Panovník Raman Rádžamannan

Panovník Raman Rádžamannan Zdroj: Katarína Balková

Pohled na palác shora
Na rozhraní civilizace a divočiny. Obydlí kmenů a většinové společnosti jsou stále v těsnějším sousedství.
Král na verandě svého paláce
Terénní auto, které dostal král od kéralské vlády. Cestuje jím za příslušníky kmene v desítkách usedlostí.
Královský palác
6
Fotogalerie

Mannan: Poslední království Indie, kde vládne rádža nad chudou a rozpadající se říší

Už staletí obývá lesy kéralského horského distriktu Idukkí kmen Mannan. Přítel Aníš nás doprovází do posledního existujícího „království“ v jižní Indii, jehož hlavou je mladý panovník Raman Rádžamannan.

Éra indických mahárádžů skončila v roce 1947, po vyhlášení nezávislosti Indie. V Kérale ale vláda uznává i rádžu Ramana. Pořídili mu i sídlo a terénní vůz se speciální poznávací značkou. Jeho královský titul dnes sice plní spíše reprezentativní funkci, pro 3000 mannanských rodin je však velkou autoritou.

Královský palác

S králem jsme se spojili přes WhatsApp. Sociální sítě jsou i tady běžnou záležitostí, jejich používání omezuje pouze slabý signál a nedostatek elektronických zařízení. Téměř všechny děti navštěvují školy, kde mají internet. Kérala se pyšní 95% gramotností, zbývající procenta tvoří převážně lidé z kmenů roztroušených v pohoří Západní Ghát. Většinová společnost se na ně dívá svrchu. V společenském žebříčku mají ještě horší postavení než nejnižší kasta. Za lepším životem se tito lidé přesouvají do velkých měst, kde se jich na původ nikdo neptá. Častým řešením těžké společenské a ekonomické situace na rozcestí mezi dvěma světy je změna jména a ponoření do anonymity velkoměsta. Tento trend posledních dekád pohřbil mnoho odvěkých kmenů. Zbývající kmeny pomalu, ale jistě zanikají. Jedním z nich je právě Mannan.

Název vesnice Kovilmala znamená „horský palác“. Zjišťujeme, že královský „palác“ je obyčejný domek, obklopený palmami a banánovníky. Palác obývá široká rodina a králova teta říká, že její synovec si právě dopřává koupel. Čekáme asi půlhodinu, během které si otíráme z čela pot a odháníme hejna much.

Mladý vládce

Na verandě se konečně objevuje Jeho Veličenstvo. Kolem pasu má uvázané tradiční bílé mundu se zlatým lemováním, ladící s bílou košilí. Doplňují je stříbrné hodinky a šperk předchozích vládců. Anglicky rozumí, hovoří však pouze v kmenovém jazyce, odvozeném z tamilštiny. Příslušníci kmene Mannan se považují za potomky starověké dynastie Pándja, jejíž historie se váže k sousednímu státu Tamilnádu. K migraci je donutila válka s konkurenčním rodem Čola. Tamilský původ potvrzuje kromě dialektu i tmavší pokožka a odlišné kulturní zvyky. Své písně a tance prezentují zejména v představení koothu, hraném během svátků a důležitých událostí.

Třicetiletý Raman přebral žezlo v roce 2012, pomyslný trůn se zde dědí matrilineárně, takže dalším následovníkem je syn královy sestry. Raman působí rozvážně a vznešeně, osobní otázky ho však přivádějí do rozpaků. Ve volném čase prý rád hraje volejbal a sleduje televizi. Před kralováním se živil jako grafik ve správě lesů. Pod jeho správu spadá 50 usedlostí a některé jsou vzdáleny i přes 100 km. V každé usedlosti stojí 20 až 100 jednoduchých obydlí. S řízením komunity mu pomáhá 12 ministrů a několik poradců.

