Vždy jsem obdivoval lidi, co se sami vydali do zahraničí. Po dlouhém váhání jsem se konečně i já odhodlal a koupil letenky do Myanmy. Do země, k níž historie nebyla přívětivá, ale o to více pokladů skrývá.
Přetrpěl jsem si několik hodin v letadle a nočním autobusu, abych se dostal na místo, které navždy zůstane v mém srdci. Pagan (Bagan) je bývalé hlavní město Pugamské říše, kde okolo 10. století bylo postaveno přes 10 000 chrámů. Dnes jich tu najdete okolo 2200 a velká část je kvůli zemětřesení a neohleduplnosti návštěvníků ve špatném stavu. To vede k postupnému uzavírání přístupů do těchto budov. Přesto: prozkoumávat krajinu a hledat místa na pozorování východů či západů slunce je zážitek, který v člověku zůstane.
V Paganu jsem strávil pět dní a poté se vydal do Mandalaje, kde jsem si coby milovník motorek jednu půjčil, abych další část země projel po vlastní ose. Z Mandalaje jsem směřoval na nejvíce turistické místo, a to k jezeru Inle. Najdete tu takzvané plující vesnice, postavené přímo na vodní hladině. Život místních se zde krásně adaptoval na dané prostředí, zemědělstvím počínaje, turistickým ruchem konče.
V Šanském státě
Z Inle má cesta směřovala na severovýchod do městečka Hsipaw. Celou cestu, zhruba 400 km, jsem projížděl krajinou, kde sotva potkáte turistu, a údiv místních, když jsem někde zastavil a šel si popovídat, byl k nezaplacení. Městečko Hsipaw je vyhlášené jako styčný bod krásných treků, na které můžete vyrazit do okolních hor. Já tam však směřoval z jiného důvodu. Hsipaw se nachází v Šanském státě, který je jedním z nejchudších v Myanmě (Barmě). V okolí tohoto města je spousta malých škol, kam chodí děti z místních vesniček. V krosně jsem z Česka vezl osm kilo školních potřeb, převážně sešity a tužky. A pravě tady, v jedné malé vesničce, jsem našel školu, kde jsem je rozdal.
Poslední dny jsem strávil cestou zpět do Mandalaje, bývalého královského města, kde jsem prošel pouť do chrámu na vrcholu Mandalay taung. Během cesty jsem s místními mnichy debatoval o náboženství, školství a užil si krásný západ slunce. Poté už zbývalo se jen vrátit autobusem do Rangúnu (Yankoun), projít si město, a tím zakončit svou třítýdenní cestu.
Co považuju na této zemí za nejlepší? Jednoznačně lidi. Vřelost, ochota a neustálý úsměv na tváři vás budou doprovázet všude. Cestování sólo má totiž obrovskou výhodu, že můžete trávit víc času s místními a dozvědět se tak víc o jejich zemi.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
