„…Obyvatelé téhle země jsou nejubožejší lidi, jaké země nosí. Nemají domy, nemají nářadí, nemají ovce ani domácí ptactvo, nepěstují žádné plodiny. Jsou vysokého vzrůstu, mají pevně stavěné tělo, kulatou hlavu s velmi výraznými nadočnicovými oblouky. Spí na zemi, místo pokrývky nebe nad hlavou. Jejich jedinou potravou je jeden druh drobných rybek. Velké lovit nedokážou, protože k tomu nemají potřebné náčiní.“
Popis obyvatel Austrálie, nebo lépe řečeno Nového Holandska, jak se na sklonku 17. století říkalo, z deníků anglického mořeplavce Williama Dampiera. Tento prozíravý muž je zachránil při ztroskotání u ostrova Ascension. Šlo mu o život, a přitom myslel na sešity popsané během plavby. Tušil, že mu přinesou slávu. Brzy po jejich vydání jej přijali za člena Královské společnosti, sdružující anglické učence. Dampier byl podle dnešních měřítek vlastně vyvrhel a zločinec, neboť byl nefalšovaný pirát a flibustýr. Jeho doba však měla jiná měřítka.
Byl to muž mnoha tváří. Během plaveb pod pirátskou vlajkou prováděl oceánografická i meteorologická pozorování, ale popisoval také vzhled a zvyky domorodých obyvatel a byl to velmi schopný navigátor. Jako první Angličan prozkoumal australské pobřeží. Spojoval v sobě zdánlivě neslučitelné protiklady. Na sklonku 17. století to ještě bylo možné.
Nevíme ani přesně, kdy se narodil a kdy zemřel, je známo jen datum jeho křtu. Záhy ztratil oba rodiče, pak nechal školu a dal se najmout jako plavčík na obchodní loď. Dostal se na Newfoundland, do Indie, na Jamajce sloužil jako voják. Rubal dřevo na Yucatanu. Roku 1678 se vrátil do Anglie. Bylo mu pouhých šestadvacet let, ale už byl natolik zámožný, že si mohl koupit nevelký statek.
Pod černou vlajkou
Zdálo by se, že se usadí, ožení a založí rodinu. Jenže dobrodružná povaha se nedala zapřít. Znovu vyplul na Jamajku a sblížil se tu s anglickými bukanýry. Roku 1680 se zúčastnil loupežné výpravy na peruánské pobřeží a po návratu se dal dohromady s pirátským vůdcem Johnem Cookem. Obeplul s ním Jižní Ameriku a u západního pobřeží tohoto kontinentu zajali španělskou loď převážející zlato z Callaa do Panamy. Účastnil se přepadení španělských osad v Mexiku, s dalším pirátským kapitánem Swanem přeplul Tichý oceán a dostal se až na filipínský ostrov Mindanao. Tady vzbouřená posádka kapitána vysadila na břeh, což byl způsob, jak se tehdy běžně řešily spory. Ostatně samotného Dampiera stejná zkušenost také neminula. Nový velitel Reed ho nechal vysadit na jednom ostrůvků souostroví Nikobary v Indickém oceánu. Dobrodruh se však zoufalou situací nedal deprimovat. Na člunu překonal stovky kilometrů po otevřeném moři a doplul na Sumatru. Tady se nějaký čas zabýval obchodem a pak se vydal do rodné Anglie.
Ukázalo se, že drsný flibustýr má vynikající literární talent. Když vydal své deníky pod názvem Cesta kolem světa, byl to bestseller. Navíc tu Dampier zveřejnil svá pozorování moře, jež se stala základem oceánografie. O dva roky později vyšla druhá část cestopisu a autor byl přijat do Královské společnosti.
