Sikhové museli svou víru bránit s mečem v ruce. Postupem času se z nich stali výborní a oddaní válečníci.

Sikhové museli svou víru bránit s mečem v ruce. Postupem času se z nich stali výborní a oddaní válečníci. Zdroj: Václav Zeman

Cesta do Paňdžábu aneb Jak dnes žije dvacet milionů hrdých Sikhů
Sikhové usazení v západních zemích patří většinou k pracovité střední a vyšší střední vrstvě.
Cesta do Paňdžábu aneb Jak dnes žije dvacet milionů hrdých Sikhů
Cesta do Paňdžábu aneb Jak dnes žije dvacet milionů hrdých Sikhů
Cesta do Paňdžábu aneb Jak dnes žije dvacet milionů hrdých Sikhů
13
Fotogalerie

Cesta do Paňdžábu aneb Jak dnes žije dvacet milionů hrdých Sikhů

Poznáte je na první pohled. Každý sikh totiž nosí charakteristický turban a dlouhé vousy. Sikhové tvoří pouhá dvě procenta obyvatel Indie, stále více jich však dnes žije za hranicemi Indie. Jak tedy dnes vypadá život sikhů v Indii i mimo ni?

V Indii žije více než miliarda lidí. Kdybychom postavili všechny obyvatele Země do jedné řady, každý šestý bude Ind. Těžko ale odhadnout, jak takový Ind bude vypadat. Bude členem jedné ze 4636 oddělených komunit, které patří do některé ze čtyř odlišných etnických skupin. Bude mluvit některým z 325 rozdílných jazyků a praktikovat některé ze sedmi druhů hlavních náboženství. A přibližně každý padesátý Ind bude stát v řadě s turbanem na hlavě a u pasu bude mít zahnutou dýku. Bude to sikh.

Ať jsi chudý nebo bohatý

Do města Amritsar ležícího na severozápadě Indie přijíždíme za tmy. Odpoledne jsme zdárně překročili pákistánsko-indickou hranici a zhlédli každodenní rituál sundávání vlajek. Při něm pákistánští a indičtí vojáci za bouřlivého povzbuzování tisíců přihlížejících z obou zemí na chvíli otevřou bránu mezi oběma zeměmi a demonstrativně sundají vlajku. Poté s ní ještě demonstrativněji odpochodují a je hotovo. Blížíme se hustě zaplněnou ulicí k nejposvátnějšímu místu všech sikhů, Zlatému chrámu v Amritsaru. Spolu s námi sem míří stovky poutníků z Indie a minimálně stejný počet dalších turistů z celého světa.

Těsně před chrámem se nás ujímají dva mladí studenti a doprovázejí nás až k jedné z ubytoven, které jsou součástí chrámu. To je totiž druhý znak víry sikhů (po jejich vzhledu), se kterým se setkáváme. Pohostinnost a stejný přístup k druhým bez ohledu na to, zda jste bohatý či chudý, urozený či neurozený. Každý chrám sikhů tak nabízí možnost ubytování a stravy pro přicházející poutníky za dobrovolný příspěvek.

K této službě ostatním se traduje historka o zakladateli sikhismu Guru Nanakovi (1469-1538). Jeho otec byl úspěšným obchodníkem a chtěl, aby syn šel v jeho šlépějích. Jednoho dne se rozhodl podrobit syna zkoušce. Dal dospívajícímu Nanakovi peníze a poslal ho do města, aby je výhodně investoval. Nanak vyrazil doprovázen svým přítelem Balou. Poblíž města Nanak spatřil skupinu hubených lidí v hadrech. Bylo zřejmé, že celé dny nejedli. Nanak pokračoval v cestě, dokud nedošel na velký trh. Tam nakoupil za všechny peníze jídlo a přikrývky a rozdal je chudým, i když ho Bala varoval, že se otec bude zlobit. Poté se vydali na zpáteční cestu. Bala utíkal napřed, aby řekl Nanakově sestře, co její bratr udělal, a požádal ji, aby se za něj přimluvila u otce. Ten sestru vyslechl, ale i tak se pořádně rozzuřil. Nepomohlo ani to, když si později syn stál na svém a tvrdil, že pomoc potřebným byla tou nejlepší investicí svěřených peněz. Nakonec však sestra se svými diplomatickými schopnostmi uspěla a otec chlapci odpustil.

