Tradice patří k Maramureši stejně jako pestrobarevné kroje. Jarní oslava první orby v obci Hoteni, zvaná Tânjaua, je neuvěřitelným zážitkem.

Tradice patří k Maramureši stejně jako pestrobarevné kroje. Jarní oslava první orby v obci Hoteni, zvaná Tânjaua, je neuvěřitelným zážitkem. Zdroj: Tomáš Kubeš

Dřevěné chalupy nejsou jen ve skanzenu, dřevo se stále používá ke stavbě hlavně hospodářských budov
Bez ovčích stád si nikdo neumí ani představit život. Ovčí sýr a tvaroh stále patří na stůl každé domácnosti.
Jen místní už na první pohled poznají, z jaké vsi pochází kroj
Oslavy Panny Marie v Moisei patří k největším náboženským procesím
Klášter Barsana je nejnavštěvovanější poutní místo v kraji
20
Fotogalerie

Maramureš je krajem starých časů. Župa na severu Rumunska připomíná skanzen plný živých tradic

Severní oblast Rumunska, kterou odděluje od Ukrajiny řeka Tisa, může někomu na první pohled připadat jako ospalý a zapomenutý pohraniční kraj. Jenže Maramurešská župa je neskutečným místem, kde se zachovaly tradice jako nikde jinde v zemi. A jakmile si vesničané obléknou pestrobarevné kroje, vše okolo vás začíná připomínat muzeum se živou expozicí s točícím se a pulzujícím světem, na který nikdy nezapomenete.

Zaprášená cesta, vedro a nekonečné putování neuvěřitelně dlouhým údolím. To udolá i sebevíc zdatného poutníka. Ale jakmile vás předběhne babička se stromem na rameni, zíráte, odkud se tato osoba vzala, a přemýšlíte, jestli už neblouzníte. Ihned jsem vykročil svižněji za přeludem, jenže to nebyla fantazie, ale skutečná stará babička, která mrštně shodila strom a na okraji louky odpočívala. Ani neměla pořádné boty, jen kusy pneumatik přivázané k noze, na kterých se legračně kolíbala jako bezmocná hračka. Pomáhat starším se přece má, a tak jsem se nabídl s kmenem pomoct. To však byla chyba, strom jsem nebyl schopen ani uzvednout, natož někam odnést. Vitální stařenka utrousila cosi o mladých chudinkách, které už nic nezvládnou, s lehkostí vymrštila kládu na rameno a vykročila k nedalekému dřevěnému domku. Tam s ní žil stařeček, teprve devadesátiletý muž, který už pro stromy nechodil, zato běhal celý den po horách se stádem ovcí jako srnka. Jako odměnu za svoji dobrotu jsem dostal lahev ţuiky, místní domácí pálenky, a kus pečeného berana. Kdo nezažil, neuvěří…

Pohádka? Ne, realita

Pro někoho takto začíná pohádka, ale tady, v zapadlém kraji pod pohořím Ţibleş (čti cibleš) v Maramureši, je to stále běžný zážitek jako z jiného století. Zde pod horami pořád ještě jezdí povozy se dřevem a v lesích narazíte na milíře, kde pálí dřevěné uhlí jako za starých časů. Jen s rozdílem, že dnes toto palivo směřuje se značkou biokvality na německý trh pro grilování na zahradě.

Kdo cestuje do Rumunska pravidelně, musí mi dát za pravdu, že země se mění doslova před očima. Jen na severu Rumunska, v kraji Maramureš, to vypadá, jako kdyby dřívější svět tradic zůstal zachován bez velkých výkyvů. Místní obyvatelé stále žijí ve stínu předků, i když nová, moderní doba doléhá ze všech stran. Možná je to dáno obtížnějšími podmínkami pro život pod horami a také polohou v odlehlém koutu země u ukrajinské hranice. Žijí tu totiž pospolu komunity různých národů – Rumuni, Maďaři, Rusíni, Huculové a Ukrajinci. Co vesnice, to i rozdílné vyznání, proto v každé obci soutěží o přízeň více svatostánků. Jeden kostel pro pravoslavné, o kus dál jsou reformátoři, vedle katolíci a nedaleko se už zachytili drápky i svědkové Jehovovi. Nevěřitelný mix náboženství, kultur, zvyků a pestrobarevných krojů připomíná živoucí muzeum s vitální expozicí pod širým nebem. Jenže je to skutečný a živý svět. Vše od prvního setkání pulzuje naplno životem a fascinuje všechny příchozí.

Symbol prestiže

Oblast Maramureše je nezaměnitelná. Majestátní vyřezávané brány před domy symbolizují nejen řezbářský um zdejších mistrů, ale především bohatství rodiny. Čím honosnější brána, tím více dává na odiv investované prostředky majitele. Dodnes můžete obdivovat bohaté vyřezávané motivy, včetně celých příběhů. Často vstupní bránu zdobí i samotná tvář majitele nebo celá historie rodiny, jakým způsobem se proslavila v obci.

