Sto kilometrů urazila velbloudí karavana kmene Mrazigů – od stolové hory Tembaine ke Ztracenému jezeru a zpět přes duny Velkého východního ergu na jihu Tuniska. Jaké to je, zažít autentický život nomádů?
Buch, buch, prásk! Je to úplně zbytná informace, ale: odbily tři ráno. Vím to přesněji, než bych chtěl – setřepal jsem písek z potravinářského sáčku, ve kterém mám zabalený mobil. Automaticky se rozsvítil čas. Mobil je mi tady, dvě stě kilometrů od civilizace, úplně k ničemu – tedy vyjma to vyhrožování časem. A i ten se tady, v poušti, měří docela jinak.
Probuzení v písku
Prásk! Čas odbíjí naprosto slyšitelně. Další větrný náraz propnul stanové tyče, až mě plachta praštila do hlavy. Vichr už dávno vyrval z písku všechny kolíky, které držely stan v nějakém tvaru, teď zbořil i předsíňku a dělá si s ní, co chce. Všechno to ještě neodletělo jen proto, že podlahu zatěžuju svým tělem a batohem. Uvolněná plachta teď přehlušuje praskot písečných zrníček, tlukot občasných dešťových kapek, řev velblouda i samotné větrné pištění. Jsou to démoni pouště, nebo mé hlavy?
Možná jsem nad ránem přece jen trochu zabral, protože teď cítím veškerou bolest probuzení. Písek řeže do očí, pálí v nose a křupe mezi zuby. V slzavém pološeru prohlížím následky noční bouře: ležím ve spacáku přikrytý nejen těžkou dekou, ale i nánosem písku. Ta jemná žlutá pokrývka je všude kolem. Ale? Je ticho!
Dostat se ze stanu ven je snazší než jindy, zipy se přes noc úplně rozpadly, a tak jen v podstatě odhrnu záclonu a závěs. Směřuju do pomyslného středu tábořiště, odkud už stoupá dým. Netuším, jak beduíni přečkali tuhle divokou noc bez přístřešku, ale už připravují snídani.
Adel
Adel, vůdce naší karavany, čte v mém nedospalém obličeji rozladěnost a hned se to pokouší napravit: „Dobre ranó,“ vítá mě téměř dokonale odposlechnutou češtinou a dál pokračuje cestovatelským esperantem – tedy směsicí angličtiny, francouzštiny a arabštiny. Výsledkem je to něco ve smyslu: „Raduj se z nového dne! Máš přece dovolenou,“ a vyčarovaný úsměv na mé tváři. Charismatický čtyřicátník v teplákách a flísové bundě, se světle hnědým šéšem na hlavě, rozlévá svůj bezbřehý optimismus už za svítání a servíruje mi ho společně se skleničkou silného a sladkého arabského čaje.
À propos, čtyřicátník? Adel ben Brahim ví jistě, že se narodil 22. ledna. Ale s ročníkem je to horší – 1978 nebo možná 1976 – stejně jako s místem. Žádná porodnice, žádná matrika. Narodil se „někde“ v poušti. Jeho rodiče byli čistokrevní nomádi. Otec pásl ovce, kozy a velbloudy. Matka se starala o domácnost, tedy v tomto případě o stan.
S nadsázkou se dá říct, že za své vzdělání Adel může vděčit nepříznivému počasí. Nastalo prý velké sucho. Jeho rodiče nemohli pobývat v nehostinné pustině po celý rok a stahovali se k městu. Díky tomu vychodil základní školu a ještě rok střední. Vlastně měl nastartováno na úplně jiný život. Zkoušel to, ale ve městě mu prý chyběla svoboda. Proto se do pouště vrátil a už v ní de facto zůstal; od roku 1997 se živí jako průvodce. „Poušť je moje celoživotní vášeň, takže kdyby tu nebyla turistika, asi bych byl pasáček jako mí rodiče,“ říká.
Zjevení v poušti
Naše karavana, čítající skoro tři desítky lidí a patnáct velbloudů, se vydala na pouť od stolové hory Tembaine směrem na jih, ke Ztracenému jezeru. V jednu chvíli se stalo něco, o čem se mi ani nesnilo: z pouště, odnikud, se na jedné z dun objevila ženská postava – v modrých šatech, se žlutým šátkem na hlavě a holí v ruce. Přicházela k nám obezřetně, až bázlivě, ale odhodlaně. Adel jí vyrazil v ústrety. V úctyhodné vzdálenosti od karavany si s ním podala ruku a prohodila několik slov. Pak přivolala druhou ženu, mladší, v zeleném, trochu potrhaném hábitu. Adel obě ženy obdaroval několika pomeranči a zeleninou. Dostal za to láhev čerstvého velbloudího mléka.
Měli jsme neuvěřitelné štěstí! Potkali jsme příslušnice tajemného kmene Rebájů! Tito nomádi to ještě stále nevzdali. Kočují s velbloudy pouští po území Alžírska, Tuniska a Libye stejně svobodně jako před tisíci lety. Navzdory tomu, že se kolem nich občas proženou terénní auta se satelitní navigací nebo jim nad hlavami proletí letadlo. Když se je snažili státní úředníci spoutat aspoň do jednoho ze tří států a přikázali jim, aby si vyřídili něco jako občanský průkaz, chytří Rebájové to prý poslušně udělali. V Alžírsku, Tunisku i Libyi. A tak putují Saharou nespoutaně dál, s nezájmem o nějaké čáry na mapách.
Teď už Adelovým slovům rozumím ještě víc než včera, kdy mi o poušti vyprávěl s fascinující láskou: „Je to můj domov, já jsem součástí pouště a nacházím v ní sám sebe. Cítím, že poušť potřebuje mě a já potřebuji ji, že se potřebujeme navzájem…“
Ničíme jejich kulturu?
Průvodce Lamín si omyl ruce od zbytků těsta a přenáší část hořících klacků směrem ke mně. Zakládá další ohniště, bude péct chleba. Instinktivně ucuknu a očima hypnotizuju místo kolem vznikajícího ohně. Nehýbe se tam něco? Pár dní předtím se země rozčeřila a z písku pod plameny se vynořila pouštní zmije! Vypadalo to jako mystické zjevení, had vystupující z ohně! Teplo ohně zkrátilo plazovi zimní spánek a bohužel i život. Lamín s ledovým klidem uhodil svou velbloudářskou holí do písku a zmiji přitlačil, že se bezmocně vlnila na místě. V druhé ruce se beduínovi zableskla čepel nože a jediným tahem oddělila hlavu od zbytku těla.
Adel, stejně jako ostatní velbloudáři z této karavany, patří ke kmeni Mrazigů. Traduje se, že jsou to potomci světce Sídího Marzúga a pocházejí z oblasti Jemenu. Do Tuniska se dostali přes Egypt a Libyi ve 13. století. Většina Mrazigů žije v městě Dúz nebo v jeho okolí, nomádskou tradici už udržuje jen hrstka z nich. Poznají se prý podle dialektu, přízvuku, podle jména, podle rysů obličeje... Turistika je proto pro mnohé z nich vítaný zdroj obživy. Neničíme tuhle kulturu a přírodu my turisté právě tím, že do ní vstupujeme? Vrtá mi to v hlavě už druhým rokem, co se na tuhle stokilometrovou pěší pouť s nomády vydávám.
„Copak lze změnit dunu z písku nebo mentalitu lidí?“ odpovídá mi průvodce otázkou.
Beduínská snídaně
Beduíni mezitím připravili „saharskou deku“. Říkám tomu tak pro obdobu švédského stolu. Na dece jsou plastové talíře s vejci, olivovým olejem, datlovou marmeládou, sýrem, ale hlavně tam leží plechová mísa zakrytá plátýnkem. Uvnitř je v uhlících a písku právě upečený chleba natrhaný na kousky. Ještě se z něj kouří. K tomu u ohniště stojí konvičky s čajem, kávou a mlékem. Členové výpravy se postupně trousí a usedají okolo. Nikdo nikoho nevyvolává, nikdo nervózně nepostává s hodinkami. Je prostě nepsané pravidlo, že do půl deváté jsou všichni po snídani, sbalení; stany, batohy, molitany a deky čekají spolu s vybavením beduínů na hromadách a my to všechno pomáháme naložit na hřbety více či méně rozladěných velbloudů. Každý nese určitě kolem dvou set kilogramů.
