Madagaskar dělí od východního pobřeží Afriky 400 kilometrů Mosambického průlivu. Izolace ostrova způsobila, že zdejší flóru a faunu tvoří z 90 procent endemity. To, co si užijete na Madagaskaru, není k vidění nikde jinde na světě.
Díky izolaci se na ostrově vytvořil jakýsi mikrokontinent, bohatý nejen na faunu, ale i na flóru, která patří k nejrozmanitějším na světě. Najdeme zde tropické pralesy, opadavé lesy, savany, ale i pouště a polopouště. Vyskytuje se zde na 13 000 druhů rostlin. Jedna z nich figuruje dokonce i ve státním znaku země. Jde o tzv. palmu poutníků – ravenalu madagaskarskou.
Madagaskar je více než sedmkrát větší než Česká republika a řada jeho oblastí je jen těžko dostupná. Ať už se ale vydáme kterýmkoliv směrem, je vždy co objevovat.
Alej starých obrů
Nejznámější madagaskarskou rostlinou je určitě baobab. Do svých kmenů hruškovitého tvaru ukládá velké zásoby vody, které využívají i místní obyvatelé. Na světě se vyskytuje osm druhů baobabů. Mimo Madagaskar rostou pouhé dva, a to v Africe a v Austrálii. Vědci dosud neobjasnili, jak k jejich šíření mezi kontinenty došlo. Baobaby jsou výlučně tropické rostliny s úctyhodnou dlouhověkostí. Vzrostlé stromy mohou být staré až 2000 let.
Morondava je přímořské letovisko na západním pobřeží Madagaskaru. Kromě překrásných pláží a hotelových resortů se sem jezdí právě za baobaby. Ne že by tito velikáni nerostli i jinde na ostrově, ale jejich koncentrace v těsné blízkosti turisty navštěvovaného města přinesla této oblasti světovou proslulost a zdejší Baobabová alej patří k nejfotografovanějším madagaskarským motivům.
Marozevo: zaostřeno na chameleony
Soukromý park Marozevo leží na 75. kilometru silnice N2, která spojuje hlavní město Antananarivo s populárním národním parkem Andasibe-Mantadia. Není nijak veliký a většina jeho částí by spíše snesla označení farma nebo malá zoo. Svým návštěvníkům ale nabízí možnost pozorovat zblízka různé druhy zvířat, která by ve volné přírodě v takové koncentraci spatřili jen těžko. Nejběžnějšími chovanci jsou různí chameleoni, žáby, krokodýli, hadi, gekoni, ptáci, ale i lemuři nebo vzácní motýli.
Park, známý také jako Peyrieras Butterfly Farm, Peyrieras Nature Farm nebo Mandraka Reptile Farm, založil francouzský entomolog a herpetolog André Peyriéras, který na ostrově trvale pobýval a pracoval mezi lety 1954 až 2005. S jeho jménem je spojena celá řada postupně objevovaných madagaskarských živočichů. Pokud pomineme větší z nich a zůstaneme pouze u hlavního objektu jeho zájmu, můžeme směle konstatovat, že André na Madagaskaru skutečně nezahálel. V průběhu zhruba 50 let zde objevil více než 3000 druhů hmyzu, které ve svém názvu dodnes nesou jeho jméno. Když v roce 2018 zemřel, přebrala štafetu jeho dcera Sylviane, která dnes Marozevo provozuje.
Chameleoni jsou v Marozevu umístěni v několika průchozích zalesněných voliérách, kde lze jejich pozorováním trávit celé hodiny. Na ostrově jsou sice běžní, ale v pralesním terénu se je ne vždy podaří dohledat, natožpak „zvěčnit“. Místo je proto oblíbeným cílem fotografů a filmařů, kteří se zde mohou doslova vyřádit.
Toho, kdo právě nefotí, pak mohou napadat další související otázky. Kolik druhů chameleonů na Madagaskaru vlastně žije? A kolik jich je na celém světě? Že to není tak jednoduché, mi potvrdil i náš přední odborník Petr Nečas. Podle něj se na Madagaskaru podle posledních vědeckých výzkumů vyskytuje 98 popsaných validních druhů chameleonů. V celém světě pak bylo na sklonku roku 2020 oficiálně uznáno 212 popsaných a platných druhů. Neoficiálně se ale prý tento počet brzy zvýší o dalších přibližně 30–50 druhů. Zdá se, že v případě chameleonů se o něco rychleji objevuje, než přesně vědecky zařazuje. Není divu, zhruba třetina těchto plazů byla na Madagaskaru objevena až v posledních 20 letech.
