V posledních třiceti letech se u nás ustálil obraz Somálska jako chudé a válkou poničené země. Avšak existují i jiná Somálska, o nichž se hovoří méně. Například Somaliland, který vznikl už v roce 1991. A ještě méně známý „Stát Puntland Somálska“, jenž vyhlásil svou autonomii v roce 1998.
Jsme na nejvýchodnějším cípu Afriky. V končinách odlehlých a do značné míry i izolovaných, na severu Somálska. Republika Somaliland, která zahrnuje severozápad dřívějšího Somálska (což odpovídá bývalému britskému území do roku 1960), se už na počátku občanské války vyslovila pro nezávislost. Má svou měnu, somalilandský šilink, prezidenta i vládu a vlastní parlament, od roku 2005 volený v řádných všeobecných volbách. Distancuje se od případného znovusjednocení celé země. Navzdory poměrné politické stabilitě však Somaliland nebyl uznán žádným státem.
Stát Puntland, rozprostírající se na samé výspě Afrického rohu, na západ od Somalilandu, ambice svého souseda nesdílí. I on má kompletní politické vedení a od roku 2014 praktikuje také svobodné volby. Jeho političtí představitelé se ale nikdy nevzdali naděje, že Somálsko bude opět sjednoceno, a proto ani neusilují o uznání na mezinárodní scéně. Doufají, že se stanou součástí nového, federativního Somálska, které by Puntlandu zajistilo dostatečnou autonomii.
Do cípu Afriky
Navštívit část Somalilandu je v zásadě možné. Nejsnáze se do země dá vstoupit po zemi, stačí dojet přes historické město Harar ve východní Etiopii až k hranici. Do východní části Somalilandu však už nedojedete, je prakticky neprůjezdná. A tak zůstal odříznut i Puntland. Mezi oběma státy totiž panuje spor o širokou hraniční zónu, která zabírá dvě původní somálské provincie: Sanaag a Sool. Ne že by šlo o přímou válku. Vlastní konflikt mezi oběma zeměmi sám o sobě není tak dramatický, v tuto chvíli zůstává spíš na diplomatické úrovni. Vážnějším problémem je, že nyní toto území není pod dostatečnou kontrolou ani jednoho z nich. Proto se do zdejších hor začali v posledních letech stahovat příslušníci islámských extremistů z radikálního hnutí aš-Šabáb, které na jihu Somálska ztrácí své pozice. A tak zatímco válka na jihu znamenala pro severní území Somálska větší samostatnost a vlastně i relativní klid, teď se vítr trochu obrací: od chvíle, kdy spojené mezinárodní vojenské síly osvobozují od aš-Šabábu jižní území, objevila se islamistická guerilla tady, na severu.
Nejohroženější oblastí Puntlandu se nyní stalo okolí Boosaasa, přístavního města v blízkosti somalilandské hranice. Právě sem by nás normálně dovedla příbřežní silnice ze Somalilandu, taková cesta je ovšem příliš riskantní. Pro našince je ostatně prakticky nemyslitelné pohybovat se kdekoli v Puntlandu sám po ulici. Bez ozbrojené ochranky a auta se těžko někam dostanete, byť byste se o to snažili. Kdyby to však situace přece jen dovolovala, značné vedro a vlhko by přinejmenším tady, v Boosaasu, člověku stejně po většinu roku nedovolily vyjít ze stínu ven.
Přístavní metropole
Nicméně neuvěřitelný rozmach Boosaasa za posledních pětadvacet let dokonale svědčí o tom, že právě zde po většinu té doby panoval poměrný klid. Vždyť od roku 1991, kdy vypukla v jižním Somálsku občanská válka, narostl počet obyvatel tohoto města na dnešní víc než desetinásobek (přes 700 tisíc) a pomalu se začíná blížit milionu. Stalo se po Mogadišu a Hargeyse třetím největším městem v celém Somálsku.
Jde o skutečnou ekonomickou metropoli Puntlandu a od moře také jeho hlavní vstupní bránu. Sem se stahují podnikatelé, sem také míří veškeré dovážené zboží, zatímco naopak odsud zase odplouvají lodi naložené místním bohatstvím: kromě kadidla a tuňáků v konzervách jde především o hospodářskou zvěř, tj. velbloudy, ovce a kozy. Největší odbyt přichází s obdobím hadždže, kdy odsud odplouvá až půl milionu ovcí a koz do Saúdské Arábie pro poutníky do Mekky. V tomhle se Puntlandu (i Somalilandu) vyrovná jen málokterá země světa.
