„Když jsme dorazili do tábora Hutuů, našla jsem tam svého bratra, kterého zajali při přepadení vesnice. Byl přivázaný ke stromu. Několik vojáků mne znásilnilo před jeho očima. Pak ho začali mučit. Postupně mu uřezávali všechny končetiny, pak hlavu. Celou dobu mne nutili, abych se dívala, nemohla jsem vůbec nic dělat. Pak vzali bratrovo tělo a hodili jej na oheň. Nutili mne sníst jeho maso…“
To je jen začátek vyprávění 25leté Sisky. Podobně hrůzných příběhů ale uslyšíte na východě Konžské demokratické republiky tisíce. Jenže jen málokdo sem jezdí, aby poslouchal.
Je půl třetí odpoledne a my stojíme před hraničním přechodem mezi Rwandou a Kongem. Na zádech šestnáctikilové batohy, přes rameno každá další kila techniky. Víza máme, přesto zrovna tady čekám největší problémy. Úplatky je Konžská demokratická republika proslulá. Vydáváme se za humanitární pracovnice. Jako novinářky bychom neměly šanci vůbec hranici překročit. Nakonec jsem překvapená, jak to jde hladce. Čtvrthodina chůze a jsme v Kongu, přímo přede dveřmi válečného konfliktu, který východ země sužuje přes deset let. Oproti sousední Rwandě je to na první pohled velká změna. Bukavu, hlavní město provincie jižní Kivu, vypadá jako předobraz pekla. Je tu cítit napětí a frustraci dlouhou válkou. Člověk si musí chvíli zvykat, než mu to přijde normální.
Příští tři dny neděláme nic jiného, než že sháníme razítka, která nás budou opravňovat ke vstupu do „zone rouge“, tedy červené válečné zóny. Bez razítek by nás tam neodvezly jednotky OSN, které tu působí a kterým se v Kongu říká MONUC (Mission de l’Organisation des Nations Unies en RD Congo). To je jediná relativně bezpečná možnost, jak se dostat do Bunyakiri, regionu zasaženého válečným násilím, kde chceme pracovat.
Uprostřed pekla
Vrtulník Spojených národů nás nakonec vykládá uprostřed rajské přírody. Východní Kongo je to nejkrásnější peklo, jaké jsem kdy viděla. Zelené pralesy, zvlněné kopce, čas od času probleskne z dálky malebná vesnička. Zblízka je ale realita trošku jiná.
Ve vesnici Kando, kde budeme bydlet, nás už vítá Clotilde. Snad jediný dobrý člověk v Kongu, který se stará i o jiné, nejen o sebe. Už deset let se snaží pomáhat znásilněným ženám, jejíma rukama jich už prošly na dvě tisícovky. Právě ženy a děti jsou obětmi dlouhé války, zabíjení a znásilňování je tu na denním pořádku.
„Pocházím z Bunyakiri, ale má rodina žije v Bukavu. V druhé půlce devadesátých let se tu rozpoutalo peklo. Začala válka, vraždění a znásilňování nebralo konce. Spousta dětí se ocitla bez rodičů a bez pomoci. A tak jsem si řekla, že jim někdo musí začít pomáhat. Nejprve jsem sirotkům pomáhala materiálně, dávala jsem jim jídlo. Pak jsem si ale řekla, že to je málo a začala hledat jiné řešení,“ říká Clotilde. Zkusila ženám, které za sebou měly znásilnění, sehnat kus půdy, na které by si mohly samy vypěstovat obživu. Protože je vyučená krejčová, začala ženy učit šít školní uniformy. Dnes tu pod jejím vedením pracuje dílna na výrobu mýdla, kde se ženy učí mýdlo vyrobit a pak jej prodávají. „Do roku 2004 mi se vším pomáhal otec Simon, byl pro mne jako vlastní otec, kterého jsem poznala jen velmi málo, zemřel, když mi bylo pět. Před pěti lety ale otec Simon také zemřel. Zůstala jsem tu sama a teď mi pomáhá nejvíc Markéta Kutilová z organizace Člověk v tísni. Je jediná, která se snaží, ostatní humanitární organizace sem ani nevkročí. Bojí se. Já jsem si ale řekla, že když mne zabijí, bude to aspoň pro dobrou věc,“ říká Clotilde. A má se čeho bát. Hutuové a bandité, kterými se okolní lesy jen hemží, o její činnosti vědí a je jasné, že se jim nelíbí. Její jedinou ochranou, pokud se to vůbec tak dá nazvat, je podpora čtyř neozbrojených pozorovatelů mise MONUC, kteří sídlí v Kando. Clotilde už dostala výhrůžný dopis, že když nepřestane, znásilní a zabijí i ji. Čas od času, je-li nebezpečí příliš blízko, Clotilde sebere sirotky, o které se stará, a jdou spát do lesa. Když akutní nebezpečí pomine, vrhne se zase do práce.