Naším cílem je pověstný Zlatý chrám. Vynořil se před námi ze tmy poté, co jsme prošli kolem obrovské jídelny skrz malý bazének, kde jsme si očistili nohy. Od první chvíle je to uchvacující pohled. Pozlacený chrám stojí uprostřed čtvercové vodní plochy se vstupy ze všech čtyř světových stran. Zlato se odráží v tmavé hladině. Všude kolem nás se ozývá zpěv mnichů z chrámu. Po většinu dne totiž mniši uvnitř chrámu za doprovodu hudby předčítají ze svaté knihy všech sikhů, která se nazývá Guru Granth Sahib. Tuto knihu dokonce prohlásil poslední desátý guru Guru Gobind Singh za svého následovníka, věčného gurua. Každý večer je tato posvátná tiskovina v dlouhém průvodu přenášena na nosítkách k úschově a ráno zase přinášena zpět do chrámu. Účastnit se přenášení knihy jako nosič je jedna z největších poct, jaké se sikhovi může dostat.

Pět odvážných hlav

Sikhismus je jedním z nejmladších náboženství a počtem stoupenců je páté největší náboženství světa. Jeho zakladatelem byl již zmíněný Guru Nanak. V osmadvaceti letech se rozhodl odejít z domova a další čtvrtstoletí šířil své učení. Rychle získal pro svou víru usilující o jednotu s Bohem, o život založený na poctivé a tvrdé práci a lásce ke všem lidem velké množství stoupenců. To se samozřejmě nelíbilo zastáncům hinduismu a islámu, které do té doby v Indii převládaly, a ti začali všechny sikhy pronásledovat a perzekvovat je. Sikhové tak museli začít svou víru bránit s mečem v ruce. Postupem času se z nich stali výborní a hlavně oddaní válečníci.

Boj o přežití sikhy pronásledoval dlouhou dobu. Ilustruje to příběh o desátém guruovi Gobind Singhovi. Ten svolal 13. dubna 1699 svůj lid do malé vesničky Anandpur Sáhib ležící v indickém státě Paňdžáb. Velké množství stoupenců očekávalo, co pro ně jejich duchovní vůdce přichystal. Guru před ně předstoupil v plné válečné zbroji, nad hlavou držel zářící meč a davem projela vlna nadšení. Guru pozvedl meč a zvolal: „Můj meč si žádá hlavu! Nechť jeden z mých pravověrných sikhů předstoupí!“ Lidé oněměli a nechtěli věřit svým uším. Jejich milovaný vůdce žádal, aby jeden z nich šel dobrovolně na smrt! Za chvíli jeden z mužů vstal a Gobind Singh ho odvedl do svého stanu. Za chvíli byl zpátky, z meče mu kapala krev a k hrůze přihlížejících požádal o další hlavu. Celkem pětkrát odvedl guru do stanu muže a celkem čtyřikrát předstoupil před zděšený dav s mečem od krve. Popáté Gobind Singh vystoupil ze stanu společně se všemi pěti muži oděnými jako on do válečné zbroje. Každý z nich měl vlastní meč. Tak si guru vybral svých pět odvážných a milovaných. Tito muži se stali prvními členy armády Khálsy, skupiny čistých. Meč v jejich rukou symbolizoval odpor proti různým formám útisku.