V přístavu jsem mimo sezonu na žádné velbloudy ani kozy nenarazil, zato v karanténní stanici za městem se táhnou ohrady pro zvěř do nedohledna. Většina ohrad zeje prázdnotou. Čísla však znějí lépe: „V tuto chvíli tu máme zhruba 700 velbloudů, 2500 koz a ovcí a nějakých 800 zebu. Všechna zvířata tu obvykle pobudou mezi 23 a 30 dny. Testy se dělají většinou namátkově,“ říká mi jeden ze tří egyptských laborantů, kteří tu pracují spolu s několika Somálci. Pro saúdského majitele.
Boosaaso narůstá překotně, spontánně. Zástavba je spíš chaotická a hlavní ulice spojující přístav s výpadovkou směrem na jih zažívá nekončící zácpy. Jak by ne, její dva pruhy vznikaly ještě v době, kdy tu nežilo ani sto tisíc obyvatel. Pozemky se zjevně zabíraly živelně, přesto se už nyní domy v centru města prodávají za horentní sumy, které výrazně přesahují i ceny domů v atraktivních lokalitách Prahy. Víra v budoucnost města nezůstala otřesena, spíš naopak.
V tuto chvíli už by u Boosaasa mělo stát mezinárodní letiště. Pravda, spíše provinčního rázu. Coby exkluzivní návštěvník jsem měl možnost nakouknout i sem. Zbrusu nová, ještě nevybavená hala s nízkým stropem měla daleko ke světovým standardům – nelze si nevšimnout, že mezi sloupy podpírajícími střechu jsou i některé, které mají ke kolmému směru hodně daleko.
V hlavním městě
Pokud však člověk není zrovna námořník, přes Boosaaso se zatím do Puntlandu asi nedostane. Prakticky jedinou možnou cestu do země tak dnes představuje letecké spojení do hlavního města Garoowe, ovšem pouze v rámci lokálních letů zajišťovaných Humanitární leteckou službou Spojených národů (UNHAS). Nic pro turisty.
Také na letišti v Garoowe probíhala výstavba nové haly a údajně i neprašné letištní plochy. Garoowe zatím není velkým městem, ale leccos naznačuje, že v budoucnu jím být může. Má totiž status hlavního města Puntlandu a mnozí o jeho důležitosti nepochybují. Sama vláda i prezident tu v posledních letech vystavěli jednu reprezentační budovu za druhou, ač rozhodně nejde o nějaké luxusní paláce. Už v roce 2012 se právě v Garoowe sešli politici z různých částí Somálska, aby projednali možnosti budoucího uspořádání celé země. Tehdy šlo o zřejmě nejdůležitější somálskou schůzku za poslední léta. Takové události posilují význam města. I počet obyvatel Garoowe narostl od roku 1998, kdy byl vyhlášen Puntland, na několikanásobek, byť výsledná cifra působí ve srovnání s Boosaasem skromně – v současnosti má zatím jen k 70 tisícům obyvatel. Jeho geografická poloha na křižovatce nejdůležitějších spojnic s jihem (tj. i s Mogadišem) a se západem (tedy se Somalilandem), přímo u ohybu somálské mapy, nicméně dává Garoowe slušnou šanci do budoucna.
Atmosféra somálských ulic má své kouzlo. Ženy tu chodí, pravda, raději zahalené (za Siada Barreho tomu tak nebylo), zato domům nechybí rázovitá barvitost. Snad nikde v Africe jsem nespatřil tolik barevných maleb na domech. Žádné nadbytečné billboardy nebo blikající vývěsní štíty. Lékárny ihned poznáte díky naivně zobrazeným zvětšeným obalům od léků či podle obrázku ruky se zabodnutou injekcí; na zdech obchodu s rybami se vyjímají neuměle, ale o to veseleji pojaté ryby, včetně těch s odříznutými hlavami; na obchůdku s potravinami si zase místní umělec vyhrál s malovanou řadou lahví (ovšem nealkoholických) a krabic od nejrůznějších potravin. Ani na vratech škol, hotelů nebo u vstupů k důležitým budovám nechybí tato naivní tvorba: malířova ruka tu přeškrtla obrázky všech životu nebezpečných věcí, s nimiž nesmíte vstoupit: kalašnikov, kudla, granát, dokonce i hůl… a všechno v zářivých barvách. Radost pohledět. Ani není třeba umět somálsky, aby se každý orientoval.
