Duben v Alenteju: Jarní toulky portugalským regionem v nejkrásnějším a nejpestřejším období v roce

Duben v Alenteju: Jarní toulky portugalským regionem v nejkrásnějším a nejpestřejším období v roce Zdroj: Jan Klíma

Domky i kostely mají pečlivě orámované rohy nebo alespoň sokly dvěma barvami: žlutá chrání proti hmyzu, plazům a jiným zrádným vetřelcům, modrá, snad ještě častější, zabraňuje zlým duchům, aby vstoupili dovnitř. Takové lemování bělostných domů uvidíte kdekoli v Alenteju a často i jinde v Portugalsku.
Sertoriovo náměstí v Évoře připomíná římského správce, který bojoval za nezávislost zdejšího kraje.
Nádvoří univerzity v Évoře
Almendres je fantastický útvar - vysoké kameny jsou vztyčeny do výšky a seřazeny do kruhu. Stojí tu už 6000 let.
Arraiolos je pověstný svou výrobou tradičních koberců.
8
Fotogalerie

Duben v Alenteju: Jarní toulky portugalským regionem v nejkrásnějším a nejpestřejším období v roce

Ta část Portugalska, která kdysi pro obyvatele severní části státu ležela „za řekou Tejo“, tedy „além Tejo“ (čti alen težu), odpuzuje v létě nevábnou vyprahlostí. Šedivý suchopár zadušený vibrujícím horkým vzduchem neosvěží ani uprášená světlá zeleň olivovníků, ani majestát nekonečných alejí korkových dubů. Po podivné zimě střídající všechny možné výkyvy počasí, aniž se krajem přežene mráz, však do Alenteja vtrhne jaro jako očistná bouře. Zalije pole a zahrady, vysmýčí každý kout, naplní přehradu Alqueva (čti alkeva) vodou a města, statky i chalupy nadějí. Je to nejkrásnější a nejpestřejší období roku, v němž se opláchnutý kraj, náhle mnohobarevný, žírný a bujně vitální, zaskví jako perla.

Duben v Alenteju zachycuje lidová pranostika obratem „abril – águas mil“ (čti agvaš). Ano, tisíceré spršky se valí z oblohy, tu jako přeháňka, tu jako vylévání nekonečných nebeských necek.

Évora římská i křesťanská

Ačkoli dost často zaprší, je Évora (čti evura) půvabnější než v parném prašném létě. Město si zachovalo mnohé ze své dvoutisícileté minulosti. Sertoriovo náměstí evokuje příběh římského správce, který se v obci zvané tehdy Ebora Liberalitas Iulia postavil proti římské říši jako první vůdce bojující za nezávislost zdejšího kraje. Quintus Sertorius nakonec roku 72 př. n. l. podlehl moci Říma, ale římská kultura tu kvetla až do rozpadu největšího starověkého impéria. Slavný Dianin chrám, římská stavba z 2. nebo 3. století, přežil alespoň jako mohutné torzo různá zemětřesení a pohromy. Ze stejné doby pocházejí zbytky římských lázní a na okraji Veřejné zahrady lze spatřit podkovovité arabské oblouky a jiné mudéjarské prvky architektury arabských stavitelů, kteří tu spolu s berberskými a arabskými vojevůdci, politiky i básníky od 8. do 12. století přinášeli do temnot raného středověku vytříbenou kulturu muslimského světa.

Křesťanská historie na sebe nejvíce upozorňuje monumentálním prstencem vysokých hradeb. Staré pozdně římské fortifikace využili drsní vizigótští vládci a po nich i muslimové – na základě této inspirace budovali křesťané dokonalé opevnění pro neustávající války s nedalekými muslimskými státy na Iberském poloostrově. Co do objemu kamene se s hradbami může srovnávat jen Vodovod stříbrných vod, který od doby své výstavby v letech 1533–1537 přiváděl do města čistou vodu z kopců.

