Loni si poprvé vyzkoušel roli porotce fotografické soutěže Czech Nature Photo, letos už porotě předsedal. Vladimír je názorným příkladem toho, že úspěšná dráha se dá začít kdykoli, pokud člověka žene vpřed dostatečná motivace, trpělivost a vášeň. Co dalšího ještě fotograf divoké přírody potřebuje?
Jste ten typ fotografa, který s aparátem běhá od dětství?
K focení jsem se dostal až před deseti lety, po narození prvního syna. Dokumentoval jsem jeho první dny, týdny a měsíce. Nijak zvlášť mi to nešlo a po nějaké době mě focení lidí i přestalo bavit. Začali jsme chodit do zoo, kde jsem zkoušel fotit zvířata. Nejvíc mě přitahovaly kočkovité šelmy. Důvod vysvětlit neumím, doma jsme měli většinou psy.
Fotit v zoo je běžná věc, vy jste se ale vydal za tygry do Indie. Jak k takovému zvratu došlo?
Hlavní motivací byla potřeba posunout se někam dál. Po focení v zahradách jsem se začal poohlížet po možnostech focení divoké zvěře ve volné přírodě. Sociální sítě tehdy byly ještě v plenkách, takže jsem neměl moc kontaktů a nevěděl jsem, jak to chodí – jak se taková cesta plánuje, kde se mám pídit po potřebných informacích. V Asii jsem do té doby nikdy nebyl a s fotoaparátem jsem neuměl pořádně zacházet. Naskytla se mi možnost připojit se k partě zkušených fotografů v čele s dnes již kamarádem Vaškem Šilhou, který podobné výpravy za fotografováním pořádal. Tahle cesta ještě nebyla vyloženě zaměřená na focení tygrů, její pojetí bylo trochu širší. Projeli jsme dva národní parky, ve kterých jsme sice tygry viděli, ale použitelných fotek jsme moc nepřivezli. Nicméně to pro mě byl důležitý krok. Touha podniknout něco podobného znovu s lepšími výsledky se stala mým hlavním hnacím motorem. A začal jsem cestovat vyloženě za konkrétním zvířetem a jeho zdokumentováním.
Takže jste spíš fotograf na cestách než cestovatel s fotoaparátem?
Přiznám se, že podnikám naprosto cílené specializované cesty – z letiště se rovnou přesouvám do džungle, kde zůstanu, dokud to jde. Zrovna v Indii je to trochu složitější, tam se nejedná o džungli v pravém smyslu slova. Parky jsou hodně oddělené od „zbytku světa“, obvykle je to zdánlivě uzavřený a kontrolovaný prostor poblíž civilizace, v němž nesmíte přenocovat. Díky tomu se dostávám do kontaktu s místními, mezi nimiž mám i řadu přátel. Při první cestě jsme strávili den a noc i ve Váránasí, ale tohle prostředí mě vůbec neoslovilo a těšil jsem se zpátky do přírody, která je pro mě prostředím daleko přirozenějším.
Když se ta první fotka tygra konečně povedla, co jste v té chvíli prožíval?
To už si ani nedokážu pořádně vybavit. Částečně proto, že jsem byl asi v nějakém transu, částečně jsem byl tehdy dost nervózní a roztěkaný, abych tygra vyfotil dobře. Prožitek fotografa je přece jenom trochu zkreslený tím, že všechno sleduje přes hledáček. Bez focení bych si to první setkání asi užil intenzivněji. Nicméně si dobře pamatuju, že to byla tygřice, kterou jsem v následujících letech viděl a fotil ještě několikrát.
Vy dokážete rozeznat jednotlivá zvířata?
U tygrů je to relativně snadné. Jde to podle kresby – pruhů, které jsou jedinečné jako naše otisky prstů. Někdy to zvládnu sám, jindy mi s identifikací pomůže průvodce, který svou oblast dokonale zná. Stačí, aby se kočka mihla někde ve křoví, a oni hned vědí. Třeba v indickém národním parku Ranthambhór, kam jezdím nejčastěji, má správa parku tygry označené čísly. Turisté jim pak dávají i poetičtější jména, která často vycházejí právě z konkrétních prvků v kresbě na jejich srsti.
Umíte si užít i běžně přístupná safari?
