Jsem nadšený vysokohorský turista, a tak ve mně informace z průvodce, že hlavní kouzlo Hollyford Tracku spočívá v pozorování horských velikánů zdola z údolí, adrenalin zrovna neprobouzí. Ještě netuším, že příštích pět dní se mi zapíše do paměti jako jeden z nejintenzivnějších zážitků na cestě zemí „dlouhého bílého mraku“.
Den se již přehoupl do pozdního odpoledne, když konečně vjíždíme do Hollyford Valley. Štěrková cesta se prořezává bujnou zelenou vegetací údolí, které z obou stran svírají horské masivy Humboldt Mountains a Darran Mountains. Jména potoků a říček, které po úzkých mostech přejíždíme, připomínající spíše Divoký západ – Dead Mans Creek (potok mrtvého muže), Dead Horse Creek (potok mrtvého koně).
Zastavujeme na malém parkovišti na konci cesty a urychleně balíme kletry. Dnes nás čeká jen dvě a půl hodiny chůze na chatu jménem Hidden Falls Hut. Cesta se vine podél divoké Hollyford River neboli po maorsku Whakatipu Ka Tuka. Žádná příkrá stoupání, nikde nikdo a v průzorech v zeleni se nám otevírají pohledy na štíty Totara Range zalité zapadajícím sluncem. K večeru přicházíme na místo, kde se znenadání údolí rozšiřuje a na bažinaté planině porostlé vysokou trávou, kapradinami a trsy fuchsií nás vítá Hidden Falls Hut.
Chata je ve skvělém stavu. Jsme také chráněni před dotěrnými sand flies – písečnými muškami. Jsou to miniaturní mušky, spadající do kategorie moskytů, které mají velmi rády vlhko, šero a především milují cizince, kteří na rozdíl od Novozélanďanů nemají v těle vypěstovány protilátky. Nejsou slyšet ani příliš vidět, zato místa na těle, která navštívily, jsou hodně cítit. Svědění po kousnutí sand flies je opravdu intenzivní a přetrvává i několik dní. Repelenty dovezené z domova se absolutně míjejí účinkem a ty místní sice celkem fungují, ale vzhledem k jejich značnému objemu a ceně jich nemáme mnoho. A tak ochranou proti těmto nevítaným společnicím je obléci si pokud možno vše, čím člověk disponuje, a pokud kouříte, tak hodně kouřit…
V zajetí pralesa
Ranní pohled z okna dává tušit, že včerejší krásné počasí je minulostí. Ze soutěsek a kaňonů v Darran Mountains se valí peřiny husté mlhy a zatažená obloha nám v malých intervalech posílá vlhké pozdravy.
To ovšem není nic, s čím bychom nepočítali. Celé jihozápadní pobřeží jižního ostrova, zejména oblasti Westland a Fjordland, je vyhlášené nadprůměrnými srážkovými hodnotami. Například v asi nejznámější lokalitě Fjordlandu – Milford Sound – prší podle statistik 286 dní v roce. Častou oblačnost a intenzivní frontální proudění, které na západ jižního ostrova zpravidla míří od Tasmanova moře, potažmo od Antarktidy, zachytávají bezmála třítisícové vrcholky jižních Alp a naprostá většina srážek tedy spadne právě zde.
Kolem deváté hodiny se vydáváme na cestu. Pěšina je čím dál užší a užší a nás pohlcuje sytě zelený deštný prales. Jsme obklopeni zejména všudypřítomnými mamaku (stromová kapradina, kterou jsme nazvali „deštník“, není výjimkou, že dosahuje výšky přes deset metrů), nejrůznějšími druhy palem, agáve, stromy kahikatea, pabuky a damaroněmi australskými, liánami a kapradinami. To vše protkané chuchvalci a cáry nejrůznějších mechů, lišejníků a popínavých rostlin. Deštivé a mlžné počasí dodává těmto místům až mystické kouzlo.
Kdy se kaka směje?
Kolem poledne přicházíme k chatám Pyke River Lodge a Alabaster Hut, z nichž druhá stojí na břehu stejnojmenného jezera. Svůj název nese po velrybáři Alabastrovi, který v roce 1863, jako jeden z prvních Evropanů, spatřil krásy tohoto výjimečného údolí. Míjíme soutok řek Hollyford a Pyke, překonáváme lanový most a pokračujeme dále proti proudu Hollyfordu. Zastavujeme u výstražné tabulky, která varuje, že pěšina není udržovaná, a je tudíž vhodná pouze pro dobře vybavené a velmi zkušené trekaře. Podobné sýčkování ignorujeme a šlapeme dál. Zakrátko nám terén dává tušit, že cedule nelhala. Až doposud v podstatě nenáročná pěšina mizí a my se, za posměšného skřehotání lesního papouška kaka, začínáme doslova prodírat hustou zelení a liánami.
Cesta, nazývaná takto ovšem s velkou nadsázkou, jednou strmě stoupá a jindy neméně strmě klesá po příkrém břehu dosti vysoko nad řekou. Když postupujeme chvíli po relativní rovině, dává nám co proto bahno, kterému se v neprostupném deštném pralese nelze vyhnout. Jakmile se na chvíli zastavíme, začínají útočit sand flies. V duchu se začínám smát svým předčasným obavám z nedostatečné náročnosti tohoto treku. Realita je skutečně jiná. A kaka se jen směje… K večeru se čtyřem klopýtajícím postavám konečně otevírá pohled na jezero McKerrow, maorským jménem Whakatipu Waitai. Jsme naprosto vyčerpaní. Přecházíme jakési vyschlé koryto řeky ústící do jezera a ocitáme se na poloostrově. Chata McKerrow, náš dnešní cíl, je schovaná na malé mýtince uprostřed mlžného lesa a vypadá přesně jako chatrče z dobrodružných filmů.
Oprýskaná bouda drží pohromadě spíše silou vůle. Naprosto výjimečné a izolované místo na břehu pohádkového jezera nám pro dnešek bude skýtat přístřeší a útočiště v atmosféře „dob dávno minulých“. Kromě dvou lidí na samém začátku cesty jsme zatím nepotkali živou duši. Celou noc pršelo a prší i celé dopoledne. Do neustávajícího deště se nám nechce. Chvíli před polednem se obloha konečně jasní. U ramene řeky, přes které jsme včera přecházeli na poloostrov, nás čeká nemilé překvapení. Chvíli bezradně pozorujeme divoce vyhlížející řeku, která nám kříží cestu. No, musíme ji přebrodit – ti menší z nás jsou ve vodě až po pás. Ledová voda řeže do nohou a s těžkým kletrem na zádech nejistě vrávoráme po kluzkých kamenech. Několik dramatických momentů a už se škrábeme po příkrém břehu.
Pěšina se vine strmou strání nad jezerem a dává našim zmučeným končetinám opět co proto. „Mám já tohle zapotřebí?!“ dere se mi občas na mysl. Překonáváme několik lanových mostů nad rozervanými koryty říček, které si za staletí našly svou cestu z hor do jezera – skutečně nic pro jedince trpící závratěmi.
K večeru se náhle noří z divočiny chata Demon Trail Hut. Stojí na vysekaném palouku nad jezerem, s výhledem na Mt. Thunder. Uvnitř nás čeká překvapení. Vzduch je prosycen intenzivním pachem kafrových mastí a sušícího se oblečení a uvnitř šveholí skupina asi deseti novozélandských důchodců-sportovců. Nevěřím svým očím. Nechápu, jak mohou babičky a dědové, byť evidentně trénovaní, zvládnout trasu, která dává do těla i nám. Inu, aktivní stáří made in New Zealand.
Již kolem šesté se skupinka „oldies“ chystá na cestu. Bodré výkřiky typu: „Vstáváme, je krásný den!“ nepochybně patří nám, mumiím zakukleným ve spacácích. Den je vskutku jako z reklamních letáků, tak se dlouho nezdržujeme a vzhůru do džungle.
Lopotíme se s těžkými batohy přes lanové mosty nad skalními průrvami. Nedá se nic dělat, místy musíme na všechny čtyři. Několik úseků je dokonce sporadicky zajištěno jakýmisi fixními lany. Slunce probudilo k životu snad veškerou faunu, a tak se nám do uší line směs nejrůznějších skřeků, vřískotu, vřeštění, ťukání, klokotání a dokonce melodií. V pozdním odpoledni znenadání stojíme před Hokuri Hut, naším dnešním cílem. Jako jediný se koupu v průzračné vodě jezera, jejíž teplota odhadem nedosahuje ani patnácti stupňů. Večeříme různé zbytky potravin. Před spaním stojím dlouho na terase a pozoruji hvězdnou oblohu, které dominuje Jižní kříž. Ticho ruší jen zvědavá vačice.
Zpátky na křídlech
Následující den je opět jasno, jako bychom ani nebyli ve Fjordlandu. Vegetace nepatrně řídne a pěšina se již dá nazvat pěšinou. Opět brodíme, tentokrát Hokuri Creek. Zde někdy kolem roku 1870 stával Jamestown, malá osada kdysi dávno obývaná zlatokopy, dřevorubci a hledači „zeleného zlata“ – nefritu.
Pokračujeme dále po kamenitém břehu jezera a idylka s přicházejícími mraky pomalu končí. Hollyford Track se s námi loučí stylově. Ve vzduchu začíná být cítit sůl a přicházející oblačnost je signálem k útoku sand flies. Mohutnému, zničujícímu – jako by ty potvory tušily, že se blížíme k cíli. Není obrany, a tak tiše trpíme. Krok za krokem se boříme do oblázků a začíná krápat. Netrvá dlouho a z oblohy se vinou liány hustého deště.
Ještěže nás na konci cesty vítá chata Martins Bay, učiněná oáza luxusu a pohodlí. Naše dobrodružství v této části Nového Zélandu je u konce. Sedíme v trávě a probíráme jednotlivé okamžiky, úseky, zážitky. Jako by se ještě nikomu nechtělo tuto kapitolu uzavřít. Snad se sem ještě někdy podíváme – třeba jednou coby evropští důchodci-sportovci.
HOLLYFORD TRACK – vyplatí se vědět
Lokalita: jižní ostrov Nového Zélandu, západní pobřeží – národní park Fjordland
Příjezd: state highway 94 z Te Anau do Milford Sound, odbočka na Marian Corner do Hollyford Valley
Kdy vyjet: Hollyford Track lze absolvovat v kteroukoli roční dobu. Během letních měsíců (prosinec až duben) se průměrná teplota pohybuje kolem 20 °C, v zimních měsících klesá v průměru o 10 °C. Počasí se ale ve Fjordlandu může dramaticky změnit z hodiny na hodinu – je tedy třeba připravit se v letních měsících i na zimní teploty a naopak. Je rovněž nutné počítat s častým deštěm. V říjnu až prosinci hnízdí na Long Reef tučňáci. Tuleni jsou v Martins Bay a Big Bay k vidění celoročně.
Délka treku: Záleží na povětrnostních podmínkách a fyzických možnostech. Cestu do Martins Bay lze absolvovat za 3 dny, vzhledem k náročnosti a výjimečnosti prostředí považuji ale za optimální 4 dny.
Chaty na treku: Chaty po celé délce treku jsou majetkem novozélandské turistické kanceláře. Jsou vybaveny postelemi s matracemi, kamny, tekoucí studenou vodou a suchými toaletami. Skýtají velmi jednoduché, ale praktické a útulné zázemí. Před zahájením cesty je třeba zakoupit v některém z turistických center příslušný počet „hut passů“, které se poté na každé chatě vhodí do příslušné schránky. Jeden pass – tedy jeden nocleh – stojí 10 NZD. Vzhledem k počtu těchto chat není nutné brát s sebou stan.
Cesta zpět: Z Martins Bay lze plout člunem zpět po jezeře McKerrow až na soutok Hollyford River a Pyke River, čímž se zkrátí zpáteční cesta asi o 2 dny. Cena se pohybuje kolem 50 NZD na osobu. Za příznivého počasí lze letět z Martins Bay na Hollyford Airstrip nebo do Milford Sound za 110 NZD na osobu. Z Martins Bay můžeme také pokračovat dále po Big Bay Pake Route, která se kruhem vrací zpět a setkává se s Hollyford Track u Alabaster Hut. Na takový výlet je ale třeba si rezervovat nejméně další 3–4 dny.
Co s sebou: Především dostatek potravin energeticky co nejlépe vyvážených (jediná, nejistá a velmi omezená možnost doplnit potraviny je v Martins Bay Lodge), kvalitní trekovou obuv, dostatek repelentů proti sand flies, pončo nebo jiný nepromokavý oděv, návleky, spací pytel, lékárničku atd. Vodu lze bez obav pít z říček a potoků.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
