„Kdysi se mačkaly snad v každé chalupě. Dnes se už z povědomí Čechů dávno vytratily, a to i v našem regionu…“ Řeč je o jabloneckých mačkaných skleněných knoflících, kdysi nepostradatelném módním doplňku, významném exportním artiklu výrobců skla a zdroji obživy tisíců rodin v Jizerských horách, které dnes z nostalgie vyrábí pár jedinců. Udělejte si výlet do kraje rašelinišť, lesů a horských luk a vydejte se po stopách legendárního jabloneckého knoflíku, na který nikde jinde na světě nenatrefíte, protože skleněné ručně malované knoflíky se nikde jinde nevyrábí.
První skleněné knoflíky se v Jizerských horách začaly zhotovovat v 60. letech 18. století. V roce 1787 bylo na Jablonecku sedm specializovaných výrobců, přičemž hlavním odbytištěm byla Praha a německé země. Mačkářů skleněných knoflíků rychle přibývalo. Dodnes je možné na horských stráních narazit na typickou stavbu, takzvanou driketu neboli mačkárnu skla – malou zděnou dílnu s pecí a vysokými komíny na obou štítových stěnách. K původnímu účelu už dnes ovšem slouží pouze zlomek driket, většina byla předělána na chatu nebo garáž.
„Knoflíková horečka“ a posedlost černou
Mezi knoflíkářská centra na Jablonecku patřily Lučany, Janov nad Nisou, Josefův důl a Smržovka. V letech 1835–1845 probíhala tzv. „knoflíková horečka“ vyvolaná fascinací černou barvou, která byla pro tehdejší knoflíky typická, což ocenily hlavně zákaznice ze Španělska a Itálie. Tehdy začaly vznikat první velké výrobny knoflíků a tento jablonecký artikl nechyběl ani na první světové výstavě, která se konala v roce 1851 v Londýně.
Skutečný rozkvět však výrobci knoflíků zažili po roce 1860, kdy byla po knoflících poptávka z celého světa a zájem o ně měly i velké obchodní domy v USA. Během druhé světové války byla větším odběratelem pouze německá armáda a po roce 1945 byly výrobní i exportní firmy, které se knoflíky zabývaly, konfiskovány a znárodňovány. „V tomto období došlo k degradaci forem, protože se jelo na kvantitu a nehledělo se na kvalitu provedení,“ říká Kateřina Březovská, která s knoflíky dnes pracuje. Po roce 1989 se částečně obnovila produkce módního zboží.
Největší sbírku skleněných knoflíků na světě si můžete prohlédnout v jabloneckém Muzeu skla a bižuterie. Nádherná secesní budova v centru města disponuje sbírkou čítající kolem pěti milionů knoflíků, většina je uložena v depozitářích, několik tisíc jich je vystaveno ve stálé expozici Nekonečný příběh bižuterie. K vidění je zde velké množství knoflíků různého stáří a nepřeberných barev a tvarů. Mě nejvíce zaujaly pestrobarevné dětské knoflíky se všemi možnými motivy od zvířátek přes pohádkové postavy až po lokomotivu.
Jednoduchá, ale náročná
Technologie výroby je poměrně jednoduchá. Z natavených tyčí různých barev se vytvoří vhodná kombinace a z té se mačkacími kleštěmi vymačkávají a oddělují knoflíky. Forem k mačkání je ohromné množství a možnosti barev jsou dnes širší než v minulosti. Ovšem tento způsob výroby má jeden velký háček, jak vysvětluje pan Adolf Hujer, majitel firmy, která se v Jablonci nad Nisou věnuje ruční výrobě skleněných knoflíků: „Kámen úrazu je prvopočátek výroby, kdy se knoflík odmáčkne do formy. Moji dodavatelé jsou třiasedmdesátiletá dvojčata. Ostatní mačkáři již odešli do důchodu nebo zemřeli. Práce mačkáře je velice nepohodlná, technologicky je na úrovni jako před sto lety. Mačkář přijde do práce ve čtyři ráno, aby roztopil pec, a pak u ní celý den sedí, zepředu je horko, zezadu chlad. Každý knoflík se mačká zvlášť. Další postupy jako malování, broušení, pokov jsou bez problémů, lidí by bylo dost, ale mačkáři nebudou. Mladí práci dělat nechtějí a zmechanizovat to nejde.“
Slova pana Hujera nezávisle na něm potvrzuje i paní Březovská: „Mačkáři, kteří řemeslo ovládají, stárnou a noví se to neučí, protože by se neuživili a v oboru nevidí perspektivu. My jsme stáli před rozhodnutím výrobu skleněných knoflíků uzavřít, ale knoflíky a bižuterie z nich jsou tak atraktivní, že jsme to nemohli dopustit. Největší naše trhy jsou Japonsko a USA, kde se knoflíky prodávají jako sběratelské kousky. Někteří zákazníci si navrhují své exkluzivní vzory. A nejvíce populární jsou ručně malované.“ I pan Hujer potvrzuje, že největší odběratelé jsou Japonsko, USA, následují Kanada a Rusko. Dříve to byly ještě Anglie a Itálie.
