí krásné kaly. Báječná atmosféra…