„Mám tu hodně práce. Třikrát týdně se snažím nakrmit děti ze tří vesnic v okolí. Beru je také na plantáže, aby se naučily pracovat. Založili jsme tu malou lékárnu, kde si znásilněné ženy mohou zdarma vzít alespoň nějaké základní léky. Není to dávno, co mi jedna z žen zemřela před očima, po znásilnění byla zevnitř úplně roztrhaná a vykrvácela…“
Coltan – smrtonosná ruda
Proč je vlastně východ Konga už tak dlouho dějištěm brutálního násilí? Odpověď je jednoduchá – coltan. Coltan je africký výraz pro columbit-tantalit, kovovou rudu, bez které se dnes neobejde žádný z výrobců mobilních telefonů, notebooků, playstation a dalších technických hraček současnosti. K jejich výrobě je nezbytně nutný právě coltan, který se po přetavení změní v prášek udržující elektrické napětí. Rada bezpečnosti OSN už v roce 2003 kritizovala nelegální pašování coltanu vytěženého v Kongu do sousedních zemí – do Rwandy, Ugandy a Burundi.
Všechny nadnárodní společnosti, které produkují zmíněnou elektroniku, odmítají, že by používaly nelegálně vytěžený coltan z Konga… Kongo by mohlo být jednou z nejbohatších zemí světa – kdyby ovšem neleželo v Africe.
Země se od doby své kolonizace v osmnáctém století zmítá v sérii násilností, občanských a mocenských válek. Ani podepsání příměří v roce 2003 nezabránilo bojům na východě země, kde se nachází téměř polovina všech lesních porostů v Africe a významná naleziště cenných nerostných surovin, především diamantů a coltanu.
Nesmírné nerostné bohatství zatím plodí jen násilí a neštěstí.
Siska
Už několikátá generace v Kongu nezná nic než válku a utrpení. Ženy a děti jsou znásilňovány, je hlad. Ženy jsou totiž až na pár výjimek jediné, které pracují. Mužů jako by se manuální činnost netýkala. Jsou to ženy, které se vydávají každý den na pole nad vesnicemi uprostřed pralesa. Jsou to ony, které riskují znásilnění.
Nemají totiž moc na výběr – buď to risknou, nebo nebudou mít ani ony, ani jejich děti (ale i muži) nic k jídlu. Některé mají takový strach, že raději hladoví. Po tom, co prožila většina z nich, se není co divit.
Siska nám vyprávěla další z hrůzných příběhů. S Hutuy strávila dlouhé tři roky. Dennodenně znásilňovaná. Měli takový hlad, že jedli hlínu, aby utišily kručící žaludky. Když se jí podařilo uprchnout, neměla ještě zdaleka vyhráno.
