Tento rok je to přesně 75 let od začátku první cesty pánů Hanzelky a Zikmunda (H+Z) napříč polovinou planety. V letech 1947–1950 vedla přes Afriku a Ameriku a ze dvou komerčních inženýrů, kteří jeli do poválečného světa propagovat československé výrobky, učinila novináře, spisovatele, fotografy a cestovatele. Jak se změnila místa jejich cesty za tři čtvrtě století?
Z jejich textů se budoucí generace žijící v uzavřeném Československu dozvídaly o životě „tam kdesi“ a získávaly představu o afrických Pygmejích, výbuchu sopky či lovcích lebek. Ačkoliv jejich svědectví o tehdejším světě bylo významně upraveno zásahy editorů, kteří vydávané knihy doplnili o předmluvy vytvářející tolik potřebný dobový kontext a čtenářům tak prezentovali ideově vhodnou realitu, zůstávají knihy H+Z kulturním dědictvím. Historické materiály posbírané za několik let strávených ve světě se staly inspirací mnohým jejich pokračovatelům. Jedním z nich je Tomáš Vaňourek, který v dubnu 2021 zahájil svou Expedici Z101 a veze s sebou jejich cestovní deníky coby průvodce přes polovinu planety. Právě v nich jsou totiž ukryté skutečné postřehy o světě starém tři čtvrtě století, bez příkras, bez zásahů cenzorů, editorů, bez vlastních pocitů, které do nich každý, kdo s nimi přišel kdy do styku, vkládá. Osa cesty je tedy dána, ale protože slovy Miroslava Zikmunda „plány jsou od toho, aby se mohly měnit“, stává se z cestovních deníků inspirace, a nikoliv pevný itinerář. Přiblížím vám jeden z úseků, který už jsme absolvovali – z egyptského Luxoru do súdánské Kassaly.
Z Luxoru do Abú Simbelu
Luxor. V představách turistů po pyramidách místo, které patří na seznam snad každého návštěvníka lačnícího po poznání „pravé egyptské kultury“. Příjezd do města, které náš známý, jenž zde vyrostl, přesvědčivě nazývá vesnicí, v nás vyvolává řadu otázek. Opravdu jsme na místě, o kterém H+Z ve svých denících referují jako o lokalitě, kde byli očitými svědky stavby nové vesnice al-Kurna (al-Qurna), jež za svůj vznik vděčí uznávanému architektovi Hassanu Fathymu a která se stala od 50. let 20. století vzorem po podobné typy staveb v celém Egyptě? Myšlenka vybudování ve své době moderní zástavby se ovšem nezdařila.
Budovatelské úsilí Egypt zachvátilo bezprostředně po válce a s nástupem prezidenta Násira ještě zesílilo. Právě sem, do oblasti Horního Egypta, se soustředila pozornost režimu, který se k moci dostal jen pár let poté, co její osobitost zachytili H+Z, kteří si několikrát posteskli nad dědictvím Britů, které zde spatřovali na každém kroku. Otázkou je, jak by hodnotili počínání jejich následovníků. Jediným orientačním bodem v potemnělých ulicích je Nil, který celou oblast rozděluje na východní a západní břeh, jež jsou spojeny několika málo mosty. Noc v hotelu za pět dolarů s výhledem na osvětlené Údolí králů v nás vyvolává příslib dalších zážitků.
Ranní pohled na slepé rameno Nilu, kolem kterého žijí feláhové, nás přivádí ke konverzaci s místním mužem, který nám na obrovském podnose servíruje pravou egyptskou snídani. Feláhové jsou zemědělci a většina Egypťanů je vnímá jako chudé, negramotné a tak trochu podřadné. Za tři měsíce jsme snad nepotkali nikoho, kdo by o nich nehovořil aspoň s mírným despektem. Portýr vděčný, že si může procvičit angličtinu, nám vypráví, jak si jako malý hrával právě v těch místech, kam nyní směřují zástupy dychtivých turistů.
Jednoduchost, s jakou přibližuje realitu svého dětství, nás odzbrojuje. „Prostě žiješ, pak umřeš a někdo tě dá do sarkofágu. Měli jsme domeček na skále v Údolí králů, ve kterém jsme žili, a dole ve sklepě byly mumie. Tam, kde je hrob Tutanchamona, jsem hrával fotbal a každému to bylo jedno. Až jednoho dne přišel někdo z vlády, řekl, že náš dům má určitou cenu, kterou nám zaplatí, když se odstěhujeme. Cílem bylo dostat nás pryč a do oblasti přilákat turisty,“ popisuje zcela bez emocí a před námi se vyjevuje příběh toho, jak se z Egypta stala jedna z nejpopulárnějších lokalit. Banány a zelenina pěstované všude kolem se začaly ve velkém vyvážet do Evropy, místní začali bohatnout a kupovat si věci, které mnohdy ani nepotřebují. Kola konzumu se roztočila naplno a o jejich zběsilém tempu se přesvědčujeme i další dny.
Pod tíhou turismu
Údolí králů není na podzim v době přetrvávajícího covidu přeplněno turisty. Vstupenka do areálu zahrnuje volný přístup do tří hrobek, z kterých jsou ale vyňaty ty, které jsou dle doporučení ty nejzajímavější. Bez přemýšlení přikupujeme nejdražší vstupenku, v přepočtu za tisíc korun, abychom se dostali do hrobky vytesané v 300metrové hloubce. U hrobky ovšem zjistíme, že se dostaneme jen do 25 metrů a zbytek bude otevřen do tří let! Ve vrátnici nám to taktně zamlčeli a zkasírovali nás. U každého vstupu do hrobky čeká místní průvodce, který nás, aniž se ho prosíme, provází se slovy „tady je hrobka“ a vyžaduje bakšiš. Poznávání věhlasného údolí zahrnuje i lokality v jeho bezprostřední blízkosti, jako je Ramesseum, kde nikdo není kromě jednoho staršího páru, zdecimovaného vedrem a místním průvodcem. Obrazové výjevy zachycují Ramsese II. jako velikého válečníka, vyobrazeného s dvojspřežím, pod jehož koly nalezly smrt desítky nepřátel. Historická pravda je trochu jiná a nám to vyvolává úsměv na rtech, protože je jasné, že historii píše ten, kdo je u moci. Při čem nám naopak úsměv tuhne, jsou místní průvodci, kteří nám nabízejí za drobný úplatek fotky kostí, které vydloubávají v okolí areálu. Aniž bychom peníze nabídli, přinášejí před naše fotoaparáty lebku, zbytky chodidla a lýtkové kosti a kousek opodál pod nepálenými cihlami jsou pozůstatky hrudního koše. I to je důsledek turismu…
Chrám Hatšepsut pak celému poznávání zasadí poslední ránu. Hledáme místo a kompozici původní fotky H+Z, abychom zdokumentovali, jak se místo za více než 74 let proměnilo. Konečně, je to esence naší práce. Je nám jasné, že nějaké změny celé prostranství dozná, ale že bude chrám mít oproti roku 1947 o patro navíc, nás, mírně řečeno, šokuje. Je nám vysvětleno, že takto to původně vypadalo a sochy zdobící celou stavbu jsou původní. Otázku, kde tyto sochy byly v roce 1947, nevyslovujeme nahlas a tiše posloucháme místní průvodce, jak neznalé návštěvníky přesvědčují o tom, že všechno, co vidí, je původní.
Poznávání Luxorského chrámu a Karnaku za večerního osvícení je krásné, byť musíme prchat před dalšími „průvodci“. Celé objevování oblasti pak zakončujeme letem v balonu nad Luxorem. Nil už jsme sice překročili několikrát po zemi nebo po vodě, ale ještě ani jednou ve vzduchu.
Dvojí Asuán
Míříme proti proudu Nilu dál na jih do oblasti Asuánu, za kterým se otevírá Asuánská přehrada, a především Núbijská poušť. V Asuánu na jednom břehu vidíme zázemí moderní civilizace, zatímco na druhém na nás dýchne pravá núbijská kultura, S tou se setkáváme díky volbě trasy: asfaltová silnice mizí a dojezd do hotýlku v núbijském stylu je ve skutečnosti blouděním za světla problikující navigace.
O tom, že Asuán stojí za návštěvu, se přesvědčila už slavná Agatha Christie, která ve zdejším hotelu Old Cataract měla svůj apartmán, v němž napsala jeden ze svých nejslavnějších románů: Smrt na Nilu. Děj se odehrává na lodi SS Sudan, která kotví nedaleko a můžete ji navštívit. Kromě ní je Nil doslova posetý dalšími plavidly, od tradičních dřevěných plachetnic zvaných felúky až po rychlé čluny. Pronájem lodi i s dobrým kapitánem je příjemný způsob, jak nejen poznat oba břehy během pár hodin, ale především jak zachytit zcela jedinečný ptačí život. I pro neznalce se totiž otevírá svět, který je jinde k vidění jen těm nejlepším pozorovatelům a zkušeným ornitologům. Před námi poletují vlhy, ledňáčci, volavky, luňáci a dudci.
Asuán je pro nás také místem, kde ověřujeme poslední informace před cestou do Súdánu. H+Z ve svých denících píší, jak chodili po místních úřadech a zajišťovali si povolení na průjezd pouští, kolik času jim shromáždění všech papírů zabralo a jaká beznaděj a rozčarování je zachvátily, když zjistili, že v den odjezdu musí ještě počkat. Je sice jiná doba, ale stejný příběh, a tak i my navštívíme „pro jistotu“ súdánský konzulát, který najdeme až na druhý pokus, protože v původním sídle, jehož adresa je k dohledání na internetu, zůstaly pouze hřebíky po cedulích. Zjišťujeme, že máme vše až na drobnost v podobě PCR testu, vstupenky v době covidu do každé země. A tak strávíme tři dny zajišťováním tohoto potvrzení, při kterém navštívíme několik zdravotnických zařízení, abychom si na konci anabáze nechali udělat test na prostranství, které je objektivně staveništěm. S touto propustkou míříme do Abú Simbelu, kde nás čeká prohlídka místního chrámu a konečně tolik vytoužená cesta do Súdánu.
Konečně Súdán
Naloďujeme se. Ačkoliv jedeme autem, je cesta na egyptsko-súdánskou hranici spojena s asi hodinovou plavbou napříč Násirovým jezerem, které jinak překonat nelze. Jediné osobní auto na palubě dává znát, že trasa nepatří k turisticky vytíženým, a překvapivé pohledy řidičů náklaďáků, kteří do Súdánu vozí stavební materiál, nás utvrzují v tom, že turistický Egypt necháváme za sebou. Z přívozu sjíždíme zpět na asfalt, mobilní signál se ztrácí a jedeme směr hranice. Kromě nás je tu asi deset civilistů: Súdánci či Egypťané, kteří hranici překračují v autobusech, po strop naplněných konzervami s rajčaty. Proč rajské protlaky tvoří tak vítanou obchodní komoditu, nezjistíme ani po třech měsících, které v Súdánu strávíme. Jsme ale šťastni, že celý ten čas nestrávíme na tomto hraničním přechodu a proces vybavení všech papírů zabere pouze osm hodin, čtyři na každé straně s pomocí dvou místních převaděčů a několika stovek dolarů. Podaří se nám však to, od čeho nás mnozí zrazovali a tvrdili, že to není možné. Po celodenním martyriu zahrnujícím návštěvu nespočtu kanceláří, získání množství razítek a dvou káv v místních kafeteriích, kde strháváme takovou pozornost, že se na nás osazenstvo chodí zblízka dívat, vjíždíme do Súdánu.
Od prvních metrů se ocitáme v jiném světě. Egypt plný bakšiše zůstal za námi a před námi se otevírá třetí největší země Afriky s více než 45 miliony obyvatel, která se však stále řadí mezi nejchudší na světě a je předmětem mnoha mezinárodních sankcí. Jejich dopad si uvědomujeme od prvních chvil. To, co bylo doposud samozřejmostí, se stává nedosažitelným luxusem. Nejbližší bankomat je několik set kilometrů a ani ten nevydává peníze, pokud nemáte účet v súdánské bance. Což nemáme. Nejrůznější výrobky, které máme běžně rádi, jsou najednou nedostupné anebo stojí tak moc, že jejich konzumaci nahrazujeme produkty místní provenience. Po razantním zhoršení politické a bezpečnostní situace během našeho pobytu zmizí z regálu prakticky vše od pečiva až po sladkosti a zůstanou jen trvanlivé konzervy. Vzpomeneme si na rajčatové konzervy, jejichž exportér si pravděpodobně mne ruce.
Mobilní operátor sice má pobočku ve Wádí Halfě, ale dáma po zprovoznění SIM karty lakonicky sdělí, že signál výborně funguje v Chartúmu, který je vzdálen dvanáct hodin jízdy. I tak ve Wádí Halfě, prvním městě (či spíše osadě), strávíme dvě noci a přemýšlíme, kde je asi strávili Hanzelka se Zikmundem, protože ve svých denících hovoří o hotelu. Nechce se nám věřit, že by tehdy tady bylo něco lepšího, než je dnes, ale nic bližšího nezjistíme.
Boj o pohon a státní převrat
Vydáváme se dál směrem do hlavního města. Silnice vede nejdříve podél Nilu a my si během prvních pár kilometrů všímáme mrtvých těl krav, která leží v písku podél cesty. Průběžně se v nepravidelném rytmu objevují čerpací stanice, z nichž polovina je zavřená, z funkční poloviny nemá polovina naftu a ten zbytek dotankovává. Pobyt v zemi, která do roku 2011 měla jedny z největších nalezišť ropy na světě a dodnes jí má objemově dostatek, se tak rázem stává bojem za plnou nádrž. Její význam je zásadní zejména při dlouhých přejezdech pouště, která je kromě oblastí kolem Nilu všudypřítomná. S tím, jak postupujeme na jih, stoupají teploty, které rázem atakují 50 stupňů, a ukazatel teploty oleje v motoru se blíží ke stovce.
Vjezd do Chartúmu po dvanácti hodinách se zapíše do vzpomínek jako máloco předtím. Nejdříve projíždíme Omdurmánem, historickým hlavním městem, jehož ulice jsou lemovány prodejci ovcí, koz a melounů. Všudypřítomná trojkombinace nás nenechává na pochybách, co budeme v nejbližší době pravděpodobně jíst. Projedeme městem, vjíždíme na most, který je spojnicí do Chartúmu, a před námi se otevírá panoráma sídla, které se stalo hlavním městem po vyhlášení nezávislosti v roce 1956. Kontrast výškových budov, z nichž jedna imituje slavnou londýnskou „Okurku“, promenáda podél Nilu a prašné ulice, v nichž na plastových židličkách posedávají místní, se nám zapíší do vzpomínek. Stejně tak jako střelba na ulici, kterou nás Chartúm po sjezdu z onoho mostu přivítá. Zjišťujeme, že během dvoudenní absence mobilního připojení v zemi proběhl neúspěšný pokus o převrat a jeho dozvuky nám probíhají přímo před očima.
Vedro a cesta utrpení
Vedro. Nejcharakterističtější rys pobytu v Súdánu, který nabývá v průběhu tří měsíců podob, o jakých se nám ani nezdálo. Změna ročního období činí z dnů strávených venku doslova peklo. Pracovat se dá jen brzy ráno, v poledne na nás padají mdloby a kolem nás poletují mouchy. Vzpamatovat se dokážeme až vpodvečer. A to ještě za předpokladu fungující klimatizace, v opačném případě lze pouze počítat gekony na stěně. Když stojíte na otevřeném prostranství a zafouká, máte pocit, že na vás míří rozpálený fén. Z města zmizely venkovní zahrádky se stolky a židlemi a kuřáci se raději vzdali své záliby. Nadějí na zchlazení se stávají vody Rudého moře a několik stovek kilometrů vzdálený Port Súdán na východě země.
Už samotná cesta Chartúm – Port Súdán je zážitkem, jenž předčí i trasu Wádí Halfa – Chartúm lemovanou mršinami. Vzhledem k vnitropolitické situaci je třináctihodinová cesta spojená s desítkami kontrol. Jak se přibližujeme k největšímu súdánskému přístavu, je patrné, že se zlepšuje zásobování. V Chartúmu jsme odvykli čemukoliv, co by jen náznakem bylo z dovozu, a z nákupu pečiva se stala záležitost stěží popsatelná. Přelom v cestě přichází ve městě Šandí (Shendi), kde začíná jiný Súdán, ten, který viděli H+Z. Velbloudi jsou osedláni zdobenými sedly, muži mají u pasu meče, domy jsou z hlíny a nepálených cihel. Čerpací stanice neexistují a kolem cesty postávají kluci s kanystry, kteří je sem nosí ze vzdáleného okolí. Jediné, co připomíná fakt, že jsme v Súdánu jednadvacátého století, je existence skladu státní firmy, kde se koncentruje ekonomický život oblasti.
