Viděli jsme už ledacos, ale Pygmeje ještě ne. Právě v Kamerunu se nám mělo naše přání vyplnit. Měli jsme informace, že žijí v oblasti kolem národního parku Dja a vesnice Lomié v jeho blízkosti se jevila jako vhodné přístupové místo. Z hlavního města Yaoundé nás čekalo čtyři sta kilometrů nepředvídatelné cesty.
Stalo se tedy, že jsme jeli celou noc a těsně nad ránem jsme se ocitli v osadě Lomié. Stanuli jsme na jakémsi prostranství, které jsme vyhodnotili jako liduprázdné, což bylo nejdůležitější. Zbylou hodinku do rozednění jsme si dopřáli drahocenný spánek. Ráno okolo šesté kolem nás začaly proudit davy lidí a my jsme zjistili, že stojíme přímo na hlavním náměstí. V případě vesnice Lomié to znamenalo na udusaném kousku červené půdy, hned vedle rozpadlého baráku. O kus dál stály další rozpadlé baráky. Všechny měly jednotnou, červenou barvu, včetně plechových střech. Žít v tomhle prachu je očistec. Jen na lidech nezanechává stopy.
Ženy jsou i tady oblečeny ve vypasovaných šatech sytých barev a bláznivých vzorů a ladně se vznášejí. Muži si zakládají na bílých košilích nebo alespoň čistých tričkách. Děti v jednotných uniformách míří do školy, ale nikdo nikam nespěchá.
Z rozpadlého baráku se vynoří jakýsi děda, donese nám židle a my mu za to nabídneme kafe. Sdělí nám, že dům je místní soud, ale s Pygmeji nám neporadí. Lomié je ještě obyčejná kamerunská černošská vesnice, za Pygmeji se budeme muset vydat dál.
Hledáme někoho, kdo by s námi výpravu podnikl. Děda nás pošle za starostou, ten za učitelem, a ten zas za správcem lesů. Bodrý chlapík nás nasměruje na policejní stanici. Je třeba se tam nejdříve zaregistrovat. Nemáme z toho moc velkou radost, ale pokyn zní jasně. Na policejní stanici, v baráčku o dvou místnostech, seděl upravený seržant. Jeho stůl okupovaly knihy Thomase Manna a deset let starý časopis Mladá Afrika. Pečlivě zapsal naše jména do velkého sešitu, který vylovil z té nejspodnější zásuvky jediné kartotéky. Do služby povolal druhého strážníka a řekl, že za Pygmeji s námi pojede on. „Musíte být v bezpečí,“ řekl a nabil si pistoli.
Pygmejové? Rostou
Když jsme dojeli do vesnice Bosquet, konal se tam právě trh. Prakticky jediným artiklem bylo ošacení. Trička, džíny, fotbalové dresy - to tu frčí. Nikdo neobchoduje s potravinami. Pygmejové si obživu najdou v pralese. To, co tam nenajdou, jako třeba sůl, směňují s Kamerunci z vedlejších vesnic, mimo jiné i v Lomié. „Auto pečlivě zamkněte,“ řekl nám seržant. „A hlavně: nikomu nic nedávejte. Chtěli by pak všichni a nemuselo by to dopadnout dobře.“
Se seržantem jsme šli nejdříve za šéfem vesnice. Cestou se s ním dávali lidé do řeči. Bylo zřejmé, že k němu chovají respekt, zároveň však pro něj měli horké novinky a chtěli, aby jim pomohl vyřešit jejich nesváry. Byli jsme překvapeni, že nejsou tak malí, jak jsme si představovali. Žádný z nich sice nedosahoval Jardových dvou metrů, ale já těm nejvyšším hleděla rovnou do očí. Mám 165 centimetrů. O Pygmejích se přitom traduje, že průměrně dosahují výšky kolem 150 centimetrů.
Ta je podle jedné teorie adaptací na přirozeně teplé a vlhké klima deštného pralesa. Princip je jednoduchý: čím menší těleso, tím větší (v poměru k objemu) povrch těla. Ochlazování menšího tělesa je tedy účinnější a vzhledem k tomu, že se člověk ochlazuje povrchem těla, je výhoda menšího vzrůstu nabíledni. Jiná teorie zase říká, že malý vzrůst je přizpůsobením se nedostatečné kalorické výživě. Menší tělo potřebuje k přežití méně kalorií. Nejisté podmínky deštného pralesa selektují ty méně náročné. Jak prosté.