„Jakmile jsem došla do Bunyakiri, ptala jsem se místních lidí, jestli tu můžu i s mými třemi dětmi zůstat, ale odmítli nás. Nakonec se nade mnou slitovali ve vesnici Kambali. Dali mi malý domek, ale dál nic. Místní se strašně báli, že se pro mne vrátí Hutuové, že mne budou chtít zpátky. Hledala jsem tu práci, ale neúspěšně. Pak jsem se dověděla, že v Kando žije sestra Clotilde, která pomáhá znásilněným. Clotilde se mě ujala, poslala mě nejprve do nemocnice, protože jsem měla také těžké zdravotní problémy. Mám teď díky Clotilde a díky Markétě z Člověka v tísni svůj vlastní domek. Je to pro mne ráj po tom všem, co jsem prožila,“ říká Siska, vzdělaná mladá žena, která bývala v lepších časech učitelkou. Je krásná, oduševnělá, ale v očích má napsaný celý hrůzný osud, který má za sebou. Kdysi měla manžela. Zkoušela jej vyhledat, když se jí podařilo uprchnout z tábora Hutuů. Vzkázal jí ale, že už ji nechce. Je přece znásilněná, dokonce má ze znásilnění dítě…
Co na to muži?
Takhle jednoduše se na celý problém dívají téměř všichni muži z venkovských oblastí. „Utekl jsem z vesnice, kterou přepadli vojáci FDLR (Hutuové).Před mýma očima tam znásilňovali naše ženy. I moje žena byla znásilněna. Hutuové jsou tam pořád…
Viděl jsem, co se stalo s mojí ženou, už s ní žít nemohu. Ona je pořád v táboře s Hutuy. Kdyby ji náhodou Hutuové pustili a někdo ji poslal na vyšetření do nemocnice, pak bych ji možná vzal zpátky. Ale to se nestane. Teď už mám druhou ženu a ta první se o sebe musí postarat sama,“ říká Enamiči Birozi, nejvyšší autorita vesnice Mici. „Je mi znásilněných žen líto, ale co můžu dělat? Lidé by si mysleli, že nejsem muž, kdybych si u sebe nechal svou ženu, která byla znásilněná,“ říká muž, který se nám představí jako Willbee z vesnice Kando.
Společenské mínění je tady jasně dáno Biblí – žena má spát jen s jedním mužem. Že si svůj úděl nevybrala? Že se přece nenechala dobrovolně znásilnit, případně si ještě větvemi a hlavněmi samopalů rozervat vagínu? To už nikoho nezajímá. Nikdo už se nad tím nepozastavuje. Ženy, kterým se něco takového přihodilo, jsou odevšad vyháněny, muži je zavrhnou, odeženou i s dětmi od sebe. Rodiče zase klidně vyženou své znásilněné dcery. Není téměř nikdo, kdo by jim byl ochoten poskytnout pomoc.
V Bunyakiri by mohla ledacos vykonat církev – její představitelé tu mají velikou autoritu. Prakticky veškeré obyvatelstvo je věřící, chodí do kostela či do mešity.
Kněžím v křesťanských kostelech každou neděli ženy přinášejí nezanedbatelnou část z toho, co se jim podaří vypěstovat. Kněží by mohli použít svou autoritu k tomu, aby se snažili znásilněným ženám pomoci. Mohli by se snažit přesvědčit místní obyvatele a především muže, aby své manželky nevyháněli. Ale nedělají to. Aspoň ne tady, v Bunyakiri.
Chtěly jsme se na to kněze z vesnice Kando zeptat a slyšet jeho vysvětlení. Clotilde nás ale požádala, abychom to nedělaly, protože by s ním měla problémy. Vyhověly jsme jí.
