Od první chvíle, kdy se ocitnete ve starém císařském městě Kjótu, zatoužíte na vlastní kůži zakusit atmosféru doby, kdy ještě maiko a geiko nebyly turistickou atrakcí, kdy se po prašných ulicích procházeli samurajové a jedinými taxíky byly více či méně pohodlné rikši.
Mnohá místa v Japonsku dodnes vypadají, jako by se v nich zastavil čas. Třeba v bývalém hlavním městě Kjótu sídlí školy, které vyučují umění tance, divadla či hře na tradiční hudební nástroje. Téměř každý den se tu slaví nějaký svátek. Na jeden z nejslavnějších, Gion macuri, se v polovině léta sjíždějí lidé z celé země. Gion, podle nějž dostal svátek jméno, je jedna z oblastí, kterým se říká hanamači, doslova „květinová města“. Jsou to místa, kde žijí, pracují a studují maiko (doslova „tanečnice“, učednice na geiko) a geiko (nesprávně nazývané gejši). Takových čtvrtí je v Kjótu šest.
Mezi mosty
Ponto-čó je úzká ulička vedoucí podél řeky Kamo, plná malých obchůdků a restaurací. V letních měsících se většina podniků rozšiřuje o terasy, vybíhající až nad řeku. Když tu sedíte na rohožích u nízkých stolků, osvěžující říční proud vám bublá přímo pod nepohodlně složenýma nohama. Někdy se uvádí, že název Ponto-čó je odvozen od zvuku bubínku, jindy zase, že pochází z portugalského slova „ponto“ nebo „ponte“ – most.
Pravda je, že Ponto-čó je na obou koncích olemováno mosty, jež jako by spojovaly dva světy. Svět obchodních domů, obrovských neonů a všudypřítomných heren pačinko s kuličkovými výherními automaty na jedné straně – a svět starobylého divadla kabuki a tradičních čajoven, svět, kde místo reklamních sloganů a kuličkové palby znějí prastaré chrámové zvonce.
Kde se obdivují květy sakur
Samotný „Gion“ se rozkládá před branami slavné poutní svatyně Jasaka. Dnes se dělí na dvě samosprávné oblasti, Gion Kóbu a Gion Higaši. Gion Kóbu je nejčastějším cílem cizinců, kteří zatouží spatřit na vlastní oči skutečnou „gejšu“. Tudy prochází proslulá Hanami-kódži (doslova „ulička, kde se obdivují květy sakur“), na jejímž počátku se nachází vůbec nejslavnější kjótská čajovna Ičiriki. Zde údajně strávil své poslední hodiny Oiši Kuranosuke, vůdce legendárních 47 samurajů. Prý právě zde se opil do němoty, aby odvedl pozornost od smrti svého pána. Odpovědnosti se však nakonec nezřekl a spolu se všemi svými věrnými spáchal rituální sebevraždu – seppuku.
Příběh se stal námětem mnoha divadelních her i filmů. Přímo v čajovně Ičiriki se událost připomíná každoročně 20. března. Tehdy maiko vyprávějí proslulý příběh prostřednictvím tance – a připravují čaj s použitím náčiní, které je s příběhem spjato.
Na konci ulice Hanami-kódži se nachází jeden z nejstarších zenových klášterů v Japonsku, Kennindži. Oblast mezi chrámem Kennindži a řekou Kamo-gawa se jmenuje Mijagawa-čó a je také jedním z hanamači. Mijagawa doslova znamená „svatyňová řeka“. To proto, že právě v těchto místech se během svátků očisťují v řece přenosné svatostánky mikoši. Oblast byla zřízena v roce 1666, od té doby však několikrát vyhořela. Severním koncem přilehá ke kabuki divadlu Minami-za. V jeho blízkosti žilo mnoho umělců, proto zde vyrůstaly čajovny jako houby po dešti.
Oficiální povolení k provozování živnosti však dostaly až v roce 1751. Divadlo Minami-za je každoročně začátkem prosince vyzdobeno dřevěnými tabulemi oznamujícími událost s třísetletou historií, kao-mise sóken – veřejné představení nejlepších herců kabuki. V té době se do Kjóta sjíždějí nejlepší herci divadla kabuki, aby zde předvedli své umění. Představení se jako diváci účastní maiko a geiko ze všech oblastí v Kjótu. Zvlášť pro tuto příležitost mají účesy zdobené girlandami maličkých cedulek, na něž se jim podepisují jejich oblíbení herci.
Sedm budov
Kdykoli navštívím oblast Kamišičiken v sousedství svatyně Kitano tenmangú, představuji si, že jsem se ocitl v 16. století, kdy v zahradách svatyně vojenský vládce Japonska Tojotomi Hidejoši pořádal nejskvělejší čajovou slavnost všech dob – a nedaleké čajovny byly díky privilegiím, která jim při této příležitosti udělil, na vrcholu slávy. Hidejoši sezval na slavnost nejproslulejší mistry a znalce čajového obřadu z celé země (řada z nich byla zároveň významnými politiky, vlivnými finančníky či bohatými obchodníky), aby se jim pochlubil svou skvostnou sbírkou čajového náčiní. Proslulé náčiní bylo totiž v této době nejen pokladem ohromné ceny, ale i symbolem politické a vojenské moci (slavná miska mohla mít stejnou hodnotu jako celá jedna provincie). Z oblasti Kamišičiken dodnes dýchá kouzlo tradičních uměleckých disciplín, jako by odtud vznešení návštěvníci slavnosti nikdy neodešli.
Oblast dostala své jméno podle toho, že zdejších sedm čajoven (šiči-ken znamená doslova „sedm budov“ – dnes již je to ale jen údaj symbolický) bylo ve 14. století postaveno z materiálu, který byl původně určen na rekonstrukci svatyně, a byl tudíž zasvěcen božstvu (kami). Kamišičiken je tak vůbec nejstarším květinovým městem v Kjótu. Zdejší ulice působí – na rozdíl od světoznámého Gionu – jakoby opuštěným dojmem. Není-li zrovna večerní špička či období slavností, mihne se jen tu a tam nějaká spěchající maiko, projede osamělý taxík. V létě, kdy jsou zde otevřeny „pivní zahrady“, kde maiko pod širým nebem servírují jídlo a pití, mají i mladí a nepříliš zámožní lidé možnost si s nimi popovídat – což je jinak požitek velmi exkluzivní.
Oblast Kamišičiken sousedí s tradiční čtvrtí tkalců Nišidžin, kde se vyrábí světoznámý kjótský brokát. Na protilehlém konci této čtvrti mají svá sídla nejvýznamnější školy čajového obřadu – Urasenke, Omotesenke a Mušanokódži-senke.
Skanzen prostituce
Pět výše uvedených oblastí se souhrnně nazývá Kjóto gokagai, tedy Pět kjótských (květinových) měst. Aby byl výčet tradičních „květinových měst“ úplný, musíme doplnit ještě jednu oblast, která se však svým charakterem od ostatních zásadně liší – a má už jen charakter jakéhosi skanzenu. Šimabara, otevřená v roce 1589 pod kontrolou vojevůdce Tojotomi Hidejošiho, byla nejstarší oficiální oblastí veřejných domů v Japonsku, která – i přes velmi citelný úpadek – fungovala až do roku 1958, kdy byla v Japonsku zákonem zakázána prostituce.
Původně se nacházela mezi ulicemi Nidžó a Janaginobanba, v roce 1640 však byla z rozkazu městské správy přestěhována dále od centra. Jméno oblasti je odvozeno od slavného šimabarského hradu v provincii Nagasaki, který se stal v 16. století centrem křesťanského povstání – buď proto, že se mu oblast podobala svým uspořádáním, anebo proto, že zmatky kolem stěhování nevěstinců připomínaly občanskou válku… Nejstarší zachované provozovny Wačigaija a Sumija slouží dnes jako muzeum – a za kulturní památku lze považovat i dnešní formální následovnice někdejších tajú (původně označení pro hodnostáře), což bývala nejvyšší, elitní třída kurtizán.
Tajú – na rozdíl od dnešních maiko a geiko – bývaly nejen špičkové umělkyně, ale zároveň i nejvybranější sexuální společnice. To jsou ony vyhlášené krasavice s dětským doprovodem a množstvím ohromných spon v účesu, které známe ze starých dřevořezů. Tajú se od geiko a maiko na první pohled liší nejen okázalostí oděvu, ale i jeho praktickým řešením: pásy jejich kimon se zavazovaly vepředu, aby je dokázaly zavázat i rozvázat samy, bez pomoci oblékače.
Všechna květinová města v Kjótu žijí svým osobitým životem a jejich návštěva dává cizinci možnost zabloudit do snového světa. Každá oblast má také vlastní taneční slavnosti, na nichž maiko a geiko každoročně předvádějí, jak se zdokonalily ve svém umění. K nejznámějším patří Mijako odori (Tance hlavního města) s nepřetržitou tradicí od roku 1872 a Kamogawa odori (Tance řeky Kamo).