Omamná vůně marihuany, kterou na ostrov dovezli Indové v roce 1845, přiláká na Jamajku každoročně až půl milionu turistů. Jejich jedinou ambicí je zahalit se do mračna kouře a odpoutat se na pár dní či týdnů od starostí civilizovaného světa. Co ale znamená marihuana pro celý ostrov?
V osadě u starého Josepha stojí osm omšelých dřevěných chatek. Bydlí tu mladí kluci z Rakouska, dívčí parta z Norska i Itálie, osamělá Kanaďanka, potetovaný Američan a manželský pár z Mongolska. S Josephem se znám už celé roky. Když mě kroky zavedou sem, do Negrilu, nejzápadnějšího města Jamajky, pokaždé se ubytuji právě v jeho osadě. Nikdy jsem ale nedokázala pochopit, jak může někdo strávit dovolenou kouřením trávy a hašiše, když jen pár metrů odsud je čarokrásná pláž. Mladí Rakušané si mezitím balí jednoho jointa za druhým a mému nechápavému výrazu se jen smějí.
Zhulená země
Cesta z Josephovy osady do centra Negrilu, kde je pár obchodů, tržiště, banka a autobusové nádraží, mi pěšky po hlavní silnici netrvá ani deset minut. Za tuto dobu mi přibrzdí až dvanáct aut. Tak před patnácti lety místní řidiči volali na cizince podél silnice: „Taxi? Taxi?“ Dnes pokřikují: „Gandža? Hašiš?“
Při dnešní vysoké nezaměstnanosti Jamajčané rychle pochopili, že prodejem marihuany a hašiše dokážou z kapes cizinců vytáhnout mnohem více dolarů, než by zkasírovali za taxislužbu. Navíc, i když jsou přechovávání, užívání a distribuce jakýchkoli narkotik stále zákonem striktně zakázány a za jejich porušení hrozí poměrně vysoké tresty, Negril je už od dob hippies, kteří tuto někdejší rybářskou oblast „objevili“ v 60. letech, místem, kde lidé beztrestně kouří „trávu“ na ulici i na koncertech nebo rovnou na pláži. Většina rekreantů zakotví právě ve zdejších resortech, a tak se vlastně ani nedivím, že Jamajka ve světě získala reputaci „zhulená“ země.
Gandžu nám dává bůh
„Vy bílí máte jiný metabolismus než my Jamajčané!“ vysvětluje mi rastaman Rade, který mě vede vysoko do těžko přístupných vršků nad Negrilem, aby mi ukázal svou plantáž. „Jíte nezdravé potraviny, vaše tělo je plné toxinů, a proto vás zmůže už jediný joint!“ Zatímco on stoupá do svahu svižným lehkým krokem, já sotva lapám po dechu. Že by proto, že já jsem měla k obědu hamburger a on dušený špenát? Vybavuje se mi množství bílých tváří, které jsem na tomto ostrově potkala – pár šluků z jediného jointa z nich udělalo nepříčetné bytosti s rozšířenými zorničkami. „Vidíš, a to je ono! Bílí gandžu šlukujou! Já vykouřím sedm osm jointů denně a pořád jsem při smyslech!“ směje se a v prstech drží malou cigaretku.
Elegantně a nevinně si ji vychutnává. Rade je rastaman a všichni jamajští rastamani holdují marihuaně. „Gandža je svatá rostlina, daroval nám ji samotný Stvořitel!“ uznale pokývá hlavou Rade a na znamení úcty ke svému rastafariánskému bohu se podívá na nebe. „Drogy, to jsou chemikálie, všechny ty psychotropní látky, které se vyrábějí uměle. To je svinstvo, ale gandža představuje pramen moudrosti, svatou rostlinu. Vždyť samovolně vyrostla i na hrobě krále Šalamouna! My jen dáme semínko do země, a pokud vyroste, je to boží požehnání. Jako zem nám dává jídlo a obloha déšť, tak nám dává náš bůh gandžu!“
Jak zahnat hlad
Jamajka je chudá země třetího světa. Mnozí lidé si nemohou dovolit zajistit svým dětem vzdělání, jsou bez práce a celé dny zůstávají ve svých skromných příbytcích. Aby nepociťovali hlad, dají si jointa a celé dny prospí. Pěstování a prodej marihuany proto patří k málo možnostem, jak si vydělat peníze. Gandža je zkrátka „přítel chudého člověka“. Zahání hlad i vydělává peníze.