Kostely, kláštery a církevními památkami je Évora přeplněna. Jezuité tu kdysi vnutili kostel téměř každé ulici, světový rozhled Portugalců dodal chrámům nejrozmanitější tvary, styly a výzdobu. Matečný základ všech těch staveb, románsko-gotická katedrála rozšířená ještě klášterním ambitem a muzeem církevního umění, má jen tu nevýhodu, že se nedá ze stísněných prostor kolem vyfotografovat. Renesanční Igreja da Graça evokuje nejen nádheru kostelů 16. století, ale také bigotní pronásledování a upalování „kacířů“.

Královskému kostelu svatého Františka zase zaručuje oblibu morbidní sbírka lebek a hnátů v přilehlé kostnici. Ani turistický ruch, zatím snesitelný, neudělal z Évory na jaře kýčovitý barvotisk. Pravda, suvenýry vystrčené do křivolakých uliček se příliš neliší od upomínek prodávaných jinde; v hlubinách některých krámků však ještě šikovné ruce zdobí vlastnoručně zhotovené kachlíky, v hospůdkách se vynalézavě zpracovává oblíbená treska. Na dvorcích domků dál od centra žlutě září citroníky obalené podlouhlými plody i pomerančovníky neméně obsypané.

Potloukání kolem Évory

Je docela obtížné dokodrcat se po cestách posledního řádu na soukromý pozemek, kde stojí už 6000 let fantastický útvar Almendres (čti almiňdriš). Zdejší kromlech je největší svého druhu na celém Iberském poloostrově. Spíš do elipsy než do kruhu seřazené velké kameny dosahují někdy i výšky člověka, vytvářejí druhotné skupinky a soustavy, v nichž někteří archeologové rozpoznali vztah k astronomii. Podivné vrypy a vyryté kruhy dosvědčují, že kamenná stavba měla magický, náboženský a kultovní účel.

A pak se vydáme k největšímu dolmenu, který stojí u vesnice Zambujeiro (čti zambužejru). Když tu před lety odhalovali úžasnou kapli z pozdního neolitu, museli archeologové odkopat až padesát metrů zeminy. Dlouho pak sloužila tato monumentální pohřební síň obdivovatelům – čtrnáct metrů dlouhou chodbou mezi velkými kameny vcházel ohromený návštěvník do skutečného sálu ohraničeného vysokými kameny. Bohužel, dnes je poničená – důležitý střešní kámen se nedávno zřítil.

Naštěstí mi náladu spraví památka z jiné doby: římská villa (statek) u obce Tourega (čti toriga). Archeologové tu odhalili rozlehlý areál statku, který po začátku křesťanského letopočtu žil z čilého ruchu na důležité silnici vedoucí z římské Ebory do někdejší Salacie. Staré Římany tu dodnes důstojně reprezentují zbytky budov, cest a zejména komfortních lázní využívaných od 1. do 4. století se zbytky mozaik a dekorací.

Ale to nejpříjemnější při potloukání se krajinou kolem Évory zařídil zase dubnový déšť. Huňatá zelená tráva hrdě vlaje a dává se zdobit červenými vlčími máky a pruhy milionů modrých kvítků. Korkové duby v nejlepších letech stojí uprostřed luk jako majestátní solitéry, většinou ale vytvářejí řídký les. Na každém stromě je patrné číslo napsané bílou barvou na tmavě hnědé mladé kůře – zaznamenává rok sloupnutí, po němž obnovený zázrak korkové kůry opatrně sejme zvláštní zahnutý nůž zase až za devět let. Opršelé palmy potřásají korunami, shrbené olivovníky skromně čekají na letní horka. Tou barevnou krajinou je radost projíždět po skvělých silnicích, v nichž chybějí díry i jámy.

