Odliv na pobřeží Galicie

Odliv na pobřeží Galicie Zdroj: Jiří Páleníček

Západní Algarve - pláž Praia de Bordeira
Příchod zimy na pobřeží Portugalska
Portugalské letovisko Costa Nova
Surfing na pobřeží u severního předměstí Lisabonu
Romanticky umístěná vesnička Cudillero
16
Fotogalerie

Obytkou po pobřeží Iberského poloostrova

Zapadlé pláže, hrdé majáky a rušné přístavy podél Atlantiku. Atlantské pobřeží Španělska a Portugalska patří k nejméně navštěvovaným částem Evropy. Žádná česká cestovka takový zájezd nenabízí. Můžete si dát víkend v Lisabonu a v Portu, jet do portugalského Algarve na golf nebo si užít přepych v luxusních španělských hotelech Parador. Ale jak poznat zbytek? No přece obytným autem a na vlastní pěst!

Jak zažít ty tisíce kilometrů pobřeží mezi severošpanělským Bilbao a jihošpanělskou Tarifou, všechny ty zajímavě divoké, opuštěné i populární mysy, majáky, pláže a skalní útvary? Některé části břehu můžete projít pěšky po turistických pobřežních stezkách GR (grand route), po části galicijského pobřeží vede jedna ze svatojakubských cest, ale naprosto nejlepším způsobem pro poznání této bezproblémově dostupné, a přesto poměrně neznámé Evropy je obytné auto. My jím zde za 42 dní v listopadu a prosinci najeli, nakličkovali a taky trochu nabloudili 3630 kilometrů. K tomu můžeme připočítat naši předešlou, náročnější cestu na kole se stanem, kdy jsme na své okružní cestě Španělskem objeli jihogalicijské rías a z nich uhnuli do vnitrozemí do Santiaga de Compostela.

Kudy jedeme

Atlantik omývá španělské provincie Baskicko, Asturii, Galicii a na jihu Andalusii. Nejvíc prší na asturijském Costa Verde, Zeleném pobřeží. Na nedalekém Picos de Europa leží totiž nejdeštivější bod celého evropského atlantského pobřeží a tráva je zde suchá jen na konci léta. Costa Verde pokračuje k západu tzv. Horními rías – Rías Altas (rías vznikla z posledních kilometrů řek před jejich vyústěním do moře, které oceán svým pravidelným přílivem a odlivem vymodeloval do geologické formace trochu podobné norským fjordům, ale s nižšími břehy). Na nejseverozápad­nějším pobřeží, mezi A Coruňou na severu a Murosem na jihu, leží tzv. pobřeží Smrti, Costa da Morte, skalnaté, nebezpečné a pod vodou plné vraků.

Posledním úsekem, Španěly nejčastěji navštěvovaným, jsou Rías Bajas – Dolní rías. Portugalsko své pobřeží nečlení. Na severu má nekonečné pláže lemované nízkými dunami a podobné pobřeží pokračuje jižně od města Porto. V oblasti Lisabonu ho přeruší skály s nejzápadnějším bodem Iberského poloostrova a často fotografovaným majákem na Cabo da Roca a pod ním zase pokračují duny, opuštěné pláže a vlny pro surfaře.

V oblasti západního Algarve, před mysem svatého Vincence (Cabo de Sao Vicente) a Ponta de Sagres, kde se pobřeží stáčí na východ, se břehy zdvihají do vysokých útesů, na nichž si Atlantik místy pěkně zasochal a vytvořil kamenné mosty a pilíře. Atlantské pobřeží v Evropě zakončuje Andalusie a u jejího přístavu Tarifa se oceán oficiálně (a bez varování) stává Středozemním mořem.

Bloudění po plážích

I když se u atlantských pláží v moři smočí kromě surfařů jen ti nejotužilejší, stovky kilometrů opravdu panenských pláží nelemovaných hotely jsou největším zdejším plus. Majitele obytných aut nebo alespoň stanů potěší u pobřeží upravená parkoviště bez zákazů kempování s odpadkovými koši i tekoucí vodou. Protože duny lemující pláže jsou cenným ekosystémem, za finančního přispění Evropské unie byly na mnoha místech po dunách postaveny kilometry dřevěných chodníčků na procházky. Jen jeden malý problém pláže mají: zatímco mapy vám suverénně naservírují dlouhou pláž s jedním jménem, ve skutečnosti najdete desítky odboček, u nichž ani jeden ukazatel neodpovídá tomu, co tvrdí vaše mapa. Nevadí, bloudit po atlantském pobřeží je zajímavé.

