Aranské ostrovy u západního pobřeží Irska byly před sto a více lety cílem spisovatelů, historiků, malířů i folkloristů, kteří tu pátrali po původní irštině i po „pravém Irsku“. Křesťané tu zas hledali jeden ze čtyř „přístavů mezi nebem a zemí“, které očistí duši. Prý jsou to Adamův Ráj, Řím, Jeruzalém – a právě Aranské ostrovy.
Sedm obrovských kamenných pevností z doby bronzové vypovídá o lidech, kteří tu žili odpradávna. Pak, v pátém století, přišlo na Aranské ostrovy křesťanství, jak dokládá mnoho zdejších archeologických nalezišť. Obdobné místo v Evropě nenajdete.
Brzdi levou!
A tak tady v přístavu Kilronan na Inishmoru, irsky Cill Rónáin, si půjčíme kolo a vzhůru na cestu. Inishmore má na délku sotva patnáct kilometrů, ale jsou to kilometry vzdušné, bez převýšení a zatáček. Čeká tady i autobus, který nejvýznačnější památky objede během tříhodinové túry, anebo kůň s bryčkou. Já si ale vezu z domova cyklistickou přilbu a kolo jsem rezervoval dávno před odjezdem.
Ukázalo se, že to bylo zbytečné. Půjčovny jsou u přístavu nejméně tři, podmínky jednoduché: deset eur za den a deset jako záruku, že kolo vrátíte. Jen se zeptejte, dokdy je to třeba. O rezervaci na „Richarda“ už nemají ani páru, zato kol tady stojí podél zdi řada, vydržela noční slejvák, jen si vybrat. Za deset minut jsme kamarádi, ovšem pozor: zadní kolo se brzdí levou rukou a samozřejmě se i vlevo jezdí…
Všudypřítomný vichr
Cesta záhy vede mezi kameny a kamennými zídkami. Je jich po celém ostrově spousta a pasou se v nich koně či krávy, nejčastěji bílí. Geologové připomenou, že místní krajina navazuje na vápencový pás Burrenu v hrabství Clare na irské pevnině. Působí sice nehostinně, kámen, kam dohlédneš, ale ukrývá také vzácné ptáky i motýly. Ještě v městečku míjím typický keltský kříž na rozcestí a u „pubu“ Ti Joe Watty’s se rozbíhají cesty. Na té přes pláň si užijete větru dostatek. Průvodce doporučují sjet raději doprava závětřím podél pobřeží, ale to bych si ho musel včas přečíst…
Památek je tady nepřeberně. Protestantský kostel svatého Tomáše je už bez střechy. Po stranách silnice stojí vysoké pomníčky, u nichž vzdávaly poctu pohřební průvody cestou na hřbitov. Připomínají jména obyčejných ostrovanů, kteří často zemřeli na moři či v exilu. Z nápisů je zřejmé, že nejběžnější ostrovní jména byla O’Flaherty, Dirrane nebo Hernon. Nahoře na svahu vyčnívá přes dvě stě let stará signální věž, z níž ostrované sledovali, zda se k ostrovu neblíží nepřítel. Tehdy se obávali francouzské armády s Napoleonem. Opodál je i jedna z menších a mladších kamenných pevností — Dún Eochla.
Představa, že s kolem odbočím ke každé zajímavosti, dostává na frak, cesta stále stoupá, noční a ranní déšť sice ustaly, ale fouká ostrý vítr v protisměru, takže šlapu a stojím skoro na místě. Ovšem, jak potvrdí paní v informacích, ani zimy nejsou na ostrovech tak kruté, jen vítr je všudypřítomný. Konečně hurááá… sjíždím z kopce k pevnosti nejnavštěvovanější – Dún Aonghasa, anglicky Dun Aenghus.
Pevnost na skále
To jsou v podstatě „Hradčany“ Aranských ostrovů. Cíl podstatné většiny návštěvníků. Místní ochranka ukáže k místu, kde lze „nejlepšího přítele člověka“ zaparkovat. Snad se ještě setkáme, napadá mě, když nepřivázané kolo opouštím. Od návštěvnického centra zbývá na pevnost do kopce ještě kilometr.
