Bývalá galerie The Red Truck ve francouzské čtvrti je dokonalou ukázkou architektury s kreolskou tradicí

Bývalá galerie The Red Truck ve francouzské čtvrti je dokonalou ukázkou architektury s kreolskou tradicí Zdroj: Ivana Grešlíková

Při loučení se zesnulým se během Second Line nezapotí jen tančící doprovod, ale zejména hudebníci
Třpytky, barevná pera a lesklé ozdoby jsou základní výbavou během každé pouliční slavnosti
První řada pohřbu je zpravidla oblečená v tradičním černém obleku a čepici
Na závěr rozloučení s Dr. Johnem se všichni trumpetisté shlukli u jeho oblíbeného podniku
Hudebně taneční párty v černošské čtvrti
18
Fotogalerie

Americké New Orleans: Město, které miluje život!

Jaké je tohle americké město? Plné života, hudby, svérázných zvyků a oslav. Vše se tu říká a žije naplno. Ale nesnese to každý…

Když mi přijde esemeska, že pohřeb je za dva dny, jako první mě napadne, že s sebou nemám nic černého. Zprávu o odchodu slavného amerického muzikanta Dr. Johna mi sdělí Laura, majitelka stoletého domu, o který se spolu s kocourem Suleymanem starám po dobu dvou měsíců v rámci house sittingu. Než stihnu zareagovat „upřímnou soustrast“, přijde mi od ní ještě jeden vzkaz: „Zatancuj si i za mě.“ Teprve tehdy si uvědomím, že jsem v New Orleans – ve městě, kde se žije a umírá naplno a s radostí.

Až zemře, roztočíme to

Zatímco v našich končinách si jazz spojujeme s koncerty v klubu s tlumenými světly a vínem nebo jako hudební podkres při práci, v New Orleans se jím žije nonstop a na každém kroku. V klubech, taxících, kostelech, na ulicích, svatbách… I poté, co člověk opustí tento svět. Rozloučení se zesnulým je rituální party, na které se tančí, hraje jazz, a jelikož je to New Orleans, kouří se při tom všechno, jen ne tabák.

Hudebně-taneční pohřeb zde chce mít každý, kdo miluje život. Jedná se o průvod, který vede tří- až šestičlenná jazzová dechová kapela. Udává rytmus ceremonie a oficiálně ji pojmenovali First Line nebo Main Line. Náladou připomíná pohřby, na jaké jsme zvyklí v Evropě. Pozůstalí v černém, slzy a hudební tóny, které umocňují smutek.

Důvod, proč mě Laura na pohřeb svého dobrého kamaráda poslala a proč se na ně těší domácí a cestují za nimi Američané ze sousedních států, je však populární Second Line. Průvod, který jde za rodinnými příslušníky, ale hraje jim odlišná jedna nebo více kapel. Second Line tvoří zástup známých, kamarádů, ale především lidí z ulice včetně turistů, kteří málokdy znají byť jen jméno nebožtíka. Dr. Johna znal v New Orleans každý, a tak se na pohřbu sejde asi čtyři sta lidí v barevných kraťasech, letních šatech, s výraznými ozdobami ve vlasech a kloboucích. Dát poslední sbohem hudební legendě města je pro každého pocta. I kdyby při tom měl propotit poslední nitku.

Do hrobu tanečním krokem

Tradici Second Line zavedla v New Orleans koncem 19. století černošská komunita bývalých otroků. Ve městě vytvořili první „bratrstva“, která pomáhala osvobozeným otrokům nastartovat nový život. Zajišťovala jim vzdělání, pojištění, půjčky, ale i pohřební obřady. Za hlasitou hudbou byl zpočátku obyčejný marketing. Účastníci na sebe chtěli upoutat pozornost a přitáhnout tak nové klienty. Na pohřební ceremonie postupně přidali i hudbu a tanec, které měly nebožtíka ochránit před zlými duchy a v dobré náladě ho vyprovodit na onen svět.

Dnes se Second Line koná i bez samotného pohřbu. Jednotlivé komunity taneční rituál pořádají každou neděli. Postup je stejný. Stovky lidí speciálním krokem odtančí několik ulic a hraje jim do toho bujarý jazz.

