Ještě v 70. letech o tomhle městečku nikdo pořádně nevěděl. Bylo to maloměsto na úpatí hor ležící v části Bosny a Hercegoviny osídlené většinou Chorvaty. V roce 1981 se však stalo něco, co sem přivedlo zástupy návštěvníků. Svědci tvrdí, že ji viděli a dodnes se jim pravidelně zjevuje a předává jim poselství. Ti, kteří tomu nevěří, říkají, že je to všechno jenom propaganda bosenských františkánů.
V roce 1981 se totiž na kraji Medžugorje (Meugorje), ve svahu nad prvními domky, zjevila několika mladým lidem Panna Marie. Někteří z nich se pak druhý den na místo zjevení vrátili a spatřili ji zas. První dojem z Medžugorje však nenapovídá, že by mělo jít o posvátné poutní místo, ale spíš o místo pouti – myslí se kolotočové. Vydělat na Panně Marii se tu evidentně snaží všichni. Celé město je zaplaveno neuvěřitelným množstvím tretek a předražených pseudosuvenýrů.
Nejdřív se každý musí probojovat kolem restaurací, jejich předzahrádek a krámků s výlohami z plastových oken, aby se dostal k velkému katolickému kostelu. Jde o moderní kostel obklopený areálem s bezpočtem laviček, kde se každé léto, kdy se sjíždějí poutníci, slouží mše pod širým nebem. Každého zaujme i dlouhá řada zpovědnic a vedle nich pověšené cedulky, ve kterém jazyce je možné se vyzpovídat. Místo, kde stojí zdejší kostel, však nebylo dějištěm zjevení.
Mnozí poutníci se z města nejprve vydávají na vrch Križevac. Vzhůru se jde poměrně špatně, protože cesta je dlážděná oblými hladkými kameny, a když jen trošičku sprchne, hned se pokryjí kluzkým blátem. Cestou navíc potkáte i skupiny, jejichž členové jdou nahoru bosi. Mnozí poutníci ani nedbají na své kalhoty. Roztřepená kolena svědčí o tom, že si lidé klekali před každým zastavením křížové cesty. Na vrcholu pak je třicetimetrový bílý kříž. Ani tady se ovšem Panna Marie nezjevila.
To se stalo na kraji čtvrti Podbrdo. Tentokrát nejde o žádný velký výstup, protože je třeba překonat jen pár set metrů. Vyšlapanému prostranství vévodí vysoká bílá socha Panny Marie, která je místem modlitby pro všechny, kteří sem kvůli ní přijeli. Ani tady si však chůzi k místům prvních zjevení neusnadňují. Cesta tam vede špatná – žádný asfalt ani schody, ale ostré kamení. Mnozí věřící jdou i tady bosi, nebo dokonce po kolenou, čímž si z krátkého výstupu dělají velké utrpení. Nejdříve dojdou k velkému dřevěnému kříži a pak mohou pokračovat na konec, až k bílé soše.
„Bůh je tu!“
Zjevení nastalo 24. června na tomto místě ve večerních hodinách. Poprvé se k výjevu nikdo ze skupiny mladých lidí nechtěl přiblížit. Druhý den to některým z nich nedalo a na místo v Podbrdu se vydali znovu. To už s Pannou Marií mohli hovořit. Promluvila k šesti mladým lidem, z nichž všichni jsou součástí kultu Medžugorje dodnes. Poselství Panny Marie znělo, že Bůh existuje, Bůh je tu. „Bog jeste, Boga ima,“ zopakuje mi poselství hned několikrát františkánský fráter Tomislav Pervan. Z těch, kteří viděli Pannu Marii, která měla podobu postavy ze světla držící v náručí dítě, se vytvořila skupina vizionářů. Některým z nich se nadále zjevuje každý den a těm, kterým sdělila deset tajemství, se zjevuje ve větších odstupech. Oznamuje jim poselství, která předávají dál.
Tomislav Pervan si na událost docela přesně pamatuje, i když ji neviděl na vlastní oči – byl tehdy mimo Medžugorje. „Až druhý den se vizionářům dostalo svědectví,“ říká a je na něm vidět, že to rozhodně nevypráví poprvé. „Ta věta zapůsobila ve své době jako bomba,“ dodává a vysvětluje, jak nepřátelský vůči věřícím komunistický režim byl. V následujících dnech se začali v Medžugorje shromažďovat lidé. Na Petra a Pavla prý milice napočítala na vjezdu do Medžugorje na tři tisícovky aut. Celkem tu prý mohlo být až patnáct tisíc lidí.
Fráter však byl k informaci o zjevení nejdříve nedůvěřivý. Přesto nahrál na magnetofon svědectví vizionářů. Tehdejší státní policie UDBA ho ovšem brzy zatkla a zabavila i veškerý materiál, který pořídil. Vyslýchala i vizionáře. „Jejich přesvědčivost a úpornost jsou důkazem, že mluvili pravdu,“ říká Pervan, který zprávám o zjevení uvěřil až asi dva týdny poté, co se odehrálo.
Uznání Vatikánu
I tři desítky let po úkazu však visí ve vzduchu pochybnost, jestli ke zjevení skutečně došlo. Bez tohoto všetečného dotazu jsem z Medžugorje nemohl odejít. Fráter Pervan ho ale prohlásí za bezpředmětný. „Všichni, kteří sem přijíždějí, věří. Zabývat se tím, jestli to bylo, nebo nebylo, považuji již za zbytečné.“ A zdůrazňuje, že tu sám byl farářem a o autentičnosti místa něco ví. „Poutníci jedou do Říma, do Lurd, do Svaté země a jednou jim to stačí. Sem se ale vracejí třeba desetkrát.“ Kromě Chorvatů z Bosny i Chorvatska a Slovinců sem nejvíc jezdí Italů a Irů, kteří mají specializované cestovní kanceláře. Najdou se tu ale poutníci zdaleka, třeba ze Spojených států nebo Libanonu. Přijíždí i hodně autobusů od nás a o slovenských poutnících svědčí už jen to, že tu v centrále jedné cestovní kanceláře má Slovensko honorární konzulát.
S tisíci poutníků se tu ovšem rozvinul i nepokrytý byznys. Medžugorje má moderní hotely, jaké by bez Panny Marie nikdy nemohlo mít, autobusy tu pomalu nemají kde zaparkovat a suvenýry se nacházejí daleko za hranicemi kýče. „Musíte to pochopit. Každý, kdo se sem vydal, chce si kousek Medžugorje odnést s sebou,“ říká fráter Pervan. Často je to prý kousek země z Križevacu nebo Podbrda. Mnozí ale chtějí z Medžugorje křížek, sošku Madony nebo obrázek.
Kýče tak na poutníky číhají rovnou na začátku kamenité cesty z ulic města směrem ke kříži na místě zjevení. Je léto a stojany s pohledy, cédéčky, obrázky, korálky, kříži a dalšími náboženskými předměty anebo prostě tretkami jsou vystaveny rovnou na ulici před obchodem. „Je to byznys. Stejně to vypadá v Lurdech nebo třeba v Mekce,“ nebrání se vůbec fráter. V krámku pod vrchem to mohou jen dosvědčit. Prodává tu slečna Željka, která zrovna dokončila školu a je ráda, že si tu může vydělat. „Práce snů to pro mě není, ale příležitost je to dobrá.“ Když se ptám, co by mi doporučila, říká, že odsud by si každý měl odvézt sošku. „Můžete ji mít za dvě eura nebo i za sto padesát,“ udává cenové rozpětí. Američané prý nešetří vůbec, ale i chudší poutníci se snaží si něco menšího odvézt. Nejvíce se prý prodává kříž s Pannou Marií a také obrázky.
Všechno má ale jeden háček. Vatikán zatím zjevení v Medžugorje neuznává. „Podle mého názoru nebude mít problém Medžugorje uznat jako místo k modlitbě,“ je si do určité míry jistý fráter Pervan. Konkrétnější vysvětlení pak má provozovatelka jednoho penzionu v Medžugorje, Češka Monika Štampfelová, která v Bosně žije už léta. „Zjevení stále pokračují,“ vysvětluje podle sebe hlavní důvod, „a mohlo by se stát, že by Panna Marie řekla něco, co není v souladu s učením církve. Najednou by všechno bylo jinak.“ Jestli Vatikán nakonec úkazy v Medžugorje prohlásí za pravé, to je ve hvězdách. Jako poutní místo ho z mapy světa už rozhodně nikdo nesmaže. *
KŘIŽOVATKA ZVANÁ BALKÁN
Mladá fronta, edice Lidé a Země Kdo si chce dát pravou bosenskou kávu, musí ji nejen umět uvařit, ale také dodržet všechny rituály, které se k ní vážou. Přitom je také potřeba dbát na její správný název. Některé národy ji považují za domácí, jiné za bosenskou, ale nikdo za tureckou… Kniha reportáží bývalého rozhlasového zpravodaje v Bělehradě Martina Ježka, Křižovatka zvaná Balkán, přináší náhled do mentality a problémů lidí ze zemí bývalé Jugoslávie.
Dozvíte se například, kde rostou nejvoňavější levandule na světě, kde žijí Gorané a s jakými obtížemi se potýkají, nebo jestli se dá dojet vlakem do Kosova. Kniha přináší zákulisní pohled na mediálně známé události, jako je pohřeb Slobodana Miloševie, zatčení Radovana Karadžie a vyhlášení kosovské nezávislosti. Reportážní průřez Balkánem představuje nejen svízele života v poválečných oblastech, ale například i bujaré slavnosti romských trumpet.