I Pygmejové však procházejí evolucí. Čím je užší spolupráce mezi Pygmeji a černochy, tím dochází k většímu míchání genů. Poslední století výrazně nabouralo tradiční zvyky, kdy se pygmejská dívka sice mohla provdat do černošské rodiny, ale černošská dívka nikdy nešla mezi Pygmeje. Černošští zemědělci sice stáli o plodné Pygmejky, ale nikdy by Pygmejům, kteří se živili jen drobným lovem a sběrem, nedali své dcery. Dnes, alespoň zde na jihu Kamerunu, pokročila spolupráce mezi oběma skupinami tak daleko, že k míšení dochází. Nijak masově, protože Kamerunci se stále od Pygmejů separují. Výsledkem je, že Pygmejové rostou.
Ostatně i jinak se jejich život postupně mění. V Bosquetu na tom má svůj velký podíl katolická misie. Působí zde již od 20. let minulého století. V 80. letech tu vystavěla školu a nemocnici. V současné době v misii působí jedna bílá a jedna černá sestra. Běloška, starší žena s velkými brýlemi, je z Francie. Dovolí nám, abychom se rozhlédli po okolí, a zmizí za prací. Černoška Evelyne má své kořeny v Kamerunu, ale jako dítě se se svou rodinou přestěhovala do Francie.
Víra je prý spasí
„Jednoho dne mi řekli: Šla bys do Kamerunu? Je tě tam potřeba,“ říká Evelyne prostě. „A tak jsem šla. Bůh to tak chtěl,“ dodává čtyřicetiletá žena, která byla zvyklá nakupovat v obchodních centrech nablýskané Paříže. Dnes je tady, již tři měsíce, uprostřed pralesa a hliněných chýší. „Je to těžké,“ přiznává. „Pro mě osobně i pro mé poslání. Není tu telefon, internet. Nemám zprávy o své rodině. Strávila jsem tu Vánoce, což byla velká zkouška. Nejenže mi chyběla rodina, ale uvědomila jsem si, kolik práce je tu třeba vykonat.“ Právě o Vánocích na ni dolehla místní realita. „Vánoce jsou nejen svátek katolický, ale hlavně svátek všech dětí. A já jsem je viděla, jak jsou bosé, o Vánocích, které jsou i jejich svátkem. To mě bolelo.“
Na stole ve své kanceláři má ohmatanou učebnici místního jazyka baka, kterou sestavil zakladatel misie. S francouzštinou tady příliš nezmůže. Děti se ji učí ve škole, ale jejich rodiče francouzsky nemluví. Evelyne věří, že čím více Pygmejům porozumí, tím účinněji může naplňovat cíle katolické misie. Vysvětlila nám je vzápětí: „Víra v Boha je spasí.“ Pygmejové se ale nechtějí nechat spasit. Misie jim vystavěla domy, aby je vytáhla z pralesa, dostala je do školy a do nemocnice. Je to však táhne zpátky do pralesa, do jejich miniaturních chýší postavených z větví a listí.
„Jejich pravý život je v pralese,“ povzdychne si Evelyne. „V něm se cítí doma a stále se do něj vracejí. Někdy přijdu do školy, a tam není ani noha. Potom mi vysvětlí, že začala sezona lovu ryb, a tak šli všichni na ryby. Oni nedokážou žít tady, táhne je to tam, do pralesa.“ Proč prales Pygmeje tak láká, dodává vzápětí: „V pralese jsou ve spojení se svými bohy. Jejich kultura je strašně bohatá. Pygmejové jsou velmi spirituální. I jejich znalosti jsou neuvěřitelné. Když s nimi půjdete pralesem, ukážou na list a řeknou: Před chvíli tudy prošlo tohle zvíře.“
Jengi v ohrožení
Právě kvůli obšírným znalostem upírají vědci celého světa zrak na Pygmeje a vkládají do nich naděje. Antropologové zkoumají jejich náboženský systém. Je velice složitý a liší se oblast od oblasti, respektive etnikum od etnika, a ještě zdaleka není dostatečně probádán a popsán. Shodou okolností bylo v době naší návštěvy ve vesnici několik studentů kamerunské univerzity a dělali tam výzkum. Základ víry lze shrnout pod známý pojem animismus čili víru v to, že věci, rostliny a zvířata jsou oduševnělé. Nejvyšším bohem je duch pralesa, kterého považují za matku, otce a průvodce. Lidé Baka nazývají ducha pralesa jengi.
