Cesta z Moskvy do Gagrina vedla po rychlostní silnici směrem na Petrohrad. V okresním městě Valdaj jsme z tříproudé silnice odbočili a pokračovali po asfaltové silnici s krajnicí označenou bílými pruhy. Po průjezdu první obcí ztratila asfaltka pruhy a po první odbočce za vesnicí náhle ztratila i asfalt. Dál pokračovala jen prašná cesta, tzv. gruntovka. Rychlé změny povrchu silnice vedoucí do Gagrina napovídaly, že míříme do pěkné „gluši“ – jak říkají Rusové zapadákovu.
Příjezd do Guzeeva, vesnice asi 300 kilometrů severně od Moskvy, byl podstatně romantičtější. Tam jsme dopluli na lodích po krásné, člověkem nespoutané řece Moloze. Počasí nám sice nepřálo, přesto mi bylo jasné, že lepší místo na postavení vesnice si její zakladatelé nemohli vybrat. Na vysokém břehu stálo v řadě pár dřevěných roubených domů, z kterých byl krásný výhled na řeku, a na konci zářil žlutě natřený dřevěný kostelík. Právě počasí nás donutilo se kousek pod vesnicí utábořit a nakonec tady ukončit i naše putování po Moloze. A tak jsme Guzeevo (čti guzjejevo) opouštěli po souši. Vedla odsud jediná gruntovka, která se v asfalt změnila až po čtyřiceti kilometrech, v okresním městě Lesnoe.
Guzeevo leží v místě, kde se Mologa, přitékající od jihu, dvakrát zalomí a pokračuje dál na sever. Do nejbližší vesnice Borisovskoe je to po souši patnáct kilometrů. Tam je také nejbližší obchod, který je otevřený jen tři dny v týdnu. Autobus sem však zajíždí jen jednou za měsíc, a tak ten, kdo potřebuje nakupovat častěji, musí mít auto. Z posledních sedmnácti penzistů, kteří zde žijí celoročně, však auto nikdo nemá, a tak se sem v zimě ani neprotahuje silnice. Přes zimu tudíž musí být všichni soběstační. Co přes léto vypěstují na zahradě, připraví na zimu a kolem domu vyrostou řady naštípaných březových polínek.
Přes léto je ve vesnici rušno. Do starých dřevěných chalup přijíždějí chalupáři, potomci původních majitelů, kteří většinou žijí v Moskvě a Petrohradu. Prázdniny trvají v Rusku stále tři měsíce, takže se sem na celé léto stěhují babičky s vnoučaty, matky s malými dětmi, ale i další členové rodiny, kteří jsou bez práce. Často se jedná o rodiny, jejichž rodinný rozpočet se neobejde bez výpěstků z guzejevské zahrádky. Vždyť průměrný důchod zde odpovídá nanejvýš dvěma tisícům českých korun, a přitom ceny potravin ve městech jsou srovnatelné s cenami v Česku.
Vylidňování postupuje
Babičku Máňu jsem potkala při večerní procházce vesnicí, když doprovázela mladý pár z města, který hledal místo, kde by měl jejich mobilní telefon signál alespoň pro odeslání SMS zprávy. Babička mi ráda odpověděla na všechny otázky. Vylidňování vesnice začalo v době perestrojky. Tehdy se rozpadl kolchoz, který se specializoval na chov dobytka a zaměstnával téměř všechny lidi ve vsi. Ti pak odešli za prací do měst a v Guzeevu zůstali jen důchodci, kteří postupně umírají. Ve vsi, kde trvale žilo až pět set obyvatel, dnes dožívá posledních sedmnáct statečných. Za současných podmínek se sem nikdo natrvalo nevrátí. Guzeevo tak jednou možná zcela zmizí z mapy nebo se stane vesnicí chalupářů, která bude ožívat jen přes léto. Už teď se mění tvář okolní krajiny – kde bývaly pastviny, jsou dnes březové lesy a místní tam chodí na houby.
V Gagrinu pole také pomalu zarůstají břízami, ale na rozdíl od Guzeeva tu nežijí jen důchodci. Do okresního města Valdaj to není příliš daleko, přesto tam nikdo za prací nedojíždí. Lidé, kteří by ještě pracovat mohli, prostě nepracují. Pravidelná autobusová linka sem sice nejezdí, ale někteří mají i vlastní auto. Zatímco v Moskvě zřídka uvidíte automobil sovětské výroby, venkov je přímo skanzenem fungující sovětské techniky. Na venkově se ničím jiným nejezdí, kdo má starého žigulíka či moskviče, je rád, že ho má. Že mu už zrezly plechy? Nevadí, hlavně, že jezdí.
