Po první světové válce se situace vídeňských Čechů výrazně změnila. Po staletích se mezi Prahou a Vídní objevila státní hranice a oni se stali národnostní menšinou na území cizího státu. Pokud si chtěli zachovat zaměstnání, museli přijmout rakouské občanství. Mnozí to odmítli a vrátili se do vlasti, jiní odjížděli proto, že očekávali v samostatné republice lepší životní šance.
Odhaduje se, že po roce 1918 Rakousko opustilo 150 000 Čechů. Přesto 20. a 30. léta znamenají rozkvět menšiny. Za našimi krajany již stojí samostatný stát, který je podporuje finančně i morálně, a tak i úcta Rakušanů k vídeňským Čechům poněkud vzrůstá. Sociální složení menšiny se oproti předválečnému stavu také změnilo. Zmizela elita, kterou dříve tvořili aristokraté, ministři, poslanci říšské rady, novináři, ztenčila se vrstva umělců. Zbyli především ti, kteří dříve nejčastěji odcházeli za prací do bouřlivě se rozvíjejícího hlavního města monarchie: dělníci a řemeslníci.
V roce 1920 byla mezi Československem a Rakouskem uzavřena Brněnská smlouva o státním občanství a ochraně menšin, která mimo jiné umožnila rozvoj českého školství ve Vídni. Rakouský stát se zavázal udržovat obecné české školy s českým vyučovacím jazykem. Již existujícím školám budovaným spolkem Komenský bylo přiznáno právo veřejnosti, což v době monarchie nebylo možné. Za finanční podpory ČSR vznikly ve Vídni moderní školní paláce, které splňovaly všechny požadavky tehdejší doby. Dnes slouží potřebám rakouského školství, zatímco české a slovenské děti chodí do jediné zbývající školy na náměstí Sebastianplatz. Nezastupitelnou roli v životě české menšiny hrál sport, reprezentovaný především Sokolem, pak hudba, zpěv a divadlo.
Vídeň ve stínu hákového kříže
Dramatický politický vývoj v Rakousku 30. let pochopitelně poznamenal i život Michael Borovička, české menšiny. V roce 1934 vypukla občanská válka mezi vládou, Heimwehrem a ozbrojenými složkami sociální demokracie, v níž byli socialisté poraženi. Následující perzekuce postihla i Čechy, když sociální demokracie, jejich nejsilnější politická strana, byla zakázána.
Dne 12. března 1938 Hitler obsadil Rakousko, což mělo okamžitý dopad na židovské příslušníky menšiny. Postiženo bylo především české školství.
Mnoho učitelů odešlo zpět do Československa, nacisté zavedli říšsko-německé osnovy, školní budovy byly zabírány ve prospěch nacistických organizací. Češi v drtivé většině hlasovali pro souhlas s anšlusem v domnění, že je to zachrání před pronásledováním. Tlak nacistů ale navzdory tomu rostl, české spolky byly nejpozději do roku 1942 rozpuštěny, včetně školského spolku Komenský. Za této situace se vídeňští Češi zapojovali do odboje, za což jich desítky zaplatily životem. Nejznámější z nich je františkánská sestra Helena Kafková, řádovým jménem Maria Restituta, popravená v roce 1943, kterou papež Jan Pavel II. v roce 1998 blahořečil.
Nevydařený návrat do vlasti
Česká menšina ve Vídni přežila nacistickou okupaci, ale po válce ji čekaly ještě další komplikace. Během války si vídeňští Češi vytrpěli své, a tak se není co divit, že když vláda v Praze vyzvala v roce 1945 zahraniční Čechy k návratu do Československa, mnozí z nich to nadšeně uvítali. Konečně budou moci žít v prostředí, kde nebudou terčem nacionalistických útoků! Stěhovali se především do severočeského pohraničí, na jižní Moravu a do Slezska, tedy do oblastí, odkud byli vysídlováni Němci. Do roku 1947, kdy byla reemigrace z Rakouska prakticky ukončena, se do Československa přestěhovalo asi 11 000 osob, tedy zdaleka ne všichni Češi z Rakouska, jak se původně očekávalo. A ti, kteří už v ČSR byli, si záhy uvědomili, že jejich rozhodnutí mělo snad jen jediný klad: zbavili se národnostních třenic a děti mohli vychovávat česky.
Po únoru 1948 se změnila politická situace a vidina soukromého podnikání se rozplynula. Vídeňští Češi byli zvyklí žít ve velkoměstě, a najednou se ocitli v chátrajících vesnicích v pohraničí. Mnohdy dokonce reemigrantům komunistický režim zkonfiskoval čerstvě nabytý majetek. Nemohli cestovat, návštěva příbuzných ve Vídni se stala nesplnitelným snem. Toužili se vrátit do Rakouska a mnozí z nich to také v 60. letech, kdy nastalo politické tání, udělali.
Komunistický režim v Československu se snažil českou menšinu ve Vídni ovládnout, především její spolky a tisk. Otázka postoje k režimu v Praze, který se vytvořil po únoru 1948, způsobila rozštěpení celé české menšiny ve Vídni. Na jedné straně stály spolky, které spolupráci s režimem striktně odmítaly, na druhé ty, které k tomu byly ochotné. Třetí skupinu tvořili lidé, kteří k problému zaujímali neutrální stanovisko. Tento stav „nesvornosti“ přetrvával vlastně až do 90. let, ale v průběhu času se ostří odporu vůči totalitnímu režimu postupně otupilo. Ideologický boj proti komunismu ztratil pro mnohé vídeňské Čechy význam. Na druhé straně navázání kontaktů, cestování do Československa a finanční subvence z Prahy měly také něco do sebe.