Zdá se, že duch pralesa má velkou moc. Evelyne nám vypráví příběh o sestře Marii, která zakládala školu. Objednala náklaďák dřeva. Když mu jela naproti, náklaďák do ní naboural. Jako jediná nehodu nepřežila. Lidé, kteří s ní byli v autě, tvrdí, že těsně před svou smrtí mluvila s duchem pralesa. Sestra Evelyne není jediná, kdo je přesvědčen o tom, že na magii „něco je“. Náš seržant nás s vážnou tváří přesvědčuje o tom, že někteří z Pygmejů jsou velmi mocní šamani.
Očarovanému Pygmeji prý neublíží nic ze železa, tedy ani kulka. Zraní jej pouze dřevěný nástroj. „Jezdí se sem léčit i americký velvyslanec,“ říká a my se nikdy nedozvíme, jestli je to pravda. Přestože se seržant těší všeobecnému respektu, vnímáme, že jak čas běží, necítí se mezi Pygmeji nejlépe. Přiběhne za námi skupina, že se něco stalo. Seržantovi se nechce, ale musí jít věc vyřešit. Pygmejové jsou horké hlavy a je třeba mezi nimi udržet pořádek. Hádka vznikla kvůli televizi. Ve vesnici je totiž jen jedna. Je umístěna v chýši, každý večer se spustí generátor a Pygmejové hltají filmy, které jim připadají jako z jiného světa. Přesto zůstává jejich hlavní zábavou zpěv, bubnování a tanec kolem ohně.
„Tančí dlouho do noci, pak začnou souložit, každý s každým, a nakonec usnou kolem ohně,“ říká seržant.
Volný způsob života je jedna z věcí, které dodnes odlišují Pygmeje od Kamerunců a důvod, proč mají Kamerunci vůči Pygmejům stále jakýsi despekt. Je to směsice hrůzy a opovržení, přestože jsou si obě skupiny navzájem prospěšné. Pygmejové se tradičně živí lovem a sběrem a to, co jim přebývá, směňují s Kamerunci. Čím dál tím víc se také živí jako pracovní síla na polích Kamerunců. Jejich způsob života však stále zůstává odlišný. Přesto nás strážníkovo tvrzení udivilo - mnoho literatury o Pygmejích uvádí, že udržují monogamní vztahy.
„Jakmile má dívka menstruaci, znamená to pro Pygmeje, že může rodit, a je od té doby plnohodnotnou ženou,“ vysvětluje nám seržant. „Vdá se a začíná rodit. Je normální, že dívka se vdá v devíti letech a od té doby rodí. Obyčejná pygmejská rodina má tak deset až patnáct dětí.“ Některé děti chodí do školy, jiné ne, protože nejsou peníze na školné. Některé děti se léčí v nemocnici, jiné umírají na banální zranění nebo třeba na kýlu. Tak tady plyne život; dětí je všude plno. Odjíždíme z pygmejské vesnice se smíšenými pocity. Na jedné straně (snad) chvályhodná činnost misie, na druhé straně Pygmejové se svým vnímáním života a hodnot. Vesnice, kterou jsme navštívili, byla zcela jistě na cestě mezi starým a novým. Kdoví, kam je tahle cesta dovede.
Kultura
Základním aspektem kultury lidu Baka je hudba a tanec. Ve skutečnosti je hudba přítomna téměř v každém okamžiku jejich života, počínaje léčivými, iniciačními či pohřebními rituály přes tradiční pohádky, hry, zpívání při lovu až po hudbu jen pro zábavu. Bakaové dnes používají mnohé nástroje, které směnili s černošskými zemědělci, jako například bubny, jednoduché harfy, citery nebo chrastítka. Za původní lze považovat hru na luk a flétnu, přičemž výroba luku a hra na něj je výhradně ženskou záležitostí. Pro zábavu smí tančit každý, zatímco zvláštní rituály mají na starosti pouze speciálně cvičení tanečníci.