Nářek duchů na Lemuřím ostrově
Sahuli je drobná žena středního věku, kterou zdobí khaki uniforma a poněkud bizarní klobouček. Ve vesničce, jež je výchozím bodem pro poznávání unikátního deštného pralesa, který tvoří národní park Andasibe-Mantadia, se nesetkáváme poprvé. Sahuli mě uchvátila už před několika lety během naší noční vycházky pralesem, kdy v temné spleti stromů jen za svitu baterky bez váhání nacházela a také přesně popisovala jednotlivé druhy živočichů, aktivních především v noci. Většinu obyvatel zdejšího pralesa, k nimž patří třeba lemuři nebo různé druhy ptáků a plazů, lze ale pozorovat hlavně ve dne. Velkou výhodou pro takové výpravy je najít si ubytování co nejblíže srdci parku, odkud je pak vše na dosah. Opravdové terno je ubytování v pralesní Vakona Lodge, která svým hostům nabízí i návštěvu tzv. Lemuřího ostrova. Jde o malý kousek pevniny, obklopený vodou, kam vás místní průvodce dopraví během pár minut na malé kánoi. Lemuři jsou neplavci a na ostrůvku, kam byli před lety vysazeni, jich pohromadě žije několik druhů.
Rodové pojmenování těchto zvířat vychází z latinského slova lemuros. Tak Římané nazývali duchy zemřelých, kteří se za nocí ozývali pekelným křikem a nářky. Tajemné zvuky nesoucí se nočním pralesem zněly podle všeho stejně strašidelně i prvním Evropanům a pojmenování dosud neznámého druhu bylo na světě!
Asi nejznámějšími obyvateli Lemuřího ostrova jsou lemuři kata, které proslavil animovaný film Madagaskar. Krále Jelimána dnes zná téměř každé malé dítě a na ostrůvku, kde se to těmito poloopicemi doslova hemží, propadnou jejich kouzlu beznadějně i dospělí. Zdejší lemuři si navíc postupem času zvykli na blízkou přítomnost lidí, a tak není nic neobvyklého, když se pro ně po přistání na ostrůvku stanete jakousi živou prolézačkou.
Palmarium: Hnízdo snů
Soukromá rezervace Palmarium leží v oblasti jezera Ampitabe na březích průplavu Pangalanes, který se tu stýká s Indickým oceánem. Jediná cesta z východního pobřeží ostrova sem vede po vodě. Místní obyvatelé znají Palmarium spíše pod názvem Akanin’ny Nofy. V překladu z malgaštiny to znamená něco jako „Hnízdo snů“. A sny se v Palmariu opravdu mohou plnit, alespoň těm, kteří se zajímají o madagaskarskou přírodu.
I tady jsou hlavním lákadlem lemuři. Žije jich tu deset druhů, včetně největšího představitele lemura Indri indri, který dorůstá výšky až 77 cm a může vážit mezi sedmi až devíti kilogramy. Ani tyto rozměry však indri nebrání pohybovat se v korunách stromů ladnými skoky, dlouhými až deset metrů.
Svůj mezinárodní název indri získal tento lemur vlastně omylem. V překladu z malgaštiny znamená něco jako „podívej se nahoru“. A právě k pohledu do korun stromů vybízeli domorodci první Evropany, když jim chtěli toto zvíře ukázat. Ti pak tento povel omylem považovali za název samotného zvířete a přenesli jej až do dnešních časů.
Sami Malgašové ale indri znají pod názvem babakoto. Ten vychází z místních legend a souvisí i s nezaměnitelným křikem, kterým se tito lemuři vzájemně svolávají a který je slyšet až na vzdálenost tří kilometrů. Podle jedné z pověstí žil kdysi otec, který měl syna jménem Koto. Chlapec se jednoho dne ztratil v pralese a otec se jej vydal hledat. Také se ale nevrátil. Vesničané pak v lese objevili dva velké a smutně naříkající lemury. Uvěřili, že to nemůže být nikdo jiný než ztracená dvojice. Otec se malagašsky řekne baba a právě na jeho počest pak dostal tento lemur jméno babakoto, tedy otec chlapce Koto.
Malgašové pevně věří, že lemuři indri mají lidský původ, a jejich zabití je tak dodnes považováno za těžké fady, což je madagaskarský výraz pro soustavu zákazů, které známe více pod názvem tabu.
Osudový prostředníček
Zvířat se týká i celá řada dalších madagaskarských báchorek. Některé mohou být, stejně jako v případě lemura indri, zvířatům prospěšné, jiné zase naopak mohou vyvolávat strach a také nepřátelské reakce domorodců.
Na malém ostrůvku, kam jsme se z Palmaria v podvečer přepravili lodí, žije vzácná poloopice ksukol ocasatý, která je mezi domorodci známa jako aye aye. Jde o jedno z nejtajemnějších zvířat Madagaskaru, které je aktivní výhradně v noci a hledání potravy v naprosté tmě je také plně uzpůsobeno. Využívá k tomu zejména svůj dlouhý prostředníček, kterým dokáže během vteřiny až osmkrát ťuknout na kmen stromu. Když zaznamená správný zvuk, rychle se prokouše dřevem a prstem hledá v dutině hmyz. Rádo si ale také pochutná na zralém ovoci nebo na kokosech. Šikovný prostředníček je však pro ksukoly zároveň i pohromou. Domorodci věří, že když jím aye aye na někoho ukáže, dotyčný brzy zemře. Proto ksukoly často nemilosrdně zabíjejí. V první polovině 20. století tak byli ksukoli dokonce považováni za vyhynulé a znovu objeveni byli až v roce 1957. V zajetí jich po celém světě žije kolem třiceti a nejstarší chovaný jedinec se dožil 23 let. Jak je tomu ale v přírodě, zatím s jistotou nevíme. Na to žije tento tajemný živočich až příliš skrytě.
Les kamenných jehel
Národní park Tsingy de Bemaraha je světový unikát. Přesto není nijak lehce dostupný. Jediným způsobem, jak se do této odlehlé oblasti dostat, je absolvovat zhruba 190kilometrovou jízdu z Morondavy. V našich podmínkách se takový počet kilometrů nezdá nijak závratný, ale v této části Madagaskaru zdolání tohoto úseku zabere nejméně deset hodin. Silnice jsou ve špatném stavu a k čisté době jízdy je třeba připočítat i čas strávený na přívozech přes řeky Tsiribihina a Manambolo, které leží v cestě. Sám park zaujímá rozlohu přibližně 160 000 hektarů a v roce 1990 byl zapsán na Seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Původ zdejších vápencových skal sahá do dávné minulosti, kdy se Madagaskar vlivem posunu tektonických vrstev oddělil od afrického kontinentu. Západ vzniklého ostrova byl ale ještě další miliony let ukrytý pod mořskou hladinou a vytvářely se zde vysoké vápencové usazeniny. Když oceán ustoupil, vznikl gigantický vápencový útes, ze kterého eroze a voda časem vytvořily les kamenných jehel. Ve spodní části jsou skály protkány jeskyněmi, jimiž kdysi protékaly podzemní řeky a které jsou přístupné od řeky Manambolo, která v parku představuje hlavní vodní tepnu.
Název Tsingy de Bemaraha znamená v překladu „Tam, kde člověk nemůže kráčet bos“ a toto tvrzení lze beze zbytku potvrdit. Les skal ostrých jako břitva se tyčí až do sedmdesátimetrové výšky a zdá se na první pohled zcela neprůchozí, bez ohledu na to, do které ze dvou hlavních částí parku se vydáte. Jako první se návštěvníkům přirozeně nabízejí Malé Tsingy, které leží poblíž centrály parku a jsou dostupné po krátkých visutých můstcích, kovových žebřících nebo schodech vytesaných přímo do skály. Velké Tsingy pak leží asi o hodinu jízdy dále a k samotným skalám je to ještě kus cesty lesnatým terénem. Odtud pak vede několik okruhů, které mohou absolvovat i lidé bez zvláštní horolezecké průpravy. Pohyb ve skalách si ale jistou fyzickou kondici a obezřetnost určitě žádá. Průrvy jsou až desítky metrů hluboké a na jejich dně čekají na neopatrného návštěvníka stovky ostrých kamenných kopí.
Přechod hluboké rokle po lanovém mostě je pak už opravdu jen pro silnější nátury, které netrpí závratí, a o nic jednodušší není ani sestup po příkrých skalách bez zvláštního jištění. Vynaložená námaha se ale určitě vyplatí. Stovky tyčících se skalních jehel s hlubokými propadlinami porostlými bohatou flórou, typickou pro západní Madagaskar, nabízejí rozhodně nezapomenutelné pohledy.