Ať už lidé vyprovázejí zesnulého, nebo si přijdou užít jazz do ulic, v Second Line se tančí s plechovkami piva zamaskovanými v papírových ubrouscích nebo novinách, všichni jsou v pestrobarevném oblečení a ženy do rytmu nadzvedávají nad hlavu barevné deštníky, zatímco ve druhé ruce mávají kapesníkem.

Pokud doprovázejí někoho důležitého, jako byl Dr. John, přidají se k doprovodu i indiánské kostýmy s pestrobarevným peřím, které sahá i metr nad hlavu a do stran. Tyto grandiózní masky se jinak objevují jen během slavnosti Mardi Gras v únoru nebo březnu.

K tomu ze všech stran soupeří o nejvyšší hlasitost trubka s trombonem, saxofonem a bubny. Z lidí se řine pot, smějí se od ucha k uchu a připíjejí si na šťastný život nebožtíka tam nahoře... Když je Second Line spojena s pohřbem, na hřbitov mají povolen vstup jen rodinní příslušníci a nejbližší.

Pohřeb nebožtíka zde má své zákony. Jelikož polovina New Orleans leží dva metry pod úrovní moře, z praktických důvodů se pohřbívá ne do země, ale v kamenných hrobkách nad zemí. Jak vtipkují místní, nikdo nechce, aby mu voda vyplavila tchyni.

Second Line využívají Američané nejen k rozloučení s mrtvým, ale i k rozloučení se svobodou. Newyorčané jsou schopni absolvovat tříhodinový let jen proto, aby si objednali jeden- až dvouhodinový průvod za 500–1500 dolarů, podle toho, kolik hudebníků jim hraje do tance.

Koktejl v barevném penisu

Když místní novinářka Betty Guillaud dala v 60. letech do protikladu šílené tempo New Yorku s pohodovým New Orleansem a nazvala je The Big Easy, netušila, že se přezdívka udrží dodnes.

Jazzmeni však tuto verzi vyvracejí. Big Easy nese svůj název podle toho, že si zde odjakživa snadno vydělali. Má to ale jeden háček. Jak podotkl můj známý Stefano z Itálie, který zde žije přes šest let a živí se hraním na kontrabas v luxusních jazz klubech: „Kdo tady chce uspět jako hudebník, musí být zatraceně dobrý. V New Orleans hrají děti na trubku od tří let. A kdo nehraje, u toho rodiče někde udělali chybu.“ Ať je pravda kdekoli, já vidím v Big Easy nespoutanou svobodu a frivolnost, které jsou hlavním lákadlem pro turisty. První zastávka je nejčastěji Bourbon Street v koloniální čtvrti French Quarter. Ta funguje u místních jako Karlův most u Pražáků – jdou sem, jen pokud chtějí ukázat své město návštěvě.

Na rozdíl od pražského mostu si mnozí návštěvníci Bourbon Street nemusí po návratu domů pamatovat. Pravidla a prudérnost tato ulice nezná. Nonstop otevřené bary jsou prázdné jen před polednem. Jinak se nejčastěji plní skupinkami mladých, co se loučí se svobodou. Podniky mají stejný nápojový lístek, drinky podávají v plastových penisech. Zelená a fialová jsou hit. V ulicích tak proudí stovky rozkurážených budoucích nevěst a ženichů, nad kterými policisté na koních přivírají oči. Big Easy je Big Easy.

Daň za popularitu čtvrtě platí obyvatelé v podobě nesnesitelného zápachu po tvrdém alkoholu, moči a zvratcích. Adam Nossiter to kdysi v deníku New York Times vystihl nejlépe, když opar nad čtvrtí pojmenoval „zápach úspěchu“. Ten mizí brzy ráno, kdy ulicemi přejíždějí náklaďáky s obrovskými hadicemi, které smyjí na pár hodin špínu i vzpomínky na prohýřenou noc.

Pokud ovšem máte chuť na solidní jazz, obejdete Bourbon Street velkým obloukem. Nejlepší kapely se koncentrují ve Frenchmen Street. Stačí vybrat si klub, ze kterého uslyšíte dobrou hudbu. Já jsem si nejvíc oblíbila The Spotted Cat – bar s komorní atmosférou, kde hlavně v pátek hráli skvělí muzikanti. O pár domů dále si můžete u pouličních spisovatelů nechat napsat báseň přímo na míru pro vás nebo milovanou osobu. I ve dvě nad ránem. Stačí říci jméno a několik klíčových slov, která by měla báseň obsahovat.

