Kálymnos je malý řecký ostrov v Egejském moři, po Ródu, Kárpathosu a Kosu čtvrtý největší v Dodekanézách, ostrovní skupině v souostroví Jižní Sporady. Ve starověku se zde zrodilo jedno z nejsmrtelnějších povolání - lov mořských hub. Ten sehrál hlavní úlohu nejen v ekonomickém a sociálním rozvoji ostrova, ale i ve vývoji techniky potápění.
Je Velikonoční pondělí a na centrálním náměstí přístavního městečka Póthia zvaného též Kálymnos začíná týden slavnosti, jaká zřejmě nemá jinde ve světě obdoby. Po dlouhá staletí každoročně byla pro toto místo tou největší a nejzásadnější. Slavnost zahájí nejvyšší duchovní představení města, a to kropením lodí svěcenou vodou. Následuje několik dnů bohatého jídla, pití a tance, což vyjadřuje vztah místních obyvatel k moři a jeho darům. Vše je pak zakončeno „večeří lásky“. Poté už se posvěcené lodě se svými osádkami rozjedou na šestiměsíční pouť a ti, které tu zanechají, budou jen čekat a doufat, že se všichni po půlroční tvrdé práci vrátí ve zdraví do svých domovů.
Kde najdeme tento malý kus země, odkud se po dlouhá staletí rok co rok vydávala většina mužů na tuto hořkou pouť, ze které se mnohdy vraceli, pokud vůbec, natrvalo zmrzačeni? Kálymnos, jeden za stovek řeckých ostrovů, leží v jihovýchodní části Egejského moře nedaleko Turecka. Pohlédneme-li na tento ostrov z letadla, uvidíme „kámen v louži“. Nechce se při tomto pohledu věřit, že v tak drsném a nehostinném prostředí žijí lidé. Vždyť také mezi třemi skalnatými pohořími sopečného původu, která tvoří prakticky celé území ostrova o rozloze zhruba 16 x 8 km, lze nalézt jen 18 procent údolní krajiny schopné kultivace. Proto zde od nepaměti byli lidé nuceni hledat obživu pod mořskou hladinou. A objevem bohatství nazývaného „zlato z Kálymnosu“, ukrytého v hlubinách moře, se zrodila nejstarší profese ostrova označovaná za jednu z nejsmrtelnějších 20. století: sponge diving, někdy také sponge fishing neboli lov mořských hub.
Zdraví ze dna moře
Přírodní mořské houby a jejich léčebný vliv na zdraví lidské pokožky byly popisovány již Aristotelem a zmiňuje se o něm například Platon či Homér ve svém díle Ilias a Odyssea. Stejně tak má lov mořské houby v okolí Kálymnosu své kořeny v dobách starověku. Domorodci je používali rozličným způsobem. K mytí, jako ochranu před odřením, k léčbě a hojení nejrůznějších ran, odřenin a jizev a ve středověku, kdy se houby začaly používat v lékařství, se jimi léčila dokonce struma (nemoc způsobená nedostatkem jodu v organismu). Mořské houby mají výrazné antiseptické, antibakteriální a dezinfekční účinky, což je dáno velkým obsahem jodu (asi 14 procent). V jednom gramu mořské houby je tedy přibližně stejné množství jodu jako ve 120 litrech mořské vody. Díky tomu se vypořádá s bakteriemi, které způsobují nejrůznější infekce a horečky, během velmi krátké doby.
Houby rostou na podmořských útesech v hloubkách pěti a více metrů a jedná se pravděpodobně o primitivní vícebuněčné živočichy živící se planktonem. To, zda je jejich původ rostlinný či živočišný, je však po mnoho let předmětem rozporuplného a zatím neukončeného vědeckého bádání. Přírodní houby mají světle medovou barvu, někdy se ale chemicky bělí a získají tak barvu světle žlutou. Ta je pro oko efektnější, ale houba tím ztrácí na své kvalitě a životnosti. Nebělené houby vydrží při denním používání deset i více let.
V historických dobách se houby lovily pomocí jednoduché metody a potápěči nepoužívali žádnou speciální výstroj. Posádka vyjížděla na moře na malých lodích a k vyhledání hub na mořském dně používala speciální kulatý objekt se skleněným dnem. Jakmile byla houba jeho pomocí nalezena, potápěč, obvykle nahý, se spustil ke dnu pomocí závaží zvaného „skandalopetra“, což byl patnáctikilový plochý kámen. Po odřezání houby od mořského dna ji potápěč umístil do speciální sítě. Hloubka a čas, jichž potápěči dosahovali, závisely na kapacitě jejich plic. Obvykle se nořili až do 30 metrů pod hladinou a zdrželi se tam tři až pět minut.
Se vzácným artiklem se postupně začal rozvíjet obchod. Velkého rozvoje dosáhl v polovině 19. století a některým místním obchodníkům přinesl nečekané obrovské zisky. Ostrov rozkvetl nejen ekonomicky, ale i společensky. Trvalo však jen pár desítek dalších let, než se požehnání změnilo spíše v prokletí a přineslo na ostrov nebývalou úzkost.
