Dost bylo jihu. Zhruba v šestašedesátém stupni severní šířky obepíná tuto planetu polární kruh, myšlená kružnice vymezující území, na němž slunce za letního slunovratu nezapadne za obzor a za zimního nad obzor nevystoupá. Zádumčivé království Arktidy, kde se ledovce plazí, řeky klikatí a noha dobrodruha boří hluboko do vodou nasáklého mechu, láká návštěvníky nezvyklým sloganem: „Teplo - to je hnus.“
Rapadalen (Švédsko)
Když jsem poprvé viděl fotografie z národního parku Sarek, jako první mi blesklo hlavou „asi Aljaška“. Ó, o kolik tisíc kilometrů jsem ustřelil. Ó, jak se za takovou slepotu k rodnému kontinentu omlouvám. Onen podivuhodný kus země, někdy také nazývaný „poslední skutečná divočina v Evropě“, se totiž rozkládá při polárním kruhu v severním Švédsku. V Sareku (mimochodem byl ustanoven v roce 1909 a patří tak k nejstarším evropským národním parkům) najdeme na dvě stovky vrcholů přesahujících 1800 metrů, z nichž většina vůbec nemá jméno. A také šest ze třinácti švédských dvoutisícovek, včetně druhé nejvyšší švédské hory Sarektjkk. (Jak uvidíme dále na islandském příkladě, zauzlování jazyka patří v Arktidě mezi poměrně pravděpodobné úrazy.)
Mou srdcovkou je ovšem delta řeky Rapy, Rapadalen, respektive výhled na ni z vrcholu Skierffe. Obzvlášť, když se údolí v brzkém ranním světle rozzáří podzimními barvami.
Tania Thórsmörk (Island)
Při plánování okružní cesty po Islandu jsem se nejprve domníval, že do srdce tohoto ledovcového údolí obklopeného vulkány doputuji, podobně jako na Křivoklát, pomocí Octavie III 2.0 TDI. Tenké čáry na internetových mapách občas vysloveně klamou. Poctivým off-roadem či terénním autobusem z Reykjavíku sem ovšem dojet lze, ačkoliv řek k přebrodění je dost.
Nejít po svých je ale trochu škoda, poněvadž „Thorův les“ leží na známém trailu Laugavegur, který je nezřídka označován za jeden z nejhezčích na světě. A nepotrápí-li poutníka rozmarné islandské počasí, není ani přehnaně náročný. Při - nedej bože - pověstném horizontálním dešti pak zaručeně pomůže mantra spočívající v opakování slova Eyjaallajökull pozpátku... Je to název blízkého, ledovcem pokrytého vulkánu, který erupcemi v březnu a dubnu 2010 doslova vypnul leteckou dopravu nad Evropou.
Thórsmörk leží pod polárním kruhem. Do tohoto výběru se mi ovšem vnucoval tak mocně, že ho tímto povyšuji nad něj.
Thorovo údolí (Kanada)
„Třikrát se obrací Lasiččí řeka a pak stojí na jejím levém břehu kůl. Když Old Shatterhand dosáhne kůlu, je volný a jeho přátelé též.“
Old Shatterhand měl z pekla štěstí, že pádloval v bývalé Jugoslávii. Přímo mrtvolně ledová Weasel River totiž divočinou národního parku Auyuittuq uhání jako z řetězu utržený Hatátitlá. A na jejím levém břehu se tyčí nikoliv kůl, nýbrž Mt. Thor, impozantní ikona Baffinova ostrova a nejvyšší vertikální stěna na planetě.
Kámen z vrcholu hozený by dopadl na zem až za dlouhých 15,96 vteřiny, z čehož si laskavý čtenář po krátkém vzpomínání na hodiny fyziky odvodí výšku 1250 metrů.
Cesta sem vede přes několik letů, osmdesát kilometrů na člunu a padesát dalších po nohou, skrze naprosto neobydlenou, surově krásnou krajinou kanadské Arktidy, kde má i satelitní telefon signál jen občas. Patrně nejhezčí místo, jaké jsem kdy viděl.