Dampier mohl klidně usnout na vavřínech. Literární úspěch mu přinesl slušné honoráře. Bylo mu pětapadesát a mohl strávit zbytek života důstojně a v klidu. Ale britská Admiralita se rozhodla jeho zkušenosti ještě využít. Připravovala plavbu k pobřeží Austrálie a zkušený námořník s přírodovědeckými znalostmi se jako velitel hodil. Nebyla to šťastná plavba, ale ze začátku to tak nevypadalo. Loď, jež vyplula z Anglie 14. ledna 1699, se bez problémů dostala k australským břehům a její posádka prozkoumala vody kolem Nové Guineje. Dampier se rozhodl pro návrat stejnou cestou. Obeplul mys Dobré naděje a zamířil podél západoafrického pobřeží do Anglie. U neobydleného ostrova Ascension však narazil na pobřežní skaliska a šel ke dnu. Dampier nechal na lodi všechen majetek a do člunu si vzal jen své deníky a herbář.
Robinsonův kmotr
Dampier a jeho muži pak žili jako ti ubozí australští domorodci, jako lovci a sběrači, kteří mají místo pokrývky jen nebe nad hlavou, než je na palubu vzala anglická loď. Návrat ovšem nebyl slavný. Kapitán William Dampier se ocitl před soudem. Obvinili ho z tvrdého zacházení s posádkou a ze ztráty lodi. Těžko dnes po staletích posoudit, jak to tehdy vlastně bylo, vždyť námořníci najímaní na dlouhé plavby nebyli také žádní andělé, ale často protřelí a drsní dobrodruzi s podivnou minulostí.
Soud zakázal Dampierovi působení v Královském námořnictvu. Pro spisovatele to nebyl vůbec krutý trest, těšil se, že se někde zavře se svými deníky a vydá třetí díl cestopisu. Jenže vypukla válka o španělské dědictví a on v roce 1703 opět vyplul na moře. Měl po světových oceánech pronásledovat bohaté španělské galeony a díl kořisti odevzdávat do královské pokladny. Vydal se se dvěma loděmi do Pacifiku, ale do dějin během této plavby vstoupil ze zcela jiných důvodů. Na jedné z jeho lodí totiž sloužil jako plachtař jistý Alexandr Selkirk, jenž se s kapitánem nějak nepohodl. Podle tehdejších pirátských zvyků se takový jedinec prostě vysadil na pustém ostrově. Bylo to běžné řešení v duchu doby a Dampier nejednal jinak. Vzpurníka nechal vysadit na největším z ostrovů Juana Fernándeze, stovky kilometrů západně od chilských břehů. Selkirk dostal pušku, malé zásoby potravin a pak jej jeho druhové zanechali osudu.
Slavný flibustýr krátce pobyl v Anglii, kde vydal knihu Putování do Nového Holandska sepsanou na základě zachráněných deníků a pak jako kormidelník vyplul pod vedením piráta Woodese Rogerse na Tichý oceán. Cestou se loď na Dampierovo naléhání zastavila u ostrova Juana Fernándeze, kde posádka zachránila ubohého Selkirka. Po čtyřech letech to byla však už jiná bytost. Nešťastník nebyl schopen souvisle mluvit, měl dlouhé rozcuchané vlasy a vousy a byl oděn do kozí kůže. Tentokrát „případ“ literárně vytěžil Rogers, jenž v roce 1718 vydal knihu Cesty kolem světa v letech 1708 až 1711. Při její přípravě měl k dispozici patrně i Dampierovy deníky. Zařadil do ní kapitolu, která byla vyprávěním o tom, jak Selkirk prožil na neobydleném ostrově více než čtyři roky. Kniha měla neobyčejný úspěch. Námořník, jehož Dampier vysadil na pustém ostrově, byl na roztrhání. Je pravděpodobné, že se s ním setkal i spisovatel Daniel Defoe. Zaujal ho natolik, že se rozhodl napsat podobný příběh. Z Alexandra Selkirka pak udělal Robinsona Crusoea.
Do historie námořních objevů flibustýr a amatérský přírodovědec William Dampier vstoupil jako bystrý pozorovatel přírody a také původních obyvatel Austrálie, jejíž obrysy se tehdy, na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, teprve začínaly na mapách nesměle rýsovat. Bez jeho přičinění by však nepochybně nevznikla ani jedna z nejslavnějších knih světa.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