V každém případě byste se měli pokusit trefit na úžasnou pláž katedrál Praia das Catedrais (Augasantas) na severu Galicie. Od roku 2005 je prohlášena přírodním monumentem. Za odlivu se odkrývá nepochopitelně rovné dno bez kamínků, jen jemný písek, ze kterého vyrůstají vysoké skalní útvary – mosty Pilares de la tierra, které připomínají boční opěrné sloupy gotických katedrál. Kolem jeskyně, průchody, průhledy, zbylá voda v bazéncích je azurově modrá.

Známých a Španěly v létě obsazených pláží je u Atlantiku mnoho. V tomto směru vedou jižní rías a u nich poloostrov O Grove. Dřív byl ostrovem, který moře spojilo s pevninou dlouhou písečnou kosou, lemovanou několikakilome­trovou pláží. O její oblibě svědčí monstrózní betonové parkoviště s osmi sty očíslovanými stáními i několik surfařských škol, které jsou ochotny vás kdykoli zaučit do tajů surfingu. Problém je ale v tom, že nejlepší vlny jsou od října do prosince, kdy voda má osvěžujících 13 °C.

„Zato v létě má i dvacet,“ uklidňuje nás jeden ze zdejších instruktorů. Tou dobou je parkoviště pěkně plné, a pokud byste sem navíc přijeli 25. července v galicijském svatém roce Jacobeo, kdy svátek svatého Jakuba připadá na neděli a bude krásně, na parkovišti ani na okrajích silnice nenajdete jediné volné místečko, pro auta nebude vidět jediné stébélko trávy a pro slunečníky a deky ani zrnko písku. My se trefili a tím šílenstvím projížděli před pár lety na kole. Ale můžete být klidní, příští Jacobeo bude až v roce 2021.

Zajímavá je i sousední malá pláž Lanzada. Na mysu u ní bývala malá pevnost, přistávali zde Římané, Saracéni, Vikingové, byl zde mořský přístup na jednu z cest do Santiaga. Za úplňku na pláži možná kdysi bývalo plno, zatímco dnes od ní někteří mladí pánové své partnerky spíš odhánějí. Pokud se totiž dívka vykoupe při luně v deváté vlně, zaručeně otěhotní.

Návštěva pláže America váš osobní život nijak neovlivní, ale bez ní ze Španělska odjet nesmíte. Nedaleký přístav Baiona byl totiž prvním místem v Evropě, kde v roce 1493 přistála karavela Pinta, aby odsud rozeslala do světa zprávu, že Kolumbus přistál v Zadní Indii. Jméno pláže je tedy hodně stylové a přesnou repliku Pinty můžete navštívit v místním přístavu.

Určit nejkrásnější či nejzajímavější portugalskou pláž je nemožné. Jak vybrat ze stovek kilometrů opuštěného písku ten nejlepší? Surfaře na vlnách určitě nadchnou břehy u severního předměstí Lisabonu, ti, kteří mají rádi trochu přepychu, teplo a blízkost celebrit, upřednostní malé pláže na jihu Algarve. Fotografové si určitě budou hlídat předpověď velkých, až třicetimetrových vln, které vznikají u majáku u městečka Nazaré díky zvláštnímu profilu dna, které u břehu klesá do dvousetmetrového kaňonu. A na ostatní pláže přijíždějí na zimu ta obytná auta, která nemusejí sníh, ale naopak milují levné ryby nebo pět kilo mandarinek za jedno euro.

Komunistický maják a jiné

Tvrzení, že iberské pobřeží je poseto majáky, není v některých jeho částech určitě přehnané. Jsou výborné pro vyhlídky, zastavení na oběd a majitelé obytných aut ocení i jejich parkoviště vhodná pro přenocování. Většina z nich pochází z druhé poloviny 19. století. Nejsou sice ani příliš vysoké, ani příliš fotogenické jako v Bretani, ale na rozdíl od Francie v domcích strážců majáku často někdo bydlí, a tak je u nich vždy něco zajímavého.

Třeba u majáku na Cabo Busto v Asturii trénoval jeho strážce na svém pečlivě pěstovaném trávníku golf. U portugalského majáku na Cabo Sardao zase sušili prádlo a podle plakátů se na sousedním fotbalovém hřišti měla za pár dní už posedmé konat technopárty. Na jinak opuštěném pobřeží určitě nikoho nerušila a čápů se na jejich názor nikdo neptal. Na zdejších mořských útesech totiž hnízdí čápi bílí, a protože to nedělají už nikde jinde v Evropě, je tato oblast vyhlášena přírodním parkem.