Kreolské stopy

Kdo si přivstane a zajede do French Quarteru v historickém centru dopoledne, toho čeká idylický pohled na kreolskou architekturu z 19. století, kde se mísí prvky Francie, Karibiku a Španělska. Většina budov je z cihel, ve druhém nebo třetím patře mají balkon a vždy všude vlaje americká vlajka.

Jedny z nejkrásnějších architektonických staveb najdu na Vieux Carré. Galerie místních umělců je zase na Julie Street, které přezdívají „Gallery Row“, a ty nejlepší second handy a obchůdky s uměleckými předměty, originálního opraváře hodin a jazzové bary obdivuju na Magazine Street. Kuriozitu neworleanské architektury však objevím mimo centrum.

Domy, ve kterých nezabloudíte

Dveře nejdou otevřít. Instrukce Marka, amerického Itala, byly jasné: „Ulice Rampart 700, nechám otevřeno.“ Znovu silně zatlačím, dveře povolí a ocitnu se v tmavé předsíni, změněné ve sklad. Jsem v ateliéru místní umělkyně, kam mě pozval na páteční grilovačku známý Marco.

Od dveří cítím maso, jdu rovně, za hlasy dalších hostů.

„Tak jsi trefila! Tady stejně nezabloudíš, tohle je shotgun house!“ vítá mě Marco s pivem v ruce.

Shotgun?“ nerozumím.

„Klasika v New Orleans. Dům je postaven tak, že pokud si stoupnu u zadního vchodu a chci zastřelit někoho, kdo stojí ve vstupních dveřích, střelu nic nezastaví, vchody nedělí žádná stěna,“ vysvětluje Marco.

Jak už to bývá, čím větší bizarnost, tím více verzí jejího původu máte na výběr. Za několik týdnů po grilování se od starších místních dam dozvím, že shotgun domy se stavěly z praktických důvodů. V létě v domě vzniká průvan a ten přináší ve vlhkých vedrech úlevu.

Něco ale na Markově teorii bude. Střelbu nebral zřejmě jako vtip a není jediný. V domě, o který se starám, mi majitel nabídl využít jeho pracovny. Mezi knihami najdu na polici volně položenou střelnou zbraň přikrytou kapesníkem. Paralyzuje mě pokaždé, když vkročím do místnosti. Neuklidní mě ani odpověď jejího majitele na otázku, proč ji má na viditelném místě. „Tady jsi v New Orleans, tady nikdy nevíš.“

Zvyšující se kriminalitu ve městě nedávno hlásil také Wall Street Journal. Za první pololetí 2022 se rodné město Louise Armstronga stalo místem s nejvyšším počtem vražd v USA. Jak dodává WSJ, důvody je frustrace z pandemie covidu, odchod policistů po protestech za rasovou rovnost a bezproblémové získání zbraně. Obchody a restaurace v méně bezpečných čtvrtích zavírají a stahují se pryč. New Orleans se mění.

Bůh se smyslem pro humor

Jsou všude. Vúdú panenky různých velikostí a barev. Kýčové i s vytříbeným vkusem. Haitská komunita přinesla do New Orleans nejen jazz a pohřební rituály, ale i vúdú. Kdoví, zda by praktiky afrického náboženství přijali domácí bez zásahu Marie Laveau. Bylinkářka, porodní asistentka a hluboce věřící katolička se zapsala do dějin města tím, že propojila léčebné techniky a katolickou víru s africkými praktikami. Domácí ji znali v New Orleans díky tomu, že pomáhala chudým, a dodnes je její postava zařazena do každé prohlídky města; hlavně dům, kde žila, a hrob na hřbitově St. Louis.

Zatímco v minulosti se zde s vúdú praxí nechlubil každý, dnes je centrum města plné specializovaných prodejen s vúdú předměty. Uvnitř nejen nakoupíte, ale můžete si dát věštit z ruky, kávy nebo očí. Seženete zde magický olej, prášek, bylinky či vúdú panenky na zlomené srdce, bolesti břicha i bankrot firmy.

