Brány do pekla v Zemi hrdých lidí aneb Návštěva zlatých dolů v africkém státě Burkina Faso

Brány do pekla v Zemi hrdých lidí aneb Návštěva zlatých dolů v africkém státě Burkina Faso Zdroj: Marian Golis

Rezavá plechovka a plastový lavor, to je celá zdejší výbava na hledání zlata
Ženy čekají na vytěženou horninu. Těžký náklad pak po táboře přenáší na svých hlavách.
Vytěžená hornina se roztlouká na prach
Jakákoliv technika v táboře zcela chybí. V lepším případě lidskou sílu nahradí alespoň oslík.
Nezpevněné jámy jsou hluboké 30 až 100 metrů. Každá cesta dolů může být ta poslední.
9
Fotogalerie

Brány do pekla v Zemi hrdých lidí aneb Návštěva zlatých dolů v africkém státě Burkina Faso

Cosi se hýbe u zdi místnosti. Všude pavučiny a naprostá tma. Okna tady nejsou, elektřina už vůbec. Hledám baterku a svítím do kouta, kde tuším pohyb. Je to žába, a dost velká. Vyděšeně odskáče pod postel. Co s ní? Pod postelí je jich dalších pět. Při pohledu na množství hmyzu kolem jsem vlastně rád, že tady jsou. Jsem v Bani.

Do Bani jsem z Ouagadougou přijel po setmění. Na dvorku hostelu na mne místní koukají stejně vyděšeně jako já na ně. Kolem jsou jen ruiny a nepořádek. „Jsi první host po tři čtvrtě roce, hostel už neprovozujeme,“ dozvídám se od Suleho. Není divu. Burkina přišla i o těch pár turistů, co sem dříve jezdili. Z Mali a Nigeru do země pronikají buňky al-Ká’idy a Islámského státu. Operují sice jen těsně za hranicemi, ale to běžného turistu neuklidní. Souleyman (Sule) provozuje jediný hostel ve městě. Vlastně provozoval, nyní už není pro koho. Beru za vděk temnou kobkou s žábami. Záchod není, místo koupelny barel s vodou na dvorku. Suleho žena se postará o tradiční venkovskou stravu.

Vím, že v okolí Bani jsou zlaté doly. Dostat se k nim není jednoduché, ale mám štěstí. „Já v dolech pracuju, vezmu tě tam zítra. Dopoledne ti ukážu město a Velkou mešitu. Odpoledne vyrazíme a přespíme tam.“ Suleho návrh nelze odmítnout. Druhý den nakoupíme zásoby na trhu a nasedáme na motorku.

Zlaté doly pro chudé

Asi hodinu kličkujeme stezkami suchou savanou, občas míjíme velká stáda dobytka. V pozdním odpoledni jsme na místě. Monumentální tábor na mne udělal hned v prvních minutách silný dojem. Ocitl jsem se na jiné planetě? Město provizorně zbudované uprostřed ničeho. Z pytlů, igelitů, suché trávy, vlnitého plechu a klacků. Mezi tím stovky pahorků z vytěžené zeminy a stovky černých temných děr vedoucích do nitra země. Projíždějící motorky víří prach, zbytky trávy spásají všudypřítomné kozy. Podivné zaprášené postavy. Obchůdky, barely s benzinem, čajovny – je tu všechno. Své štěstí se zde snaží nalézt téměř dva tisíce existencí. Podobných dolů jsou v Burkině stovky a pracuje v nich kolem milionu domorodců.

Zlatá horečka posledních desetiletí udělala z Burkina Fasa jednoho z předních afrických producentů zlata. Export zlata kontrolují Švýcaři. Kontrolu nad nalezišti postupně přebírají velcí hráči, nejčastěji z Kanady či Austrálie. Těží ve velkém pomocí moderní techniky. Tam, kde se jim to nevyplatí kvůli nízkému obsahu zlata v hornině, vznikají tzv. řemeslné doly – jako ten nedaleko Bani. Tady se stále pracuje holýma rukama.

„Děti už tady nepracují. Je to podmínka, abychom dostali peníze na lepší techniku,“ vysvětluje mi Sule princip, jak se snaží některé neziskové organizace vymýtit dětskou práci v dolech. Tahle zpráva mne potěšila. Ještě před pár lety velký hřích podobných míst. Šachty jsou úzké a dětská postava se do nich spíše vejde. Fakt je, že jsem při těžké práci žádné dítě neviděl. S baterkou na čele se do hlubokých šachet spouštějí hubení jedinci. „Tohle? To je telefon, kterým komunikujeme,“ ukazuje mi Isiaka gumovou hadici a při tom do ní volá svému parťákovi vzkaz do 60metrové hloubky. „A tohle je klimatizace, dole je kolem 50 stupňů, to by se nedalo přežít,“ objasňují mi funkci pytlů sešitých k sobě, spuštěných do šachty. Ve vytuněné verzi, rozumějte v kombinaci se stolním ventilátorem, tvoří důmyslnou klimatizační jednotku. Taky je tu zvonek se spuštěným provázkem. Po zazvonění chlapi nahoře začnou s pomocí rumpálu tahat těžký pytel s horninou.