Kongo je ráj na zemi, jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsem kdy viděla. Kdyby tu byl klid a mír, je to turistická destinace číslo jedna. Třeba jezero Kivu na hranici s Rwandou. Na jeho březích leží Bukavu a Goma, dvě největší města východního Konga. Nebo divoké parky s tlupami nížinných i horských goril – Virunga či park Kahuzi-Biega. Tři čtvrtiny z šedesáti milionů obyvatel Konga žije pod oficiální hranicí chudoby. Kvůli coltanu, kvůli obchodu s ním, který je obrovským byznysem pro spoustu elegantních obchodníků ze Západu. Až vám zazvoní mobil, vzpomeňte si na to… P. S.: Nedlouho po mém návratu z Konga, těsně před Vánoci, nastal konečně obrat v působení mise MONUC. Nová rezoluce umožní jednotkám MONUC zakročit proti ozbrojeným skupinám nezávisle na ostatních – tedy hlavně na neschopné konžské armádě. Jednotky OSN nebudou chránit obyvatele Konga jen před tutsijskými rebely, ale také před konžskými vojáky, kteří se podobně jako povstalci na východě země dopouštějí násilí na civilistech.
Rosaria
Mama Rosa byla téměř všude, kam jsme se vydaly. Obvykle už měla ráno svou hladinku alkoholu a jakmile nás zbystřila, měly jsme o zábavu postaráno. Většinou to skončilo tancem a zpěvem, což jsou Rosariiny nejoblíbenější činnosti. „Znásilnili mne nejprve bandité Mayi-Mayi,“ řekla nám jednou. „Byli to malí kluci, ještě děti. Bandité Mayi-Mayi z nich vychovávají poslušné a všehoschopné vrahy. Učí je odmala vraždit a znásilňovat. Těm třem, co znásilnili mne, bylo tak devět, dvanáct a devatenáct let.“ Pak ji znásilnili Hutuové. Odvlekli ji do svého tábora a znásilňovali před zraky ostatních. „Dělali si se mnou, co se jim zrovna zachtělo. Jejich velitel, major, je stále ve vesnici kousek odtud. Kamkoliv mám jít, bojím se. Bojím se, že je znovu potkám,“ říká Rosa a utírá si slzy.
Má tři děti a dvě vdané dcery, manžel zemřel za války. „Potřebuju pití, tak jedině trochu otupím a zapomínám na to, co se stalo. Ale jak si na něj mám tady vydělat? Jediný způsob je chodit s chlapama za peníze. Tak to dělám…“
Kam jsme se hnuly, slyšely jsme stejné příběhy. Při prvním jsme se rozplakaly všechny společně. Pak si člověk zvykne, vlastně nemá jinou možnost – adaptovat se nebo se z té vší hrůzy zbláznit. Ženy vystavené nepředstavitelnému násilí nemají nikde zastání. V sousední vesnici Bunyakiri je po zuby ozbrojená jednotka vojáků MONUC. Nemůže ale dělat téměř nic, zbraně může použít jen na svou ochranu. Proč tam tedy jsou? Tu otázku si kladou i mnozí z nich. Žádné oficiální odpovědi se ale člověk nedočká, nikdo, s kým jsme se setkali, o tom mluvit nechtěl.
Augustine
Asi sedmnáctiletý Augustine je usměvavý a ohromně milý kluk. Mohl by se přetrhnout, aby nás ráno při snídani mohl obskakovat. Dolévá kávu, ptá se, jestli pro nás nemůže něco udělat. Ani se nechce věřit, že je to bývalý dětský voják. Ruce nemá poskvrněné školním inkoustem, ale krví. Kolik lidí zabil, si už přesně nepamatuje. A vzpomínat ani nechce.
„Teď chodím do prvního ročníku střední školy a školu mám strašně rád. Jsem šťastný, že můžu chodit do školy. Díky Clotilde, která se o mě postarala. Jsem tu už pár let,“ říká a oči mu svítí nadšením.
Pochází z Ekingy, z vesnice, kde je dnes hlavní velitelství Hutuů. Nejprve se dostal k ozbrojencům Mayi-Mayi. Připravoval jim barvy k tetování a různé lektvary na posilnění a na nezranitelnost, zkrátka vše potřebné pro rituály, kterými bojovníci Mayi-Mayi přivolávali sílu. Měl ale také zbraň, sloužil i jako voják se zbraní v ruce.
