Řeka Rhôna připomíná pestrobarevný náhrdelník, na kterém jsou navlečené ty největší skvosty celé oblasti: rodiště skvělého vína Châteauneuf-du-Pape či přístav Martigues. Korunu všemu nasazuje zelený drahokam: přírodní rezervace Camargue s hejny růžových plameňáků.
Uličky starého centra Châteauneuf-du-Pape lemované domky se žlutavými fasádami neúnavně šplhají vzhůru k torzu kamenné věže, jež se nad obcí tyčí jako dračí zub. Je jediným pozůstatkem „nového papežského zámku“, jak zní ostatně v překladu samotné jméno vesnice s asi dvěma tisícovkami obyvatel.
Ten zámek byl sice nový už ve čtrnáctém století, když se papežský stolec přestěhoval z Říma do nedalekého Avignonu, jeho věž však doposud přežila veškeré pokusy místních rozebrat ji na stavební kámen pro své domy i snahy německých nacistů, kteří ji za druhé světové války hodlali vyhodit do vzduchu dynamitem. Je proto více než příhodné, že tvoří hlavní motiv na etiketách zdejších proslulých vín – tedy vedle papežských insignií vyvedených reliéfně na samotných lahvích.
Právě díky révovému moku se Châteauneuf-du-Pape probojoval nejen do známé písničky Michala Tučného, ale také do nejrůznějších kulturních počinů po celém světě. O zdejším vínu zpívají kromě českého countryového velikána i Beastie Boys a filmový hrdina Richard Castle ho ve stejnojmenném seriálu chválí hned několikrát. Poněkud macešsky se naopak k rubínovému pokladu zachoval major Charles Emerson Winchester ze seriálu M. A. S. H., když se snažil vyměnit celou bednu vína z údolí Rhôny za thiopental sodný, který se používá jako anestetikum, nebo dokonce sérum pravdy při výsleších.
Opojná pravidla
Vína z první francouzské oblasti s označením původu, která byla vyhlášená už v roce 1933, se kromě štědrého obsahu alkoholu až kolem patnácti procent vyznačují celou paletou chutí od třešňové či jahodové přes kořeněné až po zemité tóny. Míchají se hned z osmnácti vinných odrůd, prim však většinou hraje Grenache. Zdejší vinaři musejí navíc dodržovat celou řadu přísných pravidel. Neexistuje třeba žádné doslazování ani dolihování vína a veškeré hrozny v celé oblasti se musejí sklízet pouze ručně. Některé z apelačních regulací však můžou nám ostatním na první pohled připadat dost podivné.
Vinaři třeba sázejí révu jen na místa tak suchá, že tam může růst levandule společně s tymiánem, a zalévat ji můžou, jen když prokazatelně zmírá suchem – ovšem pouze dvakrát za rok a rozhodně ne po půlce srpna. Jako by jim nestačilo, že už tak mají ve vinicích přirozené radiátory. Přesněji řečeno balvany zvané galets roulés, které přes den pohlcují sluneční teplo a v noci ho zase vyzařují do okolí. Nejcennější jsou vinice starší než sto let, které plodí sice málo, ale zato velmi kvalitně. Těm ostatním k tomu pomáhají sami vinaři, když některé z hroznů odstřihují ještě před uzráním.
Vinice ležící v údolí řeky Rhôny jim navíc pomáhá udržet v čistotě silný spojenec, pravidelný severní vítr mistral. Když se rozfouká nejvyšší silou, může se o něj člověk téměř opřít, a někdy mu to vydrží i tři dny v kuse. Statisticky vzato tu mistral sviští a fičí skoro každý třetí den v roce. Když však utichne a nad vinicemi se rozhostí klid, přivítá každého krajina jako z pohádky. Není proto divu, že všech tři sta dvacet povětšině malých pěstitelů chrání svůj zelený poklad jako smečka divokých psů. Před více než půlstoletím například prosadili obecní vyhlášku, která nad celou oblastí zakazuje přelet, přistávání i vzlety jakýchkoli letadel.
Přímo ve vinařských usedlostech nebo třeba v domě vína uprostřed vesnice je možné ochutnat lecjaké divy, včetně barikovaného vína z dubových sudů. Neptejte se však po víně růžovém, ukázali byste se jako naprostí neznalci. Podle apelačních pravidel se zde totiž vůbec vyrábět nesmí. Naprostou většinu zdejší produkce tvoří víno červené, pět procent lahví ale obsahuje bílé tekuté zlato. Protože se však celková roční produkce pohybuje kolem čtrnácti milionů lahví, zbývá jich na bílé víno stále ještě krásných sedm set tisíc. Na vinařskou oblast, která je dvakrát menší než město Znojmo, jsou to úctyhodná čísla.
Přístav doslova malebný
Přístavní městečko Martigues leží jen pár kilometrů od ústí Rhôny do moře a připomíná abstraktní malbu od některého z mistrů malířského plátna, jakými byli třeba Delacroix či Félix Ziem. Stačí se na chvilku zahledět na hladinu přístavní zátoky Miroir aux oiseaux (Zrcadlo ptáků), a to nejlépe ve chvíli, kdy klid zdejší hladiny rovné jako sklo rozčísne letní vánek nebo rybářský člun razící si cestu skrz odrazy místních pastelových domků.
