Ve městech Beratu a Fieru pronásledovali otcové a bratři muže, kteří unesli jejich dcery do zahraničí a nutili je k prostituci.

Ve městech Beratu a Fieru pronásledovali otcové a bratři muže, kteří unesli jejich dcery do zahraničí a nutili je k prostituci. Zdroj: Petr Tůma

Traduje se tak po staletí, že na rodinu, která nechá utéci pachatele vraždy, znásilnění nebo zneuctění, padne hanba.
V distriktu Malësi e Madhe zůstalo ve vsích jen málo mužů. Většinu z nich sprovodila ze světa vendeta.
Zákony kanunu, ospravedlňující krevní mstu, se dříve dotýkaly téměř všech stránek života albánské společnosti. Především v horských vesničkách nahrazovaly moc a autoritu státní správy, upravovaly chování a práva žen, průběh svateb, pohřbů a dalších zvyků.
Albánie se sice vzpamatovala z chaosu a násilí porevolučních let, ale dodnes jsou místa, kde se o vendetě nesmíte ani zmínit. Strach je na nich cítit někde ve vzduchu.
Zákony kanunu, ospravedlňující krevní mstu, se dříve dotýkaly téměř všech stránek života albánské společnosti. Především v horských vesničkách nahrazovaly moc a autoritu státní správy, upravovaly chování a práva žen, průběh svateb, pohřbů a dalších zvyků.
8
Fotogalerie

Neklidná idyla Albánie: Krvavá vendeta aneb Pomsta není právo, pomsta je povinnost!

Oko za oko, zub za zub, píše se ve Starém zákoně. V Albánii tento zákon dodnes platí, ačkoli náboženské povědomí tu v podstatě neexistuje - za „ateistické hodžovlády“ se ho podařilo téměř vymýtit. Jenže zatímco přísný komunistický režim pronásledoval každého, kdo krevní mstu praktikoval, demokracie přivedla lidi do nejistoty, od které není daleko k anarchii. Akt vendety, který byl oficiálně povolen i během pětisetleté turecké nadvlády, se vrátil zpět.

Metuš Dullaj nervózně vyklepal z krabičky další cigaretu a zašeptal: „Jako bych tu už nebyl.“ Pak obezřetně pověsil na hřebík ve zdi ručně tkaný červený koberec, který jako záclona zakryl okno. Jen se u něj neobjevit… Vždyť vrah může číhat kdekoli. Za stromem na zahradě, ve výklenku zdi, na střeše protějšího domu. Dullajův hlas zněl zlomeně, jakoby mrtvě. Jistota, že dříve či později sejde ze světa násilnou smrtí, ho nadobro vyčerpala. Už předloni se tento kdysi nejbohatší muž v Kopliku - vesnici ležící severně od města Skadaru - zabarikádoval společně se syny v typickém kamenném domě přezdívaném „kula“ postaveném hned vedle mešity. Okna má taková budova až v prvním patře, přízemí zůstává temně a výhružně uzavřeno neprodyšnou kamennou stěnou.

Ukryli se tam společně před krevní mstou. V téže vesnici bydlí dalších sedm rodin, které jsou na tom podobně. Jsou oběťmi i pachateli, protože skoro vždy někdo z jejich příslušníků někoho zavraždil a roztočil tak kolotoč krve, který se nedá zastavit. Ve zkorumpované společnosti, kde se může vrah kdykoli vykoupit z vězení a kde hrají známosti větší roli než zákon, se vendetě daří náramně dobře. Je prvním a nejjednodušším řešením sporů o rodinný majetek, vyvlastněný kdysi státem, který se v rámci restitucí vrátil původním majitelům. Vysvětlete vesničanovi, že už nemůže používat vodu ze zavlažovacího kanálu, kam pro ni chodil celá léta. Zkusíte to po dobrém, nepomůže to. Zkusíte to po zlém a se zlou se potážete. Bratr Metuše Dullaje z podobného důvodu zastřelil svého souseda. Když tehdy zmáčkl spoušť samopalu, odsoudil k záhubě všechny muže ve své rodině. Pomsta totiž není právo, pomsta je povinnost!