Nejkurióznější přezdívku má maják na mysu Corrubedo u Dolních rías. I po jeho postavení v roce 1852 zde opakovaně ztroskotávaly lodě a zahynulo na pět set lidí. Námořníci si ho prý pletli se sousedním majákem. Nakonec proto změnili jeho bílé světlo na nezvyklé červené. Dnes svítí červenobíle, ale přezdívku „Komunistický maják“ mu už nikdo neodpáře.

Každý zajímavý mys má svůj maják, a tak málokdo vynechá maják na mysu Punta de Estaca de Bares, který je nejsevernějším bodem Španělska, stejně jako fotogenicky umístěný a upravený maják na ponurém ostrohu Cabo Ortegal, kde končí „Kantabrijské moře“ (Biskajský záliv) a začíná Atlantik. Maják na mysu Vilán vysílá své světlo z největší výšky 125 m nad hladinou moře, maják na pustém Cabo Tourinán je dokonale beze stop civilizace i návštěvníků, přestože je nejzápadnějším bodem Španělska. Od současného majáku na Cabo Finisterra pozorovali západ slunce již staří Římané, protože zde byl podle nich Konec světa (Finisterra). Tento mys se občas pro snazší orientaci turistů chybně označuje za španělský nejzápadnější.

Nejvyšším majákem v Portugalsku je Barra se 61 metry. Svítí u hrdla laguny řeky Aveiro, která byla vždy důležitou hospodářskou tepnou. V roce 1575 však bouře zcela zanesla kanál pískem a ani pozvaní nizozemští odborníci ho nedokázali obnovit. Místo nich vyřešila situaci příroda a další mohutná bouře v roce 1808 kanál znovu obnovila. Teď už Portugalci na přírodu nespoléhají a vjezd do laguny z obou stran obehnali betonem.

Přístavní cvrkot

Chcete-li si užít přístavního života, zapomeňte na Portugalsko. Tam se do přístavů sice může, ale jen pěšky (u vchodu jsou závory). A přístav za závorou je vždycky smutný. Ne tak ve Španělsku, i když i tam jsou tabulky se zákazem vstupu nepovolaným. V praxi je z přístavů jedna velká promenáda, parkoviště a někdy i trh (pak v něm ovšem nezaparkujete, jako např. v sobotní Ribieře). V každém španělském přístavu najdete budovu cofradoria pescadores (sdružení rybářů), jejich kavárny a dražební halu. Navíc španělské přístavy žijí jako celá Espaňa dlouho do noci a někde v nich ze břehu chytají ryby celou noc – jako u vesničky Cudillero, malebně rozložené na stěnách rokle nedaleko asturijského města Oviedo. V galicijském Murosu v přístavu zase prodávali čerstvé ryby 24 hodin denně.

Některé přístavy v Galicii mají zajímavou historii. Ty, které ležely v závěru rías, byly kdysi centrem námořního obchodu a rybolovu. Pak moře kus ría zaneslo a dnes jsou z nich normální města (např. Noia na Ría de Muros s hezkým malým mořským muzeem). Centrum rybolovu se přesunulo do Murosu u oceánu. Pořádek v přístavu zde hlídal mladý policajt jako hora se zlatou náušnicí v uchu a černým afro s copánkem. Nic nenamítal proti tomu, že jsme se zde vyspali a pozorovali přístav spolu s ním. I když Muros nepatří k turistickým hvězdám, má celou dlouhou přístavní zátoku lemovanou promenádou a parkovištěm. Ani jedno určitě nebylo tiché a opuštěné. Z několika hospod voněly grilované ryby, maminky hlídaly své niňos, vysloužilí rybáři v bekovkách pozorovali své mladé nástupce a ti zase pozorovali příliv a odliv, aby vystihli tu pravou dobu na vyplutí. A ti, kteří neměli s mořem nic společného, alespoň podél něho svědomitě joggovali a procházkovali.

Přístav Vigo je největším městem Galicie a největším španělským přístavem. Ukazatele nás navedly k otevřené závoře a my zaparkovali ve stínu stometrových rybářských kolosů. Ani tady nikdo nevyhodí nepovolané suchozemce-cizozemce?

Kolemjedoucí guardia civil a guardia portuaria si nás nevšímá. Přemýšlíme, kdo bude umět anglicky. Co třeba přicházející dobře udělaný černoch s prošedivělými vousy? Umí, a dokonce na jednom z monster pracuje. Ta jezdí na ryby i na rok a až k Novému Zélandu či Kanadě. Posádka nijak velká, okolo čtyřiceti lidí. Po třech měsících služby bez pevniny je vystřídá nová posádka letadlem. Nedávno jsme dočetli knížku R. Gordona Doktor na moři, a tak se ho ani neptáme, co dělají na moři ve volném čase. To jsou praví námořníci vonící nejen rybami, ale i romantikou dálek a možná i kvalitním kubánským rumem.

