Jezero Kulikalon

Jezero Kulikalon Zdroj: Jolana Sedláčková

Silnice A377, hlavní tah do Uzbekistánu
Řeka Zeravšan
Prosluněné Fanské hory
Iskanderkul – během naší návštěvy jezero bohužel kvůli sesuvům půdy a záplavám ztratilo svoji vyhlášenou tyrkysovou barvu vody.
Tádžikové v horách
6
Fotogalerie

Autem do Tádžikistánu: Expedice k jezeru Kulikalon do samého srdce Fanských hor

Kulikalon. Už jméno tohoto jezera zní jako magické zaklínadlo, jako pozvánka do jiného světa. Stoupáte vzhůru a obklopují vás jen vyprahlé, ošlehané hory. Vidíte větrem pokroucené zeravy a dravou říčku, která se žene nejkratší cestou dolů z kopců. Přesto tahle přírodní nádhera není jediný unikátní zážitek, který vám Tádžikistán dá.

Asi nejjednodušší způsob, jak se k jezeru dostat, je přiletět do Dušanbe, hlavního města Tádžikistánu. Odtud se vydat maršrutkou až přímo do malé osady Artuč, výchozího tábora pro většinu treků ve Fanských horách. My jsme se ale rozhodli pro jinou variantu a absolvujeme cestu do Fanských hor vlastním autem z České republiky přes Polsko, Bělorusko, Rusko, Kazachstán a Kyrgyzstán. Po dvanácti dnech na cestě a 7000 kilometrech jsme na silnici A377, která je hlavním tahem na perlu Hedvábné stezky, město Samarkand v Uzbekistánu.

Průjezd této spojnice není jednoduchý. Loni postihly Tádžikistán mohutné záplavy doprovázené sesuvy půdy. Těžká technika i stroje čínských dělníků, kteří se podílejí na rekonstrukci silniční „sítě“ v Tádžikistánu, vypadají vedle obrovské hradby hor z obou stran jako hračky pro děti. Řeka Zeravšan zaříznutá hluboko v údolí má barvu kakaa, unáší s sebou spoustu sutě, prachu a kamení.

Přejedeme?

Řeku překonáváme hned několikrát přes mnoho rozvrzaných visutých mostů ze železa, které drží pohromadě snad jen silou vůle. Vjet na ně je někdy jako sázka do loterie. Cesta s příchutí prachu, který se dostane naprosto všude, se zdá nekonečná. Až těsně před setměním odbočujeme z hlavní silnice do hor. Stav silnice se stále zhoršuje a my začínáme mít problémy. Možná právě pro krutost a syrovost zdejších životních podmínek má Tádžikistán jedno zvláštní kouzlo. Bijícím srdcem této drsné země jsou místní lidé, kteří se dokážou objevit přesně v pravou chvíli a se samozřejmostí nabídnout pomoc. Na řadu přijde koktejl otázek, který jsme ve Střední Asii absolvovali již několikrát. Pánové nemohou uvěřit, že jsme sem dojeli až z Česka, náš rozhovor zakončují slovy „peněz není třeba“ a jsou pevně rozhodnutí, že odteď budeme jejich hosté.

Celé pánské výpravě v terénním vozu „velí“ muž asi ve věku 33 let, který se nám představil jako Bobo John. Kromě noclehu nám Bobo také nabídl, že nás ráno zaveze terénním vozem do místa, které nazýval „Artuč-Lager“, a odtud se budeme moci vydat do hor k našemu vysněnému tyrkysovému jezeru Kulikalon. Po chvíli se přece jen necháváme přemluvit a za okamžik už sedíme u Boba Johna doma na kobercích a zakoušíme pravou tádžickou pohostinnost.