Proměny a turbulence

Po staletí nezměněný způsob života zažívá prudkou transformaci. „Devadesát procent usedlostí se již nachází na okraji lesa, případně mimo něj,“ říká Raman. Na tradičním sběru lesních plodů, medu a rybolovu je závislých už jen okolo 100 rodin. Jejich znalosti prostředí využívá vláda, která je zaměstnává jako turistické průvodce a strážce přírody. V distriktu Idukkí je několik národních parků a přírodních rezervací, které obývají například sloni a tygři. Místní si přivydělávají prací na plantážích s pepřem, čajem či kardamomem. Pro vlastní spotřebu i prodej pěstují například proso, kukuřici nebo hořké okurky.

Staré časy izolace jsou pryč a kontakt s civilizací se prohlubuje. Ani sňatek s partnerem z jiného kmene již není výjimkou. „Dříve takové lidi vyloučili ze společenství,“ říká učitel Aníš.

Magie v džungli

Pozemková reforma z roku 1963 odstartovala proces vyvlastňování půdy patřící kmenům. Zalesněná území byla odjakživa jejich domovem, moderní doba a byznys je ale nepovažuje za pravoplatné majitele. Ekonomický rozvoj bohužel nebere ohled na přírodu. „Celá oblast byla kdysi pokryta lesem. Přistěhovali se sem lidé z jiných regionů a vláda jim prodala půdu,“ tlumočí Aníš králova slova. Odlesňování zmenšilo životní prostor a narušilo původní ekosystém, na kterém závisí existence původních kmenů, které se ocitly mezi dvěma světy - divočinou a civilizací. Vláda se je postupně snaží začlenit do většinové společnosti. V genech mají zakódovaný odlišný životní styl, zároveň však již není možné, aby žily jako dříve.

Kmen vyznává osobitou formu hinduismu, uctívá převážně animistická božstva a duchy svých předků. „Pro lidi je král odrazem jejich bohyně Mínákší, chodí za ním pro požehnání,“ říká Aníš. Nadpřirozené schopnosti se připisují i samotnému Ramanovi. Ten je diplomaticky ani nepotvrzuje, ani nevyvrací. Jeho popis místních poměrů vyráží dech. Při řešení konfliktů musí občas na někoho zakřičet, případně ho dokonce zbít. Nešťastník to má za nedobré znamení a věří, že se mu brzy stane něco špatného. Navštíví astrologa, u kterého zjišťuje, co může být příčinou konfliktu. „Může svou chybu napravit, pokud udělá boha šťastným. Jelikož král je odrazem boha, musí mu donést peněžní oběť. Král ji požehná a situace je vyřešena,“dodává Aníš.

Spojení s nadpozemským bylo kdysi součástí každodenního života komunity. Během svátku Mínúttu hází král novou úrodu rýže do řeky Perijár. Oběť obvykle lapila velká kaprovitá ryba kuyil, která podle Mannančanů předpovídala prostřednictvím jistých znaků budoucnost kmene. Dnes se prý ryba v řece kvůli nepřirozeným metodám rybolovu už nevyskytuje.

Menstruace v izolaci

Kontroverzně působí menstruační chatrče, v nichž ženy žijí během svého cyklu. Malé hliněné nebo kamenné stavby bez oken připomínají kůlnu. Jmenují se vannakkura neboli „dům venku“ a jedna chatrč slouží pro ženy z několika sousedních domů. Zdejší lidé věří, že žena je během menstruace nečistá. Její přítomnost v domě by rozzlobila bohy a mohla způsobit pohromu. „Ženy během tohoto období nemohou vařit ani provádět náboženské aktivity,“ překládá Aníš králova slova.

Sousední Nepál postavil tento zvyk v roce 2005 mimo zákon a indické orgány ho také považují za porušení lidských práv. Dospívající nepálské dívky si přesto novinářům stěžovaly na zákaz chození do školy, zákaz dotýkat se knih a nedůstojné zacházení. Ze společenství na okraji lesa se praktika naštěstí vytrácí, v odlehlých oblastech ale změna nenastala. Ženy tráví pět dní v nelidských podmínkách, když si chtějí v chatrči zatopit, dochází i k úmrtí v důsledku požáru. Mannanské ženy tráví čas v separaci i po porodu. V chatrči jsou izolovány tři týdny ve společnosti své matky a sester.