Jak se šlape portské

Někdo ujíždí na šampaňském, někdo na značce Chateaneuf du Pape, naší manou je portské víno. A tak jsme při poslední návštěvě hledali a s pomocí informací od místních našli něco zvláštního, nového. Je to těžké, portské totiž nesmí být zvláštní, portské musí být sama zosobněná tradice. Proto jsme se vypravili k Churchillům, přesněji do „house of Churchill‘s“, což je nejmladší z house of ports s anglickým jménem, který otevřel své sklepy návštěvníkům až v roce 2011.

„Chceme hlavně kvalitu, ne kvantitu,“ tak nás uvítá průvodce. Majitelé firmy jsou ze Skotska. V roce 1820 založili velkou firmu Graham‘s, kterou roku 1970 prodali mamutí nadnárodní skupině. Tehdy bylo Churchillovi Grahamovi 26 let. Využil rodových zkušeností a v roce 1981 založil novou firmu – Churchill‘s. Koupil pár desítek hektarů kvalitních vinic v centru vinařské oblasti Douro, starobylé sklepy a nechat si udělat velké sudy na typ portského ruby přímo ve sklepích, protože dveřmi prošla jen prkna. Podnik založil na tradici s moderním přístupem, snad i proto mají jeho sklepy přes své stáří moderní šmrnc – purpurově natřené zdi, bílý nábytek v ochutnávkové místnosti…

Kvalita a dobrá pověst je založená i na tom, že hrozny se sklízejí jedině ručně. Od začátku září do začátku října je otrhává 25–40 místních žen, žádní brigádníci. Hrozny se šlapou v obří kádi nohama, protože jedině tak se nerozdrtí semínka. „Nic není tak jemné jako lidské nohy,“ upřesňuje průvodce. Je to jako kdysi, šest chlapů se drží okolo ramen a šlape. Po 3–4 hodinách se musí vystřídat. Se začátkem fermentace končí šlapání a asi po třech dnech, kdy má šťáva 2–3 procenta alkoholu, se přidá čistý vinný destilát bez chuti a vůně, který zastaví přirozenou fermentaci a fortifikuje budoucí portské na 20 procent. Následuje zrání, jehož délka je podle typu portského od šesti měsíců do několika desítek let.

Churchill‘s se prodává pouze ve specializovaných obchodech. Do Česka se nedováží. Po ochutnání vintage 2007 a tawny starého dvacet let je nutno dodat – doufejme, že prozatím. Na návštěvníky, kteří byli na prohlídce před námi, čekalo před vchodem auto odpovídající kvalitě tohoto portského i klientele, pro kterou je určeno…

Konec volnosti

Jižní evropský Atlantik, tedy atlantské pobřeží od mysu svatého Vincence v portugalském Algarve až před jihošpanělskou Tarifu, získává díky příznivějšímu klimatu jiný charakter. Pobřeží je uvolněně pohodové a více zasažené turismem. Chcete-li si v sobě udržet získaný pocit svobody, volnosti a úcty před silou a mohutností oceánu, nechte si návštěvu této části pobřeží na jinou dobu a na další cestu.


DUCH POUTNICTVÍ

Protože na severozápadní, španělskou část pobřeží zavítá jen málo zahraničních turistů, zavítá sem i málo zlodějů. Tuto část Evropy, zejména galicijské pobřeží, je možno považovat za nejbezpečnější, což ocení hlavně karavanisté. Místní to vysvětlují: „U nás se nekrade, protože je tady duch poutníků.“

Přestože byl konec listopadu, i my jsme tady pár poutníků potkali. Jednomu z nich bylo podle jeho slov: „Pět let. Tehdy mi Bůh řekl, abych se vydal na pouť.“ Měl jasné modré oči, šel do portugalské svatyně Fátima a my mu přispěli horkým čajem a dvěma sendviči.

Galicie je protkána několika poutními cestami do Santiaga de Compostela, odkud již mnozí středověcí poutníci pokračovali dalších sto kilometrů na mys Finisterra – Konec světa, kde začínala tzv. mořská cesta do Santiaga. Někdo sem pokračuje i dnes, aby se vyfotografoval u kilometrovníku nula Svatojakubské cesty a symbolicky zde odhodil své propocené poutnické ponožky.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 7/2014.