Pak se mu však podařilo z tábora utéct. Mayi-Mayi ho hledali, zachránil ho plukovník Hutuů Dominique.
„Dělal jsem Dominiqueovi pucfleka, sluhu, byl jsem pořád s ním. Jednou přišel za Dominiquem do tábora můj otec, nevím, jak se dověděl, že tam jsem. Dominique nechal otce zabít. Viděl jsem na vlastní oči, jak mu dva vojáci zlomili vaz,“ vypráví a oči mu těkají po okolí.
S Hutuy strávil rok a půl, možná déle, nevím přesně. Chodil s nimi také vraždit a rabovat. „Bylo to ale lepší než u Mayi-Mayi, protože v táboře byla škola a já mohl chodit do školy,“ překvapí nás Augustine srovnáním. Vypráví, jak zabil první dva lidi, to si pamatuje dobře. Pak zabíjel dál. Ale nikoho prý neznásilnil, byl šaman, spirituální ochránce (kadugu) a nesměl se žen dotknout. „Zkoušel jsem žít u jednoho svého bratrance v Kambali, než jsem poznal Clotilde. Vyprávěl jsem jí svůj příběh a ona mne vzala k sobě a zaplatila mi školu. Jsem tu nejstarší ze všech dětí, všichni jsou teď moji sourozenci. Když tu sestra není, mám děti na starost já. Teď se snažím dokončit školu, chci se naučit pořádně francouzsky i anglicky a pak bych chtěl pracovat pro nějakou humanitární organizaci a pomáhat lidem. Chtěl bych pomáhat v práci Markétě z Čech,“ uzavírá svůj příběh Augustine.
Davy znásilněných
Kamkoliv jsme přišly, slyšely jsme stejné příběhy – o hrůzách, jaké si člověk neumí představit, dokud nepřijede do Konga. Žádná z obětí nepřemýšlela o tom, skoncovat se životem. Kdo by se postaral o jejich děti? A tak nesou svůj kříž statečně dál…
KDO V KONGU BOJUJE?
Vyznat se ve všech ozbrojených skupinách, které na východě Konga operují, není tak jednoduché. Svoji ozbrojenou jednotku si tu může v podstatě vytvořit každý, kdo má zbraň a aspoň zlomek autority. Mezi hlavní bojová uskupení ale patří:
FDLR (Demokratická fronta za osvobození Rwandy) – milice Hutuů. Přišli ze Rwandy po genocidě v roce 1994 a operují v pralesích převážně v provincii Jižní Kivu. V současné době se jejich velitelství nachází v Ekingi, v pralese poblíž vesnice Hombo. Hutuové ale nemají v čele žádnou výraznou osobnost, kradou a vraždí nekoordinovaně. Snaží se ovládnout co největší množství nerostných zdrojů a přispět ke svržení tutsijské vlády ve Rwandě. Na mnoha místech dokonce dochází k jakýmsi dohodám o neútočení – místní obyvatelé například povolí Hutuům přístup na trhy výměnou za bezpečnost na silnicích, které Hutuové nebudou přepadat.
CNDP – Nkundovi muži – Armáda tutsijského generála Laurenta Nkundy, která operuje v provincii Severní Kivu. Asi nejlépe organizovaná armáda, má pevné velení a dobrou disciplínu. Nkunda je silná osobnost, má vizi a plán. Deklaruje, že jeho muži pouze brání Tutsie před útoky Hutuů. Ve skutečnosti jde opět o ovládnutí nerostných zdrojů. Rwanda se od podpory Nkundy distancovala, ale říká se, že Nkundu podporuje právě současný prezident Rwandy Paul Kagame. Ten ale například v listopadu tohoto roku prohlásil, že problémy Konga jsou čistě jeho vnitřní záležitostí a Rwanda za ně nenese žádnou odpovědnost. Nkunda a jeho muži jsou obviněni z válečných zločinů, kvůli drancování se ke Gomě (hl. město provincie) stáhlo na několik set tisíc uprchlíků, kteří přežívají v drastických podmínkách v uprchlických táborech nebo zcela bez přístřeší v pralese. Na přelomu října a listopadu 2008 už v souvislosti s tím mluvilo mezinárodní společenství o největší humanitární katastrofě za posledních několik desítek let.
