Horká australská oblast Pilbara je ohraničena řekou Ashburton na jihu, řekou De Grey na severu a Velkou písečnou pouští na východě. Domorodci ji nazývají Bylybarra, „Suchá země“. Má tropické polopouštní klima a najdete tu i nejžhavější místo v Austrálii: bývalou zlatokopeckou osadu Marble Bar. Je to kraj odlehlý, drsný -a až bájně bohatý.
Kdysi se tu těžilo zlato, dnes obyvatelům zajišťuje prosperitu zemní plyn, azbest, cín, olovo, nikl, mangan, také sůl a hlavně železo. Jsou tu největší doly na železnou rudu v Západní Austrálii. Většina měst v oblasti jsou tzv. „company towns“, hornická a přístavní města vybudovaná v 60. a 70. letech velkými těžařskými společnostmi. Přes intenzivní těžební činnost však naštěstí většina oblasti zůstává nedotčenou, pustou divočinou.
Z planiny vystupují oblé kopce nebo stolové hory a vše pokrývají zlatožluté trsy spinifexu, mezi nimiž se ukazuje holá červenohnědá půda. Polosuchou spinifexovou step střídá sem tam nízká buš. Balvanitá řečiště, většinou vyschlá, lemují mohutné bělokoré eukalypty. Některé jsou doslova obleženy bílými papoušky kakadu. Zdejší královnou krásy je rostlina nádhernice úhledná, zde známá jako Sturt’s desert pea neboli Sturtův pouštní hrách. Stovky jasně červených květů, uprostřed s černými nebo červenými boulemi, tvoří ohnivé pásy po obou stranách silnice. Nádhernice je dokonce státní květinou státu Jižní Austrálie. Když ji v roce 1699 dopravil do Oxfordu anglický bukanýr William Dampier, vzbudil v Anglii její bizarní květ velké podivení.
Palmový ostrov
Národní park Millstream-Chichester, menší ze dvou pilbarských parků, má dvě zcela odlišná území. Severní část tvoří Chichester Range, náhorní plošina ostře vystupující z pobřežní planiny. Je to drsná, vyprahlá krajina, tu a tam rozbrázděná hlubokými roklemi, s níž kontrastují černé vrcholy nevysokých kopců. Páteří jižní části, zvané Millstream, je řeka Fortescue, která je po většinu roku na svém toku vyschlá. V Millstreamu ale v říčním korytě zůstává řetězec tůní, kde se voda drží po celý rok. Planina po levém břehu je navíc mokřadem s četnými oky jezírek. Podle zdejších domorodců kmene Yinjibarndi tůně vytvořil obrovský had Barrimindi, žijící pod řekou. Zdrojem jezírek je podzemní voda, kterou po dešti nasají porézní skály. Odhaduje se, že zdejší obrovský podzemní vodní rezervoár o rozloze dvou tisíc kilometrů čtverečních obsahuje 1700 milionů kubických metrů vody. Údolím řeky se tak táhne šťavnatě zelený pás vlhkomilné vegetace.
Mezi stromy dominují mohutné bělokoré blahovičníky, eukalypty coolibahy, gurlimby, zvané též „bílé čajové stromy“, a kajeputy, známé i pod jménem marba nebo paperbark. Poskytují papírovou kůru vzdorující vodě, která domorodcům sloužila pro stavbu chatrčí. Kromě zavlečených cizích druhů palem tu roste endemit: millstreamská palma Livistona alfredii. Domorodci, kteří si pochutnávali na jejích plodech, ji nazývali garliwirri.
Stezka začíná u návštěvnického střediska. Na návštěvníky tu čekají malí klokani, kteří zcela bez skrupulí přiskáčou k udivenému příchozímu a dožadují se pamlsku. Roztomilým tlamičkám a pacičkám, šmátrajícím vám po kapsách, nelze odolat a somrujícím vačnatcům dáte poslední žvanec.
Rokle, strže a průrvy
Druhý národní park v Pilbaře je rozlohou 6274 km2 zároveň druhým největším národním parkem v Západní Austrálii. Ve starších průvodcích je uváděn pod jménem Hamersley Range, podle stejnojmenného pohoří na území parku. Leží na Velkém plató, obrovské skalní mase, která vybíhá až do Indického oceánu. Specifický geologický vývoj a především voda se postaraly o výjimečnou podobu krajiny. Geologickým podkladem jsou tu sedimentární vrstvy dolomitů a křemičitých vápenců bohatých na železo, které se usadily na dně pravěkého moře před 2500 miliony let. Později byly vyzdviženy nad hladinu moře a zvrásněny v pohoří. Do poměrně měkké horniny se pak po miliony let zařezávaly vodní toky, které zdejší krajinu doslova rozkrájely na četné rokle, strže, průrvy a úzké soutěsky hluboké až sto metrů, s téměř kolmými stěnami. Na plošinách upevněných nad propastí se návštěvníci děsí hloubky, dívají se na pestrobarevně pruhované skály, obdivují nezdolné bělokmenné blahovičníky uchycené na kolmých stěnách, pátrají orlími zraky po skalních klokanech a pozorují svět na dně soutěsky -zcela jiný než na okolních pláních. Dočasné potoky a říčky, které se po podzimních deštích vrhají v podobě vodopádů do roklí, tu vytvářejí modrá nebo zelená jezírka s oázami zeleně.