Skafandro
Roku 1865 byl místním potápěčům představen tehdy standardní potápěčský oblek včetně speciální helmy neboli „skafandro“, jak jej nazývají Řekové. Jednalo se o britský výrobek Siebe Gorman a na Kálymnos ho přivezl obchodník z nedalekého ostrůvku Sými. Výhody se zdály obrovské. Nyní potápěči mohli zůstat pod vodou, jak dlouho chtěli, a ponořovat se do větších hloubek. Nejkvalitnější houby rostou asi 70 metrů pod hladinou. Potápěč teď mohl chodit po dně oceánu a hledat právě je.
Obchod s houbami se stal v té době skutečně vzkvétajícím podnikem s neomezeným růstem. V roce 1868 se potápěčská flotila skládala z 300 lodí s potápěči (6-15 potápěčů na každé lodi), 70 lodí se sklizenými houbami a harpunami a 70 trawlerů. Z Kálymnosu vyplouvaly lodě přes Egejské moře až k vodám moře Středozemního, v jehož jihovýchodní části rostly houby nejvyšší kvality. Obeplouvaly hranice Tuniska, Libye, Egypta, Sýrie a Libanonu a na moři zůstávaly po dobu nejméně šesti měsíců.
Krutá daň
Zisky z lovu hub byly vysoké, pracovní podmínky potápěčů lepší než při „nahém“ potápění. Nicméně hrozilo obrovské nebezpečí dlouhodobého pobytu hluboko pod vodou: dekompresní (kesonová) nemoc. Brzy po uvedení standardního potápěčského obleku se objevily první oběti. Příznaky nemoci - těžká bolest, ochrnutí a v některých případech smrt byly pro potápěče a ostatní členy posádky děsivé, protože neměli tušení, co je jejich příčinou. Kombinace několika ponorů denně do hloubky 70 metrů a vynoření bez dekompresních zastávek měly fatální následky. V prvních letech používání skafandrů zemřela nebo byla paralyzována asi polovina potápěčů. Koncem 19. století zachvátila ženy potápěčů taková úzkost, že požádaly tureckého sultána, pod jehož nadvládu tehdy Kálymnos spadal, o oficiální zákaz standardního obleku. Ten jejich žádosti vyhověl v roce 1882. Potápěči se museli vrátit k „nahému“ potápění. Zisky rapidně klesly. Za čtyři roky byl ale oblek zpět a s ním i dekompresní nehody.
Mezi lety 1886 a 1910 zaznamenal Kálymnos deset tisíc zemřelých a dvacet tisíc trvale postižených. Pro ostrov, který v roce 1900 měl 19 400 obyvatel, to jsou tragicky vysoká čísla. Tato nevýslovně bolestná skutečnost měla vliv na všechny obyvatele ostrova. Každá zdejší rodina měla otce, syny, bratry nebo další příbuzné, kteří se z potápěčské sezony vrátili s trvalými následky nebo se nevrátili vůbec. Nezřídka se stávalo, že žena, která přišla o manžela, musela následující sezonu poslat do mořských hlubin syna. Jinak by rodina hladověla. Mnohé ženy si při vyplutí námořních flotil z Kálymnosu oblékaly smuteční vdovský šat, který vyměnily za běžný až poté, co se po půl roce se svým mužem znovu shledaly. Možná jsou i tyto tragické okolnosti zdejšího nejstaršího řemesla důvodem, proč dnes na Kálymnosu stojí více než tisícovka kostelíků, kapliček a klášterů a každá větší rodina nejméně jeden z nich vlastní. Patří ke koloritu ostrova stejně jako k jeho duchu a historické paměti.
Je snadné pochopit, proč potápěči v té době nevěděli o možných nebezpečích, spojených s použitím standardního obleku. Znalost dekomprese a dekompresní nemoci se vyvíjela ve druhé polovině 19. století. Jako vstupní materiál pro tyto studie byly použity právě zkušenosti lovců hub. První dekompresní tabulky se objevily kolem roku 1910. Poté trvalo ještě několik let, než se znalost této problematiky dostala na vzdálené řecké ostrovy. Ale ani dekompresní tabulky nemohly zabránit všem nehodám. Navíc jejich první verze nepokrývaly opakované ponory. Přitom místní potápěči jich dělali několik den co den. Jakmile zjistili, jak důležitá pro prevenci nehody je doba strávená v hloubce, byl na palubě lodi vždy někdo, kdo potápěčům měřil čas. Používal k tomu ovšem přesýpací hodiny, což nebylo příliš přesné.
Lov mořských hub přinesl Kálymnosu bohatství, ale vzal mu mnohé lidské životy. Na začátku z této aktivity profitovalo jen pár obchodníků, později celá komunita. Byla zde zavedena bezplatná zdravotní péče a vzdělání pro každého. Obchodníci nechali stavět lodě, továrny, restaurace, bary. V hlavním městě Póthia vyrostl přístav, centrální náměstí s radnicí a kostelem, školy a mnoho tradičních domů. Vznikla zde továrna Xyth Pio na výrobu standardní potápěčské výbavy (kopie anglického originálu), která se tak stala pro místní obyvatele finančně dostupnou a snadná byla také její údržba a opravy.
