Na loukách babičky v šátcích pasou krávy, po lesích jezdí na oslech kluci se sluchátky z iPodu na uších, hrozí setkání s medvědy. V horských oblastech okolo vesnic Theth a Valbonë plyne život pomalým tempem. Všechnu pohodu rámuje jako obraz naivistického malíře nedotčená příroda.
Na okraji Skadaru (Shkodër) pobíháme jako splašení koně. Na trhu mezi prodejci drůbeže, mýdla a kedluben hledáme odvoz. Právě odtud by totiž měli vyjíždět horalé domů. Řidič dodávky si žádá nekřesťanskou i nemuslimskou cenu. Rázně odmítáme. Pak se nás ujme postarší chlapík v obleku, prý starosta kýženého Thethu. Prodereme se s ním k terénnímu mitsubishi, které má kufr přeplněný pytli s moukou. Za přijatelný peníz se vtlačíme mezi dva další pasažéry a jede se.
Politický džíp
Ve směru do Černé Hory stavíme ve vesnici poblíž městečka Koplik, kde osazenstvo vozu u jednoho stavení vyloží část nákladu. Paní domácí nalije z láhve rakiji. Všichni, včetně řidiče, vyprázdní sklenice. Automobil následně zahne na vedlejší asfaltovou silnici. Vjíždíme do kopců, občas mineme nějakou vesničku. V Bogë se do vedlejšího okénka zavěsí cikánka se zlatým zubem. „To je sestra. Dlouho jsem ji neviděl,“ odvětí jeden z mužů a políbí příbuznou.
Mezi pasažéry vládne vzrušená nálada. Navzájem se pošťuchují, která politická strana je lepší: jestli socialisté, nebo demokraté. „Být u vesla pořád socani, tak už od Skadaru jedem po výmolech. To za demokratů vybudovali tuhle novou silnici,“ řekne jeden. Náhle asfaltka končí a dál jsou už jen samé výmoly a šutráky. Džíp s námi pohazuje jako malé dítě hrající si s gumovými míčky. „Tuhle cestu ještě otvíral král Zogu I. a doteď se nic nezměnilo, tak mi nepovídej o tom, jak jsou demokrati úžasný,“ kontruje na to řidič.
Za chvíli už stoupáme do strmého vršku. Vjedeme do horského sedla, kde se před námi otevře pohled na majestátní hory. Následně klesáme. Cestou míjíme skupinku turistek, které se pěšky snaží dostat zpět do civilizace. Vyjedeme z lesa a spatříme malebné údolí s horskou bystřinou. Nízké domky vesnice Theth jsou rozeseté po svazích, jejich zdi svítí do daleka. U výletní hospůdky se musíme úředně zaregistrovat, prý kvůli naší bezpečnosti.
Chytrý osel
Je třeba se na výpravu posilnit. V lokále nevaří, ale majitelka hostince se s námi rozdělí o chleba, sýr, skopové a brambory. „Jsem tady na to sama a ještě se starám o čtyři děti. Manžel řídí obchody ve Skadaru,“ stěžuje si mezi řečí, „jezdí k nám hodně Čechů, ale i Němci“. Vypijeme rakiji a další balíme do tlumoků. Je třeba vyjít co nejdřív, aby nás soumrak nezastihl na hoře. Několikrát při stoupání protneme koryto bystřiny. Mineme ploty posledních zahrad a šplháme do příkrého vršku po stezce, která vypadá, jako by jí profičela stovka motokrosových závodníků. Prostě rozryté bahno a všude louže.
Nahoře se rozprostře louka plná horského kvítí. Jsme tak v polovině stoupání, ale otevřený prostor působí povzbudivě. Nicméně zanedlouho zase vstoupíme do lesa, kde větve stromů vytvářejí odpolední stínohru. Málem proto přehlédneme chlapce jedoucího ze srázu na oslíkovi. Sundá sluchátka a varuje nás: „Převedl jsem partu Němců přes hřeben, ale vy za světla nedojdete. Dávejte si pozor.“ Místo obav velebíme dobrotu a půvaby paní hostinské z vesnice, která už je hluboko pod námi. „Je manželkou mýho strejdy. Radši mu to nebudu říkat, moc by se naparoval,“ zasměje se. Ze sluchátek iPodu hřmí stará dobrá Metallica. Na poznámku, že zvíře musí být dost vyčerpané, jeho osel kývá hlavou, jakoby na znamení souhlasu, a nese břímě dál.
Po červené šmouze
Držíme se červeného značení na kmenech stromů a kamenech. Ještě několikrát kličkujeme a stojíme v horském sedle. Podle dřevěné cedule máme za sebou pět kilometrů, ale cítíme se, jako bychom ušli trojnásobek. Hlavně naládované batohy se dost pronesou. Dosažení vrcholu oslavíme hltem kořalky. Vždyť klesání je mnohem příjemnější. Vždyť horší část cesty máme za sebou. Za první skalní stěnou zjišťujeme, jak šeredně se mýlíme.