V bezpečí hotelu
V hlavním městě Garoowe jsou jen dva hotely pro cizince. Většinou poloprázdné. Sem se totiž přijíždí jen z výjimečných pracovních důvodů a na speciální povolení. Jejich vchody hlídají ozbrojenci se samopaly. Díky tomu se uvnitř člověk cítí jako v klidné oáze – anebo v poklidné kleci. Každý hotel má svůj dvůr s venkovní restaurací, kde se navečer scházejí i ministři. Kam by tu také jinam mohli jít? Ne že by se tady běžně střílelo, ale nebezpečí visí neustále ve vzduchu. Před pár lety byl přímo při odpolední modlitbě v garoowské mešitě zastřelen významný duchovní. Když radikální hlasatelé islámu z hnutí aš-Šabáb dokážou zabít váženého duchovního v posvátné budově za bílého dne, proč by si nevzali za cíl ministra nebo cizince, který by se jim vystavil na ulici?
A tak i já trávím večery uvnitř hotelu, nanejvýš přejdu ulici do protějšího krámku, k nemalému údivu ochranky. Jeden z recepčních se sem dostal až z Prajágrádže, indického velkoměsta. Není mu víc než třiadvacet let. Kolik vás Indů tady, v Garoowe, žije? ptám se ho. „Asi sedm nebo osm.“ – Stýkáte se? – „Spíš ne, není možnost.“ – Nevycházíš na ulici? – „Ne, za celé dva roky, co tu jsem, jsem nevyšel z hotelu.“ – A proč tady, v Puntlandu, tedy vůbec jsi? Baví tě to? – „Dohodil mi to strýc. Až se vrátím do Indie, snadno najdu práci. Když řeknu, že jsem celé roky pracoval v Somálsku, řeknou si, že mám něco za sebou.“
Dnes si po dlouhých dnech cestování po Puntlandu dám místo obligátního kozího masa své oblíbené fazole cambuulo, dobrou somálskou jistotu. Na jídlo si ostatně nijak zvlášť stěžovat nemohu. Ani na lidi. Vlastně na nic. Leda tak na blbé politické poměry, jejichž ozvěna přesáhla z jižního Somálska až sem, do této jinak poklidné končiny. Právě kvůli ní se ani nemůžu projít volně tam za zdí.
Puntlandskou krajinou
Somálsko zdaleka není tak pustou končinou, jak si obvykle představujeme. Jižní regiony, jimiž protékají řeky Šibelli a hlavně Džuba, by mohly zásobovat ovocem i zeleninou celou zemi. Farmářské oblasti existují i v Puntlandu, například v několika lokalitách okolo hlavního města. Podzemní voda prý nechybí a nových farmářů přibývá. Většina z nich investuje do osvědčené komodity – chová velbloudy, ovce, kozy. Jistý parlamentní poslanec si údajně koupil pozemek o 13 hektarech a už nyní dodává na garoowské tržiště dvakrát denně okolo 500 litrů mléka. Jiní zkoušejí i pěstovat zeleninu a ovoce. Aspoň část puntlandské potřeby se tím může v budoucnu pokrýt, když teď není kontakt s jihem.
Ostatně velká část Puntlandu se umí zazelenat, jakmile nastanou sezonní deště (duben–červen). Po rozsáhlé planině nugaalské oblasti se pak rozteče na desítky, možná stovky kilometrů napršená voda, která tudy v tenké vrstvě zvolna stéká až k moři. To stačí k tomu, aby se rovina zazelenala trávou a keříky. Somálští kočovníci tudy pak mohou přesouvat svá tisícihlavá stáda po celé další měsíce.
Pastevci sice dbají určitých klanových pravidel, ale ne politických hranic – přesouvají se do Somalilandu a zpět. Jedinou překážkou se jim paradoxně stala právě silnice, která měla onu nekonečnou planinu překonat. Dal ji vybudovat ještě Siad Barre na konci osmdesátých let a spojuje vnitrozemím sever (Boosaaso) s jihem (Mogadišo). Dodnes velmi kvalitní vozovka, vystavěná na dvou- až třímetrovém náspu. Právě tento násep přeťal planinu tak, že dnes se přes něj voda pořádně nedostane, bez ohledu na občasné průtokové roury pod vozovkou. Projíždím tudy zrovna v období, kdy je patrný rozdíl mezi zelenější, západní částí pláně a sušší, východní. Silnice tak místním lidem pomohla i nepomohla.