Krajině nad roklemi zeleň většinou chybí. Na holých skalách je patrná každá kontura krajiny a jejich barvy září v odstínech červeně, hnědě a uhlově černé, kontrastujících se zlatožlutou záplavou spinifexu. Tato tráva, zvaná odborně trojzub, je jednou z nejrozšířenějších rostlin v Austrálii. Pokrývá třetinu území kontinentu. V Pilbaře roste sedm druhů. Trojzub roste v polokulovitých trsech. Mladší rostliny tvoří velké vnější kruhy živé trávy kolem mrtvých žlutých suchých center. V denním vedru vnější listy snižují rychlost větru, takže vzduch v centru je téměř nehybný. V tomto chráněném srdci trsu se snižuje vypařování, je tu vyšší vlhkost a teplota je nižší než na okraji. Trs tak poskytuje útočiště před horkem mnoha druhům živočichů. Listy rozkládající se uprostřed přitahují bakterie, houby, měkkýše a jiné bezobratlé. Jejich přítomnost láká další tvory: malé hady, vačnatce a ptáky, kteří jsou tak rovněž na trojzubu závislí. V tomto drsném prostředí nalézají úkryt, potravu, podmínky pro zachování tělesné vlhkosti a zdárné rozmnožování. Lidé kmene Yinjibarndi používali semena spinifexu jako potravu a trojzub jim sloužil i k lovu sladkovodních ryb v mělkých tůňkách. Jeho listy jsou tvrdé, úzké a ostré jako jehly. Probodnou i poměrně silnou obuv a do nohy vjedou jak do másla.
Mezi trojzuby žije podivný drobný hlodavec, myška Chapmanova, zvaná zde pebble-mound mouse, volně přeloženo „myš oblázkového kopečku“. Byla objevena teprve nedávno. Žije mezi trsy v mělkých norách, nad kterými si kupí kopeček z drobného štěrku. Kamínky jsou pečlivě naskládány kolem vchodu do nory a hromádka může dosáhnout výšky až padesáti centimetrů.
Informační středisko je spravováno Aboriginy a vládne v něm „aborigino-ekologický duch“. Nabývá podoby hesel a proklamací. Jeden příklad za mnohé: „Wirlankarra yanama. Yurlu nyinku mirda yurndarinda.“ (Kráčej s jasnou, otevřenou a chápající duší a krajina k tobě nebude nepřívětivá.) Věky prověřená moudrost přírodního národa.
Popít s klokany
Byli jsme zvědavi, jak vypadá pravé company town. Nejblíže byla Karratha, což znamená „dobrá země“. Oslavuje svoji prosperitu vždy v srpnu festivalem zvaným „Fernarkling“, což je jakási zkomolenina zkratek Fe-NaCl-NG, tedy hlavních přírodních zdrojů oblasti: železa, soli a zemního plynu. Městečko obývané Aboriginy je čisté a malebné. Všude samý květ a palmy, udiví nás i hypermoderní architektura kostela. Mnozí lidé tu chodí bosi! Ale vůbec nevypadají na to, že by neměli na boty. Koneckonců, je to móda zdravá, i když poněkud nečekaná. Hlavním naším zájmem je vyhledat „public toilets“ se sprchami. Nacházíme je u školního hřiště. A jako všude zcela veřejné, to znamená otevřené, bez obsluhy, bez hlídače – a zadarmo.
Historie kraje je psána na holých kopcích nad městem a vede k ní naučná stezka Jaburara Heritage Trail. Jaburara je jméno dřívějších domorodých obyvatel tohoto koutu Austrálie. Některé artefakty jsou staré pět až šest tisíc let. Památek na dávné osídlení je v této oblasti více. Jedno z nejvýznamnějších míst pradávného skalního umění, údajně s deseti tisíci skalními rytinami, leží na poloostrově Burrup. Prokličkovali jsme průmyslovou zónou a zaparkovali na plochém pobřeží, ohraničeném horami obrovských červenohnědých balvanů. Vydali jsme se úzkým údolím, vlastně kamenitým řečištěm vyschlého potoka, protínajícího balvaniště. Kreseb jsme tu brzy našli desítky po obou stranách údolí. Ve zvětralé vrstvě kamenných bloků byly patrné zřetelné rytiny ještěrů, ptáků, ryb, klokanů a jiných tvorů.