Už od devatenáctého století sem jezdí velcí mistři i spousta dalších lidí, kteří chtějí celé to pomíjivé divadlo zachytit na film nebo čip ve svých fotoaparátech. Celé historické centrum Martigues se rozkládá na ostrově (Île) Brescon, vklíněném uprostřed průlivu mezi slanou lagunou Étang de Berre a Středozemním mořem. Kanály kolem ostrova i jejich odbočky zavrtávající se do jeho masy vynesly celé oblasti přízvisko francouzské Benátky. Poetický název mu dal další velikán, spisovatel Alexandre Dumas.
Jikrová pochoutka
Máte žaludek ze železa? Pak se posaďte na zahrádku jedné z restaurací na břehu kanálu a objednejte si místní specialitu s názvem poutargue. Není to nic menšího než jikry parmice, tedy dosti ceněné mořské ryby žijící u dna, které se obalí včelím voskem a nechají pár týdnů odležet. Ano, obzvláště při pohledu na vzduch nad dlážděnými ulicemi, který letní vedro rozechvívá jako fatu morgánu, to nezní dvakrát povzbudivě, ale evidentně se není čeho obávat. Místní kuchaři poutargue připravují už přes dvě století a zatím je neskosila žádná epidemie jakéhokoli druhu – tak tedy do toho a dobrou chuť!
Růžová záplava
Řeka Rhôna připomíná modrou nit, na které jsou jako korálky navlečené největší skvosty na rozhraní Provence a oblasti Languedoc. Asi nejkrásnější zážitek však nabízí, když se její tok těsně nad původně římským městem Arles rozdělí vedví. V podmáčených pláních přírodní rezervace Camargue, sevřené rameny řeky, se přes léto zdržuje tolik plameňáků, že připomínají narůžovělý mrak sedící ve slaných mělčinách na zemi.
Když plameňáci skloní hlavu, aby z přesolené vody mokřadů vychytali slanomilné korýše žábronožky, octne se zahnutá část jejich zobáku v poloze rovnoběžné s hladinou. Pro filtrování výživné potravy je to nejvýhodnější varianta.
Když v létě praží slunce, připomínají camargské solné pláně jezera krve. Může za to jednobuněčná řasa jménem Dunaliella salina, jejíž tělíčko je plné červeného barviva beta-karotenu. Právě zde, v Camargue, ji objevil a popsal vědec Michel Félix Dunal, po kterém se také jmenuje. Mnohem důležitější však je, že beta-karoten v potravním řetězci přes žábronožky putuje až do peří plameňáků, kteří díky tomu mají svou úchvatnou barvu. A to nejen pro lidské pozorovatele, ale hlavně pro potenciální partnery k páření.
Když je dobrý rok, může v Camargue zahnízdit až dvacet tisíc párů plameňáků. Ačkoli jsou zdejší hvězdou číslo jedna, nejsou v mokřadech zdaleka sami. Ve skutečnosti se mezi rameny Rhôny každoročně vystřídají celé čtyři stovky druhů sladkovodních, mořských i suchozemských ptáků. Někteří tu žijí celý rok, jiní si z největší říční delty v západní Evropě dělají bufet během migračních letů a další sem ze severu přilétají přečkat zimu. Jen během zimy jich tu píská a švitoří přes sto padesát tisíc.
CAMARGSKÉ SPECIALITY
Kromě uleželých rybích jiker lze v Camargue ochutnat i další kulinářské skvosty:
- Gardianne de taureau: dušené býčí maso na místním červeném víně, cibuli a středomořském koření.
- Bouillon pour machos: polévka z býčích varlat. Pokud se používají suroviny z býčích zápasů, nezbývá než doufat, že vyhrál toreador.
- Levandulová zmrzlina: pole v Provenci v létě zfialoví ikonickými květy a kromě zmrzliny jsou v nabídce i levandulové bonbony nebo med.
TROPICKÝ POKLAD A BÍLÉ ZLATO
Camargské mokřady patří mezi několik málo oblastí v Evropě, kde farmáři pěstují rýži, a místní solaři vyrábějí z mořské vody vyhlášenou sůl.
- Rýže se v Camargue pěstuje už od šestnáctého století. Dnes rýžová pole zabírají dvacet tisíc hektarů mokřadů a vytvářejí důležité životní prostředí pro sladkovodní ptáky.
- Zdejší rýže má ochrannou známku původu, proslulá camargská červená rýže však vznikla tak trochu náhodou, přesněji řečeno zkřížením divoké rýže s bílou.
- Za pěstováním rýže ve velkém stojí francouzský národní nápoj pastis – nebo spíše jeho výrobce Paul Ricard, jemuž fašistická vláda za války zakázala lihovinu vyrábět. Vrhl se tedy na camargskou rýži.
- První červenou rýži našel v roce 1983 René Griotto na pozemcích opatství Montmajour, kde mezi 10. a 18. stoletím fungoval benediktinský klášter.
- Největší saliny se rozkládají v okolí městeček Aigues-Mortes a Salin-de-Giraud. Zdejší solaři ročně vyrobí přes půl milionu tun bílého zlata.
- Nejcennější formou soli je takzvaný solný květ (fleur-de-sel). Krystalizuje na hladině přesolené vody a sbírá se ručně pomocí speciálních sběrných skimmerů. Jeho cena může znatelně přesáhnout 1000 Kč za kilo.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
