Kamerunské mlžné lesy ukrývají pravé poklady. Vidět je ale nevyžaduje nořit se pod zem, naopak. Kdo se chce pokochat zdejšími létajícími endemity všech barev, musí zvednout oči k nebi.
Vzbudil mě mdlý úsvit. Světlo pronikalo jak přízračné čepele mačet skulinami prkenné stěny do našeho pokoje v prapodivném motelu Le Petrolier. Tiše jsem si natáhl kraťasy a tričko, vzal foťák a za vrzajícími dveřmi nechal snad spícího kamaráda Honzu. Gravitace a následky včerejší whisky Wilson byly těžce v přesile, dešťová voda ze sudu ale mé rovnovážné ústrojí jakžtakž probudila. Bylo chvilku po šesté.
Do ticha svítání se rytmicky ozývalo šplouchání vln nedalekého oceánu a sousedovy ospalé slepice si mě prohlížely stejně nejapně jako já je. Kolem živého plotu jsem vyšel na silnici. Po nočním slejváku stoupala z teplého asfaltu pára a sytost zeleně okolní vegetace hrozila pohltit to málo denního světla a uvrhnout svět zpátky do temnoty. Z vesnice Bakingili se blížila skupinka školáků ve stejnokrojích barvy údržbářské modře, jinak nikde ani noha.
Ušel jsem ještě pár metrů a pohlédl tam, kam jsem marně vzhlížel už několik dní. Ani dnes se bůhvíjaký zázrak nekonal, ale přece -Kamerunská hora konečně vylezla z peřin mraků a poodhalila svůj masiv. Sotva znatelná linie vrcholu v dáli splývala s modrošedou oblohou. Pořídil jsem pár snímků a víc než čtyři kilometry vysoký stratovulkán se zase zlověstně schoval do vodních par a vlastních zplodin. Na východním úbočí tak osiřel 1713 metrů vysoký rozeklaný štít Mt. Etinde, memento prvotní vulkanické činnosti, která dala později vzniknout daleko větší Kamerunské hoře.
Nejvyšší hora západní Afriky sice většinu času není přímo vidět, spolehlivě ale svou výškou brání průchodu vodou nasycených oblak, která přinášejí západní větry z Guinejského zálivu. Svahy, na nichž se tato oblaka ždímají, jsou nejvlhčím místem v Africe s rekordním srážkovým úhrnem kolem 10 000 milimetrů. Linie vrcholů Mt. Etinde a Kamerunské hory pak tvoří přirozenou bariéru, o niž se fronta mraků zaráží, a z pobřeží od Bakingili na východ lze tuto hranici dobře pozorovat.
Poslední mlžné lesy
Nízko nad hlavou mi prosvištěla mohutná křídla. Tmavý obrys prozradil dravce a připomněl mi tak pravý důvod mé cesty do Kamerunu – fotografovat zdejší jedinečné opeřence. Oblast Kamerunské hory je bohatá na endemické druhy ptáků. Obzvlášť v mlžných lesích, jejichž poslední zbytky pokrývají vrcholky kopců kolem 2000 metrů nad mořem, žije na třicet druhů většinou drobných ptáků, které jinde na světě nenajdeme. Dravec, který nad silnicí pátral po kořisti, je ale jedním z vůbec nejrozšířenějších. Luňák hnědý (Milvus migrans) vzácně hnízdí i v České republice, ale spatřit jej v hejnech jako v Africe se nám Středoevropanům nepoštěstí.
Přímo nad motelem a přilehlými staveními obsadily listy kokosových palem dva druhy snovačů. Početnější byla kolonie snovače zahradního (Ploceus cucullatus), běžného společenského pěvce s tmavě hnědou hlavou, žlutým tělem a výrazně červenýma očima. Jejich hruškovitá hnízda zdobila listy palem jako chlupaté exotické plody. Hnízda byla umně spletená z vláken palmových listů. Ostrým zobákem snovači obratně vyštípli po obou stranách žebra listu asi centimetr široký proužek a ten pak podélně odtrhli. Z původního listu tak zbylo jen okousané žebro smutně plandající ve větru. Ptáky člověk nemusel ani vidět, zdálky ale už podle vzhledu korun věděl, kde kolonie jsou. Druhým trapičem palem byl snovač černý (Ploceus nigerrimus). Z krásného peří barvy koksu na svět pokukovala citronově žlutá očička, ale spíš než na bělocha poskakujícího s teleobjektivem se soustředila na to, jak sehnat co nejvíc potravy pro hnízda plná štěbetajících mláďat.
Bouřka na spadnutí
Posnídali jsme, sbalili si vlhké propriety do vlhkých batohů a do přítmí nálevny zašli zaplatit náš pobyt majiteli podniku Denisovi. Po hlučné noci vypadal o pět let starší, i tak ale ve své kulaté tváři vyčaroval úsměv a ujistil nás, že jsme v motelu kdykoli vítáni. Se zíváním se rozloučil, pohladil si vyklenuté bříško a spíš jen po hmatu odvrávoral do postele.
Ještě před odchodem směr Limbe jsme prozkoumali sekundární porosty, které vzhůru do svahu přecházely do deštného lesa porůstajícího sopku. Olověná obloha nám tmavla před očima a bylo jen otázkou času, kdy ji vzduch neunese a ona se jak starý strop zřítí na všechno živé. Duté ticho v kombinaci s bezvětřím a neskutečným dusnem dotvářelo atmosféru opilého, amébovitého bezčasí, v němž vteřiny ukrajují jen odkapávající krůpěje potu. Cesta se vinula křovinatou buší přímo do vnitrozemí. Snad po dvaceti minutách jsme zahlédli první pípající hejnko ptáčků, straček dvoubarvých (Lonchura bicolor) z čeledi astrildovitých.
Možná tucet titěrných opeřenců přeletěl na listy palmy, jen sameček s výrazně bílým břichem a šedým zobákem usedl na vrchol keře. Ostražitě kontroloval příchozí dvounožce, a jakmile jsme byli na jeho gusto moc blízko, výstražným pípnutím si odvelel svoji družinku o palmu dál. Monotónní zeleň několikrát proťal oranžovobílý blesk. Byl to příbuzný stračky, astrild oranžovolící (Estrilda melpoda). Karnevalová maska na jeho tváři působila v té stísněné atmosféře nepatřičně vesele. A jako by si to dobře uvědomoval, hned našim zrakům také zmizel.
Vypadalo to, že prales leží, co by kamenem dohodil. Za terénní vlnou už sice byly stromy, hlavně ale ovocné, a spíše jen tvořily hranice mezi políčky a plantážemi banánovníků. Ptáků zde každopádně přibylo. Šedohnědí bulbulové zahradní (Pycnonotus barbatus), velmi rozšíření pěvci, si nás prohlíželi drzýma očima. Lampionkům podobná kvítka manioku obhospodařovali strdimilové zelenohrdlí (Chalcomitra rubescens). Jejich jméno nemůže být přesnější.
Na první pohled, když se míhají listovím a větvičkami, jsou to jen tmaví, monotónně hnědí ptáčci zahledění do své práce. Noří tenké, zahnuté zobáky do jednoho květu za druhým a hodují na sladkém nektaru uvnitř. Jakmile ale natočí hlavičku na stranu tak, aby sluneční paprsky ozářily i hrdlo, člověka oslní opaleskující zeleň kovově lesklých pírek jako bryndák pečlivě rozprostřených až na hruď. V Kamerunu se setkáme s mnoha dalšími druhy strdimilů. Ti si svou barevností v ničem nezadají s americkými kolibříky, kterým jsou co do tvaru těla i do potravní ekologie tuze podobní. Ze všech druhů mi ale nejvíce učaroval rafinovanou krásou právě onen zelenohrdlý sameček, jenž nás nechal dlouhé minuty přihlížet svému stolování.
Nad hliněnou cestou prolétávaly v honbě za mouchami vlaštovky rezavobřiché (Hirundo semirufa). Ty černé stíhačky s okrovou hrudí pročesávaly vzduch tak důkladně, až se člověk divil, že na pavouky zbude ještě vůbec nějaká potrava. Na kraji bambusového houští, s dobrým výhledem na cestu a políčko pod ní, se zatřepetal na konci dlouhatánského černého ocasu bílý ptáček s černými křídly. Byl to samec vdovky černobílé (Vidua macroura) a černý měl i hřbet a temeno hlavy, z níž trčel klaunsky červený zobák. Dole ve vysoké trávě se schovávala nenápadná samička, hnědá s tmavými podélnými pruhy přes oči a temeno. Vlastně jí bylo úplně lhostejné, jak se vyparáděný sameček může přetrhnout, aby ji zaujal aspoň pro jediný pohled. Chudák! A to mu ještě pohlavní výběr nadělil takový nesmysl jako ocas o trojnásobné délce jeho těla.
Na lávovém proudu
Cestou do Mille 8 (divný název pro vesnici!), po silnici vstříc Limbe a obloze bez mráčků, musíte obejít lávový proud, který tu Kamerunská hora vyplivla v roce 1999. Snad patnáctikilometrová řeka vyvřeliny spálila vše, co se jí tehdy postavilo do cesty. Láva dotekla až na pobřeží, přelila se přes jedinou silnici a hned za ní se škodolibě zastavila, aniž dosáhla pár set metrů vzdáleného oceánu. Kameruncům tak nezbylo, než kolem šest metrů vysokého jazyka ztuhlého magmatu postavit objížďku, zvlášť když v lávou tehdy odříznutém Bakingili stojí vila předsedy vlády…
Lávový proud se nakonec stal i turistickou atrakcí. Za poplatek se můžete po schůdkách vydat na zvolna zarůstající vyvřelinu a atrakce to není jen pro geology, ale i pro milovníky ptáků. Výhled po pobřežní krajině asi bude důvodem, proč si toto místo oblíbili luňáci hnědí. Posedávali v malém hejnu na těch pár větvích, které zde stačily zatím vyrašit, vítr jim čechral peří a co chvíli je zlákal ke vzdušným akrobaciím a hravým potyčkám v teplých proudech stoupajících z osluněné horniny.
Zvlněný povrch lávového proudu kopíroval let černočerného dravce, k jehož identifikaci pomohlo prodloužené peří na hlavě a typický zobák. Orel chocholatý (Lophaetus occipitalis) se najednou stočil k nám i ke skupince luňáků. Ti se stoickým klidem sledovali, jak je majestátní tělo krásného dravce míjí ve vzdálenosti pár metrů, opisuje kruh a mizí z dohledu v plantáži olejových palem směrem k černému vulkanickému pobřeží.
Ve vousatém lese
Ranní chlad vysrážel páru do kapek, jež sytily dlouhé licousy lišejníků, pokryly listí stromů, dva bělochy i celou jejich výbavu. Kdyby tak rosa zabrala i na moskyty! Ani v nadmořské výšce 2000 metrů nás nenechávají na pochybách, že jsme opravdu v tropech. Už třetí ráno dřepíme na vlhké kládě těsně pod vrcholem hory v jednom z větších neporušených celků mlžného lesa Kamerunské hory. Strání vede po vrstevnici stezka vyšlapaná českými přírodovědci, kteří v těchto končinách už řadu let zkoumají vliv velikosti fragmentů lesa na zdejší unikátní faunu, ekologické vztahy mezi opylovači a rostlinami a další zajímavá témata.
V jednom místě je z cestičky skvělý výhled na protější lesnaté úbočí. Hlavně ale na samostatně stojící strom, jehož okolíkovitá koruna v podobě rozevřeného deštníku je místem, kde bývají viděny jedny z největších kukaček na světě – turakové velcí (Corythaeola cristata). Právě v ranních hodinách tito obrovští modří ptáci se žlutým břichem, sírově žlutočerveným zobanem, srandovní pankáčskou čupřinou a širokými, zakulacenými křídly přelétávají údolím a ozývají se hlasem bučících krav. Lesní ptáci se mezitím probudili k životu. V plstnatých cárech lišejníku na stromě nalevo se jako duch objevil jeden z místních endemitů.
Nenápadný bulbul horský (Andropadus tephrolaemus), zelený pták s modrou hlavou a krkem, jako kdyby po zobáku někde přepadl do kbelíku s barvou. Vzácný krasavec velikosti drozda pak k naší radosti přeletěl na strom před pozorovatelnu a na kmeni si k snídani ulovil cikádu. Pak zmizel. Po větvičkách nad námi doslova jezdil drobný ptáček, kterému příroda černou kresbou nadělila věčný úsměv. Vousák žlutokostřecový (Pogoniulus bilineatus), šmejdící v korunách stromů a keřů po hmyzu, jen na vteřinu zapózoval a už zas pádil za potravou. Po jeho hmyzoloveckém výstupu následovala přehlídka hned celé rodiny pěvců s přísným jménem prinie. První z nich, prinie černolímcová (Apalis pulchra), měla za pódium hustý keř vzdálený asi patnáct metrů.
Černě orámovaná bílá skvrna na hrdle jí svítila v tmavé zeleni jako zrcátko a pomohla mi alespoň zaostřit fotoaparát. Druhá byla prinie středoafrická (Apalis cinerea), šedý pták se světlým břichem připomínající naši pěnici pokřovní. Prolezla vrcholové partie stromku, nic nenašla a zaostřit ji bylo o poznání těžší. Třetí hvězda ranní show se jmenovala prinie bělovousá (Apalis jacksoni). Pták se žlutým břichem v osluněných větvích předvedl dokonalou akrobacii pátrací akce, na jejímž konci byl šťastný lovec se zobákem plným nešťastných housenek.
Zkrátka a dobře, všichni kolem nás už po snídani byli, jen nám kručelo v žaludcích. Odložil jsem teleobjektiv a začal opatrně rozbalovat sušenku. Už se mi seběhly sliny, dávám ji k puse, a najednou Honza, div že nespadl do křoví, vystřelil dalekohled k obloze a jen vyhrkl: „Turako!“ Pustil jsem všechno z rukou, popadl foťák a vidím je! Než jsem ale stihl zmáčknout spoušť, dvě obrovské siluety těch vysněných ptáků už doklouzaly za koruny stromů ve stráni.
V následujících minutách ještě párkrát zabučeli a tím to skončilo. V prázdných ústech mi trochu zhořklo. Hned jsem si ale uvědomil, že být zde sám, tak jsem je nejspíš ani nezahlédl. Měli jsme štěstí. A já byl už poněkolikáté vděčný za to, že se mi můj obvyklý jednočlenný tým rozrostl o dvě mimořádně bystré oči. Oklepal jsem si bahno z oplatky a spokojeně posnídal. Další týdny v Kamerunu plné zvířecích i lidských setkání mi daly za pravdu..