Psaný nepsaný zákon

Zákony kanunu, ospravedlňující krevní mstu, se dříve dotýkaly téměř všech stránek života albánské společnosti. Především v horských vesničkách nahrazovaly moc a autoritu státní správy, upravovaly chování a práva žen, průběh svateb, pohřbů a dalších zvyků. Stanovil je v polovině 15. století Lek Dukagjini, spolubojovník Kastriotiho Skanderberga, albánského národního hrdiny, který na celých dvacet pět let dokázal zadržet tureckou invazi. Kniha o tři sta stranách obsahuje bezpočet přikázání i zákazů. Od chování k ženám (zátěž, kterou je třeba snášet) až po zavlažování pastvin v době sucha. Od Lekovy vlády se tento zákoník užíval pro řízení společnosti, kterou ani osmanští Turci, kteří vládli Albáncům po více než čtyři sta let až do roku 1912, nikdy zcela nepokořili. I nacisté to zkusili a ani jim se to nepodařilo. Stejně dopadl poválečný komunistický režim.

Traduje se tak po staletí, že na rodinu, která nechá utéci pachatele vraždy, znásilnění nebo zneuctění, padne hanba. Ale nikoli pouze ten, kdo zabil, bude ztrestán. Pomsta se vztahuje i na ostatní členy rodiny mužského pohlaví, a to bez ohledu na jejich věk. Všechny oběti musí být nejprve varovány samotným útočníkem. Znamená to pro ně signál k urychlenému útěku do neprostupných hor nebo k zabarikádování se doma. Ti, kterých se to týká, vědí jedno. Mstitel by na ně neměl nikdy zaútočit zezadu a jsou jistá místa (například velká tržiště či hlavní ulice), kde akt krevní odplaty nesmí být proveden. Také během velkých svátků a žní je vyhlášen stav příměří a muži mohou vyjít ze svých skrýší. Tak to alespoň bývalo.

Strach chodí po špičkách

Jenže dnes se dostávají prvky kanunu ve zdeformované podobě do měst, kde je využívají bandy nezletilých mladíků vyřizujících si účty se zbraněmi v rukou. Přesná čísla obětí neexistují, o to horší jsou odhady. Podle nich násilnou smrtí zahynulo za posledních deset let na sedm tisíc osob a nejméně osmkrát tolik jich uteklo do ciziny nebo se dlouhodobě skrývá v nedobrovolném domácím vězení. Ve městech Beratu a Fieru pronásledovali svého času otcové a bratři muže, kteří unesli jejich dcery do Řecka a Itálie a donutili je tam k prostituci. Koho dopadli, toho zlynčovali k smrti. V distriktu Malësi e Madhe zůstaly ve vesnicích skoro výhradně ženy - muži se ve sporech o půdu navzájem vyvraždili.

V Tiraně pak bojuje o moc nad svými revíry dobrých deset gangsterských band. Skoro se zdá, že znovu oživlá tradice krevní msty opravňuje k vraždění kdekoho. Přitom je dávno pryč doba neslavně známé tajné policie Sigurimi, která měla uši všude. Tehdy stačilo, aby Albánec promluvil s cizincem, a mohl být obviněn ze špionáže a popraven. Ministerstvo spravedlnosti tenkrát bylo zrušeno jako zbytečné a rozsudek odnětí svobody na deset let mohl být vyřčen kdykoli za cokoli.

Albánie se sice vzpamatovala z chaosu a násilí porevolučních let, ale dodnes jsou místa, kde se o vendetě nesmíte ani zmínit. Strach je na nich cítit někde ve vzduchu. Ještě než mi Metuš Dullaj opatrně otevřel hlavní dveře zavřené na velkou závoru, shrnul svoji situaci takto: „Před rokem 1944 jsme byli bohatá rodina. Pak jsme přišli o všechno - ale byli jsme si jisti životem. Nyní jsme dostali zpět dům o šestnácti místnostech a spoustu pozemků, ale nikdo nám už nezachrání život.“ S těmito slovy mě vystrčil na ulici. Zastřelili ho o pár měsíců později...

Na snímky z Albánie se podívejte v naší fotogalerii: