Psal se rok 1999 a nejznámější pouštní emirát ohromil svět nejvyšším a nejluxusnějším hotelem na světě. Přes tři sta metrů vysoká stavba ve tvaru plachetnice se stala ikonou Dubaje a její fotografie obletěly svět. Uplynulo deset let a bohatý ropný stát dokončuje další zázrak architektury. Tentokrát o půl kilometru vyšší! Říkají mu Burdž Dubaj a svými 820 metry se stává bezkonkurenčně nejvyšší stavbou na zeměkouli. Na jak dlouho?
Projektanti i stavitelé udělali vše pro to, aby mrakodrap o svůj primát jen tak nepřišel. Výška stavby se do poslední chvíle tajila právě kvůli možným konkurentům. Zatímco dosavadní závody o nejvyšší budovu planety probíhaly tak, že nová stavba uzmula prvenství té předchozí jen o několik desítek metrů, Dubajská věž (což je volný překlad arabského názvu) své konkurenty, tchajwanský mrakodrap Taipei 101 a Kantonskou televizní a vyhlídkovou věž, přerostla o více než dvě stě metrů!
Sběratel superlativů
Mrakodrap opředený mnoha nej se začal stavět před pěti lety a jeho otevření bylo už několikrát odloženo. Důvodem bylo nejen vylepšování projektu, ale také globální finanční krize, která se nevyhnula ani Spojeným arabským emirátům. Ceny nemovitostí tam od loňského léta spadly o polovinu a společnost Emaar, která je hlavním investorem stavby, nedávno oznámila ztrátu ve výši několika set milionů dolarů. Navzdory všem průtahům byla rychlost stavby obdivuhodná. Jakmile byly vyřešeny všechny problémy, práce probíhaly nonstop a konstrukce rostla průměrnou rychlostí dvě patra za týden. Datum slavnostního otevření bylo stanoveno na 4. ledna 2010, což je den čtvrtého výročí nástupu panovníka Muhammada bin Rašída al-Maktúma k moci.
Tento ambiciózní šejch, který je vládcem Dubaje a ministerským předsedou celých Emirátů, je jedním z největších budovatelů na této planetě. Když se před léty rozhodl, že z Dubaje udělá arabskou obdobu Hongkongu či Singapuru, mnozí se mu vysmívali. Dnes před ním smekají. Povedlo se mu to. Jeho projekty lámou rekordy a jsou hýčkány samými nej. Nejluxusnější hotel, nejvyšší stavba, nejlepší dostihové stáje, nejkrásnější ostrovy… Šejch i celá vládnoucí dynastie dobře vědí, že kohoutky s ropou (jejíž prodej financuje většinu megalomanských projektů) jednou vyschnou, a proto se snaží, aby emirát nabídl taková lákadla, která mu v budoucnu umožní žít už jenom z obchodu a turistického ruchu.
Vše je podřízeno vizi přilákat co nejvíce špičkových firem, které ve světě něco znamenají. Bez informačních technologií, finančních institucí, telekomunikací a médií si 21. století nelze představit, takže vládce udělal vše pro to, aby se společnostem ze zmiňovaných oborů v Dubaji líbilo. To pro ně staví většinu mrakodrapů a dokonalé infrastruktury. Své pobočky, sídla a regionální ředitelství sem přesunuly IBM, Microsoft, CNN, Reuters a řada dalších. Přilákat se daří i další důležitou skupinu – VIP osoby, celebrity a boháče, kteří zde budou hýčkáni více než kdekoli jinde. A samozřejmě turisty. Co nejvíce turistů a pokud možno co nejzámožnějších. O mladé cestovatele s batohem na zádech a pár dolary v kapse zde příliš nestojí.
Novodobí otroci
Na stavbě nejvyššího mrakodrapu světa se podíleli (podobně jako na dalších projektech v okolí) zejména dělníci z chudých asijských zemí. Nenároční pracanti, kterým nevadí makat v kteroukoli denní či noční hodinu, ve čtyřicetistupňových vedrech, sedm dní v týdnu. Nejvíce jich pochází z Indie a Pákistánu. V Dubaji si vydělají více než ve své domovině, ale na růžích zde rozhodně ustláno nemají. Naopak. Před třemi lety nespokojenost dělníků s pracovními podmínkami vyústila v rozsáhlou stávku.
Když verbální protesty k ničemu nevedly, bezmocní gastarbajtři nasadili těžší kalibr. Přes dva tisíce zoufalců začalo ničit auta svých nadřízených, vybavení kanceláří i stavby. Způsobili škody za dvacet milionů, a tak se jejich požadavky konečně někdo začal zabývat. Dnes jsou již mnohé z těchto problémů minulostí a možná k nim přispělo i to, že dění na klíčových stavbách začal kontrolovat i vládce Dubaje osobně. Čas od času se prý objevuje neohlášen na pracovištích, aby kladl těžké otázky, na místě vyhodil špatné vedoucí a odměnil nejpilnější zaměstnance.
„Sám jsem ho ještě neviděl, ale bratranec jednu takovou kontrolu zažil na vlastní kůži,“ prozradil mi snědý dělník z jihoindické Kéraly, který do Dubaje přijel pracovat i se svými dvěma bratry a několika dalšími příbuznými. „Vím, že nám říkají novodobí otroci,“ zasmál se, „a i když jsem zde nechal kus zdraví a života, neberu to tak. Jsem rád, že tu práci mám, a podílet se na projektu, který zná celý svět, je dobrá vizitka!“
Adresa s velkým A
Nevím, nakolik pomůže asijským dělníkům, když budou ve svém životopise uvádět, že stavěli nejvyšší budovu světa, ale nepochybuji o tom, že pro řadu firem bude důležité mít na svém hlavičkovém papíru a navštívenkách adresu Burj Dubai. „Je to známka prestiže a věřte tomu, že pokud bych měl možnost dělat byznys s někým, kdo si může dovolit sídlo v nejúžasnější stavbě planety, nebo s někým, kdo sídlí na bezejmenné adrese, vyberu si toho prvního,“ sděloval mi přesvědčivě mladý manažer, se kterým jsem se seznámil.
Jmenoval se Ali a plamen v jeho očích byl natolik přesvědčivý, že jsem ho viděl navzdory tmavým sklům značkových brýlí, nasazených na orlím nose. Stáli jsme na můstku, klenoucím se nad umělou nádrží s blankytně modrou vodou, ve které se nejvyšší stavba světa matně zrcadlila. Oba jsme měli hlavy zakloněné v nepřirozeném úhlu a hleděli na vrcholek věže, který je prý možné vidět až ze vzdálenosti sta kilometrů. „Adresa je důležitá.
Velmi důležitá! Mimochodem jmenuje se tak i tenhle hotel,“ vystřelil pravicí k další elegantní a nepřehlédnutelné stavbě, která se hrdě vypínala za našimi zády. „The Address Downtown Burj Dubai neboli Adresa s velkým A! Není to skvělý název?“ usmál se pyšně, jako by ho právě sám vymyslel.
„Má přes tisíc stop a patří k desítce nejvyšších budov ve městě. Získal řadu ocenění, a dokonce i titul Nejlepší nový hotel. Je opravdu luxusní, a jestli máš chvíli čas, ukážu ti něco, co jsi ještě neviděl.“ Tím něčím měl na mysli výhled z restaurace Neos v nejvyšším patře hotelu, kam mě pozval na kávu. Bohužel u stolů bylo beznadějně plno, a ačkoli tvrdil, že díky konexím volný stůl sežene, nepovedlo se mu to. Domluvil mi však alespoň možnost postavit se k oknu a vychutnat si na pár vteřin pohled na všechny ty zázraky kolem.
Výtahy z Pardubic
„Vidíš tamhletu budovu?“ ukázal Ali na nepříliš vysokou, ale o to rozlehlejší stavbu hluboko pod námi. „To je Dubai Mall – největší nákupní středisko na světě! A ta vodní plocha vedle? To je Burj Dubai Lake a na něm největší fontána na světě. Za půl hodiny ji uvidíš v akci!“ Vše, o čem můj společník vyprávěl, jsme měli pod sebou jako na dlani. Vše, až na ten neuvěřitelný dům naproti. Ačkoli jsme stáli v šedesátém třetím patře, mrakodrap před námi měl o devadesát devět podlaží více, takže výraz „jako na dlani“ u něj nebylo možné použít ani s nadsázkou.
„K čemu bude Burdž Dubaj sloužit? Budou tam jen kanceláře, nebo i byty?“ zeptal jsem se ho, zatímco jsme sjížděli dolů. „Ze všeho trochu,“ prohlásil znalecky. „Spodních sedmatřicet pater bude patřit hotelu Armani, jehož interiéry navrhoval slavný italský módní návrhář a stylista osobně. Ve 45. až 108. patře bude sedm set luxusních bytů, které byly mimochodem rozprodány během necelého dne! Vrchní patra budou patřit firmám.
Celá budova je korunována obrovskou věží, v níž budou telekomunikační a technologická zařízení. Samozřejmostí je i množství restaurací a zařízení věnovaných kultuře, zábavě a sportu. V 78. patře má být venkovní plavecký bazén, ve 124. vyhlídková plošina pro návštěvníky. Vše bude spojovat kolem šedesáti výtahů, schopných jezdit rychlostí vyšší než deset metrů za vteřinu.“ Jak jsem se dověděl později, jezdí zde i české výtahy z Pardubic!
Všední jméno pro unikát
Když mě Ali dovedl zpátky na můstek, na kterém jsme se před hodinou seznámili, bylo tam mnohonásobně více lidí než předtím. Většina se jich mačkala u zdobeného zábradlí a mnozí měli v ruce mobilní telefony, nachystané k filmování a fotografování. Za několik vteřin jsem pochopil proč. Doposud nečinná fontána, jejíž trysky se rozkládaly na ploše větší než dvě fotbalová hřiště, odstartovala své představení. Začala stříkat, hrát, zpívat a tančit. Dav zašuměl překvapením a výkřiky obdivu střídaly salvy potlesku. Zpěněná voda, zabarvená výkonnými reflektory do nejrůznějších poetických odstínů, synchronizovaně vystřelovala ke tmavnoucímu nebi ve stále mohutnějších erupcích.
Vše se dělo v dokonalé souhře s hudbou, linoucí se z umně ukrytých reproduktorů všude kolem. „Doposud měli největší fontánu světa v Las Vegas,“ začal Ali opět chrlit fakta, „ale tahle je o čtvrtinu větší. Voda stříká až do výše sto padesáti metrů! Večer co večer mezi osmou a jedenáctou vodotrysk odehraje deset písní. Každých dvacet minut jednu. Střídají se skladby arabské i světové hudby, moderní i klasika. Každá má originální vodní choreografii, ušitou na míru.“ Jak jsem se vzápětí dověděl, jediné, co příliš originální není, je název této fontány. Zní všedně, ale způsob, jakým byl vybrán, všední nebyl!
