Čas zde plyne pomaleji. Polynésané neznají shon západní civilizace a vyznávají „island time“. V jedenáct znamená ve dvanáct a mnohdy až v jednu. Zítra může znamenat nikdy a dochvilnost, jak místní rádi říkají, je palagi thing neboli bělošská záležitost. O to více je to znát v malé vesnici, která je odlehlá i na poměry Samoy, ostrovního státu zapadlého v Tichém oceánu.
Z jedné strany modrý, nikdy tichý Tichý oceán. A z druhé do nebes se tyčící, téměř 2000 metrů vysoký vulkán Mt. Silisili s vrcholem zahaleným v oblacích. Zvukům vln lámajících se o korálový útes nemáte kam uniknout. Nechcete uniknout. Vlhký mořský vzduch se okamžitě sráží v krůpěje potu. Ty se vypařují ještě před dopadem na sluncem rozpálené lávové kameny. Jsou všude. Lidem z Aualy se také neřekne jinak než tamaiti o le ma’ama’a, tedy děti kamene.
Auala
Vesnice Auala se nachází na výběžku západního cípu ostrova Savai‘i, jednoho ze dvou velkých ostrovů státu Samoa (druhým je Upolu). Žije zde zhruba 900 lidí a celá vesnice je situována podél pobřeží a cesty k plantážím. Jsou zde dva kostely, základní škola se čtyřmi učitelkami na devět tříd, školka a čtyři obchody, jejichž sortiment zklame nejednoho zhýčkaného zákazníka.
Celý ostrov Savai‘i, Aualu nevyjímaje, trpí nedostatkem vody. Je to zapříčiněno velmi porézním podložím a nedostatkem srážek. Zdejší okres Vaisigano je jedním z nejsušších na celé Samoi a voda je zde velmi cenná. Obří tanky na shromažďování dešťové vody najdete na každé zahradě.
Kdo jsou lidé Aualy
Rodina a víra v boha jsou středobodem samojského života na vesnici. Lidé toho nevlastní mnoho. Mnohdy jeden telefon sdílí celá rodina. Tradiční hodnoty ale pomalu ustupují moderním trendům. Vinen je internet a sociální sítě a mladá generace toužící po pozlátku moderní doby. Je to ale opravdu krok správným směrem? Jednoduchý způsob života s sebou přináší i mnoho výhod. Jistě, nevlastní toho mnoho a podle evropského měřítka žijí v chudobě, ale v podstatě jim nic nechybí.
Průměrný Aualan je farmářem. Každá rodina vlastní plantáž, kde pěstuje taro (kořen kolokázie jedlé), tamu, kakao, ovocné stromy a samozřejmě kokosy. Kokosové palmy jsou zde nazývány stromem života a rostou všude. Vedle jídla a osvěžení poskytují palivo na oheň, dřevo na stavbu domů, vlákna pro výrobu lan a spoustu dalšího. Na plantáži nesmí chybět všemi oblíbený pepřovník opojný, z jehož drceného kořene se vyrábí nápoj zvaný kava. Kořen se sklízí každých šest let. Plantáž je hlavním zdrojem obživy, přesto většina spoléhá na finanční pomoc blízkých ze Zélandu a Austrálie.
Dary přírody
Téměř každá rodina má na dvorku tradiční kánoi, některé dokonce dvě a více, ale až na výjimky vyrážejí na rybolov sporadicky. To ovšem neplatí v říjnu v den úplňku. Z korálových útesů vylézají červi palolo. V tu chvíli je na vodě každá loď v blízkém i dalekém okolí. Červi se z mořské hladiny sbírají za pomoci sítěk a mezi ostrovany je tento pokrm vyhlášenou pochoutkou.
