Prošla jsem na Jamajce místa, kde se moc turistů nevidí, ale zato se tu od místních dozvíte spoustu užitečného – jak správně upéct chlebovník, jak pašovat kokain…
Dokonce jsem se i pomazlila s krokodýlem! Bujnou vegetací, kde rostliny rostou jako houby po dešti, se klikatí asfaltka. Náš minibus brzdí a objíždí muže, který jede středem cesty na horském kole. Vykláním se z okna, otáčím se za ním, abych mu viděla do tváře. A co nevidím! Není to obyčejný cyklista, na jaké jsem zvyklá. To rozhodně ne! Tenhle má vlasy spletené do mnoha hrubých, po pás dlouhých loken, z hnědé tváře se na mě usmívá pár veselých očí a ústa si bez přestávky notují radostnou melodii. V rychlosti vystrkuji k cyklistovi ruku se sevřenou pěstí. Na Jamajce je tímto gestem většinou řečeno vše. „Bless you, rasta!“ křičím na něj a nedbám na reakce spolucestujících. A muž mi na můj pozdrav odpovídá stejným gestem.
Když přicházím do takových míst, jakým je Black River, vždy se cítím dobře. Tohle malé, ospalé městečko, které je v podstatě jen taková větší vesnice, člověka překvapí nejen všudypřítomnou pohodou, která mi přímo leze pod kůži, ale také westernovou architekturou. Mnoho domů bohužel zmizelo po mohutné explozi, která v roce 1900 srovnala město se zemí.
Naštěstí ten nejdůležitější přežil – starý georgiánský hotel Waterloo, vůbec první dům v historii Jamajky, kam byla zavedena elektřina. Koupila jsem si kousek melounu a vychutnala si ho na verandě zmíněného hotelu Waterloo. Je z něj vidět na staré vraky lodí a v dálce před sebou mám půvabný kraj, ten nekonečný horizont…
Třítisícové Black River je velmi příjemné městečko. Vzduch zde voní ananasem a z reproduktorů pouličních prodavačů se všude jako jarní vánek rozléhá veselé reggae. Pokud bych měla porovnat Black River s většinou měst… Ne, to se nedá! Tady životu chybí dimenze shonu, nějak se tu nepatří běhat po ulicích, nervózně troubit, cpát se do taxíků a autobusů, handrkovat se. Ze sousedního baptistického kostela mi k uším doléhají gospelové písně.
Málokdo ví, že právě tento ostrůvek drží prvenství v Guinnessově knize rekordů, a to v počtu svatostánků na kilometr čtvereční. Jamajčané jsou skutečně velmi pobožní. Následkem prolínání různých náboženských vlivů oslavují potomci otroků křesťanské světce, a to se stejnou úctou a vášní, s jakou jejich předkové uctívali své bohy v Africe.
Mazlení s krokodýlem
Městečko Black River dostalo jméno podle černé řeky, která jím protéká. Jeho název pochází ještě z dob španělských dobyvatelů – Río Caobana (Mahagonová řeka). Dojem inkoustově černé vody vytváří hrubý nános bahna a hnilobných rašelin na říčním dně. Za místní tržnicí, na břehu řeky, nastupuji do člunu. Někde tady začíná nevšední ekosystém Great Morras – celých 320 kilometrů čtverečních močálů.
Tento nevšední kraj je zamořený komáry a rozsáhlé, nepřístupné mangrovové bažiny jsou domovem neuvěřitelných tří set druhů ptactva. Sem chodíval každý rok „zimovat“ spisovatel Ian Fleming, který v inspirujícím prostředí Jamajky napsal všech čtrnáct slavných příběhů o tajném agentovi 007 – Jamesi Bondovi.
Mimochodem, asi neznáte původ jména James Bond, že? Fleming dlouho hledal vhodné jméno pro svého hlavního hrdinu, až ho nakonec našel na obálce přírodovědecké encyklopedie o ptactvu Jamajky. Jejím autorem byl ornitolog James Bond.
Flemingovi se jméno zalíbilo a použil ho ve svých knihách. A tak se tedy z Jamese Bonda ornitologa stal James Bond špion. Kromě komárů, volavek, plameňáků či kachen zde uvidíte i kolibříky, které Jamajčané povýšili na symbol své země. Při troše štěstí vám budou pít cukrovou vodu přímo z dlaně. V této oblasti se můžete setkat i s krokodýly, které místní lidé nesprávně nazývají aligátoři.
Dodnes zde žijí ve volné přírodě, avšak nemilosrdné ilegální zabíjení a hloupá paní Móda způsobily, že stav krokodýlů v Black River v důsledku bezohledné honby za jejich kůží klesl na dvě stě kusů. Je to smutné při pomyšlení, že ještě nedávno se to tu krokodýly jen hemžilo a vláda zobrazila krokodýla dokonce i na státním znaku.
Motor utichl, zastavili jsme v tiché zátoce. Mysl mi pozvolna kolísá v rytmu bárky houpající se na zelenkavé vodě. Můj průvodce, rybář Tyron, vytahuje ze dna řeky klec plnou krabů.