V Indii, kam jsem před pandemií jezdil aspoň jednou ročně, už jsem ledacos viděl a zažil, nemám tam potřebu dokumentovat něco, co už jsem předtím vyfotil. Umím tedy odložit foťák, víc si užít samotnou přítomnost šelmy nebo se věnovat a poradit ostatním, kteří jsou tam se mnou poprvé. Oproti tomu v Africe jsem byl zatím jenom dvakrát, za gorilami v Ugandě a ve Rwandě a na safari v Botswaně. Tam jsme ale s tátou a kamarádem byli svými pány – známý, který nám s cestou pomáhal, tam má vlastní auto, takže jsme trasy volili podle svého uvážení, kempovali a sami si vařili. Každopádně tam pro mě bylo všechno nové, takže jsem držel aparát v ruce neustále.
Zaměřujete se hlavně na obtížně zachytitelné a ohrožené druhy. Nemrzí vás, když široká veřejnost ocení spíš líbivé snímky, které není tak obtížné získat?
Takhle to vůbec neberu, protože na cesty se vydávám především kvůli vlastnímu pocitu. Spíš mi vadí, když je na stejném místě hodně lidí. V takovou chvíli radši požádám průvodce nebo řidiče, ať se porozhlídne po nějakém jiném stanovišti. Je to samozřejmě lepší i kvůli focení a zvířeti samotnému, jehož chování okolní ruch ovlivňuje. A také se snažím fotit tak, abych se něčím odlišil a upoutal pozornost. To byl jeden z důvodů, proč jsem začal používat vlastní „fotopasti“, díky nimž můžu přinášet odlišný pohled a unikátní snímky. Je to v podstatě samostatná fotografická disciplína. K ní mě přivedla i touha posunout se zase o trochu dál. Jakmile jsem měl z Indie spoustu vyfocených tygrů, postrádal jsem další motivaci. Snažil jsem se ji najít i v našem prostředí – i proto, že do světa se obvykle dostanu jenom na pár týdnů. A od loňska už ani to ne.
Zrovna u nás ale tolik vzácných divokých zvířat není…
Ale žije u nás tvor, kterého považuju za jakousi evropskou obdobu tygra – rys ostrovid. Vyfotit tuhle šelmu ve volné přírodě je skoro nemožné. A to pro mě byla dostatečná výzva.
To u nás žije tak málo rysů?
Díky úzké, dnes už téměř čtyřleté spolupráci s Národním parkem Šumava vím, že jich u nás pobíhá více než stovka. Jenomže je to velmi chytrá kočka. Ani bych tuhle šelmu neoznačil přímo za plachou, spíš se dokáže před člověkem šikovně skrýt, což většinou zkrátka chce. Snad jen během říje, nejčastěji během února, může dojít k náhodným setkáním. Minulý rok se lidem kousek od Prášil poštěstilo zahlédnout z auta dva kocoury. To jsou ale výjimečné momenty, jinak vás rys pozoruje z mlází, aniž byste to vůbec tušili. Bez fotopastí bych se tedy neobešel.
U fotopastí ale nemáte přímý kontakt se zvířetem. Neubírá to na intenzitě zážitku?
Moje vlastní zkušenost je opačná, a to zejména u fotografování na „safari“. Při přímém focení teleobjektivem vnímám zvířata přes hledáček a soustředím se především na to, aby fotka dopadla co nejlíp. Mě ale ze všeho nejvíc baví, když se toulám terénem, studuju pohyb zvířete, monitoruju značkovací místa a rozmisťuju fotopasti ve vlastní kompozici a tak trochu si vytvářím finální obrázek už tehdy – ve své hlavě. Pak jsem napjatý, jestli to vyjde, protože se může pokazit spousta věcí. Oproti klasickým pastem, které jenom umístíte na strom a jednou za měsíc v nich vyměníte paměťovou kartu, je potřeba ty moje neustále kontrolovat a upravovat. Příjemným zadostiučiněním je pak zjištění, že jsem dané místo odhadl správně.
Jak si vaše speciální fotopasti můžeme představit?
Je to sestava nejčastěji čtyř krabic. Do té největší je uložená klasická zrcadlovka, v další je pohybový senzor, což je takový mozek celého systému napojený na závěrku. Jakmile se v zorném poli objektivu objeví zvíře, zmáčkne spoušť. Alternativou je laserová závora, kterou zvíře protne – tahle varianta je podstatně přesnější, ale náročnější na instalaci. A v dalších minimálně dvou krabicích jsou externí světla nebo blesky. Takovou sestavu musím postavit někde v lese tak, aby nebyla pro zvěř příliš nápadná.