Půldenní šplhání po balvanech i skalních blocích nás uondalo, a tak přišlo vhod smýt prach a pot v chladivé tůňce. Kaňon už byl v hlubokém stínu, jen vrchní balvany zářily v zapadajícím slunci doruda. Náhle se za námi ozvalo krátké písknutí. Deset metrů od nás. Byli to klokani horští, zvaní euro. Upřeně nás pozorovali. Náhle se jeden z nich rozhodl. Přihopkal k tůňce na metr od nás, ještě jeden pátravý pohled – a ponořil čumáček do vody. Byl buď ze všech nejodvážnější, nebo nejžíznivější. Žízeň byla zřejmě silnější než strach. Pochopili jsme. Klokani se přišli napít a jejich každovečerní rituál teď rušili dvounozí vetřelci. Tiše jsme se odplížili, aby mohli hasit žízeň i ti méně smělí. Je možné, že naše přátelské posezení s klokany se konalo na stejném místě, kde se osvěžoval i pravěký rytec.
Pes – významný občan
Dampier je pojmenované podle Williama Dampiera, který sem do těchto končin zabloudil v roce 1699. Město bylo založeno roku 1960 v zátoce King Bay na začátku poloostrova Burrup jako typické company town, které se stalo nejvýznamnějším přístavem Severní Austrálie. Přízemní domky Dampieru jsou utopené v zeleni a květech. Voda na zavlažování této oázy je údajně vedena až z oblasti Millstreamu. Centrem městečka je náměstí s palmami, kostelem a sochou rozpaženého Ježíška.
Dampier proslavil v 70. a 80. letech jeden z jeho obyvatel, který se stal legendou a svého času miláčkem celé Austrálie. Životopisci zabývající se jeho osudem mají podrobně zpracovány jeho životní příběhy a doslova každý jeho krok. Jmenoval se Tally a byl to – pes. Kříženec dvou australských ras: kelpie a honáckého psa. Narodil se v roce 1971 ve městě Paraburdoo, ale v roce a půl se přestěhoval se svou rodinou do Dampieru. Tally byl od mládí výjimečný třemi vlastnostmi, které předurčily jeho slavnou životní dráhu: byl neobyčejně zvědavý, měl nezdolnou energii pro toulání a výborný apetit. Brzy po příjezdu do Dampieru své pány opustil a zvolil si život tuláka. Nejprve se na čas spřátelil s pracovníky společnosti Hamersley Iron Transport, kde mu však zřejmě život plynul příliš jednotvárně, a proto se rozhodl využívat služeb autobusové dopravy. To už byl v kraji znám pod jménem Red Dog – pro svou charakteristickou červenohnědou srst.
Red Dog se stal pojmem a neodmyslitelným folklorním prvkem kraje. Brzy znal všechny trasy místních autobusových linek a všechny zastávky. Měl natrvalo zamluvené sedadlo vpředu vedle řidiče a nesmlouvavě vyštěkal každého, kdo si sem omylem sedl. Brát Reda bylo pro řidiče samozřejmostí. Je zaznamenána epizoda s jedním nezkušeným nováčkem, který odmítl Reda do autobusu vzít. Cestující dělníci na protest vystoupili, šli pěšky, a prý dokonce hrozili stávkou.
Red využíval i autodopravce a soukromá auta, která si jednoduše stopnul. Později přišel na to, že je možno cestovat i nákladními vlaky. Jeho cesty byly stále delší, čas od času se ale vracel do Dampieru nebo Karrathy. Je známo, že zajížděl i do Perthu, tedy tam a zpět 3200 kilometrů! Jednou si pro výlet do Perthu objednal rodinu s autem, které ovšem na jedné z perthských pláží zmizel. Rodina se o miláčka národa upřímně strachovala – do doby, než po příjezdu do Dampieru zjistila, že Red Dog už je doma. Jak se sem dostal, zůstane provždy tajemstvím.
Redův konec je smutný. Při svých toulkách se v listopadu 1979 otrávil strychninovou návnadou, zřejmě položenou na lišky. Už v době jeho nemoci začali lidé zasílat příspěvky na léčení. Po jeho smrti byl zřízen Výbor pro pamětní fond Red Doga, který rozhodl vybudovat pomník z peněz zasílaných z celé Austrálie. Bylo vybráno důstojné místo při vjezdu do Dampieru a zde byla odhalena bronzová socha Red Doga za účasti televize a tisku čtrnáctého prosince 1980. Na jeho památníku je napsáno: „Red Dog – poutník po Pilbaře. Zemřel 21. listopadu 1979. Zbudováno mnoha přáteli, které potkal na svých cestách.“