Mayi-Mayi – pod tímto označením se sdružují původně provládní odštěpené jednotky, které ale již dnes pouze vraždí, rabují a znásilňují. Jsou jedni z nejkrutějších, kteří v regionu operují.
FARDC (oficiální konžská armáda) – Vládní vojáci jsou zoufale nedisciplinovaní a bez kvalitního vedení. Nedostávají pravidelný plat, takže vraždí a kradou téměř ve stejné míře jako Hutuové a Nkundovi vojáci. Podílejí se také velkou měrou na znásilňování žen, které z nich mají stejnou hrůzu jako z ostatních armád. Důstojníci jsou úplatní a jde jim pouze o vlastní prospěch. Do FARDC vstupuje také řada vojáků z jednotek Mayi-Mayi nebo Hutuů.
OSN (MONUC) V současnosti čítá počet vojáků v oblasti 20 000 (po navýšení počtu vojáků o 3100, o němž rozhodla v listopadu 2008 Rada bezpečnosti OSN). Jde o největší a nejdražší misi OSN. Modré přílby mají ovšem v konfliktu velmi omezenou roli, nesmějí se vměšovat do ozbrojených konfliktů a zbraně mohou používat pouze ve velmi omezených případech. Mají zabezpečovat mír na celém území, což se jim zjevně nedaří, a tak vojáci OSN čelili v souvislosti s eskalací násilí na přelomu října a listopadu minulého roku těžké kritice. Místní obyvatelé MONUC obviňují z nečinnosti. Modré přílby na některých místech tak nenávidí, že často dochází k incidentům s následkem smrti.
JAK SE DÁ POMOCI?
Pokud nebude politická vůle řešit jádro války, dají se jen zmírňovat její děsivé dopady. V Kongu pracuje již od května 2008 Člověk v tísni, který začal pomáhat právě v regionu Bunyakiri. „Bunyakiri jsme vybrali především kvůli minimálnímu zájmu ostatních neziskových organizací. Do listopadu 2008 se ve spolupráci s místní organizací ADIP podařilo vybavit ženské oddělení nemocnice v Bunyakiri 20 postelemi, zásobit lékárnu ADIP léky potřebnými k léčbě gynekologických potíží a postavit 16 domků pro opuštěné znásilněné ženy. Ženy pracují v dílně na výrobu mýdla, v šicí dílně, které tu vybudoval Člověk v tísni,“ říká koordinátorka projektu Markéta Kutilová. V budoucnu Člověk v tísni plánuje dál pomáhat znásilněným ženám. Zároveň začíná budovat zdroje pitné vody a zlepšovat hygienické podmínky v uprchlických táborech v oblasti Hombo, kde se šíří cholera. Na pomoc lidem v Kongu plánuje v tomto roce použít 3 miliony korun z humanitárního fondu Klubu přátel Člověka v tísni. Pokud chcete pomoci v Kongu i jinde ve světě, připojte se ke Klubu přátel Člověka v tísni. Členové Klubu svými dary přispívají na projekty organizace. Většina z nich posílá měsíčně 200 až 300 Kč. Projekt v Kongu je možné podpořit také jednorázovým darem na účet společnosti Člověk v tísni číslo 76327632/0300 s variabilním symbolem 222. Více informací naleznete také na www.clovekvtisni.cz nebo na www.femisphera.com
Vznik této reportáže podpořilo Ministerstvo zahraničních věcí ČR v rámci zahraniční rozvojové spolupráce.