Augustin denně umyje stovky talířů a sklenic, oškrábe desítky kilogramů brambor, cibulí a zeleniny. Miguel by mohl svůj den vyčíslit počtem usmažených palačinek, Salso zase upečených hamburgerů.

Augustin denně umyje stovky talířů a sklenic, oškrábe desítky kilogramů brambor, cibulí a zeleniny. Miguel by mohl svůj den vyčíslit počtem usmažených palačinek, Salso zase upečených hamburgerů. Zdroj: Jarmila Kovaříková

„Za Bushe bylo určitě práce víc. Lituju, že jsem do Ameriky nepřišel, když byl prezidentem Clinton,“ říká Miguel. Historky o časech hojnosti za Billa Clintona slýchával od dětství.
Je druhá hodina po poledni a restaurace již nemá až na jeden obsazený stůl hosty. Mexičané posedávají a probírají své plány.
Mexičané, kteří přicházejí do New Yorku, mají jediný cíl: zaopatřit se v rodném Mexiku, kde „lidé vědí, jak žít“.
Většina Mexičanů se totiž do Ameriky vydává na vlastní pěst. Musí přitom překonávat mnohé překážky a nebezpečí.
4
Fotogalerie

Podřadná práce od rána do večera šest dní v týdnu s vidinou lepší budoucnosti. Tak se žije mexický sen

Mexičané přicházející do New Yorku často ve věku teenagerů mají na mysli jediné - vydělat tu dost peněz, aby si v rodném Mexiku dopřáli pohodlný a luxusní život. Jsou přitom ochotni obětovat léta života tvrdé a podřadné práci.

Mexický kuchař Salso rozděluje porce salátu na sedm připravených talířů. Za jeho zády se na grilu smaží velké placky hovězího masa, které bude za okamžik číšník servírovat jako hamburgery. V troubě se opékají sendviče. Další kuchař Miguel kousek od něj plní talíře tlustými palačinkami. Z malé tiskárny se při tom valí bílá páska s dalšími objednávkami. Podsaditý Miguel s tučným obličejem čte názvy jednotlivých jídel. Neodpustí si přitom nadávku. Z této objednávky bude muset totiž talíře připravit právě on. Hosté si přejí borůvkové, jahodové a banánové palačinky. K tomu musí ještě usmažit slaninu a párky.

„Skoč do sklepa pro jahody, už žádný nemám,“ křičí Miguel na tlustého, ale nesmírně pracovitého muže jménem Augustin, který v rohu kuchyně myje nádobí. Ten se za pár minut vrací s krabicemi jahod. Předá je Miguelovi a začne do igelitových tašek nakládat jídla určená pro donášku. Čeká ho zhruba dvoukilometrová jízda na kole se sedmi krabicemi. „Nezapomeň na koktejly,“ upozorní ho Miguel. „Seguro,“ utrousí Augustin a do igelitky přibaluje tři objemné kelímky s ovocnými koktejly.

Za okamžik již opouští tuto malou, zakouřenou a přetopenou kuchyň. Pro Salsa a jeho lidi se tato úzká kuchyň, kde denně dochází k podobnému shonu, stala doslova životním prostorem. Nejdéle jsou tu právě Salso a Miguel, kteří tu pracují šest dní v týdnu často od rána do večera již osm let.

„Osm propečených hamburgerů,“ komentuje další objednávku Salso a dodá: „To budou určitě Japonci, ti nemají rádi krvavý maso a milujou mozzarellu.“ Salso náhle zjistí, že Augustin v kuchyni zapomněl čokoládový pudink. Hned mu volá na mobil, a Augustin je během chvilky zpátky. Už přitom vyšlápl kopec, na jehož vrcholu se rozkládá slavná Kolumbijská univerzita. Augustin denně najezdí kolem deseti až patnácti kilometrů. Kromě toho denně umyje stovky talířů a sklenic, oškrábe desítky kilogramů brambor, cibulí a zeleniny. Miguel by mohl svůj den vyčíslit počtem usmažených palačinek, Salso zase upečených hamburgerů.

Konečně ale přichází siesta. Je druhá hodina po poledni a restaurace již nemá až na jeden obsazený stůl hosty. Mexičané posedávají, kde se dá. Čtou El Mexico, zdejší noviny vycházející ve španělštině, jen tak klábosí a jedí kuře s fazolovou omáčkou a tortilly. Tohle jídlo si stačili připravit během rušné šichty. „Asi si dneska nechám domů dovézt nějakou holku,“ plánuje Miguel a spokojeně pokývá hlavou. Augustin mu podstrčí kartičku s nahou dívkou. Je to mladá běloška s vyvinutým poprsím. „Stojí jen třicet dolarů plus spropitný,“ hlásí Augustin. „Neříkej, že ti přivezou bílou holku,“ zeptá se pochybovačně Miguel. Augustin s úsměvem odpoví: „To ne. Ale maj třeba Kolumbijky.“