Doma u Boba Johna

Tady v Tádžikistánu je obvyklé, že společně bydlí více generací. Kromě Bobovy ženy se dvěma synky tady žije také Bobův otec s matkou, Bobův bratr se ženou a dvěma dcerkami. Když se navzájem představujeme, Bobo si z bratra dělá legraci, že je „master na dámy“ a rodí se mu samé holky. Teď v létě tady přebývá i ruský alpinista a nějaký pomocník. Bobova rodina se totiž živí turistickým ruchem. Vozí turisty svým terénním autem nejen do Fanských hor, ale také do Pamíru. Kousek dál ve vesnici provozují dokonce guest house. Za náš pobyt ale Bobo nic zaplatit nechce, a tak se jeho prostorný dům stává na dva dny naším druhým domovem.

Při hovoru popíjíme zelený čaj slazený zlatými krystaly cukru, podává se domácí chléb, čerstvý meloun a drobné sladkosti. Pohoštění nebere konce a ochutnáváme i typickou studenou polévku a jako druhý chod zapečené brambory se skopovým masem. Spíme v útulné malé místnosti na zemi na tlusté vrstvě koberců, jak je v Tádžikistánu zvykem. Pestře zbarvené koberce a závěsy zdobí i stěny pokoje.

Konečně Kulikalon

Ráno nás čeká opět královské pohoštění. Bobova matka nám ještě s sebou na cestu přibalí čerstvě upečený chléb, abychom neměli v horách hlad. Tádžikové zkrátka vědí, jak zařídit, aby si tu člověk připadal jako doma. A zanedlouho už jedeme s Bobem v terénním autě do Artuč-Lageru, kde začíná poslední etapa naší cesty k jezeru Kulikalon. Teď už musíme pěšky. Naštěstí to není daleko, máme před sebou přibližně tři hodiny výstupu.

Fanské hory jsou hory věčného slunce, téměř nikdy tu nebývá špatné počasí a i ve vysokých nadmořských výškách tu díky intenzivnímu slunečnímu svitu panuje unikátní klima. Celou cestu vzhůru nám tedy do tváří praží spalující paprsky a zeravové háje přinášejí snad jediný stín v těchto sluncem zalitých horách. Nahoře na obzoru se pomalu začínají třpytit sněhem pokryté vrcholky. Ty nejvyšší dosahují výšky téměř 5500 metrů.

Když překonáme prudké stoupání přes suť, jsme plni očekávání, kdy konečně spatříme vysněné jezero Kulikalon. A pak to přijde. Máme ho najednou před sebou jako na dlani. Na tyrkysové hladině se třpytí odlesky slunce a zrcadlí se pětitisícové vrcholy. Kouzelné jezero obklopené zeravovými háji sedí v údolí mezi horami jako modrá perla. Když se touláme po jeho březích, působí spíše jako soustava několika tyrkysových lagun. Teprve až když vystoupíme výš, tak jezero dostane svůj skutečný tvar.

Setkání na břehu

Při obchůzce kolem jezera potkám dva muže, kteří tu bydlejí ve stanech. Jeden z nich mě pozve na přírodní jogurt. Sedíme v trávě, jíme chléb a jogurt a povídáme si. Naslouchám vyprávění o zdejších horách, o jeho životě tady a hlavně o lidech v Tádžikistánu. Tento muž se tady v horách narodil, zná tu každý kousek země. Momentálně bydlí asi v 50  km vzdáleném Pandžakentu, každé léto se ale na dva měsíce vrací sem a tráví čas v horách, kde provádí turisty.

Ví toho mnoho o České republice, o bývalé Jugoslávii, o podobnosti češtiny se slovenštinou, ruštinou a s jazyky v bývalé Jugoslávii. Mluví také o svém jazyce a rozdělení jazyků v Asii. Když se loučíme, chci mu zaplatit za chléb a jogurt. On se jen usměje a praví tím nejklidnějším hlasem, který jsem kdy slyšela: „Není třeba platit, pomáhat druhým patří k naší tradici.“ Položí si ruku na srdce a lehce se ukloní.

A asi právě proto se mi Kulikalon, Fanské hory a celý Tádžikistán zaryly tak hluboko pod kůži. Nakonec to není ono kouzelné jezero a divoká krása zdejší přírody, ale právě místní lidé, co dělá tuto zemi tak výjimečnou a nezapomenutelnou.


Lidé v Tádžikistánu

Tádžikové vás překvapí svojí laskavostí a bezprostředností. S cizinci se rádi pouštějí do hovoru. Pozvání na jídlo či nabídka noclehu není z jejich strany ničím výjimečným. Zažili jsme i situaci, kdy se předháněli v tom, který z nich bude mít tu čest ubytovat hosta u sebe doma. I přes obrovskou chudobu, která tu je patrná na každém kroku, jsou Tádžikové právě ti lidé, kteří se se svým hostem podělí i o to poslední, co mají.

Na druhou stranu ale samozřejmě existují služby, za které se platí. Může se i stát, že cena, za niž nabídnou službu cizinci, bude značně přemrštěná. Týká se to především cest „taxíkem“, terénním vozem, případně odtahu auta, oprav na autě apod. Tádžikové také z cizinců občas vymámí telefonní číslo a pak doufají, že budou pozváni na návštěvu do České republiky.


Jezero Iskanderkul

Nedaleko jezera Kulikalon se ukrývá další modrá perla, jezero Iskanderkul, údajně jedno z nejkrásnějších jezer celé Střední Asie. Leží ve výšce 2195 m n. m. a rozkládá se na ploše 3,4 km². Vyniká tyrkysově modrou barvou a obklopují ho zaoblené štíty hor. V době naší návštěvy bohužel kvůli sesuvům půdy a záplavám svoji vyhlášenou barvu ztratilo a změnilo se na šedozelené. Můžete se k němu vydat pěšky přímo z osady Artuč kolem jezera Kulikalon (2800 m n. m.) přes Alaudinské sedlo (3860 m n. m.) a sedlo Kaznok (4060 m n. m.) a absolvovat tak jeden z nejoblíbenějších treků přes Fanské hory. Další možností je cesta autem po nezpevněné silnici. Opuštěný a zapomenutý horský ráj tu ale nehledejte. K jezeru míří za odpočinkem řada turistů i místních, oblíbil si je i tádžický prezident.


Co je třeba do Tádžikistánu?

K návštěvě Tádžikistánu si musejí čeští občané zařídit vízum. Pokud do Tádžikistánu cestujete letecky, je možné vízum získat přímo na letišti v Dušanbe po příletu. Jedete-li pozemní cestou, kterou jsme zvolili my, žádá se o vízum na Velvyslanectví Tádžikistánu v Berlíně. Cena víza se pohybuje od 40–60 USD v závislosti na délce pobytu.

Pro vstup do Fanských hor není v současnosti vyžadováno žádné speciální povolení. Zájemci o návštěvu pohoří Pamír ale musejí k žádosti o vízum připojit také žádost o povolení pro vstup do oblasti Horského Badachšánu (tzv. GBAO permit), jehož cena je 20 eur.


Očima autorky

Fanské hory leží v severozápadním Tádžikistánu, nejchudší zemi ze všech států bývalého Sovětského svazu. Vynikají snadnou dostupností, nádhernými horskými sceneriemi a především krásným počasím. Podle slov místního horského průvodce tu nikdy neprší: buď svítí slunce, nebo rovnou sněží. Nám počasí vyšlo dokonale. Zdejší krajina fascinuje ledovci, příkrými horskými štíty dosahujícími až do výšky téměř 5500 metrů nad mořem, jalovcovými háji a hlavně velkým množstvím horských jezer s průzračnou vodou. Z těch nejznámějších mohu zmínit třeba Iskanderkul, Kulikalon a Alaudinské jezero.

Tyto subtropické hory Češi dobře znali. V době bývalého Sovětského svazu sem jezdilo mnoho Čechoslováků a Čechoslováci byli také jediní, kdo vydával pohlednice a průvodce o této oblasti. Zdejší hory tehdy bývaly jedním z těch nejlákavějších míst, která mohli v druhé polovině 20. století čeští horolezci jakžtakž svobodně navštívit. Bohužel po sobě tady zanechali i pořádnou spoušť v podobě množství odpadků, které tam i přes snahy o postupné odklizení zůstávají dodnes.