Srpen 1968 všechno změní
Horní a Dolní Rakousy, které hraničily s ČSR, patřily po druhé světové válce do sovětské zóny, a tak útěk přes hranice do Rakouska představoval riziko. Poúnoroví emigranti, kteří tuto cestu přece jen zvolili, končili ve sběrných táborech v západních spolkových zemích, odkud pokračovali dál do západní Evropy nebo za oceán. Jen málokteří zůstali v Rakousku. Někteří z nich se v menšinových institucích sice dostali na vysoké pozice, ale v zásadě poúnorová emigrace život české menšiny ve Vídni podstatně neovlivnila.
Srpen 1968 všechno změnil. Invaze vojsk Varšavské smlouvy vyvolala emigrační vlnu, která neměla obdoby. Rakousko se stalo přechodným domovem pro mnoho tisíc Čechů a Slováků. Byli to turisté vracející se z dovolené v Itálii či Jugoslávii, ale také přímo uprchlíci z Československa. Od 21. srpna do 24. října 1968 přicestovalo do Rakouska podle oficiálních rakouských údajů přibližně 96 000 československých občanů přímo z ČSSR a dalších 60 000 z Jugoslávie či jiných zemí. Většina z nich se nakonec vrátila domů, ale asi 29 000 jich zůstalo.
Svět byl svévolným postupem Moskvy šokován a jednotlivé státy vycházely uprchlíkům všemožně vstříc. Po několika měsících však západní veřejnost o dění v okupovaném Československu postupně ztratila zájem a přístup k uprchlíkům se vrátil k normálu. V letech 1968–1970 požádalo o politický azyl v Rakousku 12 000 osob, ale jen asi čtvrtina z nich v zemi zůstala.
Prominentní skupinu emigrantů tvořili signatáři Charty 77. Spolkový kancléř Bruno Kreisky jim ve své zemi nabídl útočiště, čehož využilo asi 400 osob. Na rozdíl od ostatních emigrantů měli výjimečné podmínky. Dostávalo se jim zvláštní podpory a pomoci při hledání bydlení i zaměstnání, což jim ostatní mohli jen závidět.
Problematické soužití
Na první pohled by se mohlo zdát, že noví čeští emigranti budou mít ve Vídni výhodné postavení, vždyť česká menšina tu už byla a oni pro ni znamenali nejen početní posilu, ale také výrazné omlazení. A skutečně – v srpnových dnech se vídeňští Češi snažili bezradným uprchlíkům pomoci stejně jako ostatní Rakušané. Rakouský rozhlas vysílal čtyřikrát denně zprávy v češtině. Redakce Vídeňských svobodných listů a Vídeňských menšinových listů se změnily v poradenská centra pro uprchlíky, pořádaly se sbírky, Sokol dal k dispozici tělocvičnu jako ubytovnu…
Funkcionáři spolků vkládali do nových příchozích velké naděje, avšak mnozí Češi, zejména mladí, se spolkového života neúčastnili, spíše usilovali o asimilaci, často i z důvodů profesionální kariéry. Naděje spolkových činovníků se tedy nenaplnily, jejich řady posílili opravdu jen jednotlivci. Jak je to možné? Vždyť zpočátku tu bylo takové nadšení! Mezi starousedlíky a posrpnovými emigranty se však vytvořila bariéra, kterou se nepodařilo překonat. Obě skupiny měly zcela rozdílné životní zkušenosti, zájmy i sociální postavení. „Osmašedesátníci“ a emigranti z pozdějších let se potřebovali rychle integrovat do společnosti, získat zaměstnání, sociální jistoty, zázemí. To všechno už starousedlíci měli. Navíc je dělil zájem o politické dění ve vlasti, o něž se staro-usedlíci většinou nezajímali.
A tak v roce 1974 vznikla nová krajanská organizace, Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku. Založily ho významné osobnosti, například režisér Vojtěch Jasný, Martin Turnovský či Přemysl Janýr. Staral se o signatáře Charty 77, kteří odešli do Rakouska, a postupně se stal nejpočetnějším spolkem emigrantů. Starousedlíky reprezentuje Sdružení Čechů a Slováků v Rakousku, které udržovalo styky s komunistickým Československem, a Menšinová rada české a slovenské větve v Rakousku, která naopak jakékoli kontakty s Prahou odmítala. Obě sdružení se však shodla v tom, že nepřijímají Kulturní klub jako rovnoprávného partnera. Někdejší solidarita byla tatam.
Po listopadu 1989 se Praha snažila dát rozhádané krajanské organizace dohromady, ale šlo to jen zvolna. V současné době už Češi politický azyl ve Vídni nepotřebují, přesto tu někteří zůstávají, neboť zde našli práci i nový domov. Třenice mezi jednotlivými spolky a organizacemi v posledních letech díky generační obměně spolkových funkcionářů, nezatížených minulostí, prakticky ustaly. Přesto budoucnost české Vídně není tak zářná, jak by se mohlo zdát. Prostředí velkoměsta působí silnými asimilačními tlaky, podporovanými často i nepříliš lichotivým obrazem Čechů a České republiky u Rakušanů, k němuž přispěly i nedávné spory o jadernou elektrárnu Temelín či o Benešovy dekrety, ale i staré negativní stereotypy mající kořeny už v 19. století. Česká menšina sice žije ve Vídni už více než 150 let, ale zda přežije i 21. století, si netroufáme předpovídat.