Za H+Z do Kassaly
Port Súdán. Pobyt v hotelu, kde se ke snídani podávají těstoviny a káva, naznačuje, že všechny zážitky budou nevšední. Vzhledem k tomu, že Port Súdán je posledních několik měsíců pravidelně uzavírán, což zcela ochromuje e konomiku celé země, je na první pohled patrné, že situace je napjatá, Místní, kteří jsou zvyklí žít z obchodu, se najednou ocitají ve vzduchoprázdnu, protože zahraniční společnosti odmítají přístav využívat z důvodu politické nestability. Kontejnery zůstávají v saúdskoarabské Džiddě, ležící na opačném břehu a domorodci naplno pociťují dopady současné nejistoty.
Celá oblast je obývána kmenem Bedžů, jehož příslušníci mají v odlehlé části města trh. V praxi se jedná o několik stánků, kde můžete koupit pár základních produktů, jako je třeba domorodá zbraň zvaná džambíja. Ta se pohupuje u boku mužů oděných v bílých galábijích, kteří svůj přesun z místa na místo řeší pomocí zaparkovaných velbloudů. Konečně v Omdurmánu jsme zavítali na největší súdánský trh s velbloudy a vyslechli si příběhy o tom, jak obchodníci z Dárfúru vedou své zboží právě až sem, tisíce kilometrů daleko.
Cesta pokračuje dál do Kassaly. H+Z tu pobývali, když odtud směřovali dále na východ do italské Eritreje. Město s více než půl milionem obyvatel je vlastně koncepčně vesnicí, která leží v blízkosti mimořádně nestabilního regionu Tigraj. Jen kousek od nás probíhá něco mezi genocidou a občanskou válkou, a to za vydatné podpory etiopské centrální vlády. Uprchlíci opouštějící tento region směřují právě do Súdánu, protože ačkoliv zde panuje chudoba, mají šanci najít práci a na svůj skromný život si sami vydělávat. Celkově se nacházíme v místech, kde jen zmínka o tom, že jsme turisté, vyvolává poprask, což se projevuje třeba tím, že před naším hotýlkem se kupí davy místních čekajících na to, kdy vyjdeme ze dveří.
Kousek nad městem se tyčí hory Taka, kde vznikly historické fotky H+Z, a my se snažíme je replikovat. Hory zůstaly, ale hliněné stavby smetly deště a z výjezdové cesty z města je dnes místo, které se nachází pět minut jízdy autem před centrem. Po třech hodinách práce místo najdeme, fotka vznikne a zvedne se písečná bouře.
Vracíme se do hlavního města. Po cestě nás čekají další srovnávačky, přičemž najít původní místo podle záznamu v deníku „pista mezi Chartúmem a Kassalou“ je záležitostí opět spíše detektivní. Nakonec se podaří a cestu trvající několik hodin zpestří dopravní policie pokutou za překročení rychlosti. Platíme v přepočtu asi 25 korun a fotíme si záznam, na kterém je čas o pět minut pozdější, než kolik máme na hodinkách v době, kdy pokutu platíme.
Expedice Z101 pokračuje dál. Cílem je dosáhnout v první polovině roku 2022 Kapského Města a v druhé polovině roku zahájit jihoamerickou etapu. Ze Súdánu míříme dále na jih, ovšem přes které země to přesně bude, nevíme a necháváme se překvapit každým dnem, který v Africe strávíme. Jak se nám to daří, můžete sledovat na webu z101.cz a našich sociálních sítích.
1. 12. 2021
Chartúm se 1. prosince 2021 stal místem, kde se dozvídáme o smrti Miroslava Zikmunda. V zemi, ve které Jiří s Miroslavem jen tak tak unikli smrti, když se ztratili v Núbijské poušti, k nám dolehne informace, na kterou nevíme, jak přesně reagovat. Ve stejný den je ve Zlíně v 21. budově ve spolupráci s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně otevřena výstava srovnávacích fotografií zachycujících proměnu tuniských, egyptských a súdánských míst, která se v roce 2021 podařilo navštívit. Ukazují, jak se mění svět a my s ním. Naším dalším cílem je dojet do půlky roku 2022 do Kapského Města a pak zamířit do Jižní Ameriky.