Za soumraku můžete na obloze spatřit desítky, místy až stovky netopýrů. Jedná se o kaloně samojského a u Aualských se tento tvor těší veliké oblibě. Ne že by byli tak zavilí ochránci zvířat, právě že naopak. Kaloni se živí plody ovocných stromů a místními jsou za to nemilosrdně trestáni. Ti je za pomoci praku nadšeně sestřelují z oblohy. Kaloň je poté stažen z kůže a upečen na ohni.
V průvodcích doporučují dávat si pozor na smečky psů. V Auale ze psů nemusíte mít strach, protože po nocích se tady místo psů potulují smečky prasat. Samojci jsou milovníky vepřového masa. Dokonce jsem se setkal s tvrzením, že vepřové je údajně oblíbené kvůli jejich kanibalské minulosti a chuť vepřového masa připomínala jejich divošským předkům chuť masa lidského. Dnes už samozřejmě nežije nikdo, kdo by si pamatoval, jak takový člověk vlastně chutná…
Jak vypadá den aualského farmáře?
Brzký ranní budíček a hurá na plantáž. Má to prostý důvod: vyhnout se práci na spalujícím slunci. Zdejší horké počasí je vyčerpávající. Pracuje se do dvanácté a po obědě následuje odpočinek. Kolem páté začíná volejbal, v kterém jsou místní přeborníci.
Starší tráví svůj volný čas sledováním televize. Děti k večeru sbírají spadané listí chlebovníků a pomáhají s vařením. Ženy splétají tradiční rohože nebo, když je sklizeň kakaa, vyrábějí Koko Samoa. Momentálně je v kurzu TikTok a tančí všichni a všude bez rozdílu věku a pohlaví. Po večerech se hojně popíjí kava. Páteční večery a sobotní odpoledne jsou vyhrazeny pro bingo. Neděle je zase boží den, kdy se místní odění celí v bílém vydávají k ranní a večerní mši.
Víra
Samoa je křesťanská země. Auala se na devět set obyvatel honosí rovnou dvěma kostely. Katolickým a metodistickým. Pastorův dům bývá postaven vedle kostela nebo v jeho blízkém okolí. Být knězem na Samoi je jako výhra v loterii. Celá vesnice se podílí na jeho blahu. Od snídaně po večeři jsou všechny chody servírovány až k pastorovu stolu. V dávnějších dobách, kdy místní ještě neměli název pro cukrovku, nazývali diabetes nemocí kněží, protože ti kvůli svému životnímu stylu trpěli diabetem nejčastěji.
Pro mě osobně bylo největším překvapením, že samojští kněží mohou mít rodiny a nemusí držet celibát. Oba kněží jsou poměrně novými členy aualské komunity, a to z jediného důvodu. Jejich předchůdci byli z vesnice vyhoštěni kvůli stejnému prohřešku: neodolali ďáblovu pokušení a smilnili s mladou polynéskou kráskou.
Bydlení
I přes narůstající trend stavění domů západního stylu místní stále žijí v tradičních otevřených domech zvaných fale. Ve zdejším klimatu stěny prostě nepotřebujete, dokonce bez stěn je příjemnější v takovém domě přebývat. Šokem pro našince může být absence jakéhokoliv soukromí. Už z cesty vidíte, zda se zrovna večeří, spí, nebo jen zabíjí čas na TikToku.
Skříně se zde netěší veliké oblibě a oblečení bývá napěchováno v cestovních kufrech. Vedle fale je vždy přistavěný další, většinou nevzhledný domek, zvaný umu kuka. Je to obdoba naší kuchyně a vaří se pouze na otevřeném ohni. Další zvláštností jsou rodinné hroby přímo před domy. Co se nám jeví jako neúcta, je zde zcela normální a na hrobech se odpočívá, suší prádlo nebo dělá cokoliv jiného. Pieta se tady prostě vyjadřuje zcela jinak než u nás.
