Na tržišti v Chaiya se konečně přestalo smlouvat o cenu durianu. Začíná zábava. Trhovci i zákazníci se rozestoupili a někdo z prašného plácku odnesl dřevěnou klec s kuřaty. Přicházejí dva borci a sadističtější část obecenstva může začít slintat.
Mrňavý holohlavý cizinec ze severu nebude mít šanci. Domácí svalnatý borec ho rozseká do mangového salátu, to je jasná věc. Pevný postoj, správná obrana a drtivé lokty a kolena. Tohle je muay Chaia, místní výhonek muay boran, starého boxerského umění z dob, kdy Thajci pomalu putovali z jižní Číny, a možná ještě starší. Seveřan bude bojovat podobně, ale jeho styl „větrné opice“ neboli muay ta sao zdůrazňuje rychlost. Rychlé nohy, rychlé kopy, rychlé vítězství. Bojovníci mají jen vykasané kalhoty a bosýma nohama dupou do prachu. Před každým důležitým činem (a tím zápas o tolik peněz dozajista je) se ovšem musí uctít duchové a panovnická rodina.
Moc to ale protahovat nebudeme, protože lidé už chtějí vidět masakr. Zavalitý pořez a pružný trpaslík si ovážou ruce až po předloktí konopným provazem a zápas devíti končetin, muay kaad chuek, může začít.
Po pár minutách mají domácí důvod k truchlivému výrazu -kromě těch, kteří vsadili na cizince. Větrný opičák prokázal neobyčejnou neposednost: zlomil domácímu borci ruku, přerazil čelist a při tom vykopl několik zubů. Konec, výhry jsou rozdány, vítěz oslaven, poražený odtažen, zuby zameteny a na řadu přichází virtuos na ústní varhany khen.
O pár set let později budou boxeři stát pod reflektory stadionu Lumphini v pestrobarevných šortkách, provaz vymění za přiléhavé rukavice a ze seznamu úderových ploch odečtou hlavu. Ruce, lokty, nohy, kolena ve dvojitém provedení. Bojové umění osmi končetin, muai thai, thajský box.
Bezbolestné bomby
Přestože hlava se dnes v thajském boxu používá jen k přemýšlení a přijímání ran, tenhle způsob boje pořád patří mezi nejtvrdší.
A nejdrsnější je pochopitelně v jihovýchodní Asii. Thajci ve svém královském sportu nemají konkurenci, přestože na tamní výcvikové kempy v posledních letech zaútočily hordy Zápaďanů. „Dávaj strašlivý bomby, jsou neskutečně rychlí a vůbec necítí bolest,“ shrnul umění Thajců trenér thaiboxu Zdeněk Matoušek. Stejně jako Delroy Scarlett a Kateřina Svobodová nějaký čas v siamském ringu zůstal.
Afroameričan a teď už pár let Pražan Delroy dokonce pár Thajců porazil a bojoval i v kapli thajského boxu, na stadionu Lumphini.
A Kateřina? Vzhledem k tomu, že do roku 1996 se ženy nesměly k ringu ani přiblížit a ženské zápasy oficiálně běží teprve osm sezon, působí její thajské sparingy a zápasy jako dějinný převrat.
Jenže předtím, než boj osmi končetin objevila Evropa a Amerika, měl za sebou thajský box už tisíciletou historii.
Teorií o vzniku je tolik, že prakticky nemá smysl se jimi zabývat.
Výsledek bojů s okolními kmeny během migrace Thajů na jih, dědictví předků, přivezené už z jižní Číny, vliv khmérských bojových umění… Pravděpodobné je, že v Asii se prostě lidé díky mrštným figurám kopali do hlav odpradávna, zatímco těžkopádní Vikingové si raději dávali tupé, ale drtivé rány pěstí.
Ostatně dodnes v thajském stylu výrazně převažují nohy: „Kromě boxu se od nich naučíš všechno,“ poznamenává k tomu Zdeněk Matoušek. „Dají jednu ránu a pak dvacet úderů nohama. Evropan nad nimi může zvítězit jenom přes ruce.“ Ti nejlepší bojovníci, obvykle vojáci, se tedy během historie z tržišť prokopali až ke dvoru a jejich královský boj neboli muay luang bavil a chránil dynastie thajských panovníků. Vojáci během válek bojovali se zbraněmi a po staletí zdokonalovali a rozšiřovali i zápas holýma rukama a nohama. V době relativního míru, za vlády krále Čulalongkorna, korunovaného roku 1868 pod jménem Ráma V., tak sloužil thajský box jako populární kondiční cvičení pro všechny. Bývalí vojáci zakládali otevřené výcvikové tábory a začala moderní historie thajského boxu. Další panovník, Ráma VII., se zasadil o přijetí pravidel omezujících smrtelné nehody v ringu a kolem roku 1920 se o novém královském stylu začíná mluvit jako o muay thai, zatímco pro starší styly zůstalo historické jméno muay boran.
