Saúdská Arábie dosud patří mezi místa, která lze označit za oblast mimo dosah cestovního ruchu. Za dva týdny nelze zemi ani procestovat, ani poznat. Je to ale dostatečně dlouhá doba na to, aby se do Saúdské Arábie člověk zamiloval a těšil se na další setkání – třeba i s vyprahlou sopečnou krajinou.

Saúdská Arábie dosud patří mezi místa, která lze označit za oblast mimo dosah cestovního ruchu. Za dva týdny nelze zemi ani procestovat, ani poznat. Je to ale dostatečně dlouhá doba na to, aby se do Saúdské Arábie člověk zamiloval a těšil se na další setkání – třeba i s vyprahlou sopečnou krajinou. Zdroj: František Štaud

Na západní polovině Arabského poloostrova se rozkládají rozsáhlá lávová pole. Jedním z takových polí je Harrat Chajbar vzniklé erupcemi v průběhu posledních pěti milionů let. Poslední zaznamenaná erupce proběhla v letech 600–700 n. l.
Velbloud je symbolem Saúdské Arábie a velbloudí dostihy jednou z tradičních zábav arabského světa
Jako velké bílé oko vyhlíží sopečný kráter al-Wa‘ba, vyhloubený do západního okraje čedičové plošiny Harrat Kišb, se dnem pokrytým krystaly fosforečnanu sodného
Vegetace na lávových polích je vzácným jevem a stromy tu musí vynaložit velké úsilí, aby mohly přihlížet východům měsíce...
Výhledy na měsíční krajinu Harrat Chajbar se cestovatelům nabízejí z vrcholku Bílé hory (Džabal Bajdá)
11
Fotogalerie

Fotoreportáž Františka Štauda: Saúdská Arábie, pastva pro všechny smysly

V minulosti jsem procestoval řadu zemí Arabského poloostrova, ale k Saúdské Arábii jsem se na dohled přiblížil pouze při cestě Ománem. Když v roce 2019 království oznámilo vydávání víz a otevření země pro turisty, neváhal jsem ani okamžik a připojil se k výpravě po jihozápadní části země. Průvodci, řidiči a kuchaři nám byli Muhammad a Hasan z jižního Nadžránu, kteří dělali vše pro to, aby nám ukázali rozmanité krásy země.

Touláme se mezi nekonečnými dunami rozlehlé pouště Rub al-Chálí, rozkládající se v jižní třetině Arabského poloostrova. Několik dní strávíme na jihozápadě země v provincii Nadžrán (Najran), kde zkoumáme neolitické nápisy a kresby na skálách v oblasti Bir Himá, v letošním roce zapsané na seznam UNESCO. Bloudíme po zakouřených tržnicích a přijímáme nespočet pozvání na kávu a sladké datle, na velbloudích trzích pozorujeme neuvěřitelný chaos a ochutnáváme čerstvé velbloudí mléko, v rybářském přístavu kupujeme úlovek z dnešního rána a na místě si jej necháme ugrilovat. Po klikatých serpentinách šplháme do tříkilometrových výšin, až k vrcholu Džabal Saudá v pohoří Asír, a pozorujeme slunce nořící se do mraků pod námi. Tady, na jihu země, v provincii Asír, projíždíme krajem takzvaných Květinových lidí, z dálky rozpoznatelných podle složitých aranžmá z bylin, květin a travin zdobících jejich hlavy. Přes počáteční rozpaky se nakonec osmělují a souhlasí s fotografováním. Kupujeme od nich na tržnici malou ovečku, kterou nám průvodce Muhammad k večeři připraví tradičním způsobem, na ohni.

Jednoznačně nejpřekvapivější je pro mě oblast sopečných kráterů v oblasti Harrat Chajbar nedaleko Medíny. Černá pole bazaltické lávy se plazí mezi sopkami orientálních jmen – Džabal Qidr, Džabal al-Abjád a hned vedle Džabal Bajdá. V podvečer vystoupám na vrchol symetrické Džabal Bajdá, a z výše dvou kilometrů obdivuji měsíční krajinu v zapadajícím slunci. Noční procházku v černých lávových polích zpětně hodnotím jako neuváženou – ztratit se v bludišti obrovských lávových útvarů je otázkou několika okamžiků a hledat cestu zpět podle hvězd se mi dlouho nedaří. Jsem nesmírně rád, když konečně v dálce zahlédnu plápolavé světlo našeho tábořiště.

Večery pod čirou oblohou jsou tím nejkrásnějším zakončením náročných dní. Muhammad na ohni připraví tradiční pochutinu, Hasan po večeři uvaří čaj, rozpálí vodní dýmky a skrze stoupající kouř pozorujeme miliardy hvězd nad hlavou.