Jídlo
Všední stravu průměrného Aualana tvoří hlavně fa‘alifu, což je vařené taro, chlebovník nebo zelený banán, zalitý kokosovým krémem. Ryby, rád bych napsal čerstvě vylovené, ale kvůli převládající všeobecné lenosti se dává přednost těm konzervovaným. Nesmějí chybět čínské nudle konzumované převážně na sucho. Zámožnější rodiny holdují kuřecímu masu a hovězímu ve slaném nálevu zvanému povi masa. Banány rozličných druhů zde rostou celoročně, papája také. V červenci dozrávají pomeranče, mandarinky, sasalapa (též soursop či graviola, jde o plody láhevníku ostnitého), guava a v říjnu mango.
Každou neděli se připravuje umu. Je to samojská obdoba zemní pece. Taro, tamu, chlebovníky, zelené banány a palusami (mladé listy tara s kokosovým krémem a cibulí) se pečou na rozpálených kamenech, přikryté banánovými listy. Pokud máte dorostlé sele, samojskými slovy velikosti dva (asi půlroční, dobře vypasený čuník), peče se i sele. Kromě umu se vaří polévka z prasečích kopýtek a kuřecí vývar s dýní, okurkou a pak choy. Dále se smaží ryby a kuřecí maso. Časté je také čínské chop suey, ale jeho chuť a kvalita se domácnost od domácnosti velmi liší.
K osvěžení se podává ledově vychlazená voda nebo rozpustné nápoje, zvláště malinové nebo mangové příchuti. Z kupovaných limonád místní dávají přednost samojské značce Taxi, byť Coca-Cola, Fanta, Sprite nebo Pepsi stojí stejně a chutnají nesrovnatelně lépe. Kromě limonád holdují čaji a horké čokoládě zvané Koko Samoa, která s pivem soupeří o titul národního nápoje. Ty jsou slazené možná více než slazené limonády a již po prvním doušku cítíte, jak se vaše zubní sklovina pomalu rozleptává.
Náš známý si ze zvědavosti přivezl domů vzorek takového čaje. Po rozboru zjistil, že jeden hrnek obsahuje sedm lžiček cukru. Jako malé plus se může zdát, že nepoužívají cukr bílý, ale třtinový, byť v takovém množství je to asi jedno.
Mataiové
Matai znamená náčelník. Jakkoliv to zní v dnešní době bizarně a exoticky, v samojských vesnicích stále vládnou náčelníci. Každá rodina má svého zvoleného zástupce, který je mataiem. Ten se každý měsíc zúčastňuje shromáždění, kde se rozhoduje o dění ve vesnici. O dění ve vesnici nerozhodují všichni, ale úzký okruh vyšších náčelníků zvaných orators (řečníci) a jednoho hlavního náčelníka. Tento systém ale není všude stejný a vesnice od vesnice se liší.
V Auale mají jednoho hlavního náčelníka s titulem lealiifano, který je v čele i přes to, že už třicet let žije v USA. Následuje pětice oratorů (tituly: sululoto, paialii, taavao, matamea a moe), kteří rozhodují o místním dění. Rozdávají úkony mataiům nižších hodností, kteří dohlížejí na to, aby vše proběhlo v pořádku. V Auale se tituly vyšších náčelníků nedědí z otce na syna. Postavení si tu musíte zasloužit a být zvolen současnými náčelníky.
Přízeň mataiů
Pokud máte ambice stát se významným náčelníkem, musíte se prezentovat v dobrém světle. Co to obnáší? Musíte se příkladně starat o rodinu, podílet se na místním dění a sloužit komunitě. Kromě toho vaše plantáž jenom vzkvétá. Vaše taro je známé jako to nejlepší široko daleko a v tom nejlepším případě se o vás vyprávějí legendy, jak holýma rukama rozséváte smrt v řadách divokých prasat pasoucích se na vašich hlízách.