Až šedesát procent jamajských mužů kouří gandžu tak běžně jako našinci cigarety. Nepovažují ji za drogu, ale za léčivou bylinu. Většinou má každý u sebe malý balíček, který by při první příležitosti mohl někomu prodat. Cena? Pět set jamajských dolarů za jednu dávku (což je asi pět amerických dolarů). „Cena vždy závisí na kvalitě!“ upozorňuje mě Rade. „Nejhorší ti nabídne leckterý chlápek na ulici nebo taxikáři, nejkvalitnější koupíš jen od rastamanů. Špatná gandža se dá prodat maximálně za 20 amerických dolarů za půl kila, my totéž množství naší kvalitní úrody prodáváme za 150 dolarů. Ve Spojených státech se pak dále prodává za 3500 dolarů.“
Když vyzvídám, čím je marihuana od rastamanů tak kvalitní, dostává se mi zajímavé odpovědi: „Pěstujeme čtyři základní prapůvodní odrůdy: burro, bavlnu, collieweed a ovčí dech. Jsou silnější než všechny ostatní. A hlavně nepoužíváme žádnou chemii!“
Na výletních lodích
Když se po téměř hodině škrábání po náročném kamenitém svahu konečně ocitneme na políčku, před očima se mi rozprostře zelený ráj. Neumím si ani představit, jak náročné muselo být vynést sem nahoru výživnou zeminu a vodu na zalévání. Policie preventivně likviduje mnoho zahrad v údolích, ale nikdy se jí – ani zlodějům – nechce lézt do kopců.
Mezi metr vysokými rostlinami chodí Radeův kamarád Moses a pečlivě je kontroluje. Nejprve se semínka předpěstují pod ochranným krytem a na pole se vysazují, až když jsou mladé rostlinky dostatečně odolné. Kvůli vyšší plodnosti se používá hnojivo guáno. Je to ptačí trus, dovážený z okolních ostrůvků Pedro Cay a Morant Cay. „Používáme výhradně organické hnojivo, žádné herbicidy ani pesticidy, a výsledkem jsou tyto zdravé silné rostliny, které budou mít za půl roku tři metry,“ objasňuje mi Moses.
Když se pozastavím nad množstvím brouků na listech, lakonicky poznamená, že to jen dokazuje, že rostlina je kvalitní, bezpečná a vhodná ke kouření. „Kdybychom stříkali zahradu jedy, nebyli by tu brouci ani jiný hmyz, a tak by marihuana nebyla vhodná ani pro lidský organismus. Když je však zdravá, je vhodná nejen ke kouření, ale i do čaje, do koláčů, tinktur, pleťových krémů,“ vysvětluje mi trpělivě.
„Po sklizni se stonky lisují, čímž se získává hašišový olej, a listy se suší, balí a pak se co nejrychleji přepravují loděmi a soukromými letadly do USA. Častokrát se využívají i výletní lodě a charterové aerolinky - stačí podplatit správné lidi. Koneckonců, je veřejným tajemstvím, že mnozí současní jamajští byznysmeni začínali jako přepravci marihuany. A zkorumpovaní úředníci se tváří, že o ničem nevědí!“ líčí mi zdejší poměry.
Věrný přítel narkobaron
Coke v angličtině znamená kokain, ale na Jamajce se za tímto slovem ukrývá nejnebezpečnější narkobaron na světě, Christopher „Dudus“ Coke. Dnes už sice hledí na svět zpoza vězeňských mříží v USA, ale ještě do roku 2012 byl lídrem mafiánské skupiny Shower Posse, která ve velkém obchodovala s gandžou, kokainem, crackem i se zbraněmi. Proslavily ji kruté praktiky a rituální popravy konkurenčních bossů. Ale možná to byla jen Cokeova pomsta za to, že mu mafie zavraždila dva bratry i sestru. Rodinu do dějin Jamajky zapsal už jeho otec, Lester Lloyd Coke, který položil základní kámen narkomafie v Kingstonu.
Jeho syn po něm převzal žezlo krátce potom, co Lester v roce 1992 naposled vydechl v jamajské vězeňské cele. V roce 2009 požádaly Spojené státy vládu Jamajky o vydání Christophera Cokea do USA, kde mu za kriminální činnost hrozilo doživotí. Ale ruka ruku myje, a jelikož byl Coke klíčovým sponzorem vládní strany Jamaican Labour Party, v jejímž čele stojí premiér a zároveň Cokeův osobní přítel Bruce Golding, žádost Američanů byla zamítnuta. Obyvatelé chudinských čtvrtí Kingstonu, které živil právě prodej drog, nazývali Cokea Ježíšem a oslavovali ho jako Robina Hooda, protože jim posílal jídlo, pomáhal jim platit účty, posílal jejich děti do škol a suploval pomoc tam, kde neuměl pomoci stát. Kruh se uzavřel ve chvíli, kdy Coke pobídl chudinu, aby dávala hlas ve volbách právě politické straně JLP. Nebyl důvod, aby premiér Golding nepřimhouřil oko nad Cokeovými milionovými zisky z prodeje drog.
Američtí démoni
Američané v roce 1970 odstartovali na Jamajce protidrogovou válku, která trvala až do roku 1998. Na ostrov vyslali vojáky, agenty, špiony, helikoptéry a lodě. Americká ambasáda dodnes zásobuje policii zbraněmi, organizuje protidrogová školení na školách i v kostelech, ale vše je zdá se marné. „Marihuana a hašiš na našem ostrově vždy byly, jsou i zůstanou, protože naše narkomafie sponzoruje vládu a ta Američanům podkopává nohy!“ říká Rade.
Důkazem jeho slov je příklad reggae zpěváka Bujua Bantona, kterému Američané našli v nahrávacím studiu v Kingstonu dvě rostliny marihuany. Zatkli ho – a Jamajčané ho po dvou měsících pustili na svobodu. Dnes si však v USA odpykává trest za kokain, který mu našli na letišti v zavazadle.
„Marihuana a hašiš – kdyby po nich nebyla tak velká poptávka, nebyla by ani naše nabídka. A na Jamajce máme kriminalitu ne kvůli drogám, ale kvůli Američanům,“ tvrdí mi rastaman. „My dáváme Americe tu nejkvalitnější gandžu, ale co dávají oni nám? Tu největší špínu v podobě filmů plných násilí!“ líčí pohoršeně svůj názor. Připomíná události staré pár týdnů, kdy v Montego Bay dvanáctiletý chlapec zabil devítiletého a pár dní na to šestnáctiletá dívka ubodala svou čtrnáctiletou sokyni v lásce. „Je normální, že děti zabíjejí děti? Obchod s gandžou s tím nemá co do činění, všechno jsou to jen démoni, které do hlav našich dětí zasévají americké filmy!“ označuje Rade jasného viníka.
Co čeká Jamajku?
Když se letadlo odlepuje od země, hledím na tento maličký karibský ostrůvek a do očí se mi tlačí slzy. Opouštím zemi, kterou jsem si zamilovala hned napoprvé a hlavně navěky. Jaký osud ji však čeká za dvacet třicet let, když už dnes zabíjí bratr bratra? Rastamani nazývají svou domovinu Jah-me-kya, což v jejich dialektu patois znamená „Bůh stvořil Jamajku“. Bujný tropický prales, křišťálově čisté vodopády, přes čtyři sta druhů exotických květin, široké pobřeží s bílým pískem a palmami, hořící nebesa při západu slunce a vrcholky Modrých hor ponořené do věčného oparu… Na světě pro mě není krásnější ostrov! A jako bonus dal bůh Jamajčanům i gandžu. Možná právě proto, aby jim pomohla přežít.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 1/2015.