Já v kraťasech, flísce, zamotaný do nezbytného šéše, dolévám do camelbaku jeden a půl litru vody a kývnu si s Adelem na znamení, že vyrážím napřed. Za chvíli už kličkuju mezi dunami a stoupám nahoru. Potřebuju být sám a vůdce karavany to respektuje: „Proto jsi tu. Máš možnost být sám se sebou. Meditovat. Pokud máš problémy, v poušti si vyčistíš mozek. Doma jsi určitě pod tlakem, pracovním nebo rodinným. Na Sahaře je všechno, co potřebuješ. Tady, na poušti, najdeš svůj život.“
Moje poušť
Jdu takhle každý den. Hledám svou vlastní cestu. Písečná poušť není zdaleka jednolitá. Skládá se z malých či obrovských dunových kopců, kde není nic jiného než tu měkčí, tu tvrdší písek, ale také ze stadionů. Tak se říká téměř rovným údolím posetým křovisky, skalnatými plotnami, nebo aspoň kamením. Orientuju se podle slunce a svého stínu, sem tam se otočím za sebe a kontroluju svůj směr s trajektorií karavany.
Ale dnes, poslední den našeho putování, slunce zmizelo za závojem zvířeného písku, od severu se znovu zvedá vítr a pere nám to přímo do obličeje. Směju se tomu. Ano, doma bych byl nejspíš naštvaný, ale tady se usmívám tomu jasnému znamení. Musím počkat na karavanu, ze samoty se vrátit k lidem. Ukrýt se do bezpečí. Nejsem schopen jít dál sám. I když mám celý obličej zamotaný do šátku, ty malinkaté škvírky pro oči, abych něco viděl, stačí tisícům zrnek písku k tomu, abych neviděl vůbec nic. Nomádi jsou také celí zahalení, jeden z nich nasazuje i lyžařské brýle. Jdeme pomalým pochodem, mlčky, možná trochu bojovně, odkrokovat poslední kilometry naší pouti. Všichni ve stejném rytmu poezie pouště, metronomu řízeného krokem dromedára.
Na stolové hoře
Pak už se nám očekávaně postaví do cesty Tembaine. Zjeví se a my k němu ještě dobrou hodinu míříme. Nepřehlédnutelný orientační bod, který pro nás znamená rozhraní. Jsme na konci cesty. Na úpatí hory už stojí připravené terénní toyoty. Do odjezdu ale máme ještě půl hodiny a já vím, jak svou pouť pouští zakončím.
Prsty vysušené pouští a pískem se teď rozedírají o ostré hrany skály. Gumové nazouváky podkluzují. Těžce dýchám, až to pálí na plicích, ale pořád stoupám. Metr po metru. Jako smyslů zbavený se deru výš a výš. Až došlápnu na samotný vrchol stolové hory.
Usedám na hranu a hledím do krajiny, kam jen roztančená poušť dovolí dohlédnout. Přišel jsem se rozloučit a poděkovat. Nejsem sice syn pouště, ale už jsem s ní svázaný. V hlavě mi doznívají Adelova slova, když se se mnou před chvílí loučil. Stiskl mi pevně ruku, podíval se na mě svýma uhrančivýma očima a řekl větu, kterou jsem potřeboval slyšet: „Budeš tu kdykoli vítaný, Sahara na tebe bude vždycky čekat!“
Kdo jsou Mrazigové
- Arabský kočovný kmen, potomci kmene Banú Sulajm, který se v 7. století začal přesouvat z Arabského poloostrova na sever Afriky. Ve 13. století došli na jih Tuniska. Mluví o sobě jako o potomcích muslimského světce Sídího Marzúga, jenž je prý odvedl z úrodných krajů do pustin, kde „než aby si plnili svá břicha za cenu ponížení, sice se najedí jen do polosyta, ale zachrání si svoji čest“.
- Mrazigové žili nomádským životem, živili se pastevectvím koz, ovcí a velbloudů v poušti. Na počátku 20. století chtěli mít francouzští kolonizátoři odbojné Mrazigy pod kontrolou, a snažili se je donutit k usedlejšímu způsobu života. V Dúzu nechali vyvrtat studny, vysadit palmy, vybudovali náměstí, tržiště, školu, zdravotnická zařízení… a nomádi si v oázách začali vedle stanů stavět kamenné domy.
- Nyní má město Dúz 45 tisíc obyvatel. Mnozí z nich prý stále vlastní nomádský stan, několik ovcí a koz, jež mají na starost pastevci, a majitelé s nimi v době prázdnin vyrážejí do pouště.
- Mrazigové jsou pověstní pěstováním odrůdy datlí Deglet Núr s vůní marcipánu a lahodnou chutí karamelu. Na přelomu listopadu a prosince v Dúzu pořádají Mezinárodní festival Sahary, s tradiční hudbou, poezií i velbloudími zápasy.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