Vyšlapaná stezka se kvůli předchozím dešťům zřítila do údolí. Před námi se jako had klikatí úzká linie nanejvýš pro jedno chodidlo. Jen co noha mine nohu. A při došlapu se navíc drolí jako deset dnů starý chleba. Občas se ke svahu přisáváme jako spidermani, někdy přeskakujeme hluboké rýhy. Jestliže se nechceme vrátit nazpátek, jinak to nejde. Navíc musíme pospíchat. Rychle se smráká a mohlo by to zle dopadnout. Nakonec se naštěstí ještě za světla přece jen dostáváme k úpatí.
Snažíme se dojít co nejdál. Stezka si s námi občas hraje na schovávanou, ale s rozsvícenou baterkou dokážeme držet směr. Procházíme krajinou plnou obrovských kamenů, opakovaně zabředáme do temného lesa. S klesající teplotou a občasným zašustěním v křoví nám tuhne krev v žilách. Vždyť teď procházíme územím plným medvědů, kteří se s nočními narušiteli moc nepářou. Zrychlujeme krok. Pádíme dál a dál, co to dá. V dáli jsou vidět světélka. Podél prvních stavení, která jsou ale prázdná, se dostaneme do údolí. Na paloučku u větší vybydlené budovy postavíme stan a hurá do hajan.
Středobod signálu
Nad ránem je ve stanu hrozná zima, takže radši balíme a husí kůži ztrácíme během pochodu. Vrcholky hor zalévají červánky, vypadají jako doruda rozžhavené nože. Po pár desítkách metrech vidíme luxusní horskou chatu, v jejímž bezpečí jsme chtěli včera přenocovat. Takže si zde dopřejeme alespoň ranní cappuccino. „Zvládli jste to rychle. Přechod trvá většinou celý den,“ chválí nás správce chaty. K našemu úžasu nám oznámí, že značení stezky vytvořili teprve před deseti dny horalové z Kosova! Štěstí přeje odvážným…
„Tady je signál,“ pokládá správce naše mobily na dřevěný kůl zabodnutý do země nedaleko chaty. Přístroje se rozzáří, přijímají esemesky. Rodina se konečně dozví, že jsme se nestali medvědí sváčou anebo obětí loupežníků. Podél říčního koryta se vydáváme do blízké vesničky Valbonë. Babičky pasoucí kravky nás zvou do svých příbytků, ale s díky musíme odmítnout. Dnešní cíl je jasný: městečko Bajram Curri (dříve Tropojë).
V osadě Valbonë, která je dlouhá jako Lovosice, si sedneme do příjemné hospůdky. K snídani nám přinesou chleba, med a sýr. Podivná kombinace jde kupodivu celkem dobře dohromady. Bolest ve svalech utišíme pivem. Do lokálu přibudou důchodci z Kosova a udělají si ze zahrady taneční parket. Začíná to tady zavánět diskotékou pro starší a pokročilé. Raději pokračujeme. Údolím, kudy vede celkem solidní štěrková cesta, se teď jde o poznání lépe.
Hrozby města
Co deset kilometrů, to půvabná vesnička. Zhruba každou hodinu kolem projede auto. Svezení ale odmítáme. Když jsme se rozhodli jít, přece to nevzdáme. Uprostřed osady Dragobi stojí hospůdka se zahrádkou. Na výčepu jsou připláclé nálepky slovenské speleologické společnosti. Jeskyňáři se taky museli občerstvit, jako my teď. Výčepní má na paži rozmazané zřejmě vězeňské tetování. Kotva protínající srdce a hvězda pod ní. „To je z vojny. Sloužil jsem dva roky. Zamiloval se, vykašlala se na mě, ale našel jsem si lepší, takovou moji hvězdičku,“ popisuje kérku romanticky.
Cesta se mění před očima. V jednom úseku pracují dělníci se sbíječkami, v dalším ji porcuje bagr, dál se válcuje a nakonec asfaltuje. Celých deset kilometrů industriálního jančení. Civilizace už postupně požírá krajinu i tady. Provoz houstne. Nasáváme tradiční plyn z výfuků a za chvíli se už dostáváme na okraj Bajram Curri. Tady už žádný medvěd nehrozí. Tady panují jiná rizika. „Povalíme ho na zem, z brašny vytáhneme foťák a mizíme,“ domlouvají se tři chlapci, kteří nás už notnou chvíli doprovázejí. Netuší však, že jim ženská polovina týmu rozumí každé slovo. „Takže, pánové, dejte si odchod. Jděte si krást jinam,“ sdělí jim plynně albánsky a dost hlasitě na zalidněné ulici. Chuligáni se zatváří, jako by chřoupali žárovku, a vyklidí pozice. Není divu, vždyť město je plné policajtů. Turisté si tady nejspíš zažijí krušné chvilky. Nezbývá než konstatovat: strach z pustiny je zbytečný, obavy z města oprávněné.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 9/2010.