Večeře navzdory kastám

Procházíme kolem Zlatého chrámu. Všude jsou tisíce poutníků. Koupou se v posvátné vodě kolem chrámu. Posedávají a polehávají ve všech okolních prostorách. Stojí dlouhou frontu na vstup do chrámu, tam se možná až teatrálně modlí, nechávají tu finanční dary a děkují svatým mužům za předčítání z knih. Venku před chrámem potkáváme britského sikha. „Jsem tady v Amritsaru poprvé,“ říká vysoký muž a vypráví nám příběh o dalším z guruů, který je zobrazený na jednom z obrazů nad námi. „Je to pro mě úžasný zážitek. Jsem rád, že můžu být součástí něčeho tak nádherného, jako je tohle,“ říká pyšně a ukazuje směrem k jídelně, ze které se stále ozývá třeskot omývaného plechového nádobí. Tam míří naše další kroky.

Ke každému chrámu totiž patří instituce takzvaného langaru, tedy společné jídelny, kde můžou o jídlo žádat úplně všichni poutníci. Každý den tu místní kuchyně připravuje snídani a večeři pro několik tisíc lidí, ke které se lidé scházejí ve velkých jídelnách. Sedí na zemi ve zhruba patnácti řadách po šedesáti a obcházejí je muži s kbelíky s rýží, tradiční čočkovou polévkou dál a plackami čapátí. Guru Nanak tak nastolil systém, který jde svou podstatou proti tradičnímu kastovnímu systému Indie. Normálně by bylo zhola nemožné, aby si vedle sebe sedli lidé z rozdílných kast, natož jedli totéž jídlo ze stejné mísy. U sikhů to však možné je. V jejich chrámech spolu sedí a jedí bohatí i chudí jídlo, které jim připravili lidé rozličného postavení.

Vše jde jak na běžícím pásu. Sotva jedna skupina dojí, už se u dveří tlačí další. Tácy i příbory odevzdáváme u východu dobrovolným pomocníkům. Řetěz rukou je dopraví až do obrovských džberů a další dobrovolníci je hned umyjí. To je ten rachot, který jsme slyšeli už zdálky. Večer uléháme na kraji vodní nádrže s výhledem na Zlatý chrám. Hluboko do noci se opět ozývá hudba i předčítání veršů. Budíme se uprostřed noci, kdy najednou z ničeho nic přicházejí desítky dobrovolníků s metlami a kbelíky a začínají čistit celý prostor v okolí chrámu. Už nezavřeme oka a čekáme na východ slunce a první paprsky, které osvětlují pozlacený chrám.

Když se vydáte z areálu chrámu do samotného města Amritsar, dostanete se po chvíli na další pro sikhy velmi významné místo. Je jím zahrada Džalijánválá bágh. Tady se v roce 1919 odehrál masakr, který se navěky temně zapsal do srdcí všech sikhů. Můžete jej vidět zvěčněný na řadě obrazů v muzeu sikhismu, které se nachází v areálu Zlatého chrámu. Stejně tak byl zachycen i v životopisném filmu o Mahátma Gándhím.

Před devadesáti lety tu britští vojáci zaútočili proti deseti až dvaceti tisícům demonstrujících Indů, mezi kterými bylo mnoho sikhů. Hodně lidí, kteří se chtěli zachránit před kulkami britských vojáků, naskákalo do studny, která tu stojí dodnes. Poté z ní bylo vytaženo 120 mrtvých těl. V areálu stojí i zeď, na níž jsou vyznačeny stopy po britských kulkách. Sikhové z celé země se tu dodnes zastavují, aby uctili památku svých padlých předků. Oficiálně Britové přiznali pouze 379 zastřelených, asi 1200 raněných a 1650 vystřelených nábojů. Indické údaje jsou ale více než trojnásobné a ani ty mezi mrtvé nepočítají oběti smrtelných zranění, které jim podlehly později.