Bývalá pirátská varta
Směrem od silnice na západ, k moři, se nugaalská planina trhá a před pobřežím se naskýtají malebné výhledy na dramaticky rozeklaná údolí. A pak už jen moře. Nekonečné prázdné pláže. Ovšem také rozbouřené vlny, které teď znemožňují můj pokus o koupel. Rovnoběžně s břehem, asi dvě stě tři sta metrů od moře, se zvedají prudké skalnaté srázy. Pokud se najde stezka nahoru, výhledy za to stojí.
Přímo pode mnou se prostírá početná skupina domků a za nimi strážní stanice puntlandských námořních sil s vojenskou posádkou, která to tu dnes hlídá. Půvabné městečko Eyl. Nebo spíš vesnice rozdělená na dvě části. Donedávna útočiště slavných a démonizovaných somálských pirátů. Dnes opět klidné místo. Vždyť už i poslední piráti zavřeli krám, jejich řemeslo nese nyní tolik rizik, že se nevyplácí. Tady už ho museli zavřít dávno. Ani místní o ně nestáli. Přinesli Eylu jen špatnou pověst.
Takže alespoň jeden problém, ten pirátský, pro Puntland přestal existovat. Je ovšem na čase opustit tento odlehlý, jakkoli vlídný přímořský kout. A vrátit se do vnitrozemí. Strávit znovu dlouhé hodiny jízdy po prašné a kamenité pistě napříč nugaalskou plání. Ani prach zvedající se z cesty nedokáže zakrýt velkolepou rozlehlost somálské savany s nízkým a řídkým porostem. Pár antilop, které utíkají v dálce, zvěstuje, že v této zemi se dá žít.
Somálci
- Zhruba 85 % ze současných téměř 10 milionů obyvatel roztříštěného Somálska patří k somálské národnosti a mluví somálsky. Homogennější populací se v Africe může pochlubit už snad jen Lesotho, kde 99 % tvoří Sothové.
- Somálci tvoří i většinu obyvatel v sousedním Džibutsku (60%) a v oblasti Ogadenu, patřícího Etiopii. Téměř všichni Somálci v těchto oblastech se hlásí k islámu.
- Ani jednotná národnost, jazyk a náboženství nemusí znamenat soudržnost. Tu narušuje klanový systém, který překáží vzniku jednotnějšího politického vedení – to se podařilo jen za diktátora Muhammada Siada Barreho (v letech 1969–1991).
- Velká část obyvatel žije dosud kočovnickým způsobem.
- Miliony dalších Somálců žijí v diasporách ve východní a jižní Africe, v Kanadě, USA, ve Švédsku, v Dánsku, Itálii či ve Velké Británii. Nejnovější odhady hovoří o 1,5, či dokonce až o šesti milionech. Tento počet výrazně vzrostl za poslední čtvrtstoletí vnitřních nepokojů, kdy spousta Somálců opustila zemi.
Současné Somálsko
- Z bývalých 18 oblastí Somálska jich zabírají Puntland a Somaliland na severu osm (o dvě z nich se přou). Jižně od Puntlandu, v centrálním Somálsku, existuje spíše nefunkční Galmudug (jediná původní oblast), ten však nebyl podle nové celosomálské ústavy uznán.
- Na jaře 2013 vznikl nový stát Džubaland na osvobozených územích tří jižních oblastí. Problematická zůstává nadále žhavá zóna mezi Galmudugem a Džubalandem, zejména v okolí Mogadiša, v níž dosud drží své pozice radikální islamisté z hnutí aš-Šabáb, spolupracující s al-Ká’idou.
- Mogadišo samotné je již osvobozené, leč nadále nebezpečné. V této somálské metropoli sídlí současná federální vláda, jediný politický zástupce Somálska na mezinárodní scéně.
- Kromě Somalilandu, usilujícího o úplnou nezávislost, tuto vládu formálně uznávají všechna ostatní jmenovaná území – s podmínkou, že budoucí Somálsko bude uspořádáno na principu federace, kde jednotlivé části budou mít širokou autonomii.