Pokud nezabere magie, obrátit se můžete na Nejvyššího. Big Easy dokáže přesvědčit ke vstupu do kostela i zarytého ateistu. Humorem. Vždyť uznejte, neměli byste chuť nakouknout do kostela, před kterým stojí tabule s heslem: „BLAH, BLAH, BLAH. JUST COME TO CHURCH.“ (Bla, bla, bla. Stačí přijít do kostela.) O týden nato: „IF YOU’RE LOOKING FOR A SIGN, THIS IS IT. LOL.“ (Hledáte-li znamení, toto je ono. Haha.)

Naše bolest, naše tabu

Kontrola počasí dovolenkové destinace je běžná rutina. Kontrola počasí před dovolenou v New Orleans je otázka života a smrti. Doslova.

Od června do listopadu je ve městě jazzu sezona tornád a hurikánů. Září je statisticky „nejúrodnější“. Vážnost přírodní katastrofy jsem si naplno uvědomila až po příjezdu na house sitting.

„Dům už něco vydržel, ale prevence ještě nikomu neublížila. Tady v rohu jsou tyče, kterými si stáhneš kovové rolety na oknech. Hlavně to neodkládej na poslední chvíli,“ vysvětlovala Laura. Jak se dostat z centra města poté, co mě tornádo zastihlo na autobusovém nádraží, mi prozradit nestihla. Domů jsem se brodila ulicemi s ucpanými kanály, mezi plovoucími popelnicemi a kovovými držáky s novinami. Nad hlavou helikoptéry, v dálce sirény požárních aut, palmy podél silnic prohnuté napůl a v mobilu SMS: „Tornado Warning in this area till 8:30 AM CDT. Take shelter now.“ (“Výstraha před tornádem v této čtvrti do 8.30. Schovejte se v úkrytu.“) Lekla jsem se.

Obyvatelé města jsou na podobné výkyvy počasí zvyklí. Černoch, který mě z opačné strany cesty pozoruje, jak se s batohem na ramenou čvachtám po kolena ve vodě, na mě z plna hrdla zakřičí: „Vítej v New Orleans!“ Rozhovory o přírodních katastrofách ale nejsou v Big Easy vždy jednoduché. I když od hurikánu Katrina uplynulo sedmnáct let, dodnes je toto téma tabu. Všichni si tu pamatují, kde přesně v té době byli, co dělali i který soused přišel o velké zásoby masa v lednici, zatímco byl v době neštěstí na dovolené.

Mnozí místní se o Katrině a povodních odmítají bavit i proto, že se nechtějí pouštět do politických debat. Za rozsah tragédie viní politiky, místní i ty na nejvyšších postech, kteří si dali načas, aby zareagovali s pomocí. Křivdu za to, že se na Big Easy zapomnělo, za všechny zhodnotil Creighton Bernette, postava profesora angličtiny v kultovním seriálu Treme. Ve scéně, kde profesor nahrává na YouTube své video, zazní jasný vzkaz všem politikům: „Obnovili jste Chicago poté, co ho postihl požár, obnovili jste San Francisco poté, co ho zasáhlo zemětřesení. Celé naše pobřeží bylo zničeno, a my zde dosud čekáme na vaši pomoc, zatímco vy rušíte náš karneval.“

Běh na podpatcích

Mardi Gras není jediný den, kdy místní vyběhnou do ulic v kostýmu či (polo)nazí. Mají-li pocit, že je třeba poukázat na jakýkoli problém, jednají. Místo transparentů a bojové nálady však vyrazí z domu s kolem, slunečními brýlemi a… to je všechno. Děje se tak sice na Světový den nahé jízdy na kole, ale hlavním cílem je připomenout bezpečnost cyklistů. Podobný záměr má i každoroční Red Dress Run, kdy se ulicemi města prohánějí muži i ženy v červených šatech, na podpatcích, s červenou kabelkou. Na první pohled extravagantní pokus zaujmout, ale výtěžek běhu jde na charitativní účely.

Big Easy je místo, kde se lidé nebojí své odlišnosti. Toleruje se zde více než ve zbytku USA a fakt, že je to rodiště světové ikony jazzu, z něj činí Mekku kvalitní hudby. Big Easy zároveň kvůli přetlaku vjemů unaví. Šokuje. A je jen pro někoho. Jak řekla Laura, která nestihla pohřeb Dr. Johna: „New Orleans není pro každého. Jen pro toho, kdo miluje život.“

Výhodou je, že k tomu nemusíte mít dobrý hudební sluch.