Do této dlouhé a pro Thajce téměř posvátné tradice zalidněné legendárními hrdiny v poslední době přicházejí cizinci. Thajský box pro ně obvykle znamená jen o málo víc než sport s exotickým oparem. Netančí vai-kru s amulety kolem paží a na čele. Obřadní tanec, jímž se v Thajsku zahajuje každý zápas k poctě krále, duchů i soupeře, na Západě moc často neuvidíte.
Našince do ringu neposílají chudí rodiče, kteří očekávají, že jim potomek bohatě splatí jejich péči. Silák ze Západu prostě sedne na letadlo a zaklepe na bránu výcvikového kempu. A obvykle ho čeká velké překvapení. Podobně jako Delroye Scarletta za branami boxerské školy v Bangkoku.
Jak necítit bolest
„Na začátku devadesátých let jsem přijel z New Yorku, kde jsme samozřejmě měli skvělé vybavení včetně měkké podlahové krytiny. Ale v Bangkoku? Beton. Brousili jsme si o něj nohy málem do krve. V tělocvičně seděl mistr, někdejší thajský šampion, a pozoroval, jak se snažíme. Kromě něj tam byli trenéři, které si postupně volal k sobě a udílel jim rozkazy, jak mají koho cvičit. Školy obvykle zakládají bývalí úspěšní boxeři. Hvězdná kariéra končí kolem třiadvaceti, pak už jsou na vrcholové zápasy staří, takže kemp je pak živí až do smrti,“ vzpomíná Delroy na své začátky v Thajsku. Každá škola tam má své vai-kru, barvy i vlajku a samozřejmě soutěží s ostatními školami podobně jako fotbalové kluby. Z Evropy a Ameriky přijíždějí obvykle zájemci, kteří už s bojovými sporty něco zažili doma. Delroy měl černý pásek v karate, úspěšně soutěžil v taekwondu, kung-fu a zápasil i v thajském boxu. Jenže Thajsko je prostě jiná liga: „Zpočátku jsem se cítil dost sebevědomě, bylo mi čtyřiadvacet, měl jsem osmdesát kilo, za sebou pár sportovních úspěchů a říkal jsem si, že na mě nemají. Pak jsme jednou měli trénovat klinče (sevření soupeře – pozn. red.) a já vyfasoval asi šestnáctiletého kluka, určitě o dvacet kilo lehčího. Ale ta technika! Bez problému se mnou vytřel ring, takže jsem rychle pochopil, že mám opravdu jen základy a skutečné umění se musím naučit tady.“ Kolem patnácti studentů – dva Američané, jeden Japonec a zbytek Thajci. Obvykle pocházejí z chudých venkovských rodin, a když mají rodiče hodně dětí, a málo rýže, co s nimi?
Jednoho do kláštera, dceru v horším případě do sexuálního byznysu a nejsilnějšího do kempu. Třeba v šesti letech. Škola ho živí, šatí, má zadarmo tréninky, ale jakmile začnou zápasy za peníze, vydělává na kemp a zbytek posílá rodině. „Ti kluci často odcházeli i ze školy, pak už jen trénovali, zápasili a trénovali. Prostě museli vydělávat.“ Tréninky i zápasy se od západního stylu dost liší. Především: kromě zubů, rukavic a suspenzoru žádné chrániče. Legendy o starých způsobech výcviku vyprávějí, že žák musel tak dlouho kopat do banánovníku, až ho porazil, a pak bušil do spadlého stromu, až dřevo změklo a mistr si z něj mohl vyrobit lapy na ruce, a pak mlátil žák do čerstvých dřevěných lapů, až se zničily. No, takhle malebně to už nefunguje, ale do měkkého dřeva se kope pořád, takže nohy časem ztvrdnou a jsou jako železo. Zdeněk Matoušek si v kempech zažil svoje: „Lapy úplně na zvracení, třeba padesát kopů po sobě, pak kombinace s boxem, třicet kolen, strhy – a všechno na sto procent a bez chráničů. I při tréninku. Třeba deset minut pilujou jednu techniku. A jak si otloukají nohy odmalička, vůbec necítí bolest.“ Jak se k takové výkonnosti dopracujete, když máte v občance českou národnost? Těžce a přes bolest, ale dá se to aspoň zkusit -když snesete pořádné tréninky šest dní v týdnu.
Hlavně žádné rvačky!
„Vstávali jsme kolem šesté a dali si pět až deset kilometrů běhu. Takhle ráno se ještě dalo běhat i v Bankgkoku, než padne smog,“ vzpomíná Delroy. „Od sedmi do devíti jsme stínovali, pak snídaně, chvíli spánek, práce v kempu, praní a odpoledne tři hodiny tvrdého tréninku.“ Což znamená pět hodin denně, šest dní v týdnu. Večer sice máte volno, ale málo spánku znamená potíže následující den.
Cizinec mezi Thajci a zvlášť v jejich královském sportu -to je vždycky trochu atrakce.
A co víc, když jde o ženu. Jejich kultura úsměvu a příjemného vystupování nicméně vytváří pohodu i na trénincích. „Thajci se netváří na nikoho divně, protože je nový,“ vysvětluje Kateřina, „jsou mnohem příjemnější než lidi, se kterými jsem kdy trénovala v Čechách – a že jsem jich za těch jedenáct let potkala dost. Mají své zvyky, jsou dost konzervativní, tyhle věci se mění pomalu. Před holkou se pořád spíš stydí, ale jinak se mnou vždycky trénovali upřímně a rovnocenně, radili mi, ukazovali různý triky a techniky – a to jsem trénovala s opravdovými hvězdami a šampiony z Lumphini.“ Podle Zdeňka navíc do boje nedávají tolik agresivních emocí jako Zápaďané. „Nikdy to nesklouzne do rvačky.
Jsou neskutečně výkonní, ale ring je pro ně práce, v tom boji není žádná nenávist. Když jsem byl v profesionálním klubu v Německu, občas se to rvalo ještě ve sprchách. To v Thajsku nepřichází v úvahu.“ Tvrdé tréninky bez chráničů, zranění, modřiny – zní to sice drsně, ale Delroy, Zdeněk i Kateřina se shodují, že v thajském podnebí se všechno regeneruje rychleji.
Spolu se skvělým jídlem z kempů, masážemi, oleji a zvláštními mastmi je to nakonec něco jako detox. Delroy tam po čase deset přebytečných kilogramů shodil, lehká váha Zdeněk nabral pět kilo jen na svalech. „A bez doplňků. A to teplo – tady mě bolí kolena, tam nic. Říká se, že měsíc v Thajsku ti dá totéž jako tři měsíce tady. Podle mě ještě dvakrát tolik.“ Tréninky, zdravé jídlo, dobrá škola – to je sice fajn, ale pořád jen příprava. A jednou trenér prostě řekne: „Zítra zápasíš ty.“
Kdo vsadí na smrt
Thajci nedokážou žít bez sázení. Kdekoli se vyskytne akce s nejistým výsledkem, hned někdo rozdává kupony a vybírá peníze. „Pro Thajce není box taková zábava jako v Evropě,“ podotýká Kateřina. „Je to především způsob, jak si vydělat peníze.“ Pro sympatie diváků nakonec nehraje roli, jestli jste cizinec, jde jim o peníze a o podívanou.
„Jsou moc fajn publikum. Rozdělí se na dva tábory a sázejí na vítěze po celou dobu zápasu podle toho, jak boxujete.“ Ty největší peníze se ale točí kolem soukromých, pololegálních zápasů. „Do těch chodí ti největší a nejsilnější zabijáci,“ vysvětluje Delroy. „Jde o velké sumy a tyhle zápasy jsou taky drsnější a krutější než třeba ty v Lumphini nebo na stadionu Radždamnoen. Dostaneš se tam jen na pozvání. Samozřejmě se bojuje bez chráničů. V takových zápasech se i mrzačí a umírá.“ Variantu pro boxery, kteří chtějí zůstat naživu, znamenají barové zápasy. Je to trochu cirkus.
Kouzelník, zaklínač hadů a další číslo – souboj boxerů. Vzhledem k tomu, že se thaibox v Thajsku učí už od mateřských škol a země rozhodně netrpí nedostatkem barů, mají zápasy u skleniček a go-go tanečnic budoucnost jistou.
Klukům s nohama zablácenýma z rýžových polí se bude i dál zdát o titulu národního šampiona. Ti nejlepší si pak zatančí své vai-kru na stadionech Lumphini nebo Radždamnoen – a ti nejšťastnější se pak aspoň na chvíli budou cítit jako králové.
Jak a kde SI KOPNOUT
Než se vydáte do thajského kempu, rozhodně se vyplatí získat základy v Čechách. Školy jsou hlavně pro Thajce, u nichž se předpokládá, že při nástupu už boxovat umějí a chtějí spíš zdokonalit techniku a rozvinout sportovní kariéru. V Česku můžete zahájit výcvik třeba v klubu Delroy’s Gym v Praze (www.delroys-gym.cz). Další užitečné adresy, pravidla a informace o soutěžích najdete na stránkách České asociace thajského boxu: www.czechmuaythai.cz.