Tato noc bude plná zvláštních rituálů, hlasitých modliteb, dunění bubnů a kráčejících zástupů. Chystá se spousta veselého tance, světel, smíchu, a také roztodivných suvenýrů i všeho možného jídla. Prostě bude po všech stránkách velkolepá. Na jednom z předměstí Tokia se totiž koná známý buddhistický festival.
Festival O-ešiki se v Tokiu koná každoročně od 11. do 13. října a jeho tradice se dodržuje po celém Japonsku. Připomíná výročí úmrtí svatého Ničirena, buddhistického mnicha (1222–1282), který založil speciální odnož buddhismu. Tradice festivalu se předává už téměř 726 let.
Festival vrcholí z 12. na 13. října, v noci, kdy do ulic vstoupí slavnostní průvod. Slavnost „mando“ pak může začít. V překladu znamená mando „deset tisíc luceren“. Průvod je totiž vybaven tisíci lucernami a lucerničkami. Mnohé jsou ve tvaru pagod a ozdobeny krásnými papírovými třešňovými květy.
Jeden z nejznámějších průvodů v celém Japonsku kráčí k tokijskému chrámu Ikegami Honmonji, neboť právě v jeho dřevěných stěnách skončila Ničirenova životní pouť. Každoročně navštíví chrám při této příležitosti více než tři sta tisíc lidí.
Přípravy vrcholí
Pomalu se stmívá. Obloha je zatažená. Po pravdě jsem se bál, jak průvod najdu, jenže hned po výstupu z místního povrchového metra se musím usmát. Hned na nádraží se mě totiž ujímají policisté, kteří mi ukazují správnou cestu.
Je vidět, že všude probíhají rozsáhlé přípravy. Na zatím celkem prázdných ulicích se tísní stánek vedle stánku. Všude voní jídlo a každý prodavač nahlas pěje ódy na své zboží. Prodává se zde snad úplně všechno: ovoce polité čokoládou, sladké fazole, zmrzlina, grilované rybičky, párky, hadi z těstíčka, masa na způsob gyrosu… A to popisuji jen to, co jsem dokázal identifikovat. Zkrátka všude se něco praží, vaří, griluje nebo peče. Pozadu nezůstávají ani prodavači nápojů, které jsou v poměrně horkém večeru chlazeny velkými kusy ledu. A všude mezi tím si můžete koupit suvenýry, bubínky, talismany, jež vás budou chránit na cestách i doma a děti si mohou vylovit z barevných kádí za malý peníz hračku.
Jak se blížím k buddhistickému chrámovému komplexu Honmonji, lidí přibývá. Hlavní přístupovou cestou po velikém schodišti stoupám k čtvercovému náměstí, na jehož protilehlé straně stojí sám chrám. Prostranství před ním je už více než z poloviny zaplněno lidmi všech věkových kategorií. Všichni čekají na příchod slavnostního průvodu.
„Přicházejí“ lucerny
Zvuk bubnů doprovázený příčnými bambusovými flétnami avizuje, že se průvod blíží. Malé děti se snaží dostat na co nejlepší místo, aby dobře viděly. Dospělí činí zrovna tak. Mých 185 centimetrů mi zde přichází docela vhod – vidím dokonale. První opravdu přicházejí malí skauti ve stejnokrojích. Každý má vlastní bubínek nebo malinkatý činel. Následují je mniši. Každý z nich je oděn v tradičním rouchu a na hlavách mají veliké pletené klobouky. Pak se nad vrcholem schodiště objevuje mohutná prosvícená socha svatého Ničirena, která se blíží k chrámu. Vždy po několika metrech se zastaví, aby se mohla „rozhlédnout“ po shromážděných zástupech.
Z vrcholku schodiště vypadá vlastní průvod jako proud světýlek, z něhož v pravidelných intervalech ční jakési světelné ostrovy. Jsou to nádherné, květy zdobené pagody mando, které daly jméno i celé slavnosti. Dříve měly tvar připomínající spíše dlouhé svíce, časem se ale začaly vyrábět ve tvaru pagod. Každá z nich je vlastně velká lucerna. Zevnitř je prosvícena a na každé straně má různé symboly či vyobrazení z Ničirenova života.
Většina skupin má ve svém středu dva členy, kteří otáčejí a různě žonglují s tyčí, na jejímž konci je krásná impozantní „krabice“, které se říká matoi a pod níž jsou volně poletující třásně. Tato dvojice je obklopena asi čtyřmi náhradníky, kteří také zpívají, tančí nebo se nějakým jiným způsobem radují. Za nimi kráčejí muzikanti, kteří tlučou do činelů či podivných bubnů. Někteří hrají na příčné bambusové flétny. Za muzikanty je nesen či vezen veliký osvícený model pagody obklopený pruty s navlečenými krásnými papírovými květy. Každá pagoda je jiná – jak tvarem, tak barvou. Nejčastěji jsou na vozíku, ale některé skupinky je nosí v zajímavě řešeném postroji. Právě nesené květinové pagody jsou rozpoznatelné už zdálky a jsou asi nejvýraznějším prvkem průvodu. Vypadá to totiž, jako by doslova tančily.
Pod hlavním schodištěm se každá skupina průvodu vždy zastaví a čeká, až bude moci se svou květinovou pagodou vystoupit na další odpočívadlo schodiště. Teprve poté, až skupina vystoupí úplně nahoru, projde bránou a přes náměstí jde k chrámu. Celou tu dobu všichni členové skupiny tančí, hrají, jásají či zpívají anebo všechno najednou.
Nikdo nepostojí. Každá skupina se snaží o co nejvýraznější rytmus a co největší rámus, jako by bylo prestižní záležitostí přehlušit „konkurenční“ skupiny. Musím přiznat, že ve dvou případech jsem sám nedokázal rytmu odolat, tančil jsem také a ještě několik dní jsem si melodii pobrukoval a poskakoval v jejím rytmu. Teprve když skupina přijde až k chrámu, ztichne, a pokud není moc početná, vstoupí dovnitř, kde se pomodlí. Pak vyjde ven a opět za velikého jásotu odchází za chrám. Noc se prodlužuje a já jsem tu už kdovíkolikátou hodinu. Rej a jásot neutichá. Město má dnes svou velkou noc a všichni chtějí vzdát hold svatému Ničirenovi. A tak ani žádnému z jinak velmi pracovitých Japonců vůbec nevadí, že zítra je pátek, pracovní den.
