O tomhle místě se píše v průvodcích jen málo a autobusy s turisty sem nejezdí vůbec. Bolivijské údolí Vallegrande přitom není žádný zapadákov bez půvabu, má svoje zvláštní specifikum. Právě tady skončil život legendárního revolucionáře a dnešní ikony všech „levičáků“ Ernesta Guevary de la Serny, zvaného jednoduše Che.
U silnice v Samaipatě stojí dvě Španělky a jeden Izraelec s jasnou vizáží revolucionáře: plnovous a čepice „fidelovka“. Všichni míříme do Vallegrande, města ve stejnojmenném údolí. První polovinu cesty zdoláváme na korbě náklaďáku, pak si stopneme pick-up. Osm hodin, a jsme tu.
Zatímco výhled na zelené hory obrovského údolí byl strhující, o městě Vallegrande se to říct nedá. Téměř jediný a tak trochu „ušmudlaný“ hotel v malém městě stojí pouhých dvacet pět korun na noc. Majitelka si sice občas odskočí a zamkne hlavní vchod, čímž lidi uvnitř hotelu i před ním uvrhne do mírné paniky, ale to asi patří k ceně.
Brzy zjišťujeme, že jsme v celém městě jediní „bílí“. Všem je jasné, proč tu jsme, a místní nám okamžitě nabízejí pomoc.
Nadšený dobrovolník nás ještě ten večer táhne do místní nemocnice, kde byl v malé prádelně mrtvý comandante června 1967 „vystaven“. Modré zdi staré prádelny jsou popsány hesly revolucionářů z celého světa. Na druhé straně města, za hřbitovem, je ještě k vidění mauzoleum Che Guevary a několika jeho posledních companeros. Nasáváme atmosféru a pak už chceme vidět místo, kde se to všechno stalo.
Do vesnice La Higuera, kde byl Che zastřelen, je to jen sedmdesát kilometrů. Žije tu asi osmdesát lidí a i to nám přijde moc. Domky kolem malého náměstíčka by člověk spočítal na prstech.
Obrázek Che Guevary je na každé zdi a za náměstím je dokonce malé muzeum, kde je popsán postup jeho skupiny údolím Vallegrande. Každý tu má svou historku o tom, jak se s comandantem osobně setkal, a když na to nevypadá věkem, bude vám aspoň tvrdit, že Che navštívil jeho babičku.
Verzí o tom, kudy přesně malá skupina partyzánů postupovala obrovským údolím, je spousta a pravdu už asi nikdo nezjistí.
Všichni se ale shodnou na tom, že nejvíce bojovníkům pomáhala trpasličí žena, která žila v malém domku na samotě v kopcích.
Zbytky jejího domu tu ještě stojí, v blízkosti rokle El Churo. Právě to je místo, kde Che Guevaru nakonec bolivijské jednotky ve spolupráci s CIA zajaly.
Sestupujeme do rokle. Vede nás farmář, který má vedle místa tehdejší neslavné bitvy malé políčko. Pěšina je strmá, úzká a my mu sotva stačíme. Pak se mezi skálami a stromy najednou rozevře malé prostranství. „Tak tady dostali Che Guevaru. Nejdřív ho postřelili do nohy, když se pokoušel utéct po támhleté skále. Pak se zraněný skrýval pod tímhle kamenem,“ říká a ukazuje na velký kámen s nápisem Che.
Che Guevara převlečený za obchodníka, s vyholenou hlavou a tlustými brýlemi, vstoupil tajně na území Bolívie roku 1966, aby odtud šířil kubánskou revoluci po celé Latinské Americe. Pohyboval se právě na území údolí Vallegrande, jen s malou skupinou několika partyzánů.
Podle jeho bolivijského deníku se skupině moc nevedlo, členové trpěli hladem, místní obyvatelé je nepřijali nijak zvlášť radostně a sám Che měl velké zdravotní problémy. Pak se bolivijské armádě podařilo dopadnout dva členy gerily, Francouze Regise Debraye a Argentince Cira Bustose. To vedlo k odhalení přítomnosti samotného Che v Bolívii. O šest měsíců později, 8. června 1967, byl Che Guevara nakonec dopaden, právě tady v rokli El Churo. Ironií je, že CIA vyslala jako svého agenta pověřeného tím, aby Che Guevaru našel, bývalého utečence z Kuby, Felixe Rodrigueze. Když zraněného Che tentýž den z rokle odvlekli do školní místnosti v La Higueře, kde ho věznili a druhý den kolem poledne nakonec zastřelili, byl právě Rodriguez pověřen úkolem tento rozsudek smrti comandantemu oznámit.
Dodnes má prý bývalý agent CIA na své pistoli malou skleněnou bublinu s posledním tabákem Che Guevary.
Ernesto Guevara de la Serna byl popraven deset minut po jedné hodině 9. června 1967. Socialistickou revoluci v Latinské Americe a nakonec v samotné Bolívii to ale, jak se zdá, nezastavilo.