Zástupci řádu sirén mají jedno společné. Jsou to plaší, mírumilovní býložravci, spásající v příbřežních mělčinách mořskou trávu a chaluhy. Po stopách jednoho z mnoha druhů, kapustňáka širokonosého, je třeba vydat se až na Floridu. Své latinské jméno (Trichechus manatus) získal od původních obyvatel Portorika a odtud pochází i lehce upravený anglický název – manatee.
Při plánování cesty po národních parcích a přírodních rezervacích Floridy byli kapustňáci na mém seznamu priorit velmi vysoko. Po malém průzkumu svého okolí jsem s překvapením zjistil, že slovo kapustňák málokomu něco říká, pod druhotným názvem mořská kráva si respondenti jen velmi mlhavě vybavili jakéhosi mořského živočicha. Není se ale čemu divit. V hodinách biologie na základní a střední škole skončí pedagogové s výkladem o mořských savcích u velryb a delfínů, v žádné tuzemské zoologické zahradě kapusťňáci nikdy chováni nebyli a nevyskytují se ani u pobřeží Chorvatska, Tuniska, Egypta a Kanárských ostrovů. Odkud by je tedy Středoevropan měl znát?
U Křišťálové řeky
Na Floridě je tomu ovšem jinak. V minulosti byli kapustňáci floridští (Trichechus manatus latirostris) loveni pro kůži, tuk a maso. Od roku 1972 jsou naštěstí přísně chráněni. Dostat se ale s kapustňáky do kontaktu není jen tak. V příbřežních oblastech jižní i střední Floridy a v několika jezerech jich sice dnes žijí asi tři tisíce, nicméně z břehu nebo lodi nemáme šanci vidět mnoho. Maximálně stín, občas pak na dvě tři vteřiny nozdry nad hladinou. Jedinou možností vidět kapustňáky detailněji je návštěva Křišťálové řeky. Stejnojmenné městečko Crystal River najdeme na pobřeží Mexického zálivu, asi sto kilometrů severně od Tampy.
Od populárních destinací Floridy je vzdálené a turisticky nijak zvlášť přitažlivé. Výjimečné je ovšem svou přírodní rezervací tvořenou systémem říčních ramen s bohatou faunou. Je to jediné místo ve Spojených státech amerických, kde vláda povolila zájemcům pozorování kapustňáků za dodržení přísných podmínek prostřednictvím několika licencovaných agentur. Sleduje tím dva cíle: ukázat veřejnosti nutnost ochrany zajímavého vodního savce a zajistit místním lidem další pracovní příležitosti v turistickém ruchu. Místa je třeba si rezervovat s předstihem týdnů až měsíců.
Kapustňáci jsou překvapivě dlouhověká zvířata, dožívají se pětašedesáti let. Dorůstají délky čtyř metrů při váze 800 až 1200 kg. Samice bývají o něco větší než samci. Reprodukovat začínají obvykle v šesti sedmi letech, gravidita trvá dlouhých čtrnáct měsíců. Mláďata měří po narození asi metr a váží okolo 30 kg. O mládě se samice stará až tři roky, během svého života (za optimálních podmínek) tedy přivede na svět jen asi sedm až devět mláďat. Denně spořádají potravu odpovídající deseti procentům jejich vlastní váhy – tedy až 120 kg!
V obklíčení
Naše lodička je malá. Jen pro šest lidí. Je krátce po východu slunce, u kormidla stojí sympatický šedesátník Gerald a zasvěceně vypráví o místní fauně. Přírodními říčními kanály se plavíme asi dvě míle. Kam? K místu, kam to kapustňáky nejvíce přitahuje. Jsou překvapivě citliví na chlad a na jednom místě se cítí obzvlášť dobře. Sem se také na zimu ze širokého okolí stahují. V malé zátoce vyvěrají ze dna Křišťálové řeky v jednom místě horké prameny.