Procházka vesnicí je vždy zážitek, ale nejvíce všechny přitahují typické, štíhlé dřevěné věže kostelů, které se tyčí ve své kráse k samotným nebesům. Dřevo tu začali využívat ke stavbě kostelů už od konce 17. století, kdy vznikaly první svatostánky. Byl to dostupný stavební materiál a také jediná povolená možnost v Uhrách. Pravoslavné kostely v té době bylo zakázáno stavět z kamene, proto místní obyvatelé našli způsob, jak nařízení obejít. Kostely z kulatin mohou někomu zprvu připadat strohé a tmavé, ale vždy uchvátí výjevy z bible, kterými jsou interiéry doslova posety.

Dřevěná krása

Dodnes vzpomínám na malou obec Desești (čti desešť), kde jsem o Velikonocích kroužil kolem dřevěného kostela s nadějí nahlédnout dovnitř. Osud mi ale připravil nečekanou chvíli. Ze všech koutů se začaly shromažďovat ženy v krojích s košíky ozdobenými vyšívanými přehozy. Zde se totiž stále udržují tradice a po Velké noci je nutné požehnat jídlu a také celé rodině pro šťastné chvíle. Kostel se otevřel a jedna z žen mě zavedla dovnitř prohlédnout si překrásný interiér. Když spatřila fotoaparát na mém rameni, začala mě hned přemlouvat spolu s celou vesnicí, ať se nebojím a fotografuji: „Kvůli tomu jsi přece přijel až z takové dálky. Ukaž světu, že u nás v Desești máme ten nejhezčí kostelík.“

Je ale těžké rozhodnout, který kostelík je nejhezčí, jestli v Barsaně, Budeşti (čti budešť), Şurdeşti (čti šurdešť), Plopişi (čti plopiši), Izei, Rogozu, nebo jinde. Nezbývá nic než navštívit všechny, a to nejen ty nejstarší, které jsou zapsané na Seznamu UNESCO. Obdivovat křehkou krásu práce předků, ale i současných tesařů se dá v kraji všude. Dodnes tu stojí okolo stovky kostelů a nové rostou jako houby po dešti.

Cesty za prací

Ale i tady, v odlehlém kraji, se věci mění. Jako o život zde vznikají nové penziony, otvírají se restaurace a autobus jezdí i několikrát denně, oproti minulosti, kdy veřejná doprava neexistovala a cestovalo se převážně autostopem nebo po svých. Mnoho mladých mužů v 90. letech opustilo svůj rodný kraj a vydalo se do Francie, Itálie nebo Španělska za výdělkem, který v tomto chudém kraji nebyl možný. Nyní, po letech, se vracejí s vydělanými penězi, aby změnili svůj domov. Poznáte je bez váhání podle nejmodernějšího audi. Oni totiž musí všem ukázat, jak zbohatli. Ale už nestaví brány, jen otevřou všechna okna aut, naloží mládež, pustí hudbu na plné pecky a křižují vesnicí, dokud si jich všichni nevšimnou.

Aura cizince

Návštěva cizince v zapadlých vesničkách má i v současnosti punc výjimečnosti. Pokud vás odhalí, musíte se připravit na místní pohostinnost a umět pít. Čeká vás totiž celá řada návštěv, kde ochutnáte tu nejlepší domácí stravu a také typickou pálenku. Vzpomínám si na malý obchod, před kterým je vždy několik laviček a muži zde lokají lahvové pivo. Tam se o mě strhla bitka, ke komu půjdu na večeři. Pokorně jsem čekal, kdo si v pěstním souboji vybojuje privilegium návštěvy mé maličkosti. Přiopilí muži nakonec souboj ukončili s rozhodnutím, že navštívím všechny a rovným dílem. Takovou návštěvu si už poté ani nepamatujete, hlava bolí jako střep, a když se probudíte, ani netušíte, jak jste se octli pod duchnami v ložnici s překrásnými koberci.

Pamatuji si jednu takovou pohostinnou rodinu, která mi darovala nejen dům, ale také slečnu, která nemohla najít ženicha. Její otec za nic na světě nechtěl slyšet, že takový sňatek se sklenicí pálenky se mi moc nezamlouvá. A postupně začal přidávat další věno, aby splnil přání své dcery uzavřít sňatek s valutovým cizincem. Tady pomohl jen rychlý útěk, jakmile otce unavil alkohol.