Kobercové město

Asi dvacet kilometrů od Évory stojí pod obrovským hradem městečko Arraiolos (čti arajuluš). Král Dinis podepsal v prosinci roku 1305 s místními radními smlouvu, na jejímž základě se tu začala příštího roku stavět jedna z nejmohutnějších pevností v zemi. Obejít dnes prstenec hradeb je slušná procházka. Uvnitř dominuje podivně volnému prostoru opuštěný kostel na vrcholku kopce. Pod hradem se choulí mrňavé městečko. V turistické kanceláři vedle radnice nabídnou mapky i dobré rady. Tak třeba vedle starého špitálu stojí v rohu náměstí pěkný manuelský pranýř ze 16. století, povinný důkaz městských práv. Rozlehlé stěny kostela Milosrdných zase zdobí překrásné kompozice z typických portugalských kachlíků azulejos (čti azuližuš). Domky i kostely mají pečlivě orámované rohy nebo alespoň sokly dvěma barvami: žlutá chrání proti hmyzu, plazům a jiným zrádným vetřelcům, modrá, snad ještě častější, zabraňuje zlým duchům, aby vstoupili dovnitř. Takové lemování bělostných domů uvidíte kdekoli v Alenteju a často i jinde v Portugalsku.

Stačí projít dvě tři uličky a hned je jasné, čím je Arraiolos neopakovatelný. Koberce a koberečky, tapiserie spíš velké až obrovské, se nabízejí vzácným kolemjdoucím v nepochopitelném množství. Zručné ženy mi ukazují, jak se jutový základ obohacuje o nádherné barvy vyšívaných vzorů. Majitel velkého obchodu hrdě vysvětluje, jak se tahle stará tradice doložená poprvé dokumentem z roku 1598 nejdříve v 19. století vytratila, ale pak byla před asi půlstoletím obnovena ke slávě města a radosti zdejších lidí i návštěvníků. Vzorník – soustava velkých rámů s nesčetnými hotovými koberci – v sobě nese stejné propojení nejrůznějších světových kultur, které v Portugalsku vykvetlo už na přelomu 15. a 16. století do nádherně dekorativního manuelského stylu. Od perských a tureckých vzorů přes arabské a indické ornamenty, figurální náměty až po moderní abstrakci, to vše v uměřených, stylových i divokých barvách předvádějí koberce z Arraiolos. Jsou dnes tak slavné, že mají začátkem června i svůj městský svátek – za vyhrávání místní dechovky se koberce nosí ulicemi spolu s malými soškami Panenky Marie a těší se stejné vážnosti jako světci.

Levicové lákání

Také Arraiolos – stejně jako Évora a další města a obce v regionu – bez velkého patosu dokumentuje nesmírné pokroky, které Portugalsko posunuly kupředu od 1. ledna 1986, kdy zaostalá země vstoupila do dnešní Evropské unie. Portugalci se nepředhánějí v podnikavosti, zlaté tele není jejich hlavním bohem. Pokrok se v téhle zemi projevuje péčí o pohodlné bydlení, fungující služby a reprezentativní veřejný prostor. Knihovny s výstavami, pěkně upravená náměstí, památníky tak monumentální, jako je pomník vyšívačkám koberců v Arraiolos, to je pýcha radnic. Obyčejný člověk ocení bohatou nabídku v tržnicích, spoustu menších restaurací, kaváren a oblíbených cukráren, spolehlivé a čisté autobusy i vlaky. Tady se spokojeně žije, aniž by se kdo uštval. Touha po ještě bohatším životě však zůstává. Alentejanům se vytýká lenost spojená s levicovými iluzemi. Jedním z mála sprejerských výtvorů, které vidím, je srp a kladivo. Komunistická strana bouří svými plakáty rozvěšenými po stěnách i na křižovatkách proti současným rafinovaným způsobům vykořisťování. Ale klid to neruší, z lidí, kteří mají nesmírně rádi svůj kraj, to nemůže udělat nepřátele.

A zase prší. Na lisabonském letišti se spustil tak strašný liják, že letadla nabírají zpoždění. Opouštím Portugalsko a vezu si s sebou nádherné barvy jarního Alenteja, aby povzbudily probouzející se nádherné jaro doma.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2009.