Jak se leze po pískovcových skalách? Jaké technické a fyzické obtíže takové lezení obnáší? A jaká je historie lezení v českých skalách? Začněme popořádku: jsou dvacátá léta, doba prvovýstupů…
Hladkým komínem se píďalkovitými pohyby sune postava, sípe, heká, ale po centimetrech se dostává stále výš. Kolem pasu má uvázaný zpuchřelý konopný provaz, na kterém by se sebevrah bál oběsit. Na hlavě čapku, jak z němého filmu. Pár těžkých železných karabin cinká jako umíráček. Po čele stékají kapky potu a lano visí desítky metrů dolů, svisle jak olovnice až k soustředěné postavě jeho druha. Ještě posledních pár rozechvělých temp a konečně vrchol. Výdech, úleva a neskutečná radost ze života, kterou jinak než po intenzivním pocitu strachu snad ani nelze pocítit.
Píše se rok 1923 a vrchol adršpašského Krále je zdolán. Z vrcholku koruny tohoto skalního obra se ozve: „Maaax, comm!“ a druholezec následuje svého druha. Za chvíli si už podávají ruce, objímají se, plácají po zádech a těší se, až kamarádům v hospůdce budou vyprávět a názorně předvádět, jak těžké kroky museli udělat, jakému nebezpečí čelili a jak se vlastní šikovností přes všechny problémy přenesli. Ten den se na vrchol dostalo devět saských lezců. Do historie horolezectví se zapíše: „Willi Adam s druhy, stará cesta…“ Němci to tehdy po prohrané válce neměli vůbec jednoduché, neměli pasy, tak se přes hranice dostávali s průvodcem po staré pašerácké stezce. Neměli peníze na vstup do skal ani na ubytování. Na pivo po vysilujícím lezeckém dni museli opět zpátky přes hranice.
40. léta: Zlé časy ve skalách
Ztichlým mlhavým ránem se nesou ostré údery, pravidelné jako metronom. Jen rychle a opatrně a nejlépe po-ti-chu. Ale to bohužel moc nejde. Pod údery palice se rourák pomalu zakusuje do skalní stěny. Pomocí téhle duté železné trubky se udělá do skály půl metru hluboká díra, pak se osadí kruh, pevně a bytelně, aby hravě vydržel i dvacetimetrové pády. „Proboha, ať už tam je.“ Potom rychle zmizet a za pár dní, až bude všude klid, snad bude možné cestu dolézt. Píše se rok 1944 a Joska Smítka se skrývá před nácky ve skalním městě poblíž Turnova, ve Skaláku. Přespává v těžko dostupné jeskyni a i během krušných časů leze se svými přáteli po skalách.
V této době vznikly takové skvosty, jako Smítkova cesta na Dominstein, Chlumova cesta na Taktovku, Kouřová stěna na Daliborku. Horolezectví bylo sice nacisty podporováno, ale jen pro árijskou rasu. Jako ostatně všechno. Nastaly zlé časy. Místo cinkání karabin a přátelského klábosení kamarádů se skalákem nese občasné rachocení samopalů. Lovečtí psy frajtra s knírkem slídí i tady v Českém ráji. Vše, co se vymyká, vyčnívá, nepodřizuje, je třeba vymýtit. Na podzim roku 1944 byl úkryt vyzrazen. K. Chlum a J. Habra jsou gestapem zatčeni a Joska uniká skokem do strže pod jeskyní. Ale i jeho osud se naplňuje. O pár měsíců později je zatčen a 27. března 1945, pár týdnů před koncem války, jsou všichni tři v Terezíně popraveni.
70. léta: Za svobodou do výšek
Kostkované bačkory o tři čísla menší, roztrhané košile a manšestráky s podšitými koleny, sedací úvaz ušitý z hasičské hadice. Prastaré lano po kámošovi, který se oženil a přestal lézt. Těžké karabiny z východního Německa. Píšou se 70. léta a v kotlině české začíná normalizace. Hranice jsou opět ostře střežené a Alpy zase o kousek vzdálenější. Svoboda je na útěku do podzemí, anebo naopak vysoko nad zem, kam se málokdo odváží. Do skal. Chlapíci s dlouhými vlasy víkend co víkend vyrážejí do Adršpachu, Skaláku a jiných pískovcových měst. Ráno čtyři piva na sílu, dva rumy na morál a jde se do skal. Nekonečné vertikální spáry bez jediného kruhu jsou výzvou i pro nejstatečnější z nich. Kolem ramen spletenec smycí, některé s prapodivnými uzly, velkými jako dětská hlava. Však se jim taky říká „kinderkopf“ a zakládají se do širokých spár. Někdy ani to nestačí, tak poslouží lano smotané do panenky, když dojdou uzly, tak se do spáry založí cokoli, co je po ruce a dá lezci alespoň morální podporu. Vznikají náročné morálové cesty, které jsou dodnes pojmem.
Neexistují umělé stěny, nikdo se nehoupe doma na hrazdě, a pokud ano, tak to nepřizná, protože by se mu ostatní vysmáli. Jediným uznávaným tréninkem je lezení po skalách. Mezi lezci koluje heslo: „Jak pije, tak leze.“ Směle do skal i uprostřed rozjetého večírku, kdy se aktér nočního náročného přelezu ráno nepamatuje, že vůbec byl ve skalách. Takových historek koluje spousta a prošedivělí rebelové se při jejich vyprávění usmívají pod vousy. S úsměvem také sledují, jak vypracovaní dvacetiletí atleti bezradně postávají pod cestami, na kterých se oni v mládí v bačkorách rozlézali. Skály jsou vášní i únikem. Režim příliš možností k naplnění touhy po svobodě nedává, ale ve skalách je svoboda nutností. Obtížné kroky vysoko nad kruhem vyžadují absolutní koncentraci, která vymaže běžné starosti. A radost z dosažení vrcholu je někdy i radostí z přežití… Společné zážitky plné rizika a nebezpečí lezce spojují ve svéráznou komunitu. Ale časy se mění a v 80. letech se začíná blýskat na nové časy. Píše se rok 1981 a chystá se 1. ročník Mezinárodního horolezeckého festivalu v Teplicích nad Metují.
Současnost: za etikou starých časů
Pěšina se vine mezi vysokými smrky, pod nohama praskají suché větve, vosy zuřivě poletují a vedro z nás ždímá veškerou energii. Ale přesto uháníme do kopce dál, až tam, kde mezi stromy začnou prosvítat bílé siluety skal. Batoh na zádech plný lezeckého harampádí, něco k jídlu, pár plechovek piva, prostě vše, co člověk potřebuje, když chce prožít takový obyčejný skalácký den. To, proč se sem táhnou lidé z celé republiky jako muslimští poutníci do Mekky, je malebný labyrint skal, skalek, údolí, vše na dosah, malé, útulné a okouzlující. Prostě Skalák. Na mapě ho najdete pod názvem Hruboskalsko. Není jasné proč. Zdejší skály se spíš než hrubostí vyznačují neobvyklou měkkostí a zvětralostí, což sice způsobuje jejich až barokní členitost, ale pro lezení tato vlastnost není zrovna ideální. Proto někteří lezci Skalák nazývají „solivar“ nebo „největší pískoviště v Čechách“. Právě pískovec je natolik měkký, že umožňuje živlům tvořit hotová umělecká díla. Tato rozmanitost inspirovala lezce ke jménům, které dávali vylezeným cestám.
Kupříkladu „Gotická hrana“ na Maják je opravdu strohá a vznešená jako gotická katedrála. Barokní cesta na Opomenutou věž je zase bachratá, plná andělíčků a propracovaných detailů. Empírová hrana na Kapelníka je naopak elegantně důstojná. A právě Kapelníka máme s Lucií v plánu vylézt. V monumentální údolní stěně vede cesta s banálním názvem „Údolní“. Tato cesta je pro nás velkou výzvou, je opředena legendami o těch, kdo se při jejím zdolávání proletěli vzduchem až na zem nebo se vraceli slaněním z mizerné smyčky. Dokonce se traduje příběh, že jeden z lezců lezl „Údolku“ sólo, tedy bez jakéhokoli jištění. Vypadl z klíčového místa kousek nad kruhem a při letu dolů si stačil nohou nakopnout kruh, aby se ho mohl rukama zachytit. Vše se podařilo a odvážlivec mohl pokračovat vzhůru. Jen pro představu: kruh se houpe třicet metrů nad zemí. Dlouho jsme kolem této cesty chodili, zakláněli hlavy a zkoumali, kudy cesta vede a jak půjde zajistit. Cesta je dlouhá asi šedesát metrů a v jejím středu se skví jediný rezavý kruh.
Z batohu dolujeme těsné lezečky, profesionálně vyrobené sedáky a lano s normovaným počtem pádů. Kromě vybavení nás od prvovýstupců dělí padesát let. Nejtěžší je se rozhodnout, pak už zbývá jen obléct sedák, přemotat lano, navěsit na sebe smyčky, zkontrolovat uzel a hurá nahoru. Ověšen pestrobarevnými smyčkami pomalu stoupám po výrazných sokolících, odrolených stupech opatrně mírně doprava vzhůru, kde to jde, tam rychle založit uzlík, cvaknout do expresky lano a hned je trochu veseleji. Jenže kdo by tomu mikrouzlíku v úzké spárce věřil? To má unést mých osmdesát kilo, navíc puštěných z výšky několika metrů? Cha, nevěřím. Takže zase opatrně se posouvat, nepropadat panice, udělat těžký krok, kdy je nutné se odlepit z jednoho sokolíku a zároveň vzít druhý, který se zdá nekonečně daleko. Pořádně vydýchat, soustředit se jen na lezení, na stabilitu, na jistotu pohybů. Hlavně nemyslet na pád, to vezme sílu, ostražitost a vyrovnanost. Za chvilku provazuji hodiny. Jsou sice prasklé, ale i tak jim věřím. Musím. Jinak bych se neposunul ani o píď výš. Ještě mě čeká pár metrů po jemných chytech a konečně kruh. Velký, bytelný, že by unesl zeměkouli.
„Království za kruh,“ napadá mě. Rychle se cvakám do odsedky a dobírám Lucii. Nad kruhem je pár metrů těžšího lezení a pak už jen čirá radost po chytech velkých jako sloní uši, ale křehkých jak čínský porcelán. Za pár minut už se vydýchávám na vršku a křičím na Lucii: „Zruuuš,“ a: „Pooojď!“ Podle nadávání poznávám, ve které části stěny se zrovna nachází. Nahoře je vše zapomenuto, zaplavuje nás euforie, padáme si do náručí a plácáme se po zádech, jak jsme dobří. Slunko pálí, jsme odření, vyčerpaní, ale je nám skvěle. Do vrcholové knihy hrdě zapisujeme: „23. 6. 2007 Údolní cesta.“ Ještě chvíli ležíme na břichu, ruce pod bradou a koukáme na okolní věže. Taktovka, Sfinga, Podmokelská, krásné, elegantní a impozantní monumenty, protkané spárami a trhlinami. Každá cesta na ně je sama o sobě dobrodružstvím. Tyto okamžiky jsou nezapomenutelné… Stres, obavy, vypětí, všechno zmizí a zůstane jen čirá radost a lehkost, báječně snesitelná lehkost bytí.
Ale žízeň je věčná a neodbytná, tak slaňujeme a uháníme do hospody Na Koupáku na pivo. Společně s kamarády tam budeme zase celý večer názorně předvádět, jakže se musí udělat ten který krok, jak jsme nedosáhli na chyt nebo ujeli na výlezovém rajbasu. Na nezasvěceného pozorovatele tento tyjátr musí působit jako výjev z blázince. Banda otrhanců, kteří s pološíleným výrazem ve tvářích rozpažují, upažují, dělají dřepy a k tomu blábolí cosi o negativních lištách, otevřených spárách, dvouprstových dírkách nebo hladkých rajbasech… Na pískovcových skalách stále přetrvává etika starých časů, k jištění se nesmí používat nic železného, stále platí zákaz magnezia a není povoleno lezení s horním jištěním (na rybu). Přesto už je dost často vidět mohutně prášící lezce, ruce bílé jako sníh, lezoucí s lanem hozeným svrchu, které intenzivně brousí do skály hluboké rýhy.