Když mi ho Ali vyprávěl, nevěřícně kroutil hlavou: „Prestižní firma Emaar, která stojí za celým tímto projektem, na název vypsala soutěž. Zúčastnily se jí čtyři tisíce lidí z mnoha zemí světa, protože za vítězný návrh byla vypsána odměna. I já jsem se účastnil! Obdržené návrhy byly zpracovány a vyhodnoceny speciální komisí, skládající se z politiků, manažerů společnosti, expertů na marketing i zástupců veřejnosti. Byla to velkolepá akce, která stála spoustu peněz. Víš, jaký název nakonec vyhrál? Dubai Fountain! Že to nezní moc originálně? To máš zcela pravdu! U jezera Burj Dubai Lake, které omývá obří obchoďák Dubai Mall a leží ve stínu mrakodrapu Burj Dubai, nám teď stříká Dubai Fountain! Odměna byla nakonec rozdělena mezi patnáct účastníků soutěže, kteří vítězné jméno navrhli. Bohužel, nepatřil jsem mezi ně.“
Nemusíte nakupovat, můžete jen žasnout
Ještě nedávno byl (podle jistých měřítek) největším nákupním centrem světa obchodní dům Ibn Battuta Mall, který se nachází na západním předměstí Dubaje. Jeho vnitřní výzdoba je inspirována cestami stejnojmenného arabského mořeplavce, cestovatele a objevitele. Základem budovy je šest obrovských nádvoří – čínské, indické, perské, egyptské, tuniské a andaluské – a jejich architektura je pro řadu lidí větším lákadlem než nabízené zboží. Byť i to je zpravidla prvotřídní a ne až tak drahé. Musím se přiznat, že návštěvám nákupních středisek příliš neholduji a doma se jim převážně vyhýbám, ale interiér tohoto chrámu konzumu mě dostal. Strávil jsem v něm celý den. Nic jsem nekupoval, pouze žasl. Nejvíce mě ohromila výzdoba centrálního nádvoří s kavárnou v perském stylu. Byla dokonalá.
Při návštěvě Ibn Battuta Mallu jsem se naivně domníval, že můj úžas nad interiérem obchodního střediska již nemůže být překonán. Mýlil jsem se. Nově otevřený Dubai Mall převzal celosvětové prvenství a se svými dvanácti sty obchody, více než stovkou restaurací a kaváren, dvacítkou kinosálů a krytým kluzištěm olympijských rozměrů dělá vše pro to, aby navzdory veškeré konkurenci přilákal plánovaných třicet milionů zákazníků ročně.
Podle svých internetových stránek se orientuje na „klientelu, která požaduje jiný typ nákupních středisek“, a k atrakcím proto přidal i největší a nejokázalejší zlatý súk (tržiště) na světě nebo jedinečné akvárium nevídaných rozměrů. Přes dvě stě tisíc mořských živočichů plave v deseti milionech litrů slané vody a od návštěvníků je odděluje jen průhledný akrylový panel, který je, jak jinak, největší na světě.
Výjimečná je tu i koncentrace rodilých Emiráťanů, které jinak v ulicích Dubaje téměř nepotkáte. Urostlí muži, kteří hrdě kráčejí ve svých typických sněhobílých hábitech, se šátkem a černou obručí na hlavě, působí až aristokraticky vznešeně. Zatímco jejich ruce jsou zpravidla prázdné (drží v nich maximálně mobil nebo kreditní kartu), ruce několika manželek a dcer, které cupitají několik kroků za nimi, jsou obvykle plné tašek s nákupy. Mimo obchodní domy a restaurace je zahlédnete jen zřídka. Ve své domovině totiž tvoří pouhou 15procentní menšinu a brzy získáte dojem, že se beztak nejraději vyskytují v klimatizovaných prostorech svých luxusních rezidencí a vozů.
Posezení v „kokpitu“ metra
Dubaj má mnoho tváří. Některé připomínají dobu dávno minulou, jiné zas symbolizují období, které ještě ani nenastalo. Budoucnost. Nově budované čtvrti vytvářejí budoucnost. Geniální autoři nadčasových projektů dělají vše pro to, aby předstihli dobu. Využívají nejmodernější technologie stavitelství, strojírenství, energetiky a všemožných dalších lidských oborů. Sotva nějaká novinka opustí laboratoře a brány výzkumných ústavů, okamžitě ji aplikují v praxi. Chtějí být na špici a daří se jim to. Většina projektů proto působí velmi futuristicky a neotřele. Patří k nim i nedávno otevřené metro. Jeho provoz byl zahájen 9. 9. 2009 v 9.09 hodin. Termín inaugurace byl dodržen navzdory tomu, že projekt je dokončen jenom částečně – v provozu je zatím deset z 29 stanic.
Stavba, která trvala tři a půl roku, stála zhruba dvakrát více, než se původně plánovalo. Pro město s jeho nechvalně proslulými zácpami (k nimž docházelo navzdory tomu, že některé ze zdejších silnic jsou dvanáctiproudé!) je požehnáním. Na rozdíl od pražského vede většina tras nad zemí a řízení nevyžaduje přítomnost řidiče v kabině. Vše je automatické, řízené počítačem. To znamená, že v kabině, kde běžně sedává strojvedoucí, může sedět kdokoli z pasažérů. Takovou šanci jsem si nemohl nechat ujít.
Vlastně to ani nebyla kabina, ale obyčejný první vagon metra, jehož čumák připomínal kokpit supermoderního vozidla. Úplně vepředu, kde v jiných soupravách trůní „mašinfíra“, jsem trůnil já a užíval si pocity pilota, který se řítí mezi symboly jednadvacátého století. Cítil jsem se jako ve vědecko-fantastickém filmu nebo v počítačové hře. Elegantní trať byla jako obrovský had, plazící se bludištěm mrakodrapů. Tam, kde byla ještě před deseti lety poušť, teď stály zázraky ze skla a oceli. Celý les výškových budov ztělesňujících odvážné vize architektů, kropené petrodolary ropných magnátů, ale i potem asijských gastarbajtrů.
Sám sobě konkurentem
Metro opouštím na stanici s názvem Nakheel Harbour and Tower (v překladu Přístav a věž). Vím, že Nakheel je název státní developerské společnosti, která stojí za zrodem palmových ostrovů a mnoha dalších zdejších megaprojektů, takže se rozhlížím, abych spatřil reprezentační věž nesoucí její ctěné jméno.
Když žádnou výraznou stavbu v nejbližším okolí nenacházím, obracím se na jednoho z kolemjdoucích: „Pane, nevíte prosím, kde bych našel Nakheel Tower?“ Odpovědí je mi nechápavý výraz. Zkouším otázku zopakovat pomaleji a pro jistotu přidávám i posunky. Naštěstí je za mnou cedule, na které je název stanice v angličtině i arabštině, takže přistupuji k nápisu, kroužkuji prstem slovo věž a přidávám do vzduchu otazník. „Nakheel Tower přece ještě nestojí!“ vysouká ze sebe konečně človíček, kterého jsem evidentně zaskočil.
Teď už není v rozpacích on, ale já. „Nestojí? A proč se podle něj jmenuje stanice metra? A proč je zrovna tato stanice dokončená a otevřená, když dalších devatenáct ještě není?“ střílím jednu otázku za druhou. „Vím, že firma Nakheel staví samé zázraky, takže jsem si říkal, že když už nějaká budova přímo nese její jméno, bude zcela jistě výjimečná…“ chrlím ze sebe. „To teda bude!“ přerušil mě s úsměvem chlápek, který konečně pochopil, kam mířím, „Nakheel Tower bude hodně výjimečná!
Dubaj nechce, aby nejvyšší budově světa vyfoukl prvenství někdo cizí, takže stavba vyšší než Burdž Dubaj, který je jedničkou dnes, bude stát opět v našem městě a bude to právě Nakheel Tower! Podle těch nejodvážnějších tvrzení bude vysoká 1500 metrů, ale to ještě není jisté. Kilometr výšky však bude mít určitě. Na to si můžete vsadit!“ Proč ne, řekl jsem si. Až sázkové kanceláře vypíšou tuhle sázku, určitě si vsadím.
Vím, že kvůli klesajícím cenám ropy a globální ekonomické krizi byla řada projektů, včetně tohoto, dočasně zmražena, ale věřím, že krize pomine. A věřím Dubaji. Pokud někde vyroste kilometr vysoká stavba, bude to určitě na Arabském poloostrově!