Bude Madagaskar pustý?
Mohlo by se zdát, že Madagaskar je učiněný ráj. To však platí jen částečně. Ostrov se stranou zraku běžného návštěvníka potýká s celou řadou problémů. Některé mají kořeny hluboko v historii, většina je ale vydatně živena zamotanou politickou situací a všudypřítomnou korupcí. Madagaskar patří k nejchudším zemím světa, kde je až 70 procent obyvatel nuceno vyžít za zhruba dolar denně. S tím souvisí i rychle postupující masivní mýcení lesů, kterým si zdejší obyvatelé pomáhají k malým políčkům. Těží se také dřevo pro výrobu nezbytného dřevěného uhlí nebo i vzácné druhy pro výrobu drahého nábytku, například palisandr madagaskarský. Rychlost odlesňování je ohromující, a pokud to tak půjde dál, může se madagaskarská krajina stát za dvacet třicet let pustinou.
„Tamhle je!“ Zvíře velikosti malé pumy se nakrátko mihne otevřeným prostranstvím a zmizí mezi křovisky. Jde o jedno z nejvzácnějších setkání, která lze na Madagaskaru zažít. Fosa madagaskarská je největší ostrovní šelma a bývá aktivní především v noci. Spatřit ji za dne, a ještě zblízka se rovná malému zázraku. I ty se ale někdy dějí. Třeba potkají nejen národní park Kirindi, kde je zatím ještě možné fosu pozorovat, ale i celý ostrov, který ve světě nemá obdoby.
Chameleonská nej
- Dosud nejmenší druh chameleona na světě, Brookesia micra, byl na Madagaskaru objeven teprve v roce 2012 a dosahuje velikosti pouhých 29 milimetrů, zatímco největší z těchto plazů, chameleon obrovský, doroste i velikosti více než 70 centimetrů.
- Kromě Madagaskaru, který je jejich hlavním domovem, se chameleoni vyskytují ještě ve značné části Afriky, na Blízkém východě, v Indii nebo na Šrí Lance. V naší domovské Evropě žije pouze jediný druh – chameleon obecný, rozšířený zejména v jižním Španělsku.
- Chameleoni se vyvinuli koncem křídy a na Madagaskar se zřejmě dostali na kusech plovoucí vegetace z východního pobřeží Afriky. Málokdo ale ví, že tito ještěři kdysi žili i u nás. Dokládá to jeden z nejstarších miocénních nálezů čelisti chameleona z chebské místní části Dolnice.
Dobré vědět
- K cestě je nutný pas s platností nejméně šest měsíců (s alespoň dvěma volnými stranami) a zpáteční letenka. Víza je nejbezpečnější zajistit si předem on-line prostřednictvím www.e-visa-madagascar.com.
- Na Madagaskar není předepsáno žádné povinné očkování s výjimkou žluté zimnice, ale to jen v případě, že cestujete ze země, kde se tato choroba vyskytuje.
- Na Madagaskar se dostanete letecky. Ceny letenek začínají na zhruba 17 000 Kč.
- Časový posun je +1 hodina oproti letnímu a +2 hodiny oproti našemu zimnímu času.
- Místní měnou je ariary (MGA), někde lze platit i v eurech. 1000 MGA odpovídá necelým šesti Kč. Cena hlavního jídla v restauraci se pohybuje mezi 12 000 - 20 000 MGA.
- Z hlediska kriminality patří Madagaskar spíše k bezpečnějším zemím. Opatrní ale buďte ve městech, zejména v centru Antananariva, kde se množí případy kapesních krádeží.
Od Marka Pola po svatého Vavřince
Pojmenování Madeigaskar použil poprvé ve 13. století Marco Polo ve svém slavném cestopise. Netýkal se ale dosud neobjeveného ostrova. Polo měl tehdy podle všeho na mysli somálské Mogadišo, které znal pouze z doslechu a omylem mu přiřkl status ostrova. Prvním Evropanem, který Madagaskar spatřil na vlastní oči, byl Portugalec Diogo Dias, kterého sem během výpravy do Indie roku 1500 zahnala bouře. Bylo právě 10. srpna a svátek slavil Vavřinec. Nově objevená pevnina tak dostala název ostrov svatého Vavřince. Výraz Madeigaskar ale nezapadl. V době renesance jej ostrovu přiřkli italští kartografové a nové označení se ujalo.