Poslední karpatská úzkokolejka

Houkání parní lokomotivy a hustá oblaka z parního kotle jsou vždy předzvěstí velkého zážitku. Tady, v údolí Vaser, se zachovala jedna z původních úzkokolejných lesních železnic, která měla za úkol svoz dřeva i z těch nejzapadlejších hlubokých pohraničních lesů. Ještě před několika lety parní lokomotivy odvážely dřevorubce hlavně v pondělí do nitra lesů spolu s občasnými pasažéry. Plně naložené vlaky zpět supěly se žádanou kulatinou až do města Vișeu de Sus (čti višeu), kde se dřevo dále zpracovávalo nebo odváželo už po klasické železnici. Tato rarita, fungující víceméně nepřetržitě od roku 1932, přečkala do dnešních dnů bez velkých změn. Vlakům trvá urazit celou délku trati 60 km do stanice Coman (čti koman) dlouhých pět hodin.

Trať byla postavena v rakousko-uherském rozchodu 760 mm z důvodu prudkých zatáček, jimiž by nebylo možné vést klasický rozchod. Železnice vede hlubokými lesy, kde jedinými obyvateli jsou vlci a medvědi. A v dnešní době také pohraničníci, kteří kontrolují každého cizince na hranicích Evropské unie.

Od roku 2000 s pomocí nadace Hilfe für die Wassertalbahn vytvořili velkolepou turistickou atrakci, kterou všichni znají pod slovem Mocăniţa (čti mokenyca), což je všeobecný výraz pro úzkokolejku. Slovo Mocăniţa pravděpodobně pochází z rumunského slova „mocan“, což znamená pastevec nebo obecně horal či osoba žijící v horách. Parní stroje stále supí údolím řeky Vaser, jen s tím rozdílem, že jsou obsypány turisty z celého světa. Romantická krajina, čoudící parní stroj, fotografické přestávky a grilované lahůdky v cílové turistické stanici Păltiniş (čti peltynyš) jsou lákadlem pro každého. Lesní dělníky, houbaře, borůvkáře a pastevce dnes do vzdálených míst rozvážejí dieselové stroje a také různé staré dodávky upravené na jízdu po kolejích stejně jako krabicové drezíny.


Nesnadná cesta

Přestože Maramureš z České republiky není dále než 1000 km, časová náročnost cesty do této odlehlé oblasti se od časů rakouského mocnářství příliš nezměnila. Žádné letadlo sem od nás nelétá, přímé spojení neexistuje a jakákoliv možnost dopravy sebere minimálně celý den. Obvykle se sem jezdí přes Budapešť, kde přesednete na spoj do města Kluž (Cluj-Napoca) a po delším čekání vás pomalý rychlík za dalších osm hodin doveze až do srdce vysněného kraje. Druhá možnost je dopravit se letecky do Bukurešti a využít noční rychlík, který vás vyklopí v cíli po úžasných patnácti hodinách ploužení. A třetí možností je užít si trasu z dob Československa přes bývalou Zakarpatskou Ukrajinu do města Solotvino a zde překročit hranici pěšky do Sighetu Marmatiei. Tato varianta je na první pohled lákavější, ale časté přestupy a hraniční kontrola na slovensko-ukrajinské hranici mohou cestovatele překvapit i jen obyčejným čekáním v autobuse na prohlídku pasů, která může trvat celý půlden. Čerpám z osobní zkušenosti.


Ideální doba návštěvy

Oblast je ideální pro každého v každém ročním období. Celá řada cyklostezek i nových turistických tras nabízí skvělé túry mezi obcemi se špičatými kostely. Ale asi nejhezčím obdobím je okamžik, kdy se odehrává některá z místních slavností. To pak vsi začnou hýřit pestrobarevnými kroji a divokým veselím. Ideální jsou Velikonoce. Jen pozor, velká část kostelů patří k pravoslaví a tam se slaví často v jiném termínu. Velkou událostí je oslava první orby nebo také každoroční pastevecká slavnost Simbra Oilor v sedle Huta. Ta je důležitým mezníkem především pro pastevce. Podle množství nadojeného mléka se rozhoduje o výši jejich výplaty během nastávající sezony pastvy až do podzimu.


Země starých časů

Rumunská republika se administrativně dělí na 41 žup (judeţ, čti žudec) a hlavní město Bukurešť (București). Na území dnešního Rumunska se rozkládalo několik historických zemí: Dobrudža mezi dolním tokem Dunaje a Černým mořem, která dosahovala až k bulharskému přístavu Varna; Valašsko při jižní hranici s Bulharskem ve stejnojmenné nížině podél Dunaje; Banát na rumunsko-srbsko-maďarském pomezí, známý několika ryze českými vesnicemi; Sedmihradsko (též Transylvánie) uvnitř karpatského oblouku, jehož součástí je i dnešní župa Maramureš; Moldávie sahající od Karpat až po řeku Dněstr (dnes součástí Rumunska, Moldavska a Ukrajiny), a Bukovina na severu země zasahující i na Ukrajinu. Spojením Valašského a Moldavského knížectví roku 1859 vznikl základ dnešního Rumunska. Tento název se užívá od roku 1866. Nový státní útvar získal v roce 1877 nezávislost na Osmanské říši.