Mnohokrát jsem si v novinách anebo časopisech přečetla stesky, jak už všechno bylo objeveno, jak je svět zmapovaný skrz naskrz a objevitelé tak přišli o zajímavý džob. A pokud prý chce někdo zažívat euforické pocity z toho, že je někde první, musí do vesmíru nebo pod hladiny oceánů.
Jenže vesmírná odysea je trošku drahá záležitost, a tak trojici českých cestovatelůobjevitelů nezbylo, než se přece jen podívat trochu podrobněji na mapu Amazonie, na místa, která sice nebyla úplně bílá, ale zase ne tak úplně podrobně popsaná. Ne že by tam zrovna stálo Hic sunt leones, ale moc daleko k tomu nebylo. O propojení dvou veletoků Orinoka a Amazonky si tamní indiáni sice vyprávěli, ale nikdo nepřinesl důkaz. Češi ano. A na seznamu objevitelů ze samého středu Evropy přibylo dalších pár jmen. Stačila taková maličkost – jeden a půl měsíce se brodit jihoamerickým pralesem, každý den se prosekávat a prořezávat mezi větvemi napadanými nebo rostoucími přes řeku, někdy jen pětikilometrovou rychlostí za den. Riskovat setkání s hady, duchy pralesa, bojovat každý den s okolní přírodou i sám se sebou.
Česká trojka cestovatelů dokázala, že pořád ještě tu naši modrou (nebo zelenou?) planetu tak dobře neznáme a že možná geografové a kartografové budou mít přece jen nějaký ten melouch.
Každé prvenství je vykoupeno oběťmi, kterých jsou schopni jenom někteří z nás. Jinak by tu byly celé houfy objevitelů – Kolumbů, Drakeů, Tasmanů a kdoví koho ještě. No jen si to představte – kdo by se to pak měl v hodinách dějepisu všechno učit? I tak je to ale pro všechny lenochy špatná zpráva – nových objevitelů ještě přeci jen přibývá a asi ještě nějakou chvíli přibývat bude.