Nejsou blesky vůči zvířatům nešetrné?
To je pro mě od začátku velké téma. Zásadou je neumísťovat záblesková zařízení do výše jejich očí, je potřeba jimi operovat z nadhledu. Pak to rys nebo divoká kočka může vnímat jako cosi přirozeného, třeba jako svit měsíce. Nicméně kočkovité šelmy reagují podstatně víc na zvuky. Proto jsem svůj systém postupně zdokonaloval tak, až díky odhlučnění není zvuk závěrky prakticky slyšet. Vysoká zvěř je naopak opatrnější a citlivější na světlo. Nemusí se vyloženě vyplašit, ale záblesk zaznamenají. Důležité je nastavit intenzitu světla, která není přehnaná.
Nebojíte se nechat jen tak v lese malé fotostudio?
Samozřejmě se o takovou výbavu bojím. Nikdo mi ho zatím ještě nikdy neukradl ani nezničil. Zvířata už se na něm ale nehezky podepsala – v Arménii medvěd, v Indii medvěd nebo opice. Do pastí si naštěstí vystačím s bazarovými kousky, které nemusí mít bůhvíjaké parametry. Stačí starší zrcadlovka za pár tisíc, ale i její zničení samozřejmě zabolí.
A z případného blízkého setkání se šelmou strach nemáte?
Strach určitě ne, respekt samozřejmě ano. V Indii se v parcích a rezervacích nesmí chodit pěšky, můžete jen jezdit otevřeným džípem. Navíc tygři už jsou tam od malička na lidskou přítomnost natolik zvyklí, že na ni nijak nereagují. A rysa se nemusíte bát vůbec. U něj se nanejvýš projeví zvědavost, nikoli agrese. Pro mě bylo setkání s rysí rodinkou z očí do očí na Šumavě naprosto úchvatným zážitkem, který ani nedokážu slovy popsat. Nevyrovnají se tomu ani indičtí tygři.
Jak v takovém případě řešíte dilema, zda fotit, nebo si nastalou situaci jen užívat?
Tehdy se dilema vyřešilo samo, protože jsem foťák nechal v autě. V rámci spolupráce s národním parkem na intenzivním monitoringu jsem s sebou táhl spoustu věcí, a aparát už se zkrátka nevešel. Zrovna panovala brutální zima, hlubokým sněhem jsem se brodil ve sněžnicích, hodně foukalo, naštěstí správným směrem, takže mě rysi vůbec nezaznamenali. A ani já jsem se kvůli vánici moc nerozhlížel. Mířil jsem k místu, kde jsem chtěl zkontrolovat nainstalovanou fotopast a nějakých deset patnáct metrů od ní jsem si všiml spící rodinky – kočky a dvou koťat. Ve sněhu jsem vytvořil stativ, do kterého jsem usadil mobil se spuštěným natáčením, a asi dvacet minut zvířata jenom pozoroval. Když se šelmy probudily, protáhly se, vstaly, máma se na mě podívala, seskočila z kamene a najednou byla rodinka pryč.
Dochází k nečekaným náhodným objevům i na záznamech z fotopastí?
U pastí umístěných na cestách nebo průchodech je to relativně běžné, ale pokud se soustředím na oblasti označkované rysem, až tak často k tomu nedochází. Na značkovací místa obvykle docházejí lišky a kuny, jenom zřídkakdy se tam zatoulá srnka. Jednou se mi ale podařil hodně povedený záběr lišky na kmeni přes zamrzlý potůček, na němž jsem tři týdny předtím našel stopy rysa. Za celé dva měsíce tudy rys vůbec neprošel, zato příchod lišky spustil spoušť v dokonalém momentu. Navíc právě trochu sněžilo, takže ta fotka má výbornou atmosféru, a dokonce i zazářila v několika mezinárodních soutěžích.
Na jaký úlovek jste zatím vůbec nejpyšnější?
Jednoznačně nejraritnější snímek, na který jsem nejvíc pyšný, jsem pořídil na zatím poslední zahraniční výpravě. V Arménii jsem zachytil levharta perského. Pokud vím, ve vysokém rozlišení existuje jenom jedna další fotka tohohle živočišného druhu. Z technického pohledu ale ten snímek nijak výjimečný není, v tomhle ohledu mám daleko raději svoje snímky z Česka. Což je logické, protože na jejich pořízení mám víc času a možností pohrát si s nastavením fotopastí.
Může fotograf nějak přispět k ochraně ohrožených druhů?
To je jeden z hlavních cílů mých nejnovějších projektů. V Arménii, Mongolsku nebo Indii jsem ve spojení s místními ochranářskými spolky, kterým pak často své snímky daruju. Například v Mongolsku spolupracuju se spolkem, který monitoruje sněžné levharty. Společně s tátou, který byl v Mongolsku se mnou, jsme se do místního monitoringu zapojili jak finančně, tak i pomocí v terénu. Za to jsem si tam pak mohl postavit i ty své „pastičky“, díky čemuž se mi podařilo zachytit irbise na snímku, který přispěl k propagaci samotného zvířete i oné ochranářské organizace. U nás se snažím široké veřejnosti představit druhy (např. rysa ostrovida anebo ve spolupráci s Jiřím Sochorem i nově kočku divokou), o kterých se třeba ani neví, že se u nás vyskytují. Díky kvalitnějším výstupům, než jsou rozmazané černobílé snímky z běžných fotopastí, si o nich lidé můžou udělat lepší představu.
Přestože jste s focením začal poměrně nedávno, stal jste se předsedou poroty letošního ročníku soutěže Czech Nature Photo. Vnímáte to jako ocenění podobné vlastním úspěchům v soutěžích?
Ocenění práce je to v každém případě, ale přece jen ho vnímám trochu jinak než úspěchy v soutěžích, které jsou pro mě především motivací a příležitostí zviditelnit se i v jiných kruzích, než jsou například sociální sítě.
Jak se vám hodnotili kolegové, kteří jsou v branži ostřílenějšími matadory než vy sám?
Trochu mi v tom pomáhala anonymita autorů v průběhu hodnocení, ale samozřejmě se často stalo, že jsem daný snímek už znal. Česká a slovenská komunita fotografů přírody není zase tak velká a svoji tvorbu vzájemně sledujeme. V takovém případě se neubráním určitému vnitřnímu tlaku, když si uvědomím, jak dlouho už autor snímku fotí, co všechno dokázal, jaká významná ocenění získal.
K čemu jste při hodnocení nejvíc přihlížel?
Nejsem vystudovaný fotograf, tím pádem nemám do velké hloubky osvojené technické nebo umělecké aspekty. Zásadní je tedy pro mě především první dojem – jak na mě snímek působí, zda mě něčím zvláštním zaujme.
Vaše specializace je dost úzká. Dokáže vás oslovit snímek ze žánru, který vám není blízký?
V tomhle ohledu není moje role úplně jednoduchá, právě proto je porota složená nejen z fotografů různých disciplín, ale i expertů mimo naši branži. Nejde o jednoduché a rychlé hlasování, letos jsme o snímcích debatovali přes devět hodin. Sám si udělám svůj názor, ale pak je hodně podnětné vyslechnout si i ostatní porotce, kteří můžou daný snímek vnímat úplně jinak. Mně se může na první dobrou líbit fotka, kterou například botanik vyhodnotí jako záběr naprosto běžného druhu, který může vyfotit kdokoli v sousedním parku.
Momentálně se o moc dál než do sousedního parku nedostaneme. Co byste poradil čtenářům, kteří by chtěli s focením přírody začít?
V první řadě je potřeba znát svoji vlastní techniku, aby člověk nestrávil v terénu víc času zíráním na displej než focením. To se dá natrénovat klidně doma u krmítka. A pak začít něčím lehčím: vyrazit na louku, k rybníku. Pokud má být objektem zvíře, je naprosto klíčovou podmínkou zjistit si o něm co nejvíc informací ideálně ještě dřív, než vyrazíte do terénu. To je pro mě podstatně důležitější než nejnovější nebo nejdražší technika. Kdo to chce brát opravdu vážně, měl by se pak věnovat i náležité prezentaci své práce. Sám na tom musím ještě hodně zapracovat, takže to není téma, v němž bych mohl radit ostatním.
Není to i tím, že jsou fotografové přírody spíš introverti?
Já sám bych se za introverta rozhodně označil. V přírodě, kde se můžu pohybovat sám, vyřádit se při mapování pohybu zvěře a nastavování fotopastí, tam se cítím skvěle. Ale nejsem žádný extremista, který potřebuje na měsíc úplně zmizet z dosahu společnosti. Koneckonců mám rodinu. Myslím, že se mi podařilo to ideálně propojit – při focení a práci pro Národní park Šumava si dosyta užiju samotu v přírodě a pak se vrátím spokojený domů.
