Čechům a Češkám žijícím dlouhodobě v zahraničí se změní pohled na život i na rodnou zemi. Co je překvapuje v dobrém i ve zlém a po čem českém se jim stýská? „Lidé tu jsou vždy spokojení s tím, co mají, a netrápí se tužbami po jiném,“ říká Gabriela Sontodinomo žijící v Indonésii.
Čím se liší mentalita Indonésanů od té naší?
V pozitivním vnímání života. Stále se smějí, a to i maličkostem. Zpočátku se mi zdálo až dětinské, ale teď to vnímám jako radost ze života, která se skrývá i v těch nejobyčejnějších situacích. Jejich bezstarostnost a věčné úsměvy na tvářích jsou nakažlivé.
Čím se liší životní styl místních od našeho?
Určitě v přístupu k životu, především v nastavení priorit. Nejdůležitější je pro ně víra, zdraví, rodina a přátelé. Veškerý volný čas tráví spolu. Navzájem si pomáhají a pomoc druhému berou jako samozřejmost. Práce je pouze prostředek k tomu, aby si koupili aspoň hrnek rýže, ale nežijí pro ni a nedávají do ní zbytečnou energii. Rádi jedí a jedí hodně, především sladké pokrmy.
Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?
Nepříjemně mě překvapil vztah k přírodě. Očekávala jsem, že tu lidé budou vnímavější. Bohužel je velice smutné, jak zacházejí s odpadky. Nevadí jim, že odhodí obaly od jídla na zem, že vytvářejí skládky uprostřed lesa, že moře je plné plastů.
Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířila?
Dodnes jsem si nezvykla na místní počasí. Vysoké teploty a vlhkost vzduchu jsou pro mě stále vyčerpávající. Také mi chybí střídání ročních období. Těžko snáším i zvířata, kterých je plný dům: gekonů, ale také myší, krys a švábů. Večer usínám s tím, že mi nad hlavou chodí cibetka a na balkoně řve ještěrka toké.
Chybí vám něco z domoviny?
Některé potraviny, především ty nezdravé: salámy, knedlíky, rohlíky.
Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?
Mezilidské vztahy. Kamkoli člověk přijde, tak se cítí vítaný, a to upřímně.
Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?
Je to zvláštní, ale kupodivu hodně lidí má povědomí o České republice. I když ji nazývají Československem a mnozí ji geograficky označují za část Ruska.
Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?
Pro Indonésany je nejdůležitější zahraniční destinací Mekka. To je místo, kam všichni v rámci své víry chtějí jet, a mnozí na to šetří celý svůj život. V rámci Indonésie necestují, jen se navzájem navštěvují v rodinách. Samozřejmě ti bohatí létají na Bali a do Singapuru, ale paradoxně neznají ani ty základní památky v Indonésii.
Jakých pět míst byste ukázala svému nejlepšímu kamarádovi z Česka, který v dané zemi ještě nebyl?
Yogyakartu, jezero Toba, sopku Bromo, ostrovy Flores a Komodo a také Bali.
Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?
Asi Sloní jeskyně (Goa Gajah) na ostrově Bali.
Co vám v Indonésii nejvíc zachutnalo?
Soto ayam – vařené kuřecí maso v kokosovém mléce.
Kterých pět výrazů byste použila pro popis dané země a jejích obyvatel?
Rozmanitost, bezstarostnost, vstřícnost, smích, pomalost.
A tři nejčastější indonéská slova?
Habis – vyprodáno. I přesto, že ve výloze máte na danou věc reklamu, i přesto, že se obchod na ten konkrétní produkt zaměřuje, tak vám řeknou, že je to vyprodané, a to už několik měsíců. A objednávat nebo vyrábět se to nechystají. Macet – zácpa. Jakarta je město, kde vám kilometr jízdy autem trvá průměrně 25 minut. Sorry Mr. – Češi mají ve zvyku vysvětlovat, proč došlo k chybě. Indonésan jen prohodí: „Sorry Mr.,“ a tím to pro něj skončí. Bohužel se z chyb nepoučí a druhý den to udělá úplně stejně špatně.
Postřehy z Indonésie
Radost a vyrovnanost
„Indonésané jsou veselý národ, který nic neřeší. Jsou spokojeni s tím, co mají, a nežijí sny nebo představami o budoucnosti. Důležité je pro ně hlavně náboženství. Každý den mají pětkrát prostor zastavit se a spojit s Bohem. A po každé modlitbě na jejich tváři člověk pozná, že je to naplnilo.“
Téměř Vánoce
„Ramadán by se dal přirovnat k vánoční atmosféře. Lidé ve velkém nakupují jídlo a dárky. Ve vzduchu panuje shon, nervozita, ale současně těšení na očistu těla i duše a na setkání s rodinou a přáteli. Jako cizinec se musíte obrnit především velkou dávkou tolerance, pochopení a respektu. První dny jsou ale náročné, protože lidé jsou podrážděni únavou, hladem a žízní. Po čtyřech dnech však jako když mávnete kouzelným proutkem a všichni jsou opět milí a vstřícní, protože jejich těla si na celodenní půst už zvykla. S blaženým výrazem si užívají očistu.“
Neznámé slovo „rychle“
„V této zemi prostě nikdo nepospíchá. Jedno z prvních slov, jež jsem se jako typická Evropanka v indonéštině naučila, bylo: cepat, tedy rychle. První týdny jsem si ho kontrolovala několikrát ve slovníku, zda ho opravdu vyslovuji správně, protože nikdo z místních na ně nereagoval. A ono se kupodivu opravdu nikdy nic nestalo, když jsem pokaždé a všude dorazila později. Pokud máte schůzku s Indonésanem, tak i když jedete hodně pozdě, vždy tam budete první.“
Nutné je jen máloco
„Včera se mě můj šestiletý syn po cestě ze školy zeptal na význam slov chtít a potřebovat. Povídali jsme si o tom, že do kategorie chtít patří například bonbon, protože to je něco, co chci jen já. Ale potřebovat je něco nezbytného, co máme všichni společné: voda, jídlo a místo, kde můžeš v bezpečí spát. Syn nedokázal pochopit, proč sem nepatří i postel. A jelikož žijeme v Jakartě, mohla jsem mu hned ukázat proč. Na ulici stály tři malé děti, které bydlí a spí v dřevěném vozíku, kam si i nosí jídlo, které vyžebrají nebo najdou v popelnici. Postel je tady jen věc, kterou sice můžeš chtít, ale k životu ji nepotřebuješ. Zato když ji máš, naučíš se více pokory a vděku za to, že v ní můžeš spát.“
Přijít včas? Proč?
„Kulturní a náboženské rituály musíte tolerovat i v případě, kdy se vám to zrovna nehodí. Objednala jsem si Uber a řidič místo avizovaných sedmi minut dorazil po pětatřiceti minutách. Prý jel kolem mešity, která zrovna svolávala k modlitbě, takže si prostě musel odběhnout pomodlit se. S úsměvem na tváři mi lámanou angličtinou vyjasnil, že se přece nic nestalo!“
Gabriela Sontodinomo
V Indonésii žije dva roky, zavedla ji sem práce jejího manžela, který má jednoho z rodičů Indonésana. Ona sama pracuje v neziskové organizaci jako dobrovolnice. Na základě své zkušenosti s dlouhodobým pobytem v jiné zemi říká: „Zkuste být každý svou vlastní šťastnou hvězdou a cestujte, abyste poznali sami sebe.“
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