Večer ji vždy naplní rybím masem, které kraby přiláká, hodí ji do vody a ráno si jen přichází pro úlovek. „My jíme kraby a nás jedí krokodýli,“ říká mi položertem a vzápětí přidává historku o tom, jak se nedávno stala obětí krokodýla žena, která na břehu řeky prala prádlo. Srdce se mi tak zastaví hrůzou v momentě, kdy se na hladině u člunu objeví čtyřmetrový krokodýl a Tyron ho jen tak pohladí po hlavě! „To je George!“ vysvětluje mi a hodí do lačné tlamy obřího plaza několik ryb. George je prý krotký. Po chvíli přiláká pach mrtvých ryb další predátory. Ve spleti vzdušných větví mangrovníku se míhá snad desítka nenasytných tlam. Zločinecké krokodýlí bandy postřehly potencionální kořist a já si přeji jen jedno – aby si nevybrali právě nás.
Jako Tarzan
Zapomeňte na vodopády Dunn’s River Falls u Ocho Rios, které opěvují cestovní kanceláře! Všude se tam motají tlustí Američané, drží se za ruce a překážejí ve výhledu. Bezkonkurenčně nejúžasnějšími vodopády, jaké jsem kdy na Jamajce viděla, jsou vodopády YS Falls uprostřed deštného pralesa, vzdálené jen malý kousek od Black River. Netradiční pojmenování vodopádů pochází ještě z dob, kdy byli jejich vlastníky sir Yates a kapitán Scott – z iniciál jejich jmen tak vznikl název YS. Pozemek, na kterém leží, je soukromým pozemkem starší dámy, Angličanky Tony Browneové, která tu chová závodní dostihové plnokrevníky a sedm set kusů dobytka. „Můj praprapradědeček Marquis Sligo byl prvním guvernérem Jamajky!“ vzpomíná lady Browneová a vzápětí mě rozesměje tvrzením, že běloši se na Jamajce dělí na „bílé Jamajčany“ a na „jamajské bělochy“. Dovolila jsem si tedy její slova zpochybnit. „A není to stejné?“ ptám se. Odpověď je však jednoznačná. Bílí Jamajčané jsou přistěhovalci, většinou Angličané, Němci či Australané, ale jamajští běloši se narodili na ostrově.
Vlečka tažená traktorem mě odvezla do srdce nefalšované džungle, kde jako by z nebe padaly kaskády vody obklopené orchidejemi. Tohle místo na mě dýchlo zvláštní mystikou. Když jsem nad vodopády skákala na laně jako Tarzan, pochopila jsem, že právě spojení s přírodou dělá Jamajčany tak šťastnými.
Zapadlá pláž
O tom jsem se přesvědčila i později na Treasure Beach – romatické rybářské pláži, kam noha turisty vstoupí jen zřídka. Bůh snesl do tohoto kouta vše, čím chtěl okouzlit a přitáhnout pozornost.
Od každého ranního východu slunce až po jeho slavnostní západ je Treasure Beach kaleidoskopem krásy, která ji dělá unikátní. Oblast je chráněna před deštěm pohořím Santa Cruz, takže se tu nevyskytuje typická šťavnatá zeleň, na jakou je člověk na Jamajce zvyklý. Rostou tu jen samé akácie a kaktusy. Člověk tu může mít pláž jen pro sebe, langusty, humry, ryby, všechno čerstvě ulovené a skoro zadarmo… Kde je možné zažít takový přepych? Když jím rybu smaženou na kokosovém oleji, udiveně sleduji rastafariána, který si na břehu umývá dredy. Já na mytí vlasů používám šampon, jemu postačil velký kokosový ořech. Když ho jediným švihem ruky přeťal ostrou mačetou, myslela jsem si, že se chce napít, ale on se předklonil a čerstvým mlékem z ořechu si polil hlavu. Pečlivě si ho vmasíroval do vlasů, a když se potom ponořil do mořských vln, jiskřila z něho opravdová divošská vášeň! Přesně to, co nám, civilizovaným Evropanům, chybí…
Rybáři založili na pláži obrovskou vatru a přinesli dnešní úlovky. Naporcovali barakudy, kraby a malé murény a společně s chlebovníky je vložili do hromady žhavého popela. Na ryby jsme si museli počkat, zatímco chlebovníky byly hotové za pár minut. Jejich zelená kůra zhnědla, popraskala, a to byl nejvyšší čas vyndat je z uhlíků. Jen co vychladly, kůra sama odpadla a my si mohli pochutnat na měkké dužině.
Jak pašovat kokain
Dozvídám se, že kdysi bylo mořských krabů plné moře. Nejchutnější jsou ty starší, pěti – až šestiletí, ale ti už se zde dnes snad ani nevyskytují. Lovili se ve velkém a jedli se každý den. Mladé kusy neměly šanci dorůst a rozmnožit se, proto je dnes krabů tak málo. Vláda také vydala zákaz lovit je od dubna do června, v době jejich reprodukčního cyklu, ale nikdo tohle nařízení nerespektuje.
Nedivím se, vždyť jim to dobře vynáší. „Ale k čertu! Na obchodě s kraby už dnes rybář nezbohatne!“ poopravuje můj názor starý rybář. „Dneska je v módě pašování kokainu z Kolumbie!“ sděluje mi další muž. Krátce se odmlčí, aby mi vzápětí poodhalil několik netradičních způsobů. Překupníci rybářům důvěřují, vědí, že pašování po moři je levnější a spolehlivější než letadlem. Někdy se kokain pašoval v ovoci. Do citrusů se udělal malý výřez, do něj se vložil balíček, a ten se potom zakryl slupkou. Náhle se mi vybaví okamžik mého příletu na ostrov. Nyní už rozumím, proč každý cestující musí podepsat čestné prohlášení, že ve svém batohu nepřinesl potraviny. Pašeráci tedy vymysleli jednodušší způsob. Do vodotěsné bedny zabalí čtyřicet kilo prvotřídního kokainu a pomocí lanka ji připevní k nenápadné rybářské lodi. Ta ji potom z Kolumbie táhne pod vodou až k jamajským břehům. A pokud by se něco stalo a loď by po cestě zastavilo policejní komando, rybáři v poslední chvíli narychlo lanko odříznou a bednu nechají padnout do moře. Ale bedny jsou speciální, vyrobené zvlášť pro tento účel, takže zhruba po dvaceti dnech vždy vyplavou na hladinu. Když si je nevyzvedne „odběratel“, ale někdo jiný (i to se už přihodilo), stává se náhodný nálezce miliardářem! Jeden z rybářů si jen toužebně povzdychne: „Mít takové štěstí!“ Turismus už více než půl století formuje divokou tvář ostrova do „civilizovanější“ podoby.
Proto je potěšující, že tu ještě pořád najdete místa jako Treasure Beach, Black River či vodopády YS. Je zbytečné stále dokola zdůrazňovat, jak je tento kraj nádherný – jednoduše je třeba ho vidět a zažít zdejší atmosféru. Fantastické vodopády, překrásné řeky, různorodé vnitrozemí, dešťové pralesy či termální prameny – to vše je Jamajka. Ostrov maličký rozlohou, ale obrovský svými možnostmi.
JAMAJSKÝ RUM
V údolí Siloah stojí továrna, kde se od roku 1749 vyrábí slavný jamajský rum. Ne, nepleťte se, není bílý. Tradiční rum z produkce monopolní společnosti Appleton, působící na trhu už téměř 260 let, má čirou karamelovou barvu a obsahuje jen 40 procent alkoholu. Čím déle se skladuje, tím je pro čichové i chuťové buňky neodolatelnější. Ten nejkvalitnější stojí v sudech továrny už dvacet let. Ze třtinové melasy se po zakvašení a destilaci získává pálenka, do které se přidává mléčná šťáva z kokosových ořechů. Čím je jí více, tím světlejší a lacinější je rum. Nejchudší Jamajčané ho používají jako všelék – proti bolesti zubů, na léčbu úpalu, na dezinfekci ran, na podporu tvorby žaludečních kyselin, muži na podporu libida. Mnozí v něm samozřejmě utápějí svůj žal a „léčí se“ jím především vnitřně. Rum má nenahraditelné místo i v černé magii. Šamani jím rituálně potírají nemocná anebo uřknutá batolata, někteří vám jím dokonce namažou dlaň a věští z ní osud. Za dvacet amerických dolarů…
KVŮLI ČEMU POVSTALI NÁMOŘNÍCI NA BOUNTY?
Na Jamajce se daří „potravinovým“ stromům. Osobité místo mezi nimi má chlebovník, který dorůstá do výšky 18 metrů. Je to skutečně velkolepý strom, s velikánskými listy, jejichž okraje jsou zubaté jako krajka. Plody dorůstají do hmotnosti dva až pět kilogramů a jedí se místo brambor. Chlebovník způsobil slavnou vzpouru na anglické lodi Bounty koncem 18. století. Námořníci měli převézt na této plachetnici pod vedením kapitána Williama Bligha mladé stromky z Tahiti na Jamajku, kde je chtěli vysadit a rozšířit je jako levnou stravu pro černošské otroky. Námořníci se však s ostrovem těžko loučili, protože je okouzlily krásné Tahiťanky. V průběhu plavby po moři začaly mladé chlebovníky z důvodu nedostatku sladké vody schnout a hynout. Proto kapitán námořníkům stále více omezoval příděl pitné vody, a to, umocněno jeho krutostí, vyvolalo vzpouru. Rozzlobení námořníci Bligha a jeho věrné vysadili na člun, chlebovníky naházeli do moře a vrátili se na Tahiti. Kapitán se se svými přáteli zachránil a později na jiné lodi chlebovníky z Tahiti přece jen na Jamajku dovezl. Angličané tu pak založili mnoho plantáží těchto mimořádně užitečných stromů.