Tanec za dva dolary

Augustin dámskou návštěvu neplánuje. Nemá dost peněz. Včera totiž propil přes sto dolarů. I proto se bude zřejmě po dnešní patnáctihodinové šichtě cítit dost unavený. Přesto touží po ženském těle. Rozhodne se, že večer po práci zajde do baru, kde si za dva dolary může zatancovat s některou z „hostesek“. Jsou to dívky, které se svými zákazníky tancují (tanec za dva dolary) nebo se nechávají pozvat na skleničku (panák za pět dolarů). „Když máš dost peněz a jsi hezkej kluk, tak ti daj i sex,“ poučuje Augustin. O pár hodin později se lepí na jednu z těchto dívek. Nakonec si koupí čtyři tance, než se metrem vydá do svého skromného příbytku v Brooklynu. Ten sdílí ještě se dvěma Mexičany. Důvod je jasný: dělí se o vysoké nájemné. Augustin tak měsíčně platí jen něco málo nad sto dolarů. V restauraci přitom týdně vydělá tři stovky.

Zdálo by se tedy, že je na své poměry bohatý. Opak je ale pravdou - stejně jako jeho kamarádi téměř veškeré své úspory posílá domů. Nezaopatřuje přitom své rodiny tak jako Salso a Miguel, kteří mají malé děti, ale investuje do budoucnosti. Je to typický mexický sen. Mexičané, kteří přicházejí do New Yorku (dnes jich je tu 290 000), nedávají vydělané peníze do vzdělání nebo na konto, což je vzhledem k jejich ilegálnímu statusu nemožné. V drtivé většině totiž vůbec netouží po životě v Americe, nechtějí se zde usadit a rozjet jinou kariéru. Mají před očima jeden jediný cíl: zaopatřit se v rodném Mexiku, kde „lidé vědí, jak žít“. Salso je názorným příkladem. Za peníze, které vydělal jako kuchař v New Yorku, si již v Mexiku postavil dvoupatrový dům. Miguel by něco takového také rád dokázal. Žít si jako pán a už se tolik nedřít. Vize domu, rodiny a pohodlí ho drží na nohou.

Někdy se přitom neubrání depresivním myšlenkám. „Dělám každej den to samý, smažím hamburgery nebo palačinky a nikdy nebudu mít bílou holku,“ svěří se mi jednoho večera. Zdánlivá nesouvislost jeho myšlenek přitom odhaluje hlubší smysl jeho pocitu. Miguel je přesvědčen, že v americké společnosti může vždy dělat jen dělnické práce nebo poskoka. Není to podle něj jen jazykovou bariérou (Miguel málokdy prohodí něco v angličtině) a nedostatečným vzděláním, ale především barvou kůže. Dnes mu je opravdu těžko na duši, musí volat domů. Je to přitom levný hovor. V New Yorku si lze za dva dolary koupit telefonní kartu a hovořit téměř dvě hodiny. Je přitom jedno, kam člověk volá. Hlas jeho ženy Miguela rychle uklidní. Po skončení hovoru je o to více rozhodnut vydržet a neuhnout z cesty za svým snem. Přepychový dům, kde bude žít se svou mexickou rodinou. Na tom jediném opravdu záleží.

Útěk ze zaslíbené země

Sen se ale v poslední době trochu vzdaluje. I na New York totiž dolehla recese. Restaurace tak vydělává mnohem méně než před rokem či dvěma. „Za Bushe bylo určitě práce víc. Lituju, že jsem do Ameriky nepřišel, když byl prezidentem Clinton,“ říká Miguel. Historky o časech hojnosti za Billa Clintona, kdy se Amerika opravdu těšila ekonomickému boomu, slýchával od dětství. Možná tehdy Miguela uchvátila myšlenka, že se jednoho dne do Ameriky také vydá a zbohatne tam.

Realita se ale ukazuje trochu jiná. Někteří Miguelovi kamarádi se dokonce nyní vracejí zklamaně domů. Nechtěli riskovat, že přijdou i o to málo, co zde naspořili a nakoupili. Cesta domů je přitom rychlá a levná. Americké imigrační úřady v zemi nikoho nedrží a při odjezdu nekontrolují tak přísně jako při vstupu do země. Za pár stovek dolarů a po čtyř- či pětihodinovém letu jsou Mexičané doma.

Pouť do Ameriky, to je úplně jiný případ. Cesta trvá i několik týdnů a vyjde na tisíce dolarů. Většina Mexičanů se totiž do Ameriky vydává na vlastní pěst. Musí přitom překonávat mnohé překážky a nebezpečí od americké pohraniční stráže přes bandity, kteří imigranty často přepadávají, až po zkorumpované převaděče, kterým se říká kojoti. Salso, Miguel i Augustin si služby „kojotů“ rovněž zaplatili. Přesto to byla svízelná pouť. „Na americké straně hranice jsme většinou šli jen v noci, přes den jsme se schovávali v jeskyních. Měl jsem děsný strach hlavně z vrtulníků pohraniční stráže,“ líčí Augustin. Přesto se do Ameriky a do vysněného New Yorku s bezpočtem restaurací, kde lze najít dobře placené místo, dostal. Jeho život, tak jako řadě Mexičanů, se tím na pár let zúžil do malé, přetopené kuchyně.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: