Laguna ostrova Aitutaki je místním lákadlem číslo jedna a podle mnohých patří k nejkrásnějším v Pacifiku

Laguna ostrova Aitutaki je místním lákadlem číslo jedna a podle mnohých patří k nejkrásnějším v Pacifiku Zdroj: Markéta a Michael Foktovi

Laguna ostrova Aitutaki je místním lákadlem číslo jedna a podle mnohých patří k nejkrásnějším v Pacifiku
Vládci souše na Aitutaki jsou krabi, kterým místní říkají „tupa“
Písek zdejších krásných pláží vlastně tvoří exkrementy ryb ploskozubců, kteří se živí korály
Díky bohatství života v laguně můžou mít místní mořské plody na talíři každý den
Ostrov Rarotonga je sice hornatý, obklopuje ho však korálový útes vytvářející úzkou lagunu
18
Fotogalerie

Pohodové a přátelské Cookovy ostrovy: Malý ráj v srdci Polynésie, kde krabi dávají dobrou noc

Léčbu plevelem, noční procesí krabů a lagunu, která by svým trojúhelníkovým tvarem potěšila i samotného Pýthagora — to všechno může každý vidět a zažít na patnácti kouscích země ztracených uprostřed Pacifiku, jimž se zatím ještě pořád říká Cookovy ostrovy.

„Na Cookových ostrovech jsme nikdy nepořádali velké kanibalské hostiny jako třeba na nedalekém souostroví Fidži. Náčelník vítězného kmene jen snědl části těla nejsilnějšího válečníka poražených, aby do něj přešla jeho síla. Tady u nás jí říkáme mana,“ vypráví mistr řezbář a domorodý historik Mike Tavioni. Jeho výklad sice trochu nahání husí kůži, všechno tohle už je však přes dvě stě let pryč. Dokonce i žertovné tričko s nápisem „Přivezte další turisty, ti minulí byli výteční“ jsme v místních obchůdcích hledali marně. A to jsme pátrali opravdu důkladně.

Těžká pohoda

První věc, jež každého čeká hned, jakmile vykročí z malé letištní budovy na hlavním ostrově Rarotonga, je věnec z exotických květin kolem krku. Předá mu ho nejspíš prostorově významnější „mama“ v květovaných šatech – 90 procent ostrovanů trpí nadváhou. Dokonce i svou vyšší hmotnost však berou s nadhledem a úsměvy se tu blýskají na každém kroku.

V hlavní vesnici Avarua se okružní silnice obíhající celý ostrov větví do čtyř souběžných uliček, a mají tu dokonce i jeden kruhový objezd, ale víc nic. Žádné značkové obchody, fastfoodové řetězce, semafory ani dopravní zácpy. Celý ostrov se dá maximální povolenou rychlostí padesáti kilometrů v hodině objet za tři čtvrtě hodinky – ke spěchu tedy není důvod...

Na celých Cookových ostrovech žije asi 21 tisíc lidí a třináct tisíc z nich obývá Rarotongu. Jednoduchou matematikou z toho vychází, že si ostatních 14 větších ostrovů může gratulovat, když mají víc než dvě či tři stovky obyvatel a kousek asfaltové silnice k tomu.

Všechny ostrovy dohromady mají rozlohu srovnatelnou s polovinou Prahy, jsou však rozsypané na ploše Tichého oceánu velké asi jako celá západní Evropa. Polynéští mořeplavci, kteří sem z více než tisíc kilometrů vzdáleného Tahiti na svých kánoích „vaka“ s dvojitým trupem dopluli před tisícovkou let, museli být mistry svého řemesla. A to měli místo GPS k dispozici jen hvězdy v noci a chování větru či moře přes den.

Jak léčit plevelem

„Každý den ráno sním jeden plod nono a přes den pak piju jeho šťávu smíchanou s jablečným octem,“ vypráví nám ve své zahradě léčivých rostlin maorský léčitel Pa Teuruaa. Je mu asi šedesát, na sobě má jen chatrné trenky a hlavu plnou dredů. Nono platí za místní zázračnou rostlinu pomáhající na všechno možné od vyrážky po rakovinu. Zralý plod nono přitom vypadá jako žaludeční vřed, páchne po shnilém mase a chutná zhruba podobně. Smíchejte to s octem a dobře vám tak.

V lidovém léčitelství se však používají i voňavější a chutnější přísady, jako třeba bazalka nebo papája, které se tady říká pawpaw. Prý ji sem přivezl sám slavný kapitán William Bligh pár dní před tím, než ho během proslulé vzpoury vysadili z jeho lodi Bounty.

„Svědí vás štípnutí od komára? Přiložte si na ně místní červenou chilli papričku a za chvilku to přejde,“ radí dobromyslně Pa při vycházce za léčivkami do pralesa. Navzdory jeho kuriózním radám je dobře, že se umění předávané ústně z mistra na učedníka udrželo až dodnes. Ještě před sto lety se mohl domorodý léčitel dostat do pořádné šlamastyky, protože mu za používání bylinné medicíny hrozilo obvinění z čarodějnictví.

Černé perly a temné obřady

Dnes existuje tradiční medicína v symbióze s tou západní a vzestup zažívají i další předkřesťanské tradice. Místní maorština, jež má díky obrovským vzdálenostem mezi ostrovy osm dialektů, se opět učí na školách stejně jako polynéské bubnování, písně a tance – vše dříve zakázané tak jako bylinná léčba.

Zatímco tance spočívající v bleskurychlém pohybu nohou nebo kyčlí za frenetického zvuku dřevěných bubnů „paté“ zvládne z cizinců málokdo, základy maorštiny tak hrozné nejsou. Na začátek vlastně stačí jediné sousloví „Kia Orana“. Znamená něco mezi „ahoj“ a „kéž budeš žít dlouho“. Lidé se tak zdraví od rána do večera, a mají to dokonce napsané i na registračních značkách všech aut.

Před příchodem křesťanských misionářů se domorodci setkávali na posvátných plošinách „marae“ vystavěných z kamenů se vztyčenými kamennými sloupy. Nejstarší z nich pamatují více než šest století náboženských obřadů. Když tu místní uspořádají noční ukázku tradic, až z toho mrazí v zádech.

Dnes se však lidé scházejí hlavně na trzích. Tím největším a nejlepším je sobotní Punanga Nui v hlavní vesnici ostrova Rarotonga. Kromě hory tropického ovoce a různých druhů kokosů tu seženete třeba místní osmistrunná ukulele, kabelky pletené z listů kokosovníku, dvoumetrové kusy látky pareu, které se váží kolem těla na mnoho různých způsobů, nebo proslulé černé perly z ostrova Manihiki.

Jejich chov je tak trochu alchymie. Perloví farmáři vpravují do dutiny v těle perlotvorek kuličky, kolem nichž mlži vytvářejí vrstvy perleti. Celý cyklus lze zopakovat pětkrát. Mezi lasturami tak vznikají čím dál větší perly, a když mají pravidelný tvar a krásný zelený či modravý lesk, stojí ty největší z nich i přes dvacet tisíc korun. Koupíte ale i perličku za deset novozélandských dolarů — tedy suvenýr za méně než dvě stovky.

Skvostný skoroatol

Z letadla připomíná ostrov Aitutaki téměř dokonalý rovnostranný trojúhelník ohraničující lagunu se všemi odstíny modré a zelené barvy. Jako na každém atolu jsou po obvodu rozsypané neobydlené ostrůvky motu s čupřinou tropického lesa obehnanou bílými plážemi. Pouze na západní straně trojúhelníka eroze jaksi pozapomněla na kousek země dlouhý sotva osm a široký tři kilometry. Právě zde se odehrává všechno důležité, protože tu žijí necelé dvě tisícovky obyvatel ostrova.

Aitutaki byl prvním z Cookových ostrovů, který přijal křesťanství, a zdejší kostel v hlavní vesnici Arutanga je nejstarším na celém souostroví. Místní ženy se na bohoslužbu vyšňoří do svátečních, povětšině bílých šatů, a hlavně ty starší všechno doplní jemně pleteným kloboukem. Kázání každou chvilku přerušuje hlasitý zpěv místních písniček, k němuž se nadšeně přidávají všichni bez rozdílu věku a pohlaví. Pod střechou velké budovy z korálových bloků s dobrou akustikou je to doopravdy strhující zážitek i pro návštěvníky z ateistické země uprostřed Evropy. Ostrované koneckonců o požehnání prosí modlitbou před každým jídlem, kdykoli něco významného dělají nebo třeba i při zahájení pokoutních pijatik.

Exploze života

Velcí krabi, jimž místní přezdívají „tupa“ a s velkým entuziasmem je házejí do hrnců s jídlem, jsou skutečnými vládci místního prostředí. Když roztáhnou klepeta v obranném postoji, mají rozpětí přes třicet centimetrů.

„Za dva dny bude úplněk, takže si krabů užijete víc než dost,“ slibuje místní rodačka Misepa Isamaela. „Tehdy se všechny samičky vydávají na pláže, aby tam do moře nakladly vajíčka. Jen nenechávejte přes noc nic venku před chatkou. Krabi to odtáhnou do lesa — boty, potápěčské brýle, oblečení...“ Druhou noc byla opravdu celá silnice plná klepítkatých dam v brnění a ujet kilometr bez křupavé nehody vyžadovalo nemalé úsilí.

Příď malého člunu rozráží tyrkysové vody laguny a míří k nízké šmouze zeleně, které místní říkají Tekopua. Podlouhlý ostrůvek motu je lidmi neobydlený. Snad právě proto si ho ke hnízdění vybrala kolonie terejů červenonohých. Balancuji na stromě ve výšce osmi metrů nad zemí a hledím si z očí do očí s terejem zahřívajícím své jediné vejce.

Nad hladinou laguny i pod ní to přímo kypí životem. Skočte do vody a možná si vás připluje prohlédnout pyskoun vlnkovaný. Může dorůst délky až dvou metrů, takže na tohle mořské rande nezapomenete. Pokud bude opravdu velký, je to samec. Ale ne od narození. Pyskouni se líhnou jako malé samičky, a když se jim to hodí, jednoduše své pohlaví změní.

Ráj ptáků a pijanů

První křesťanští věrozvěsti se na zdejších ostrovech pokoušeli démona alkoholu potírat ze všech sil, a to obzvláště v neděli, kdy se konají největší mše. Suché neděle se mimochodem na Cookových ostrovech dodržují dodnes. Regály s pivem a vínem mají na zámek zamčené všechny obchody a na vnějších ostrovech se k nim přidává i ta hrstka restaurací, jež tam mají.

Domorodci na to odpověděli prostým, ale účinným trikem — se svou neřestí se stáhli do hlubin pralesa. Vydlabali kmen starého kokosovníku, dali do něj tropické ovoce a počkali, až zkvasí. Pak se sesedli kolem a vypukl bujarý večírek. Tak spatřil světlo světa — nebo spíš stín pralesa — rituál tumunu.

Dnes domorodci připravují „homebrew“ neboli „jungle jus“ většinou v plastových barelech ze sladkého sirupu a kvasnic, rituál samotný se však nemění. Všichni se sesednou do kruhu, doprostřed si sedne „barman“ a každému po pořádku podává půlku kokosové skořápky plnou jedové vody. Jak postupuje noc, jsou pravidla rituálu čím dál volnější a konverzace čím dál nevázanější.

Pokud však máte pocit, že vidíte na obloze barevné ptáčky, nemůže za to tumunu a homebrew, ale ostrov Aitu samotný. „Protože na ostrově nemáme krysy, přežívá tu přes deset původních druhů ptáků,“ vysvětluje George Mateariki, jemuž nikdo neřekne jinak než Birdman George. Nejpestřejším z nich je papoušek vini rubínový s peřím zelené a červené barvy. „Papoušky, které tu máme teď, jsme přivezli z ostrova Rimatara ve Francouzské Polynésii. Naši náčelníci se kdysi zdobili jejich peřím tak usilovně, že je na ostrově vybili,“ dodává George. „Jděte odpoledne na banánovou plantáž, když se krmí nektarem z květů banánovníků, tak je můžete snadno pozorovat.“

Nejobratnějším opeřencem ostrova je asi ledňáček boraborský a nejlínějším holub pacifický s komickým výrůstkem na zobáku. Za nejzáhadnějším ptákem se tu však musí hluboko pod zem. Temnotu jeskyně Anatakitaki prorážejí jen paprsky čelovek a kdesi nad námi se ozývají zvuky, jako by desítky rukou nervózně mačkaly čudlíky propisovaček. Právě jsme vstoupili do hnízdiště rorýsům příbuzných salangan atiuských. Nežijí nikde jinde na světě, a aby našly cestu z jeskyně ven za potravou, používají sonar jako netopýři. Klikavými zvuky vytvářenými jazykem zjišťují, kdo přišel rušit jejich klid.


Dobré vědět

  • Mezi ostrovy létají vnitrostátní linky společnosti Air Rarotonga. Zpáteční letenky stojí kolem 500 NZD, v nabídce jsou i výhodné balíčky, včetně ubytování.
  • Rarotonga je jediným ostrovem s hromadnou dopravou. Jezdí tu dvě autobusové linky, cesta kolem ostrova trvá asi 45 minut.
  • Na vnějších ostrovech si lze půjčit auto či skútr. Případně si někoho stopněte.
  • Dobrou příležitostí k poznání místní hudby a tance jsou ostrovní noci s občerstvením či návštěva kulturních vesnic. Na Aitutaki nesmíte vynechat plavbu po laguně.
  • Tip na místní specialitu: ochutnejte salát ze syrového tuňáka nebo marlína „ika mata“. Kousky rybího masa jsou naložené v citronu a kokosovém mléku — delikatesa!

Maorsky snadno a rychle

Maorové tvoří drtivou většinu obyvatel Cookových ostrovů, a dokonce sestavili devatenáctičlenný výbor, aby zaštítil přejmenování souostroví v duchu polynéských tradic. Sešlo se jim šedesát návrhů jmen a budou o nich hlasovat v referendu. Než si vyberou, neuškodí pro příjemný pobyt malý slovníček jejich jazyka:

Ahoj — Kia Orana

Na shledanou — Ka kite

Děkuji moc — Meitaki ma’ata

Ano/Ne — ’Ae/Kare

Jak se máš? — Pe’ea ’ua koe?

Dobře, děkuji — Meitaki ’ua

Jak se jmenuješ? — Ko’ai to’ou ingoa?

Jmenuji se... — Ko... toku ingoa

Kde je tohle místo? — Tei’ea teia ngai?

Kde stojí autobus? — Tei’ea te n’ai o te toroka tari patete?

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: