Mongolsko je sice země, kam civilizace v našem pojetí dosud nepronikla, ale není důvod se domnívat, že je to špatně. Velká část Mongolů stále žije tak, jako žili jejich předkové o mnoho generací dříve. Jsou bytostně spjati se svou krajinou a zemí, která je jim domovem, či snad přesněji životním prostorem. Právě slovo „prostor“ je to, co Mongolsko nejlépe charakterizuje. A prostor je to, co Mongolové milují a potřebují.
V Mongolsku není mnoho měst, o asfaltovou silnici téměř nezavadíte, stejně jako o obyčejný supermarket. Podle měřítek našeho světa je Mongolsko chudá země. Jenže Mongolové mají zase něco jiného. Mají to, co my v Evropě už ani neznáme – nekonečnou zemi s volným a čistým obzorem všude kolem sebe. Ve dne se jim nad hlavou klene modré nebe s úžasnými mraky a v noci obloha zčerná na uhel, posetý tolika hvězdami, že nechápeme, kde se jich tolik vzalo. Kočovníci se stády brázdí nekonečné stepi, jezdí na koních, staví bílé plstěné jurty a užívají toho, co jim jejich prostor nabízí.
Postarat se o obživu přitom není snadné. Hodně jim však dává prostřednictvím ochočených zvířat zase step. Mléko, sýr, máslo – celé léto se musí pracovat, aby zima nebyla hladová.
Rodiny pastevců se příliš často nepotkávají. Kočovnický život v pláních je mnohdy samotářský a izolovaný. Když se však před jurtou objeví příchozí člověk, o to srdečněji je přijat a pohoštěn. Jiných společenských událostí je totiž poskrovnu. Tou největší je tradiční festival Nádam, na který se sjíždějí účastníci ze širokého okolí. Konává se během léta na mnoha místech po celé zemi. Během dne spolu kočovníci zápasí, aby poměřili síly a vytáhli se před děvčaty. Večer je pak příležitost k bližšímu seznámení i k všeobecné halasné veselici. Aspoň jednou za rok se musí uspořádat pořádný večírek!
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2009.