Tady se žilo už v době bronzové. Pevnost na ploše šesti hektarů leží na skalním útesu sto metrů nad mořem, které bouří do skalních stěn. Z druhé strany místo chrání pásy kamenných hradeb až pět metrů vysokých a šest silných. Je zázrak, jak dokázali tehdy stavitelé sesadit a zalícovat obrovské kameny, že zdi stojí i po tolika tisíciletích. Kolem hradeb pás vztyčených kamenů, tzv. chevaux de frise, znesnadňoval útočníkům přiblížení k hradbám. K čemu sloužilo tak dobře bráněné místo? Mělo význam rituální, anebo jen obranný? Pravděpodobně zde žila rozšířená rodina či rod. Vracím se zpět. Kolo je na svém místě, jedeme dál!
Poutníkem na Aranu
Další památka bývala cílem křesťanských poutníků i velké dálky. Úzkými silničkami mezi kamennými zídkami se proplétám až k městečku Eoganacht. Hřbitov se stavbami bez střech i s rozpadávajícími se zdmi by nebylo těžké minout. Na Seacht Teampaill neboli Sedmikostelí je klášter ze 6. století. Jedná se však jen o dva kostely, zbytek byly ubytovny pro poutníky a také kůlny.
Právě sem poutníci přicházeli zdaleka, jak svědčí deska s nápisem VII Romani, již mohli zanechat římští poutníci. V roce 1607 papež Pavel V. uděloval odpustky všem, kteří sem přišli na křesťanské svátky. Ale místo bylo známé dávno předtím. V chrámu Teampall Bhreacáin žili mniši už v 8. století, jmenoval se tehdy Bresal. Možná už předtím tu ale žily rituální tradice. Podle díla z 15. století víme, že tady byl poražen zlý duch Breacán Cláiringneach z Árainnu, což může vyjadřovat příběh o pokřesťanštění pohanského místa. Kostel byl ve 13. století rozšířen, takže dnes jsou tu zřejmé rozdílné stavební styly. V jeho okolí jsou pohřbeni i světci. Hřbitov je ovšem stále funkční, pohřbívá se tady pořád. Mezi dávnými starobylými kříži a historickými nápisy najdeme i náhrobek Toma Lucase, který zemřel 28. října 2006…
Odpoledne se chýlí, vracím se do přístavu podél moře mezi všudypřítomnými kamennými plůtky. Po pravé ruce zůstává pevnost Dún Eoghanachta, jen o něco menší než Dún Aonghasa. V zátočině u Oghilu se v moři povaluje několik tuleňů. Žijí tady dva druhy: tuleň kuželozobý a tuleň obecný. Kolonii můžete pohodlně sledovat z laviček.
Až rozbolí kolena
Teampall Chiaráin neboli chrám svatého Ciarana založil v 6. století stejnojmenný světec, žák svatého Éanna. Jde opět o místo trochu chmurné a opředené pověstmi. Dnešní kostel nedaleko cesty pochází ovšem až z 12. století a tak od 16. století se rozpadá. Před kostelem upoutá vztyčená vápencová deska s kulatým otvorem pod vrcholkem. Jedná se nejspíše o sluneční hodiny, aby dávní mniši věděli, kdy se věnovat modlitbám. Protáhnete-li otvorem šátek, získáte talisman, který vyléčí všechny bolavé údy. „To se bude hodit večer,“ napadá mě, když sjíždím zpátky k cestě. A na západ od svatostánku je Tobar an Bhradáin neboli Lososí studna. Tu zase provází pověst o rybě, která se zde zázračně objevila a nasytila svatého Éanna i jeho žáky.
Do přístavu není daleko. Zbývá vrátit kolo. Dostávám zpátky deset eur. „Jak sis to užil?“ ptá se dívka za pultem. Co odpovědět? Jel bych znovu! Jeden den na ostrov je málo.
Muž z Aranu
V roce 1934 byl uveden film Muž z Aranu. Jde o hraný dokument režiséra Roberta J. Flahertyho, který kvůli natáčení pobýval na ostrově celkem dva roky na počátku 30. let. Nechal si v Kilmurvey nedaleko Dún Aonghasy pro film postavit dům. Dnes je to renovovaný hostel s poměrně drahými pokrmy. Více než osmdesátiletý černobílý film je sice z technického hlediska stařeček, ale skvěle děj ukazuje život na ostrově. V praxi vidíte lov velkých ryb i co znamená připravit na ostrově políčko. Rozbít kameny, kamenné desky na písek, nanosit v nůši mořské řasy, to vše promíchat. Voda přijde sama! Je to prý práce pro dvě generace. Pochopíme, proč hlad byl takovým prokletím a tolik místních hledalo práci na pevnině i v Americe. (www.aranlife.ie)