Japonská záliba
Zatímco ani pan Hujer, ani paní Březovská neumí vysvětlit, proč jsou knoflíky tak populární právě v Japonsku, moje japonská kamarádka Hanae, která mě ke knoflíkům přivedla, má jasno okamžitě: „V Japonsku je mnoho tradičních řemesel, která jsou předávána z generace na generaci. Proces výroby věcí je v naší kultuře velmi důležitý, ručně zhotovený výrobek umíme náležitě ocenit a respektujeme řemeslníky. Taky v Japonsku ctíme kulturu kawaii. Výraz kawaii označuje něco roztomilého, rozkošného. Skleněné knoflíky jsou krásné a roztomilé, což přitahuje Japonky, které si potrpí na roztomilé věci.“ České sklo je v Japonsku pojem. Kromě českých knoflíků si v místních buticích můžete koupit skleněné korálky, šperky nebo dekorace. Proslulý český křišťál si dokonce našel cestu až k japonskému sportu. Dle tradice založené v roce 1970 je pohár pro vítěze Grand Sumo Tournament ručně broušený z českého křišťálu a vítězi jej předává velvyslanec České republiky v Japonsku.
Hanae se po dokončení studií vydala na prázdniny do Evropy a natolik jí učaroval Český Krumlov, že se začala podrobněji zajímat o Česko a českou kulturu. Její dobrá kamarádka, která věděla, že Hanae fascinuje sklo a skleněné výrobky, jí k narozeninám darovala japonskou knížku o českých skleněných knoflících. „Pamatuji si, že mi kamarádka vyprávěla, že je v Česku místo, kde se skleněné knoflíky stále vyrábějí, a že používají stále stejnou technologii a původní mačkací kleště a vzory. V knížce jsem se dočetla, že to místo se jmenuje Jablonec nad Nisou. Když jsem se do Jablonce později sama vydala a zavítala jsem do dílny, ve které u rozpálené pece seděl mačkář, v ruce držel kleště a vymačkával skleněné knoflíky, připadala jsem si, jako bych se ocitla v pohádce.“
Knoflíky a koronavirus
Do Jablonce se vracela stále častěji, seznámila se s panem Hujerem a jeho kolegyně ji začaly zasvěcovat do ručního malování knoflíků. Knoflíky se nejdříve malují zlatem a pak se vypalují v peci. Po vypálení zlata jsou na řadě barvy. Každý knoflík je jinak náročný v závislosti na tom, kolik barev je třeba použít a jak náročný motiv je třeba vybarvit. Nejnáročnější motiv, na který jsem narazila, byl motiv páva, k jehož vybarvení je potřeba dvanáct barviček. Hanae z knoflíků začala vyrábět šperky, především náušnice. Nakonec se s manželem přestěhovali do Prahy, odkud se do jabloneckých skláren dojíždí podstatně jednodušeji než z Tokia.
A jak se na skleněných knoflících podepsala pandemie koronaviru? „Je to zvláštní, ale tolik práce a objednávek jako v současné době koronavirové jsem nikdy neměl. Asi lidi v karanténě baví tvořit,“ odpovídá s úsměvem pan Hujer. Vypadá to, že se přání Hanae, aby v českých skleněných knoflících našlo zalíbení co nejvíc Čechů, plní.