Cena jednoho gramu

Vydolovat gram zlata je neuvěřitelná dřina, která zaměstnává spoustu lidí. „Půda patří lordovi, platí nás podle toho, jak se daří. Ale je to bída. Za gram zlata máme kolem 30 eur. Na ten jeden gram musíme zpracovat 10 až 15 pytlů kamene. To je pár dnů práce,“ vysvětluje mi jeden z mladíků. „Bez kouzelníka se to neobejde. Pomáhá nám vzýváním duchů, bez něj bys nenašel vůbec nic.“ Při pohledu na zem kolem sebe je zjevné, že pomocníků je tady více. Mezi odpadky vidím spoustu prázdných obalů od tramadolu. Nejdostupnější droga, bez níž by se prý ta dřina nedala zvládnout – fyzicky ani psychicky. Výdělek je přitom mizerný. Podle toho, jak se daří, se pohybuje mezi jedním a třemi eury na den. Tak akorát na živobytí. Často pracují celé rodiny.

Pracovní jednotky jsou v dolech organizovány po 15–20 lidech. Každá skupina pak obhospodařuje jednu šachtu a celý proces od začátku až do úplného konce. To znamená vydolovat kámen. Ten se pak ručně pomocí kladiv rozbíjí na štěrk. Štěrk poté většinou ženy v hmoždířích drtí na prach. Další skupina pak v uměle vyrobených nádržích s vodou pracně promývá vzniklou drť a snaží se z ní dostat mikroskopické částečky zlata. Ty pak putují dále mimo základní tábor, kde se za pomoci rtuti extrahuje čisté zlato. Mezi tím je řada dalších podpůrných činností: doprava vody, výroba a oprava nástrojů, přenášení nákladů… To vše se děje jen s minimem nástrojů, holýma rukama. Bez přileb, roušek a jakékoliv jiné ochrany. Výtěžnost činí v lepším případě 15–20 g zlata na tunu. A výsledek? Častá úmrtí způsobená závaly a brzká smrt daná extrémními pracovními podmínkami. Věčný a všudypřítomný prach a písek, rtuť, špatná hygiena, drogy – to vše má za následek řadu nemocí. Průměrný věk pracovníků v dolech je 45 let.

Země hrdých lidí?

Celé místo v podvečer působí postapokalypticky. Černí umouněnci posedávají u temných šachet, z nichž občas některý vyleze a jiný zas zaleze. Tak asi vypadá brána do pekla. Podezíravé pohledy se po chvíli mění v pozvání na čaj – pekelně silný. Ve skutečnosti jsou zde lidé přátelští. Když se mi před očima zablýská mačeta, tak jen proto, aby jeden z pekelníků zručně podřízl ovci. „Přijď za chvíli, bude maso,“ zvou mě. Je okořeněné, tučné a zabalené do novin. Nezbývá než o kus dál koupit pivo a tuhou flákotu pořádně zapít.

„Zlato vykupuje stát, ale ceny nejsou moc dobré. Většina končí na černém trhu a pašuje se dál do Toga. Díky desetkrát nižší exportní dani je tam mnohem lepší výkupní cena,“ poučuje mne Sule. Zlato z Burkiny nakonec končí nejčastěji v Evropě a v USA. Většinou k průmyslovému zpracování jako surovina na výrobu smartphonů a další techniky. V Burkině mnoho příležitosti k obživě není. Náročná dřina v dolech je pro mnohé rodiny životní spása. Vydělají málo, ale na život to stačí. Zlato je vysvobození. Je však i pohromou. Občas se sice daří dostat děti z dolů do škol, ale zdaleka to neplatí všude a v životě už to pak většinou nikdy nedoženou. Vody je málo a místo toho, aby končila na polích, tak ji překupníci prodávají do dolů, kde by to bez ní také nešlo. Navíc v posledních letech na doly čím dál častěji útočí různé islamistické frakce pronikající z okolních zemí.

Přes to všechno čelí místní svému osudu se vztyčenými hlavami. Jako by chtěli dostát názvu své země. Ten v překladu znamená „Země hrdých lidí“.


Městečko Bani

Poklidné městečko v Burkina Fasu 230 km severně od Ouagadougou. Nebylo by na něm nic mimořádného, kdyby zde na začátku 80. let minulého století nevybudoval Mohamed el-Hajj několik mešit. Od té doby se pro Bani vžil název „město sedmi mešit“. V centru je Velká mešita a ostatní jsou postaveny na náhorní plošině tyčící se nad městem. Vlastně jde už jen o jejich ruiny. Zub času zapracoval, a přesto, že jsou tak mladé, působí, jako by tam stály od nepaměti.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: