Ježíši, obrovská kalamita! Už zase napadne sníh! Celých deset centimetrů sněhu! V lednu! No, chápete to? A v únoru taky! Kdo by to byl řekl! Ta příroda snad úplně zešílela. Jde po nás. V zimě padá sníh a mrzne. Nečekané!
Kdybyste se sem snesli z Marsu a pustili si televizi, museli byste nutně mít pocit, že tady má v zimě snad pálit slunce. Anebo že naše civilizace je totálně úpadková, protože se jako čerta bojí toho bílého prášku, který se sype z nebe. Člověk má pocit, ze svět je přesně takový, jak ho vidí v televizi. A tak snadno uvěří, že „kalamita“ je něco zcela osudového. Je to zvláštní: vzpomínám si, že o téže hmotě, která je dnes v hlavní roli hororového televizního zpravodajství, jsme se jako děti učili lyrické básničky. Tehdy to nebylo žádné nebezpečí.
Tam, kde Lada kreslil idylu, máme my kalamitu. Něco se stalo, že se to změnilo. Pořád přemýšlím, odkud se ta změna vzala. Samozřejmě že někdy kvůli záplavě sněhu mají vlaky zpoždění, silničáři nestačí čistit vozovky, občas někdo neprojede a vytvoří za sebou zácpu, někde se děti nedostanou do školy, někde nejde proud… Někdy sněhu napadne opravdu třicet centimetrů za noc jako u nás a někdy padesát jako v Americe. Ale to tu bylo vždycky a nikdy kolem toho nebylo tolik řečí. Přesněji řečí, jako kdyby se blížil Armageddon. Proč teď?
Má to dva důvody. Média a naši pýchu. Ten první důvod je celkem srozumitelný. Média ráda zveličují, i když to nechtějí přiznat. A tak i zprávy o počasí vypadají dokonce dramatičtěji, než když kdysi Orson Welles informoval Ameriku o invazi Marťanů. Zprávy o sněhové „kalamitě“ vyvolávají dojem, že je beznadějně ochromena celá země. Člověk už se bojí dívat na zprávy, protože tam uvidí reportéry čekající s vytřeštěnýma očima na hřebenech na další strašlivý blizzard. Je to k smíchu, ale my jim na to skáčeme. Věříme, že náš život je totálně vykolejen.
Samozřejmě vykolejen není, to jen vykolejila víra, že v high-tech světě všechno už jde jen podle našich not. Ale příroda neskáče, jak my pískáme. Jen jsme si to namlouvali, uvěřili jsme ve svou všemocnost, protože máme mobily, podíváme se přes internet na konec světa a taky máme velikánské televize.
Když jsme to neměli, byli jsme skromnější a tak nějak jsme počítali s tím, že skáčeme, jak píská příroda. Proto jsme brali lednové sněžení a „kalamity“ jako něco normálního, co k zimě patří. A proto jsme teď, když se ukáže, jak to doopravdy je, hrozně překvapeni. Třeba když v zimě padá sníh.