Způsob života
Pygmejové byli tradičně lovci a sběrači (dnes se situace mění a často se věnují zemědělství). Lov je mužská záležitost. Používají se při něm luky a otrávené šípy, pasti, harpuny a oštěpy. Loví se antilopy, opice, krokodýli, luskouni i hadi. Největší prestiž a iniciační rituály jsou spojené s ulovením slona, avšak tato tradice je pochopitelně na ústupu. Sběru se věnují ženy, i když do korun stromů pro med lezou spíše muži. Ženy z pralesa přinášejí jam (sladký brambor), ovoce, byliny, houby, mravence a housenky. Tyto pochoutky musejí být okamžitě zkonzumovány, protože je nelze uchovávat. Výjimkou je maniok, který se suší na slunci a poté se roztluče na mouku, nebo plantain (druh banánu), který se opéká na ohni.
Ženy dominují v jednom typu lovu: rybaření je výhradně jejich záležitostí. Na mělčinách postaví hráz z větví a kamenů, aby voda nemohla dál přitékat. Ryby nebo kraby potom jednoduše vysbírají z bahna. Kromě sběru a rybaření patří mezi výsostné ženské aktivity pletení nůší, košů a podložek. Vyrábějí hudební nástroje, lovecké zbraně, pomůcky na vaření a oblečení. To vše však v čím dál menší míře, protože i Pygmejové dávají čím dál víc přednost dováženým umělohmotným nádobám a bavlněným tričkům. Na bedrech ženy leží v neposlední řadě stavba tradičního obydlí: malé kruhovité chýše, jejíž kostru tvoří větve, přes které jsou položeny a upevněny listy. Takové chýši se říká mongulu. Dnes už jsou ale Pygmejové nuceni žít i v civlizovaných obdélníkových domech z bláta a větví.
Tradice v ohrožení
Původní život Pygmejů čelí mnoha hrozbám. Intenzita vytěžování pralesa je dnes alarmující. Kromě ničení přírody s sebou nese stavbu silnic, a tudíž příliv cizinců, kteří do pralesa přinášejí nový životní styl a hodnoty. Z Pygmejů, kteří byli po staletí spokojeni s tím málem, které jim prales nabízel, se dnes stali outsideři společnosti. Přicházejí o svou půdu i kvůli stavbám, jako jsou například ropovody, nebo kvůli tomu, že vlády vyhlašují v pralese národní parky a Pygmeje z nich nutí odejít. Dnes je jejich počet odhadován na méně než dvě stě tisíc, což je však číslo, které nic nevypovídá o tom, kolik z nich žije stále tradičním způsobem, kolik z nich někde na pomezí, jako třeba Pygmejové ve vesnici Bosquet, a kolik z nich zcela podlehlo novým podmínkám - stali se z nich nádeníci a žebráci, kteří se sami nejsou schopni vyrovnat s tak rychlými změnami a zařadit se úspěšně do společnosti.
Kdo je Pygmej
Termín Pygmej je odvozen od řeckého slova pygmaio a latinského pygmaei, což doslova znamenalo délku odpovídající vzdálenosti mezi chodidlem a loktem. Pygmejové je souhrnný název pro etnické skupiny sběračů a lovců žijících v pralesích na území států Kamerun, Konžská republika, Gabon, Rwanda, Burundi, Uganda, Rovníková Guinea a Středoafrická republika. V rámci pygmejské populace existuje několik etnolingvistických skupin, jako například Aka, Baka, Efé, Tswa či Bambuti. Obecně se má za to, že tyto skupiny jsou původními obyvateli deštného pralesa, třebaže tato teorie je dnes mnohými vědci zpochybňována. Ti tvrdí, že Pygmejové jsou pouhými potomky bantuských zemědělských kmenů. Z nějakých důvodů se vzdali zemědělského života a odešli žít do pralesa. Nežijí však výhradně z toho, co najdou nebo uloví, ale nadbytky směňují s usazenými zemědělci.