Odliv domorodců
Přelom 19. a 20. století byl pro oblast Dodekanéz zlomový. Růst obchodu s mořskými houbami dosáhl svého maxima kolem roku 1900. Nadcházející světové války však způsobily taková obchodní omezení, že z Kálymnosu a okolních ostrovů začali odcházet potápěči do jiných koutů světa, aby se tam usadili a dělali to, co uměli nejlépe: potápění. Díky nim se například proslavilo malé městečko na západním pobřeží Floridy Tarpon Springs, kam roku 1905 přijela skupina asi 500 potápěčů z oblasti Dodekanéz. Dodnes se na tomto místě vyrábějí potápěčské helmy, jejichž autorem byl Antonios Lerios, rodák z Kálymnosu, který se zde usadil v roce 1913 a jehož dnešním pokračovatelem je jeho vnuk Nicolas Toth. Také zde do dnešních dnů existují potápěčské školy založené rodáky z Kálymnosu, které vychovávají jak profesionální, tak amatérské sportovní potápěče.
Kdo ale skutečně upozornil na toto město, byl Johny Gonatos, další z řady kálymnoských potápěčů, který zde natočil pionýrskou technikou dokument o lovu hub s názvem Story of the Sponge (Příběh houby). Zahrál si také v několika hollywoodských filmech, pro něž se toto téma stalo námětem, jako např. Beneath the 12-Mile Reef (Pod 12mílovým útesem) z roku 1953 nebo 16 Fathoms Deep (16 sáhová hloubka) z roku 1948. Po druhé světové válce se mnoho řeckých potápěčů usadilo také v Austrálii. V té době totiž Austrálie odmítla z politických důvodů spolupracovat s japonskými potápěči v oblasti obchodu s mořskými perlami a Řekové i tady jednoduše využili díry v poptávce.
Mořská infekce
Obchodní komplikace, odliv profesionálů a uvedení syntetických hub na trh způsobily úpadek kálymnoské tradice. Největší problém však nastal v roce 1986, kdy se zjistilo, že většina hub v Egejském moři je infikovaná. Příčina nebyla nikdy zjištěna. Podle domněnek mohlo jít o náhlý vzestup teploty moře. Podobná infekce se objevila i v Mexickém zálivu ve 40., 70. a 90. letech minulého století. V roce 2001 zbylo ze čtyř set lodí zajišťujících zisk Kálymnosu v roce 1868 pouhých 10-15, i když se egejské houby v posledních letech minulého tisíciletí z infekce úspěšně zotavily. Dnes se jedná o zhruba stejné číslo.
Standardní oblek se přestal používat v 70. letech a na jeho místo nastoupil neopren, potápěčská maska a kompresor a původní těžké helmy byly většinou prodány do starého železa. Dnes jsou rizika spojená s lovem hub znatelně menší než dříve, hlavně díky moderní výstroji a technologiím. Dobývání hub se z velké části přesunulo z tradičních středomořských lokalit do oblasti Mexického zálivu a Karibiku. Do sběru a dodávek přírodních hub jsou dnes zapojeni převážně lidé žijící na Floridě, Bahamách a Kubě. Dokonce v Tichomoří se dnes vyskytuje několik komunit závislých na lovu hub jako svém prvotním zdroji příjmu.
Kálymnos dnes
I v těchto dnech se na ostrově setkáte s potápěči a jejich školami, obchodníky, lodníky a vším, co k této branži patří, doslova na každém kroku. Avšak hlavní aktivity na ostrově se jakoby přesouvají z mořských hloubek do hornatých výšek. Kálymnoské zlato nacházejí současní horolezci ve vápencových skalách, kterými je pokryta většina ostrova. Jeskyně, stěny, díry, ale hlavně krápníky, pro něž sem v posledních letech začali jezdit lezci z celého světa, byste v takovém množství a koncentraci hledali jinde na světě jen velmi těžko.
Malebný a fotogenický záliv Vathís nadchne nejen fotografy, ale možná i jiné umělce, básníky a spisovatele, kterých je na Kálymnosu od nepaměti řada. A někteří by sem možná jeli jen pro ten neopakovatelný pohled na západ slunce nad sousedním ostrůvkem Télendos. Ten byl kdysi součástí Kálymnosu, ale zemětřesení v roce 554, které trvalo čtrnáct dnů, tento kus země od něj oddělilo. Dnes je to malý ráj na zemi, kde nepotkáte žádný dopravní prostředek. Zdá se, že Kálymnos stále skrývá nové a netušené krásy a bohatství. Jen zdejší lidé jsou možná pořád stejní. Milé ženy a zocelení muži, kteří vás přivítají svým klidem, otevřeností a pohostinností.
„Viděli jste ostrov, kde kvete fíkovník, kde pokroucený olivovník rozestírá své stříbřité listy? Spatřili jste dceru slunce a moře, matku houby? Tu, která rodí mladé lvy, chová obry a vládce moří? Pak jste viděli Kálymnos, jeden z ostrovů Dodekanéských.“Skévos Zervós, řecký lékař (1875-1966)
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