Tajemná etnomedicína

Magické síly se dodnes využívají v lidovém léčitelství. Usedlosti žijící modernějším způsobem mají možnost návštěvy nemocnice, izolované rodiny se ale spoléhají na osobu zvanou vičakkarana. Jeho titul v překladu znamená „ten, kdo má vědomost“. Léčí rostlinami, komunikací s vyššími bytostmi, zpěvem manter a vyháněním zlých duchů z těla pacienta. Osvědčenou terapií na astma a respirační onemocnění je maso z ježka, dušené na cibulce a kurkumě. Etnomedicína je hojně využívána i na různé gynekologické problémy a poruchy. Vědečtí výzkumníci zde zdokumentovali používání 12 rostlin a plodů k urychlení porodu nebo vyvolání potratu. Jiné rostliny zase slouží kmeni jako antikoncepce. Podle badatelů mohou získané poznatky obohatit moderní medicínu civilizovaného světa. Léčitel si široké spektrum léčebných metod nechává pro sebe, svému následníkovi ho předává až na smrtelné posteli. Postel však asi není nejtrefnější výraz, Mannančané totiž spí na zemi. Země je matkou všech žijících bytostí a spát na lůžku by bylo vůči ní neuctivé.

Důsledkem odlesňování ztratil kmen svou hospodářskou soběstačnost. Ekonomiku založenou na zdrojích nahradil dosud nepoznaný peněžní systém. „Předtím nebyli závislí na penězích, potřebnou obživu si uměli vypěstovat a ulovit. Nyní jsou odkázáni na trh a vše kupují zvenčí,“ tlumočí krále Aníš. Hlavní složkou potravy je přídělová rýže od vlády. Ráno a večer ji jedí spolu se zeleninou, masem a houbami. Během dne si dopřejí pouze slazenou kávu a čaj. Jídelníček je obohacen o nasbírané lesní plody a hlízy.

Téměř každý Mannančan uvízl v dluhové pasti. Důvodem je kromě absence vzdělání a stabilnějších pracovních možností i zneužívání jejich prostoty ze strany obchodníků z nedalekého města Kumilí, kteří jim poskytují nevýhodné půjčky a v období sklizně vykupují jejich úrodu. Vážení plodin a nastavování výkupní ceny jsou prostorem pro snadné ošálení místních, kteří se zatím nenaučili rozvážně hospodařit s penězi. Není ojedinělé, že utržené rupie rychle utratí za drahé oblečení, luxusní zboží a náboženské poutě do vzdálených chrámů. Důležité události, jako například svatby a pohřby, zadluží i bohatší příslušníky kmene.

Nejistá budoucnost

Aníš poznamenává, že značnou část rodinného rozpočtu pohltí náklonnost k alkoholu. „Většina mužů pije. Na sezonních plantážních pracích vydělají denně okolo 500-600 rupií (přibližně sedm eur) a za pití utratí i přes polovinu výplaty,“ říká.

Osud společenství je v rukou další generace. Nadějí na změnu nepříznivých poměrů a nelehké situace je podle Aníše vzdělání, které může otevřít dveře k trvalejším pracovním příležitostem. Příslušníci kmene jsou chudí, disponují však neobyčejným kulturním bohatstvím, které je v době sžívání s moderní civilizací velmi ohrožené.

Tradiční způsob života je už minulostí, podle krále je ale nutné, aby si kmeny zachovaly svůj jazyk, umělecké formy a rituály. S ostatními kmeny chtějí vybudovat unii, která by sloužila jako platforma pro řešení otázek souvisejících se vzděláním, ekonomikou, ochranou životního prostředí a společenským uznáním.

S korunou na hlavě

Před závěrečnou vzpomínkovou fotkou si král nasazuje třpytivou královskou korunu a přes rameno přehazuje vyzdobenou šerpu se zlatým lemováním. Katka naléhá, aby se kvůli lepšímu světlu posunul o pár metrů dál. V duchu se směji důvodu jeho zdráhání, vidím totiž spodní prádlo zavěšené na větvi. Fotka v noblesním královském úboru by se slipy visícími na stromě v pozadí pravděpodobně nepůsobila dostatečně důstojně.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: