Paříž, dvacátá léta, bohémské sny a ztracená generace, která při čekání na výplatu usrkává kávu na Montparnassu. Zůstalo z toho ještě něco zachováno, nebo sláva montparnasských kaváren dávno zašla?
„Když požádáte taxikáře, aby vás zavezl ke kterékoli z montparnasských kaváren, vždy vás zaveze k Rotundě,“ říká hlavní hrdina Hemingwayova románu Fiesta. „Tady je Montparnasse, který se stal pro malíře a básníky tím, čím pro ně byl dřív Montmartre: azyl krásy a svobodné jednoduchosti,“ napsal básník Guillaume Apollinaire, jenž se tu scházel s Pablem Picassem, Marcem Chagallem či Manem Rayem. Občas tu hrával šachy i Lenin a s umělci debatoval další ruský revolucionář – Trockij. „Ta doba je dnes už pryč, z většiny kaváren se staly restaurace de luxe, stejně tak z Rotundy,“ říká s jistou dávkou nostalgie spisovatel Francois Meyronnis, který v kavárně Rotunda, francouzsky La Rotonde, přemýšlí nad svou novou knihou.
V příšeří restaurace zařízené ve stylu zlatých dvacátých let sedí na červených plyšových sedačkách hlavně turisté a movití podnikatelé. Vedle baru z třešňového dřeva vede do druhého patra schodiště potažené červeným kobercem. Takhle to zde v uměleckých časech ale ani zdaleka nevypadalo. Dnešní restaurace vznikla na místě kina, které zde v šedesátých letech nahradilo původní Rotundu, hospodu, kterou proslavil hlavně majitel Libion, jenž ji v roce 1911 koupil a zvětšil. Libion měl slabost pro umělce, chudé modelky a cirkusáky, nechával je přespávat u stolků a ráno jim na účet podniku objednával kávu. Číšníci měli výslovně zakázáno vyhánět hosty, i když pili celé odpoledne jednu kávu. „Tenhle zvyk se tu ještě zachoval,“ říká francouzský spisovatel alžírského původu Gil Ben Aych. „V jiných kavárnách na vás po chvíli pokukují, jestli už nechcete zaplatit, tady si můžete dát kávu za dvě eura a pít ji hodiny.“ Zato večeře vás zde přijde přinejmenším na dvacet eur. „Pro umělce, obzvlášť začínající, je to tady už příliš drahé. Stalo se to tu spíš atrakcí pro turisty,“ myslí si Meyronnis.
Z Montmartru na Montparnasse
Koncem devatenáctého století pomalu pohasínala sláva uměleckého Montmartru a umělci se začali porozhlížet po jiném vhodném místě. Co víc by jim mohlo padnout do oka než levný Montparnasse, čtvrť, která získala jméno podle řeckého pohoří Parnas, sídla múz a polibku básnické inspirace? Je pravda, že název to byl spíše ironický. Vnikl v sedmnáctém století, kdy tak pařížští studenti nazvali umělé návrší vytvořené z navážky. Na tehdejší „Mont de Parnasse“ chodili recitovat své verše.
Pahorek nazývaný už Montparnasse byl pak v osmnáctém století srovnán se zemí a na jeho místě byl vybudován široký bulvár. Přesto zdejší umělecký náboj nevymizel, právě naopak. „Bulvár Montparnasse nabízel uprostřed polí své hospůdky s altánky a houpačkami. Tam Paříž už není, a přitom ještě je tam Paříž. To místo má do sebe cosi z náměstí, ulice, bulváru, hradeb, zahrady, prospektu, silnice, venkova a hlavního města; je tam kousek toho všeho, a nic z toho všeho. Je to poušť,“ řekl o něm v roce 1828 Honoré de Balzac.
Le Select
U baru stojí tři čtyřicátníci v černých bundách. Popíjejí pivo a jen co se hladinka přiblíží ke dnu, už kývají na číšníka v zelené vestě, ať jim naleje další sklenku. Číšník odloží láhev whisky a jde obsloužit své štamgasty. „Máme tu dost stálých hostů. Přijdou, objednají si kafe, pivo či víno, posedí na baru, pokecají. To je to, co mám na Selectu rád,“ říká vrchní Pascal Tichet.
Za chvíli přichází udržovaná šedesátnice v béžovém kožíšku, legínách a kozačkách, krátké vlasy má schované pod koženou bekovkou, z níž vykukují jen velké náušnice a výrazný make-up. Přivádí s sebou i malého chlapce v modrém námořnickém kabátku. „Jedno kafe prosím a nějakou sladkost pro kluka,“ říká vrchnímu a pohladí po hlavě svého vnuka, který už cucá brčkem vodu, kterou dostala žena ke kávě.
Když chvíli sedíte na baru a pozorujete hosty kavárny, všimnete si mnoha typů: mladých párů hledících si zamilovaně do očí i postarších manželů v béžových kloboucích, kteří sice přišli spolu, ale pak si čte každý své noviny. Asi třicetiletá žena sedí sama u stolečku a pozoruje zasněně dění na ulici. A v zadním salonku kavárny sedí pán ve středních letech sepisující svou novou knihu. „Bude to takový kratší román. Ještě ho nemám do detailu promyšlený. Vyvíjí se sám během psaní,“ říká spisovatel Francois Meyronnis. „Chodím sem téměř každé odpoledne. Ráno píšu doma a odpoledne tady. Je to pro mě inspirativní prostředí, protože sem přichází mnoho různých lidí, které mohu pozorovat, pobavit se s nimi.“ Na kožené sedačce vedle něj leží do klubíčka stočený mourovatý kocour Mickey patřící vrchnímu.
Le Select neboli „American bar“ se stal ve dvacátých letech místem setkání mladíků ze Spojených států, kteří sem prchali před americkou puritánskou kulturou a prohibicí. Zde si pak užívali nevázaného života a často vysedávali celou noc. Množství Američanů na Montparnassu mu vysloužilo posměšnou přezdívku „Padesátý první americký stát“ či „Přístav Montparnasse“ a pojem „Američan v Paříži“ proslavil i George Gershwin se svou stejně nazvanou skladbou. Údajně si dokonce jeden francouzský malíř napsal na dveře svého ateliéru „Francouzský konzulát“ a vyvěsil zde francouzskou vlajku. „Spisovatelé k nám sice stále chodí, ale to víte, už to není žádný Hemingway. Američanů tu dnes moc nežije,“ říká vrchní Tichet. „V Selectu se ale jako v jedné z mála dříve populárních kaváren zachoval ten kavárenský duch. Z ostatních míst, jako je Rotunda či Dôme, se staly luxusní restaurace. Tady je stále bar s domáckou atmosférou, u kterého rádi sedávají stálí zákazníci, kteří se znají s číšníky,“ myslí si Tichet.
Le Dôme
„Svůj stan jsme rozbili v Dôme. Když jsem nemusela do školy, snídala jsem tam. Nikdy jsem nepracovala ve svém pokoji, ale v jednom malém výklenku v zadní části kavárny. Kolem mne němečtí emigranti četli noviny nebo hráli šachy,“ píše francouzská spisovatelka Simone de Beauvoir ve svých pamětech. Umělci, kteří se tu scházeli, si dokonce začali říkat Dômiers. Patřili mezi ně například i slavní fotografové Robert Capa či Henri Cartier-Bresson. Stejně jako většinu ostatních montparnasských kaváren i Dôme postihl tentýž osud – stala se z ní exkluzivní restaurace zařízená v secesním stylu, která se zaměřila hlavně na rybí speciality. Za své kulinářské umění získala dokonce od věhlasného průvodce Michelin jednu hvězdičku.
La Coupole
La Coupole se svou dnešní atmosférou příliš neliší od restaurace Dôme. Jméno si vysloužila kupolí nacházející se uprostřed rozlehlého sálu, kterou vymalovali významní umělci Marc Chagall či Fernand Léger.
Číšníci v bílé košili s černou vestičkou a motýlkem vám na podnose přinesou ústřice připravované v rybím baru hned u vchodu do restaurace. „Často tu máme velmi významnou klientelu, hlavně různé herce, třeba i Angelinu Jolie či Jodie Foster,“ říká manažerka Alexandra Rohr. „Chodí k nám i pár spisovatelů či profesorů, kteří mají většinou svůj oblíbený stůl, ale literární kavárna už to moc není,“ přiznává.
„Já mám Coupole rád, mám tu klid na psaní a číšníci mě nevyhánějí. Ale každý máme oblíbenou jinou kavárnu. Hodně spisovatelů teď chodí spíš do kaváren ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés, protože většinou bydlí někde kolem: Sídlí tam také nakladatelé a víc to tam žije,“ myslí si spisovatel Gil Ben Aych. „Malíři se zase možná přesunuli do čtvrtí kolem Bastily. Ale už je to dnes rozštěpenější, umělci se tolik nesdružují,“ dodává.
La Closerie des Lilas
Kavárna známá svým posezením pod zelenými stromy se stala slavnou jako první z montparnasských kaváren. Sedával zde už v padesátých letech 19. století básník Charles Baudelaire se svou „černou venuší“, mulatkou Jeanne Duvalovou. Stálým hostem byl i Alfred Jarry, který zde recitoval ze svého Krále Ubu a jednou, když seděl vedle krásné, avšak chladné dámy, vystřelil do zrcadla před ní a zvolal: „Mademoiselle, teď když jsou ledy prolomeny, povídejme!“
Do Closerie chodil i Hemingway, kterému údajně přinesl Francis Scott Fitzgerald svůj román Velký Gatsby. Trockij a Lenin zde hrávali šachy a nasávali pařížskou atmosféru „salonního levičáctví“. V roce 1863 tu poseděl i Jan Neruda a o kavárně poté napsal: „Divoký kankán, který zde tančili, ač krásným tancem není, přece jen zde má své místo, neboť student a grizeta zde netančí pro nikoho, jen pro sebe, a mravokárce každý byl by zde směšný.“
O kavárně píše i americký spisovatel Thomas Wolfe v románu O času a řece a Hemingway v Pohyblivém svátku: „Closerie des Lilas byla nejbližší slušná kavárna, když jsme bydleli nad pilou v Rue-Notre-Dame-des-Champes číslo 13, a bývala to jedna z nejlepších kaváren v Paříži… Doba, kdy se v Closerii scházeli básníci, už dávno minula.“
Ano, doba Closerie des Lilas minula, stejně jako doba ostatních montparnasských kaváren. Přesto můžete posedět na terase kavárny, schováni za zeleným listovím stromů, které ji obklopují, a zahloubat se do atmosféry zašlé slávy Montparnassu, či si dát výbornou, avšak také drahou večeři v jejím zrcadly obloženém interiéru. A pak se vydejte na procházku Paříží, přes Latinskou čtvrť až k Bastile a Montmartru a najděte si tu svou oblíbenou kavárnu, v níž budete moct srkat kávu tři hodiny, pozorovat kolemjdoucí, psát knihy a osnovat revoluce, které změní svět.
Slavné kavárny na Montparnassu
- La Rotonde 105 Boulevard du Montparnasse
- Le Select 99 Boulevard du Montparnasse
- Le Dôme 108 Boulevard du Montparnasse
- La Coupole 102 Boulevard du Montparnasse
- La Closerie des Lilas 171 Boulevard du Montparnasse
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 1/2012.