Lezení na pískovcích
Lezení na pískovci má svá specifika. Kromě dlouhých spár - od tenkých prstových přes ruční až po širočiny, do kterých se nasouká celý člověk, se pískovcové lezení vyznačuje také rajbasy. Většinou na ně vyčerpaný lezec narazí až pod vrcholem věže, kde se stěna poklápí, což zní sice příjemně, ale současně bohužel mizí chyty. Rajbas je hladký, leze se na tření, není se čeho chytit, není jak se zajistit. Spadnout v rajbasu znamená se přinejmenším pořádně odřít. Pochopitelně ani spáry, ani rajbasy nebývají zajištěné kruhy, protože jak říkají staří pískařští klasici, „ze spáry se vypadnout nedá“ a rajbas je přece „položený“.
Další zvláštností pískovců je solivost (písek se drolí) a lámavost. Proto musí být lezec obezřetný a pečlivě zvážit, zda se deset metrů nad kruhem na chyt pověsí, anebo se o něj jen lehce opře. Navíc se na pískách nesmí lézt po dešti (na Hruboskalsku dokonce tři dny). Záleží na tvrdosti pískovce, čím tvrdší, tím dříve se na něm smí lézt. Jištění na pískovci je velmi specifické. Jediné železné jištění (a zároveň jediné stabilní jištění), které je v cestě povolené, jsou kruhy. Velké, masivní, avšak používané velmi spoře a převážně jen tam, kde to nejde odjistit bezpečně jinak. Jinak znamená pomocí smyček. Do spár se zakládají uzlíky, uzly, obrovské uzle, tzv. bambuláky nebo kinderkopfy. Smyčkami se provazují hodiny, a to v místě, kde živly vytvořily z pískovce útvary připomínající přesýpací hodiny. Smyčkami se obhazují skalní hroty. Striktní pravidla pískovcového lezení naučila lezce jistit se smyčkami. Existují i těžké cesty bez kruhů i bez možností zajištění - morálové cesty. Jsou to „vraždy“, kolem nichž se chodí po špičkách, a kdo je přeleze, dočká se pak v hostinci obdivných pohledů, plácání po zádech, pozvání na panáka. Často je pak odvážlivec po ránu víc zmlácený než po přelezené cestě.
Zakázané „mágo“
Na písku je zakázáno používat magnezium. Tento bílý kouzelný prášek vysušuje ruce, a tak se lezci nepotí a nekloužou. Debaty o tom, zda „mágo“ na pískách používat nebo nepoužívat, už léta zaplňují diskusní prostor na lezeckých serverech. Leckteré horké hlavy se kvůli kouzelnému prášku neváhají poprat. Ale zatím nikdo neprokázal, zda pískovci škodí nebo ne. Jisté je jen to, že na krásných důstojných věžích tvoří nevzhledné bílé fleky. V současné době se přístup k „mágu“ liší oblast od oblasti. Labské pískovce jsou ovládány převážně sportovními lezci, kteří mágo používají a na klasiky koukají jako na staré blázny. Naopak na Hruboskalsku a v Adršpachu příznivce kouzelného prášku ze skal vyhánějí.
Sečteno a podtrženo, lezení na písku je nebezpečné, náročné a svázané pravidly. Ptáte se, proč nelezou lidé radši jinde, kde je to pevnější, bezpečnější a bez jakéhokoli omezení? Snad právě pro to riziko, pro nostalgii starých časů, pro dobrodružství, pro krásu pískovcových věží. Ale možná také jen proto, že po vylezení náročné morálové cesty chutná pivo o trochu líp.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