Najít práci není samozřejmě jednoduché, ale mnohem častěji se lidem prostě nechce, protože k obživě stačí mít zahradu a krávu. Bohužel místní muži jsou až na jednu výjimku alkoholici, kteří celý den nic nedělají. Až donedávna „práci“ měli: v širokém okolí vykopávali ze země měděné dráty, které vedly ze základny mezikontinentálních raket k dalším vojenským objektům ukrytým v okolních lesích. Za utržené peníze si však kupovali alkohol, takže kdo nebyl do té doby alkoholikem, rychle se jím stal. Jako všude v Rusku i zde jsou na práci ženy. Ty okopávají zahrady, starají se o domácí zvířectvo, chodí s vědry k jedinému zdroji vody, ke studni na okraji vesnice.
Nový farmář
Ruský venkov se od 80. let minulého století vylidňuje, hustota obyvatel v odlehlých částech země je stejná jako v době kamenné. Lidé odcházejí do měst za prací nebo vymírají. Podle statistik každý třetí Rus umírá na alkoholismus nebo nemoci s ním související. Potkat na venkově muže-důchodce je velká vzácnost, průměrný věk mužů je tu výrazně nižší než jinde v Evropě. Porodnost dlouhodobě klesá, v Moskvě je běžné, že mladí manželé mají jen jedno dítě. Tak z obrovské mapy Ruska ročně zmizí téměř jeden milion lidí.
Přesto i na venkově občas vzplane malá jiskřička naděje. V tomto světě, kde se jediným pokrokem zdá zavedení elektřiny a pevné telefonní linky ke starostovi, kde vodovod a kanalizace jsou neznámé pojmy, se jako zjevení může zdát mladá rodina farmáře. Ten s ženou a dětmi opustil již v polovině 90. let Petrohrad a postavil si dřevěný roubený dům v Gagrinu. Obhospodařuje velkou zahradu a na opuštěných polích v okolí vsi pase několik krav. Část své produkce sami spotřebují, zbytek prodají – během léta přímo ve vesnici letním hostům, kteří se stěhují z měst do Gagrina na prázdniny.
Žádný obchod tu není, a proč jezdit až do města, když u farmáře lze koupit všechno? Farmářova rodina se tu cítí mnohem lépe než v uspěchaném městě, ale na růžích rozhodně ustláno nemá. Nejenže neposlouchá třeba starý traktor a na nový nemají, ale místní starousedlíci je nepřijali. Jsou pro ně až příliš jiní. Dokonce se dá říci, že se jich bojí. Starostova žena přestala vyhánět své krávy na pastvu, protože se bojí, že mladá farmářka by jí jejich kravky uhranula…
Muzeum ruského designu
Ve vesnici Gory na břehu jezera Borovno mají sice obchod a pravidelnou autobusovou linku, kterou mohou děti dojíždět do školy, přesto tu zaměstnání má jen prodavačka a pasák dobytka. Ostatní se živí všelijak, o alkoholiky tu samozřejmě není nouze, ale žije tu člověk, který se obvyklému životnímu stylu ruských venkovanů vymyká. S televizními štáby a novináři se u něj proto dveře netrhnou.
Důchodce Sergej Ivanovič se nebál vzít osud do svých rukou. V polovině domu, kde bydlí, otevřel muzeum. Nazval jej „Muzeum bytového designu“. Vystavuje v něm věci, které sbíral celý svůj život. Mezi nimi je asi nerozsáhlejší sbírka krabiček od sirek a láhví od alkoholu. K vidění je tu i vybavení ruského venkovského domu 20. století - se zděnou pecí, starými žehličkami, petrolejkami, samovarem i funkčními šicími stroji. Většinu předmětů získává od lidí z okolí, ty nefunkční sám opravuje. Má tu také k nahlédnutí materiály o místním kraji a rád všechny seznámí s historií vesnice Gory, která vznikla jako sídlo místní šlechty. U obchodu si postavil sloup se směrovkou k muzeu a v létě, když je v okolí hodně rekreantů, kteří zajíždějí nakupovat do obchodu v Gorach, se u něho dveře netrhnou. Každý mu tu rád nechá pár rublů jako vstupné či přinese něco zajímavého do expozice. Pro někoho může být jeho sbírka jen hromadou krámů, ale mezi venkovany, kteří již většinou rezignovali, je tento aktivní důchodce zjevením. A tak se těším na dovolenou v Gorach a pilně sbírám krabičky od sirek, protože české tam žádné nemá.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 6/2009.