Důležitou roli hraje také vzdělání. Matai vyššího postavení ve většině případů mluví plynule anglicky a kromě plantáže má jinou profesi či vlastní byznys. Muži bez titulu se scházejí ve skupině zvané aiga a prakticky dělají vše, co se od nich vyžaduje. Můžete si dokonce pronajmout jejich služby za 50 dolarů na hodinu a využít je na cokoliv, co potřebujete udělat. Pro potřeby vesnice a kostela jsou jejich služby zdarma. Jednou jsem se zúčastnil takové akce „Z“. Kněz potřeboval postavit kamennou zeď kolem celého pozemku kostela. Po zatroubení na PVC trubku se začali scházet chlapi z celé vesnice. Metr vysoká a sto padesát metrů dlouhá zeď byla za pomoci jedné bledé tváře a sta opálených statných chlapců postavená za necelé tři hodiny.
Pití kavy
Kava je ve zdejších krajích vyslovována jako ava. V dřívějších dobách byl tento nápoj, připravený z drceného kořene pepřovníku opojného, výhradně ceremoniální záležitostí a pil se například na shromáždění náčelníků. V dnešní době je tomu ovšem jinak. Jedná se o rekreační drogu a těší se větší oblibě než konzumace alkoholu. Zejména kvůli ceně. Z jednoho balíčku za 10 dolarů připravíte pití pro celou skupinu, zatímco piv musíte vypít za mnohonásobně vyšší obnos. Tím ale neříkám, že místní neholdují alkoholu. Veliké oblibě se těší pivo a vodka.
Obsah sáčku s kavou vysypete do látky, kterou poté hnětete ve vodě v kbelíku nebo míse, aby se do vody uvolnily potřebné kavalaktony. Vše obstarává nejmladší člen osazenstva. Ten poté také nabírá kavu do skořápky od kokosu a rozdává ji ostatním v pořadí, podle postavení ve společnosti. Po vyšších mataiích pije pán domu, po něm cizinec, pokud se v takovém kruhu přátel nějaký vyskytuje, a poté zbytek osazenstva. Skořápka se uchopuje dvěma prsty za okraj. Zbytky kavy na dně skořápky vyléváte za sebe.
V Auale jsem se zúčastnil mnoha takových pijatik. Místní mají za to, že kavu je dobré pít, pokud pracujete na přímém slunci. Když jsme pastorovi stavěli novou kuchyň, dopřávali jsme si kbelík dopoledne, kbelík během oběda a kbelík po práci. Věru, cítil jsem se zvláštně. Naše konverzace skončila u „Are you OK?“ a „Where are you going?“, takže jsem se nemohl přidat k jejich častým salvám smíchu. Nejspíš často na můj účet. Bohužel kava se u mě míjela účinkem, a tak jsem se nepřidal ani do klanu usměvavých tváří a lesklých červených očí. Většinou jsem jen seděl a snažil se zachytit každé samojské slovo, které znám.
Údajně si na kavu musíte vypěstovat návyk. Já si ho pěstoval celý týden na stavbě. Když jsem potom jel na výlet do Uafato Bay a pil kavu s mou novou rodinou, účinky se dostavily již po páté skořápce. Směle jsem pokračoval v konzumaci s očekáváním neznámého. O hodinu a kbelík později už jsem musel s díky odmítnout. Euforický pocit uvolnění se změnil v lehkou závrať, následující nevolností. Vrávoravě jsem odkráčel ulevit si do křoví. Za smíchu mých bratří jsem se odebral k odpočinku. Po příjemném rozhovoru s mou přítelkyní jsem ještě před obědem ulehl ke spánku.
Poprvé…
V Auale jsem strávil dva měsíce s rodinou hlavního náčelníka. Dostal jsem jedinečnou možnost nahlédnout do života místních obyvatel a prožívat s nimi všední i nevšední dny. Poprvé v životě jsem se zúčastnil mše, protože je jednodušší říct, že jste křesťan, než zdlouhavě vysvětlovat, že nevěříte v boha. Poprvé jsem se plavil na tradiční kánoi, poprvé jsem zasmečoval ve volejbale. Vznikla přátelství na celý život, aniž bychom si rozuměli.