Voda zde má o několik stupňů více, než je v tomto ročním období obvyklé, kolem třiadvaceti stupňů. Leden 2010 je na Floridě nejchladnější za posledních dvacet let, teplota vzduchu dosahuje po ránu jen pět stupňů. S povděkem si navlékáme neoprenové obleky. Skok do vlažné vody nás aspoň zahřeje. Upravuji si masku, šnorchl a rozhlížím se kolem sebe. Hloubka řeky kolísá od jednoho do tří metrů. Viditelnost asi osm metrů. A už je to tady! Zprava se blíží velké válcovité tělo o téměř metrovém průměru. Velká pádlovitá horizontální ploutev mu umožňuje pohyb pod vodou s překvapivou ladností.
Instinktivně se snažím uhnout, ale obr se mi sám lehce vyhne. Asi plave na pastvu. Po chvíli zjišťuji, že jsem kapustňáky zcela obklíčen. Aspoň si jich mohu víc pohladit. Jejich kůže je na dotek příjemná, starší zvířata jsou na velké části povrchu těla pokryta vrstvou řas. Někteří se očividně chtějí kamarádit, připlouvají si pro podrbání, dokonce uléhají na záda na říční dno v očekávání, že jim pěkně podrbu bříško. Snažím se je nezklamat. Zahlédnu i jedince s hlubokými jizvami na hřbetě.
Tihle kontakt s lodním šroubem naštěstí přežili. Ne všichni mají ale takové štěstí, nejohroženější bývají mladá, nezkušená zvířata. I proto je na řadě míst rychlost lodí striktně omezena. A domorodci pravidla dodržují. Mají své manatees rádi. Čas mezi dobromyslnými obříky plyne rychle. Začínám se chvět zimou a pohled na hodinky ukazuje, že blízká setkání s manatees dokáže v člověčí mysli skutečně zastavit čas. Jsem mezi nimi už tři hodiny a nezbývá než se rozloučit.
Konec jednoho druhu
„Házej, Vasiliji, házej!“ Zkušený harpunář vzrušený křik mladého plavčíka ignoruje a trpělivě vyčkává, až kormidelník navede loď blíž k obřímu válcovitému tělu v poklidu plovoucímu před přídí plachetnice. Po chvíli však usuzuje, že nastala správná chvíle, a vší silou vráží svou harpunu do zátylku obřího mořského savce. Boj netrvá dlouho a po několika hodinách je tuk, kůže a maso zvláštního zvířete uloženo v podpalubí ruského velrybářského dvojstěžníku. Loď se kolébavě vydává na zpáteční cestu k domovskému přístavu Petropavlovsk na Kamčatce. Tak nějak se to tenkrát mohlo odehrát. Psal se rok 1768 a osud korounů bezzubých Hydrodamalis gigas, největších, až desetimetrových, zástupců zoologického řádu sirén, se naplnil.
Do jednoho byli vybiti. Pouhých sedmadvacet let poté, kdy objevitelská výprava dánského mořeplavce ve službách ruského válečného námořnictva Vituse Beringa ztroskotala na malých, skalnatých a nehostinných Komandorských ostrovech severního Pacifiku, pět set kilometrů východně od Kamčatky. Zimu 1741– 1742 přežila jen díky lovu korounů. Po návratu do Ruska podala o svém objevu zprávu. A nastal konec zřejmě nepříliš početné populace. Nikde jinde totiž korouni nežili. Za jediné informace a popis způsobu života těchto unikátních živočichů vděčí věda lékaři a zoologovi výpravy G. W. Stellerovi. Po korounech zbylo ve světových muzeích jen několik kůží a koster.
Kde žijí sirény
V Indickém oceánu a vodách jihovýchodní Asie se vyskytuje dugong indický (Dugong dugon), v českém zoologickém názvosloví zvaný též moroň, v oblasti Karibiku, Jižní Ameriky a západní Afriky žijí kapustňáci, preferující spíše sladkou vodu. Popsány jsou tři druhy: kapustňák senegalský (Trichechus senegalensis), kapustňák jihoamerický (Trichechus inunguis) a kapustňák širokonosý (Trichechus manatus).