Sikhové ve světě dnes

Dnes žije na světě asi dvacet milionů sikhů. Jejich soužití s většinovou společností a možnost praktikovat jejich víru se přitom v jednotlivých zemích od sebe liší. Hlavní emigrantská vlna sikhů probíhala od poloviny 80. let minulého století. Už od té doby se pro mnoho z nich stala zaslíbenou zemí Kanada. V posledních letech míří mnoho sikhů i do Velké Británie. Málokterá asijská komunita se v západním světě plně asimilovala, o Indech (včetně indických sikhů) však lze říci, že jsou v začleňování do společnosti o kus dál než příslušníci jiných národů či náboženství. Sikhové usazení v západních zemích patří obvykle k velmi pracovité střední či vyšší střední třídě, která vyznává své tradiční hodnoty, jako například soudržnost v širokém kruhu komunity. Děti emigrantů, které se narodily v nové zemi, již však často bývají plně začleněny do většinové společnosti. Indie pro ně často znamená jen prázdninovou destinaci spojenou s nekonečnými návštěvami stovek strýců a tet.

Ve Velké Británii žijí tři až čtyři miliony sikhů. Soužití Britů se sikhy je prozatím víceméně bezproblémové, čas od času je však třeba řešit nestandardní požadavky jejich víry. Britům se to však prozatím docela daří. A tak se třeba mohli mezi strážci královských klenotů v Toweru objevit první dva sikhové. Namísto huňatých čepic, které strážci britské národní gardy tradičně nosí, si mohli ponechat své turbany. Stejně tak kanadská armáda povoluje sikhům, aby si nechávali své turbany a plnovousy. Armádní nařízení dokonce určuje, jaké barvy se mohou v té které armádní složce nosit. Turbany povoluje i kanadská jízdní policie.

Oproti tomu větší problémy mají sikhové například v americké armádě. Dříve mohli nosit turbany, ale v osmdesátých letech armáda přijala přísnější pravidla, která regulují nošení náboženských symbolů, což může působit některým sikhům značné dilema. Například Kamaljit Singh Kalsi tak stojí před velkým problémem. Jeho otec a děd sloužili v indickém letectvu. Jeho praděd v britské indické armádě. On by dnes rád vstoupil do americké armády. Znamenalo by to ale, že si musí oholit plnovous a sundat turban, který nosí v souladu se sikhskou náboženskou tradicí. „Nabízím svůj život, ale nechci obětovat své náboženství,“ váhá dnes Kamaljit Singh Kalsi. Sikhská koalice působící ve Spojených státech se snaží vyjednávat o výjimce pro sikhské žadatele, kteří chtějí do armády vstoupit. „Naše armáda musí odrážet podobu celé Ameriky. Je to rozmanitá země, která prosazuje ve světě hodnoty svobody, zvlášť náboženské,“ řekl americké tiskové agentuře AP výkonný ředitel koalice Amardeep Singh.

Největší počet sikhů stále žije v Indii. „Sikhové patří k nejloajálnějším indickým občanům. Ač jde o náboženskou minoritu, jsou skutečnou páteří indického státu,“ říká Zdeněk Štipl z Indologického semináře Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Sikhové jsou výrazně zastoupeni v indické společenské, politické i intelektuální elitě a tvoří velmi respektovanou náboženskou komunitu. „To, že dnes v čele miliardové země stojí sikh - Manmohan Singh - a to již druhé volební období, hovoří zcela jasně,“ uzavírá Štipl.


Vtipy místo pěstí

Mnozí sikhové jsou v Indii terčem útoků hinduistů a muslimů. Velká vlna násilí se proti jejich komunitě zvedla po atentátu na Indiru Gándhíovou, kterou 31. října 1984 zastřelili členové její sikhské tělesné stráže. Dnes již násilné útoky naštěstí vystřídaly ty slovní, a tak jsou sikhové v Indii často terčem vtipů v komiksech nebo v bollywoodských filmech. „Jak poznáte, že sikh posílal fax? Je na něm nalepená známka. Proč se sikhové za bouřky usmívají? Protože si myslí, že je někdo fotografuje,“ vypráví se mezi Indy. Sikhské vtipy mají své vlastní webové stránky (třeba http://www.sikhtoons.com/) a jsou v oblibě i mezi sikhy samotnými. Tak jako v židovských vtipech figuruje pan Kohn a pan Roubíček, v sikhských vtipech je to Santa Singh a Banta Singh.